Isaac Asimov

Isaac Asimov

Nadace a Země

ČÁST PRVNÍ GAIA

KAPITOLA 1 PÁTRÁNÍ ZAČÍNÁ

1.

“Proč jsem to udělal?” ptal se Golan Trevize.

Nebyla to nová otázka. Od doby, kdy přiletěl na Gaiu, se tak ptal sám sebe velmi často. Budil se z hlubokého spánku uprostřed příjemných, chladivých nocí a zjišťoval, že mu tato otázka nehlučně víří v hlavě jako jemný tlukot malinkého bubínku: Proč jsem to udělal? Proč jsem to udělal?

Ted’ se však poprvé odhodlal zeptat se Doma, gaiského starce.

Dom dokázal vnímat vědomí rady Trevize, a proto dobře věděl o jeho neklidu. Nereagoval na něj. Trevize se otázkou Gai již nikdy nesmí zabývat a nejlepší způsob, jak může odolat pokušení, je důsledně své vědomí ignorovat.

“Udělal co, Treve?” zeptal se. Obtěžovalo ho užívat k oslovování osob více slabik a nebylo to ani třeba. Trevize si už pomalu zvykal.

“To rozhodnutí,” řekl Trevize. “Vybrat Gaiu jako budoucnost.”

“Bylo správné, měl jste pravdu,” odpověděl Dom, pohodlně usazený. Jeho stařecké hluboko posazené oči se vážně dívaly nahoru na stojícího muže z Nadace.

“A říkáte, že mám pravdu‚” prohlásil Trevize netrpělivě.

“Já/my/Gaia víme, že máte. V tom je vaše cena, kterou pro nás představujete. Máte schopnost dělat správná rozhodnutí na základě neúplných údajů a vy jste to rozhodnutí udělal. Vybral jste Gaiu!

Odmítl jste anarchii Galaktické Říše, která byla vybudována na technologii První Nadace, stejně jako anarchii Galaktické Říše vybudované na mentalice Druhé Nadace. Poznal jste, že žádná z nich nemůže být dlouhodobě stabilní. Tak jste vybral Gaiu.”

“Ano,” řekl Trevize. “Přesně tak! Vybral jsem Gaiu, superorganismus; planetu s vědomím a osobností, takže každý musí říkat vymyšlené zájmeno ‚já/my/Gaia’, aby vyjádřil nevyjádřitelné.”

Přecházel neklidně po místnosti. “A nakonec se stane Galexií, extrasuperorganismem, který ovládne celou Mléčnou dráhu.”

Zastavil se a skoro zuřivě se otočil na Doma: “Cítím, že mám pravdu, stejně jako to cítíte vy, ale vy tu přeměnu na Galexii chcete, a jste tedy s mým rozhodnutím spokojen. Ve mně je však něco, co ji nechce, a proto se s tak snadným řešením spokojit nemohu. Chci vědět, proč jsem to rozhodnutí udělal, chci jeho správnost zvážit a posoudit tak, abych s tím mohl být spokojený. Pouhý pocit pravdy mi nestačí. Jak mohu vědět, že mám pravdu? Co je to za schopnost, která mi umožňuje správně se rozhodovat?”

“Já/my/Gaia nevíme, jak je možné, že docházíte ke správným rozhodnutím. Je vůbec důležité to vědět, pokud již dané rozhodnutí máme?”

“Mluvíte za celou planetu, že? Za společné vědomí každé kapky rosy, každého oblázku, dokonce i tekutého centrálního jádra planety?”

“Ano. Ostatně, to může jakákoliv její část, ve které je intenzita společného vědomí dostatečně velká.”

“Ale copak to společnému vědomí stačí ke spokojenosti využívat mě jako černou skříňku? A pokud černá skříňka pracuje, není také důležité vědět, co je v ní? To pro mě není. Nelíbí se mi být černou skříňkou. Chci vědět, co je v ní. Chci vědět, jak a proč jsem vybral Gaiu a Galexii jako budoucnost, abych mohl odpočívat u mít klid.”

“Ale proč máte takovou antipatii a nedůvěru ke svému rozhodnutí?”

Trevize se zhluboka nadechl a pomalu, temným a silným hlasem promluvil: “Protože nechci být součástí superorganismu. Nechci se stát postradatelnou částečkou, se kterou je možné skoncovat, kdykoliv superorganismus usoudí, že by to bylo pro celek prospěšné.”

Dom se zamyšleně podíval na Trevize. “Chcete tedy změnit své rozhodnutí, Treve? Víte, že můžete.”

“Rád bych je změnil, ale nemůžu to udělat jen proto, se mi nelíbí.

K tomu musím vědět, jestli je chybné, nebo správné. Pouhý pocit, že je správné, mi nestačí.”

“Jestli máte pocit, že je správné, tak správné je.” Ten vždy mírný, tichý hlas Trevize vyváděl z míry právě svým kontrastem s jeho vnitřním neklidem. Pak konečně překonal váhání mezi tušením a věděním a napůl šeptem řekl: “Musím najít Zemi.”

“Protože má něco společného s vaší potřebou vědět?”

“Protože to je další problém, který mě nesnesitelně trápí, a protože tuším mezi ní a Gaiou nějakou souvislost. Nejsem snad černá skříňka? Tuším souvislost – nestačí to k tomu, abyste to přijal jako fakt?”

“Snad,” odvětil Dom klidně.

“Dejme tomu, že uběhly tisíce let – asi dvacet tisíc – od doby, co lidé z Galaxie žili na Zemi. Jak je možné, že jsme úplně zapomněli na svou mateřskou planetu?”

“Dvacet tisíc let je delší čas, než si uvědomujete. Je toho mnoho ve staré Říši, o čem víme jen málo; mnoho legend, které jsou téměř jistě vymyšlené, ale které stále stejně opakujeme a kterým dokonce věříme, protože je nemáme čím nahradit. A Země je starší než Říše.”

“Musí přece existovat nějaké záznamy. Můj dobrý přítel Pelorat sbírá mýty a legendy o naší původní planetě Zemi; cokoli, co může sehnat, z jakéhokoliv zdroje. Je to jeho profese, a co je důležitější – i jeho hobby. Ty mýty a legendy jsou to jediné, co doposud objevil.

Skutečné záznamy a dokumenty prostě nejsou”.

“Dokumenty dvacet tisíc let staré? Věci chátrají, stárnou, ničí je lajdáctví nebo války.”

“Ale měly by existovat záznamy záznamů; kopie, kopie kopií a kopie kopií kopií: užitečné materiály mnohem mladší než dvacet tisíciletí. Byly odstraněny. Galaktická Knihovna v Trantoru musela mít dokumenty týkající se Země. Ve známých historických záznamech jsou na ně odkazy. V Galaktické Knihovně již tyto dokumenty nejsou. Odkazy na ně možná mohou existovat, ale citovány nejsou nikde.”

“Nezapomínejte, že Trantor byl před několika stoletími vydrancován.”

“Knihovna zůstala nedotčena. Byla chráněna zaměstnanci Druhé Nadace. Právě oni nedávno objevili, že se dokumenty, které se vztahovaly k Zemi, ztratily. Tyto materiály byly před časem pečlivě odstraněny.

Proč?” Trevize přestal přecházet po místnosti a podíval se dychtivě na Doma. “Jestliže najdu Zemi, zjistím, co ukrývá…”

“Ukrývá?”

“Ukrývá, nebo je na ní ukrýváno. Mám pocit, že jakmile to zjistím, budu vědět, proč jsem přes náš individualismus vybral Gaiu a Galexii. Pak, předpokládám, budu vědět, ne tušit, že mám pravdu. A jestli mám pravdu,” – pokrčil bezmocně rameny – “pak ať to tak je.”

“Jestli to tak cítíte,” řekl Dom, “a jestli jste přesvědčen, že musíte hledat Zemi, pak vám samozřejmě pomůžeme, jak budeme umět.

Naše pomoc však není neomezená. Například já/my/Gaia nevíme, kde se v té obrovské spoustě světů, které tvoří Galaxii, může Země nacházet.”

“I tak,” řekl Trevize, “musím pátrat… I když se kvůli nekonečnému množství hvězd Galaxie zdá hledání beznadějné a i když na to budu sám.”

2.

Trevize byl obklopen mírností Gai. Teplota byla příjemná jako vždy a vzduch proudil tak akorát, aby osvěžoval, ale nestudil. Mraky pluly po obloze, tu a tam zastiňovaly sluneční paprsky, a kdyby místy pokleslo množství vodních par na metr povrchu otevřené krajiny pod určitou úroveň nepochybně by přišel déšť dost silný na to aby ho obnovil. Stromy rostli v pravidelných rozestupech jako v sadu, a tak tomu bylo bezpochyby na celém tomto světě. Krajinu a moře oživovaly rostliny a živočichové v přiměřeném množství a patřičné rozmanitosti tak, aby byla zajištěna náležitá ekologická rovnováha a jejich počty neustále pomalu kolísaly kolem zjištěných optimálních hodnot. Stejně tomu bylo i s počtem lidí.

Ze všech předmětů v Trevizově zorném poli byla jedinou nespoutanou věcí na planetě jeho vesmírná loď Vzdálená hvězda. Loď byla důkladně uklizena a zrenovována množstvím lidských součástí Gai. Zásoby potravin a nápojů byly doplněny, její vybavení obnoveno nebo vyměněno, mechanické funkce překontrolovány. Trevize sám zkontroloval pečlivě palubní počítač.

Na lodi nebylo třeba doplňovat pohonné hmoty, protože byla jednou z několika gravitačních lodí Nadace, poháněných energií všeobecného gravitačního pole Galaxie. Pole stačilo zásobovat energií veškeré lidské flotily po všechny časy jejich pravděpodobné existence bez měřitelného poklesu intenzity.

Před třemi měsíci byl Trevize radou Terminu. Jinými slovy, byl členem zákonodárného sboru Nadace a ex officio v rámci Galaxie členem důležitým. Ale uplynuly opravdu pouhé tři měsíce od doby, kdy měl tuto funkci a jeho jedinou starostí bylo, jestli veliký Seldonův Plán platí, nebo ne; jestli hladký vzestup Nadace z planetární vesnice ke galaktickému významu byl předem pečlivě naplánován, nebo ne? Trevizovi se zdálo, že od té doby uběhla polovina jeho dvaatřicet let dlouhého života.

V jistém ohledu se nic nezměnilo. Radou byl pořád. Jeho postavení u privilegia zůstaly nezměněny. Nepočítal však, že by se ještě někdy vrátil na Terminus, aby na ně uplatnil nárok. Nehodil by se již do obrovitého zmatku Nadace o nic víc než do přízemní spořádanosti Gai. Nikde nebyl doma, nikomu nepatřil.

Stiskl zuby a rozzlobeně si prsty prohrábl černé vlasy. Než začne ztrácet čas naříkáním na svůj osud, musí najít Zemi. Jestli pátraní přežije, zbude mu ještě dost času na vysedávání a pláč. Možná že pak bude mít dokonce i lepší důvod.

S nucenou netečností se vrátil do vzpomínek…

Před třemi měsíci on a Janov Pelorat, ten schopný naivní badatel opustili Terminus. Pelorat byl veden svým zájmem o památky a touhou objevit polohu dávno ztracené Země a Trevize letěl s ním a použil Peloratův záměr jako zástěrku pro to, o čem se domníval, že je jeho vlastní cíl. Nenalezli Zemi, ale nalezli Gaiu a Trevize shledal, že je nucen učinit své osudové rozhodnutí.

Teď to byl on, Trevize, kdo udělal půlobrat – čelem vzad a pátral po Zemi.

Společně s Peloratem našli černovlasou, černookou Bliss, mladou ženu, která byla Gaia právě tak jako Dom – a jako nejbližší zrnko písku nebo oblázek nebo tráva. A stalo se něco nečekaného. Pelorat se s typickou horoucností pokročilého středního věku zamiloval do ženy více než o polovinu mladší a zdálo se, že ona s tím je, kupodivu, spokojena. Bylo to výstřední – ale Pelorat byl určitě šťastný a Trevize se smířil s faktem, že si každý musí najít štěstí podle svého gusta. To je smysl individuality, té individuality, kterou Trevize svým rozhodnutím odstraní (po určité době) z celé Galaxie. Bolest se vrátila. Rozhodnutí, které učinil a musel učinit, ho bodalo ve spáncích a bylo…

“Golane!”

Hlas přerušil Trevizovy myšlenky. Vzhlédl se zamhouřenýma očima směrem ke slunci.

“Á, Janove,” řekl srdečně – o to srdečněji, že nechtěl, aby Pelorat uhodl trpkost jeho myšlenek. Dokonce se zmohl na žoviální: “Koukám, že ses dokázal urvat od Bliss.”

Pelorat zakroutil hlavou. Mírný vánek mu čechral hedvábné bílé vlasy a jeho dlouhá vážná tvář plně zachovávala svoji délku a vážnost.

“Vlastně to byla ona, kamaráde, kdo navrhl, abych za tebou zašel… ohledně… ohledně čehosi, co s tebou chci prohovořit. Samozřejmě, ne že bych tě nechtěl vidět tak jako tak, ale Bliss, zdá se, myslí rychleji než já.”

Trevize se usmál. “To je v pořádku, Janove. Přišel ses rozloučit, já to beru.”

“No, ne tak docela. Vlastně spíše naopak. Golane, když jsme spolu opouštěli Terminus, měl jsem v úmyslu najít Zemi. Strávil jsem na tom úkolu prakticky celý svůj dospělý život.”

“A já budu pokračovat, Janove. Ten úkol je teď můj.”

“Ano, je však taky můj; pořád je můj.”

“Ale…” Trevize zvedl ruku v nejasném rozmáchlém gestu, zahrnujícím celý svět kolem nich.

Pelorat ze sebe najednou naléhavě vyrazil: “Chci letět s tebou.”

Trevize byl překvapen. “To nemyslíš vážně, Janove. Máš teď Gaiu.”

“Jednou se na Gaiu vrátím, ale nemohu tě nechat letět samotného.”

“Ovšemže můžeš. Dokážu se o sebe postarat.”

“Nič ve zlém, Golane, ale nevíš dost věcí. To já znám mýty a legendy. Mohu ti ukázat cestu.”

“A ty opustíš Bliss? Nepovídej!”

Peloratovy tváře nepatrně zrůžověly. “To zrovna udělat nechci, starouši, ale Bliss říkala…”

Trevize se zamračil. “Jestli se nesnaží zbavit ona tebe, Janove.

Slíbila mi…”

“Ne, nerozumíš tomu. Prosím tě, poslouchej mě, Golane. Ty máš tenhle nepříjemný potřeštěný zvyk dělat unáhlené závěry, dřív než člověka vyslechneš. Vždycky vybuchneš jako sopka. Je to tvoje specialita, já vím, a zdá se, že mám určité těžkosti se stručným vyjadřováním, ale…”

“No dobře,” souhlasil Trevize, “dejme tomu, že mi povíš, co má Bliss na mysli, jakýmkoli způsobem, který ti vyhovuje, a já ti slibuji, že budu velice trpělivý.”

“Děkuji ti, a pokud hodláš být trpělivý, myslím, že to můžu vybalit rovnou, Víš, Bliss chce letět taky.”

“Bliss chce letět?” zeptal se Trevize. “Ne, nechystám se zase vybuchnout. Já nevybuchnu. Pověz mi, Janove, proč chce Bliss letět s námi? Ptám se na to klidně.”

“O tom mi nic neřekla. Jen, že s tebou chce mluvit.”

“Tak proč tu tedy není, co?”

“Myslím si… říkám, myslím si… že má za to, že sis ji příliš neoblíbil, Golane, a dost váhá, jestli se na tebe může obrátit. Dělal jsem, co jsem mohl, kamaráde, abych ji ujistil, že proti ní nic nemáš.

Nemohu uvěřit, že by si o ní někdo mohl myslet cokoli špatného.

Přesto chtěla, abych s tebou tu věc, jak se říká, probral. Mohu jí vyřídit, že jsi ochoten s ní promluvit, Golane?”

“Samozřejmě, promluvím s ní hned teď.”

“A budeš rozumný? Víš, kamaráde, je z toho celá rozčilená. Prý je to životně důležité. Musí s tebou letět.”

“Ale proč? To ti neřekla, co?”

“Ne, ale jestli si myslí, že musí letět, tak musí letět i Gaia.”

“Což znamená, že nesmím odmítnout. Je to tak, Janove?”

“Ano, myslím, že nesmíš, Golane.”

3.

Poprvé během svého krátkého pobytu na Gaie vstupoval Trevize do Blissina domu, který byl teď domovem i pro Pelorata.

Trevize se krátce rozhlédl. Domy na Gaie byly dosti jednoduché.

Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoli drsnějšího počasí, k věčně mírným teplotám, a to zvláště v této zeměpisné šířce, a dokonce k tektonickým krám, které, pokud se musely posouvat, činily tak hladce, nemělo smysl stavět budovy sloužící k dokonalé ochraně nebo k udržování příjemného prostředí v nepříjemném. Celá planeta byla, dalo by se říci, domem navrženým k ochraně svých obyvatel.

Blissin dům v tomto planetárním domě byl malý, okna spíše síťovaná než zasklená, nábytku pomálu a vybraně účelového. Na stěnách byly holografické obrazy; na jednom z nich byl zobrazen trochu užaslý, nicméně sebevědomě vyhlížející Pelorat. Trevizovi zacukalo v koutcích úst. Aby zadržel pobavený výraz, začal si s přehnanou pečlivostí rovnat náramek.

Bliss ho pozorovala. Neusmívala se svým obvyklým způsobem.

Vypadala spíš vážně, hezké tmavé oči měla široce otevřené, jemné vlny vlasů jí splývaly na ramena. Pouze plné rty, lehce načervenalé, propůjčovaly její tváři trochu barvy. “Děkuji ti, že jsi mne přišel navštívit, Treve.”

“Janov mě o to velmi naléhavě žádal, Blissenobiarello.”

Bliss se krátce usmála. “Dobře, vrátils mi to. Když mi budeš říkat Bliss, správně, jednoslabičně, budu se snažit říkat tvoje jméno celé, Trevize.” Na konci jeho jména téměř neznatelně zadrhla.

Trevize zvedl pravou ruku. “To je dobrá úmluva. Vím, že na Gaie je zvykem zkracovat jména v běžném hovoru, takže pokud bys mi náhodou tu a tam řekla Treve, neurazím se. Přesto se ale budu cítit lépe, když se mi budeš snažit říkat Trevize tak často, jak jen budeš moci; a já ti budu říkat Bliss.”

Trevize ji tak, jako vždycky, když se s ní setkal, zkoumavě pozoroval.

Jako jedinec byla mladou ženou, něco málo více dvacet let.

Jako součást Gai byla však tisíce let stará. Nemělo to sice vliv na její vzezření, ale mělo to vliv na způsob, jakým se občas vyjadřovala, a na atmosféru, která k ní nevyhnutelně patřila. Chtěl snad, aby tomu tak bylo u každého? Ne! Rozhodně ne a ještě…

Bliss prohlásila: “Půjdu rovnou k věci. Mluvil jsi o své touze najít Zemi…”

“Říkal jsem to Domovi,” podotkl Trevize, odhodlaný neustoupit Gaie a trvat na svém vlastním názoru.

“Ano, ale když jsi to říkal Domovi, říkals to Gaie a každé její části, takže jsi to řekl například i mně.”

“Slyšelas mě, když jsem o tom mluvil?”

“Ne, protože jsem neposlouchala, ale kdybych tomu potom věnovala pozornost, mohla bych si vzpomenout, co jsi řekl. Prosím, přijmi to a pokračujme. Mluvil jsi o své touze najít Zemi a trval jsi na tom, že je to důležité. Já to za důležité nepovažuji, ale ty máš schopnost nalézat pravdu, takže já/my/Gaia musíme přijmout, co říkáš.

Jestli ta výprava bude směrodatná pro tvoje rozhodnutí ohledně Gai, má pro Gaiu zásadní význam, takže Gaia musí letět s tebou, i kdyby jen kvůli tomu, aby se tě snažila chránit.”

“Když říkáš, že Gaia musí letět se mnou, máš na mysli, že ty musíš letět se mnou. Nemám pravdu?”

“Jsem Gaia,” odpověděla Bliss prosto.

“Ale to je také všechno ostatní na této planetě. Proč tedy ty?

Proč ne některá jiná část Gai?”

“Protože Pel si přeje letět s tebou, a poletí-li s tebou, nebude šťasten s žádnou jinou částí Gai než se mnou.” Pelorat, který seděl velice zdrženlivě v druhém rohu místnosti (a jak si Trevize všiml, zády ke svému vlastnímu obrazu), pravil mírně: “To je pravda, Golane.

Bliss je moje část Gai.”

Bliss se náhle usmála: “Vypadá to docela zábavně, když o mně někdo takhle smýšlí. Je to ovšem také hrozně zvláštní.”

“Dobrá, uvidíme.” Trevize si dal ruce za hlavu a začal se naklánět s židlí dozadu. Tenké nohy zapraskaly, takže rychle došel k názoru, že na tuhle hru není židle dost pevná, a sklopil ji zpátky na všechny čtyři nohy. “Budeš stále částí Gai, když ji opustíš?”

“Budu, ale mohu se izolovat, oddělit. Například když se octnu v nebezpečí vážného ohrožení, které by se mohlo přenést na Gaiu, nebo z jakéhokoli jiného podstatného důvodu. Tím je však pouze případ ohrožení. Všeobecně řečeno, zůstanu částí Gai.”

“I když skočíme hyperprostorem?”

“I pak, přestože to poněkud zkomplikuje situaci.”

“To mě moc netěší.”

“Proč ne?”

Trevize pokrčením nosu naznačil, že mu tato skutečnost opravdu nevoní. “To znamená, že cokoli, co na své lodi řeknu nebo udělám a co ty uslyšíš a uvidíš, uslyší a uvidí celá Gaia.”

“Jsem Gaia, takže co uvidím, uslyším a ucítím, uvidí, uslyší a ucítí i Gaia.”

“No právě. I támhleta zeď uvidí, uslyší a ucítí.” Bliss se podívala na zeď, na kterou ukázal, a pokrčila rameny. “Ano, támhleta zeď také. Má pouze velmi málo vědomí, takže cítí a chápe pouze infinitezimálně, ale domnívám se, že v ní dochází k nějakým subatomárním posuvům, kterými reaguje kupříkladu na to, co právě teď říkáme, a které jí umožňují nalézt si v Gaie prospěšnější poslání.”

“Ale co když chci soukromí? Třeba si nepřeju, aby ta zeď věděla, co říkám nebo dělám.”

Bliss vypadala podrážděně a Pelorat náhle spustil: “Víš, Golane, nechci se do toho plést, protože mi je jasné, že o Gaie moc nevím.

Ale přesto, za tu dobu, co žiju s Bliss, jsem už leccos z toho, o čem je řeč, pochytil… Procházíš-li davem na Terminu, vidíš a slyšíš spousty věcí a některé z nich si možná i zapamatuješ. Při správné mozkové stimulaci můžeš být dokonce schopen si je všechny vybavit, ale většinou se o ně nestaráš. Necháváš je plavat. Dokonce i když pozoruješ nějakou emocionální scénu mezi cizími lidmi, přestože tě třeba i zajímá, pokud se tě netýká přímo… necháváš ji plavat… zapomeneš na ni. S Gaiou to musí být také tak. Celá Gaia může důvěrně znát tvou věc, ale neznamená to, že se o ni nutně stará. Mám pravdu, Bliss, miláčku?”

“Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala, Pele, ale něco na tom, co říkáš, bude. Přesto, tohle soukromí, o kterém Trev mluví – chci říci Trevize -, není nic, čeho bychom si jakkoli cenili. V podstatě to považujeme za nepochopitelné – nechtít být součástí… Mít hlas, který nikdo neuslyší… činit skutky, které nikdo neuvidí… mít myšlenky, které nikdo nebude moci sdílet…” Bliss prudce zakroutila hlavou.

“Říkala jsem, že se můžeme při ohrožení oddělit, ale kdo by chtěl takhle žít třeba jen hodinu?”

“Já,” prohlásil Trevize. “A právě proto musím najít Zemi, jestli vůbec existuje, abych nalezl ten nejzákladnější důvod, který mě přivedl k tomu, že jsem vybral lidstvu tenhle hrozný osud.”

“To není hrozný osud, ale nemluvme o tom. Nebudu s vámi jako špión, ale jako přítel a pomocník. Gaia s vámi nebude jako špión, ale jako přítel a pomocník.”

“Nejlépe by mi Gaia pomohla, kdyby mně ukázala cestu k Zemi,” podotkl zasmušile Trevize.

Bliss pomalu zakroutila hlavou: “Gaia nezná polohu Země. Dom ti to již řekl.”

“Tomu nevěřím. Koneckonců musíte mít záznamy. Proč jsem je tu během svého pobytu nikde nenašel? I kdyby Gaia opravdu nevěděla, kde by se mohla Země nacházet, mohl bych získat nějaké vědomosti alespoň z nich. Znám Galaxii dost dobře, určitě podstatně lépe než Gaia. Mohl bych pochopit a sledovat ve vašich záznamech stopy, které Gaia třeba ani nepostřehla.”

“Ale co to je za záznamy, o kterých mluvíš, Trevizi?”

“Jakékoli. Knihy, filmy, nahrávky, holografie, artefakty; cokoli, co máte. Za tu dobu co jsem tady jsem neviděl předmět, který bych mohl považovat za záznam jakéhokoliv druhu. Ty jo, Janove?”

“Ne,” odpověděl Pelorat váhavě, “ale já je nijak vážně nehledal.”

“Zato já jo! Nenápadným způsobem, pochopitelně, a nenašel jsem nic. Nic! Můžu si jen domýšlet, že je přede mnou Gaia ukrývá.

Zajímalo by mne proč. Mohla bys mi to vysvětlit?”

Blissino hladké mladé čelo se svraštilo do rozpačitě zamračeného výrazu. “Proč ses nezeptal dřív? Já/my/Gaia nic neskrýváme a nikdy nelžeme. Izolovaný jedinec, který není Gaia, by jistě lhát mohl.

Je omezený a bojí se, protože je omezený. Gaia je však planetární organismus s obrovskou mentální schopností a nemá obavy. Gaia nepotřebuje lhát a vymýšlet si vysvětlení, která se liší od skutečnosti.”

Trevize odfrkl: “Proč jste mi tedy pečlivě znemožnili, abych viděl nějaké záznamy? Řekni mi jediný rozumný důvod.”

“Ráda.” Držela obě ruce natažené před sebou dlaněmi vzhůru.

“Nemáme žádné záznamy.”

4.

Pelorat, který, jak se zdálo, byl překvapený méně, se vzpamatoval první.

“Miláčku,” namítl mírně, “to není možné. Bez záznamů nemůže žádná rozumná civilizace existovat.”

Bliss pozvedla obočí. “Jistě. Chci jen říct, že nemáme žádné takové záznamy, o kterých Trev – Trevize – mluvil nebo na které by mohl narazit. Já/my/Gaia nemáme žádné písemnosti, žádné tiskoviny, žádné filmy, žádné počítačové databanky, nemáme záznamy vytesané do kamene. To je všechno, co říkám. Vzhledem k tomu, že nic takového nemáme, Trevize pochopitelně nic nenašel.”

“Co tedy máte, když ne záznamy?” zeptal se Trevize.

Bliss odvětila s pečlivou výslovností, jako by mluvila na dítě: “Já/my/Gaia máme paměť. Já si pamatuji.”

“Co si pamatujete?”

“Všechno.”

“Pamatujete si všechny jednotlivé informace?”

“Samozřejmě.”

“Za jakou dobu? Kolik let?”

“Nekonečně dlouho.”

“Můžete mi poskytnout historické údaje, biografické, geografické, vědecké? Třeba i místní drby?”

“Cokoli.”

“To všechno máš v té hlavince?” Trevize výsměšně ukázal na Blissin pravý spánek.

“Ne,” vysvětlovala Bliss, “paměť Gai není omezena na objem mé vlastní lebky. Podívejte…” na okamžik, kdy přestala být pouhou Bliss a vzala na sebe i souhrn ostatních částí, začala být školometská, a dokonce i trochu příkrá, “na počátku dějin muselo být určité období, kdy byli lidé tak primitivní, že ačkoliv si dokázali zapamatovat události, nedokázali mluvit. Postupně si vymysleli řeč, která sloužila k vyjadřování vzpomínek a jejich předávání od jednoho člověka k druhému. Posléze, aby mohli své vzpomínky zaznamenávat, uchovávat a předávat z generace na generaci, vymysleli písmo. Téměř veškerý pokrok techniky od těch dob sloužil k zdokonalování předávání a uchovávání vzpomínek a k zajištění snadnějšího vybavování jejich požadovaných částí. Avšak jakmile se jednotlivci spojili, aby utvořili Gaiu, bylo to překonáno. Můžeme se vrátit k paměti, základnímu systému uchovávání záznamů, na němž je vybudováno všechno ostatní. Pochopili jste to?”

“Říkáš, že celkové množství všech mozků na Gaie si dokáže pamatovat daleko více informací než jednotlivý mozek?” otázal se Trevize.

“Ovšem.”

“Ale jestliže má Gaia všechny své záznamy roztroušené v celé planetární paměti, k čemu to je dobré tobě jako samostatné části Gai?”

“K čemukoliv, nač si vzpomeneš. Cokoli, co bych mohla chtít vědět, je v některé individuální paměti, možná v mnoha pamětech.

Pokud je to něco zcela základního – jako třeba význam slova ‚židle’ – je to v každé paměti. Ale i když se jedná o něco esoterického, co je pouze v jedné malé části gaiské paměti, dokáži to vyvolat, když potřebuji, přestože takové vyvolání může trvat o něco déle, než když je ta vzpomínka rozšířenější. Podívej, Trevizi, jestliže chceš vědět něco, co nemáš ve své paměti, podíváš se do některé příslušné filmové knihy nebo využiješ počítačové databanky. Já nahlédnu do celkové gaiské paměti.”

“Jak se bráníš všem těm informacím, aby ti nepronikaly do paměti a aby ti z nich nepraskl mozek?” vyzvídal Trevize.

“Libuješ si v jízlivostech, Trevizi?”

Pelorat se přidal: “No tak, Golane, nebuď nepříjemný.”

Trevize se podíval z jednoho na druhého a s viditelným úsilím uvolnil napětí ve tváři. “Omlouvám se. Zmáhá mě odpovědnost. Nevím, jak se jí zbavit, a ani nechci. Nejsem nepříjemný schválně.

Bliss, já bych skutečně moc rád věděl, jak se můžeš probírat obsahy jiných mozků, aniž by sis je potom ukládala do svého mozku a rychle přeplnila jeho kapacitu.”

“Nevím, Trevizi, ani o málo víc, než co víš o podrobnostech činnosti svého mozku ty. Předpokládám, že znáš vzdálenost vašeho slunce k nejbližší hvězdě, ale nejsi si jí vždy vědom. Máš její hodnotu někde uloženu a můžeš si ji vybavit, kdykoli se tě na ni někdo zeptá.

Když se tě nikdo dlouho nezeptá, asi ji zapomeneš, ale i pak ji můžeš znovu zjistit z nějaké databanky. Představ si gaiský mozek jako rozsáhlou databanku, kterou mohu využívat, ale nemusím si vědomě pamatovat žádnou její část, kterou jsem použila. Jakmile nějakou skutečnost nebo informaci použiji, mohu ji pustit z hlavy.

Mohu ji tedy, abych tak řekla, vědomě vrátit na místo, kde jsem ji získala.”

“Kolik je na Gaie lidí, Bliss? Kolik lidských bytostí?”

“Asi miliarda. Chceš přesné číslo současného stavu?”

Trevize se smutně usmál. “Vidím, že můžeš zjistit přesné číslo, když chceš, ale mně stačí přibližné.”

“Počet obyvatel,” řekla Bliss, “je v podstatě stálý a pohybuje se kolem určitého čísla, které lehce přesahuje miliardu. Rozšířením svého vědomí a… no… vnímáním mezí dokážu zjistit, o kolik je vyšší nebo nižší než jeho střední hodnota. Lépe než takhle to někomu, kdo tuto zkušenost nikdy nesdílel, vysvětlit nedokážu.”

“Zdá se mi však, že miliarda lidských mozků – a spousta z nich jsou mozky dětí – nemůže stačit k uložení všech dat potřebných pro vyspělou společnost.”

“Ale lidé nejsou jedinými živými tvory na Gaie, Treve.”

“Chceš říct, že zvířata také…?”

“Mozky jiných tvorů nemohou uchovávat informace v takové hustotě jako mozky lidí a hodně prostoru ve všech mozcích, lidských i ostatních, musí být ponecháno pro informace osobní, které jsou zřídkakdy užitečné jiné části planetárního vědomí než té, která je jejich nositelem. Významné množství starších informací však může být ale uchováváno v mozcích zvířat, také v tkáních rostlin a v minerální struktuře planety,” “V minerální struktuře? Tím myslíš skály a pohoří?”

“A některé druhy informací v oceánu a atmosféře. To všechno je také Gaia.”

“Ale co mohou uchovávat neživé systémy?”

“Spoustu údajů. Intenzita je tam malá, ale objem mají tak veliký že převážná většina gaiské úhrnné paměti je v jejích skalách. Vyvolání a výměna skalních pamětí trvá trochu déle, takže se využívají především k uchovávání tak říkajíc mrtvých informací – faktů, které jsou v běžných podmínkách zřídkakdy potřeba.”

“Co se stane, když umře někdo, jehož mozek uchovával nějakou důležitou informaci?”

“Ta informace se neztratí. Jak mozek po smrti odumírá, je z něj paměť pomalu vytlačována, ale na její převedení do jiných částí Gai je času dost. A jak se rodí a vyrůstají další děti, jejich mozky nerozvíjejí pouze svou osobní paměť a myšlení, ale jsou plněny i patřičnými vědomostmi z jiných zdrojů. To, co bys ty nazval vzděláváním, probíhá u mě/nás/Gai zcela samovolně.”

Pelorat prohodil: “Upřímně řečeno, Golane, zdá se mi, že tahle představa živého světa má něco do sebe.”

Trevize pochybovačně pohlédl na kolegu z Nadace. “Určitě jo, Janove, ale nechává mě to chladným. Tato planeta, přes svou velikost a rozmanitost, představuje jediný mozek. Jediný! Každý nový mozek, který vznikne, je v něm rozpuštěn. Kde je příležitost pro opozici, pro nesouhlas? Když uvažujete o lidských dějinách, uvažujete o náhodných jedincích, jejichž minoritní názor může být společností zavržen, ale kteří nakonec vítězí a mění svět. Jakou šanci mají na Gaie tito velcí rebelanti historie?”

“Existuje vnitřní konflikt,” namítla Bliss. “Každá část Gai nepřijímá obecný názor.”

“Ten je určitě omezený,” oponoval Trevize. “V jediném organismu nemůže docházet k příliš mnoha střetům, jinak by nemohl správně fungovat. Jestliže pokrok a rozvoj nejsou zcela zastaveny, musí být určitě zpomaleny. Můžeme si dovolit zasadit takovou ránu celé Galaxii? Veškerému lidstvu?”

Bliss se nevzrušeně zeptala: “Zpochybňuješ teď své vlastní rozhodnutí?

Změnil jsi názor a říkáš teď, že Gaia není pro budoucnost lidstva žádoucí?”

Trevize sevřel rty a zaváhal. Pak pomalu promluvil: “Rád bych, ale… Ještě ne: Udělal jsem své rozhodnutí na základě něčeho… něčeho nevědomého… a dokud nezjistím, co to bylo, nemohu posoudit, jestli mám za svým rozhodnutím stát, nebo ho změnit. Chtěl bych se proto ještě vrátit k otázce Země.”

“Cítíš, že tak objevíš důvod, na základě kterého jsi se rozhodnul?

Je to tak, Trevizi?”

“To je pocit, který mám… A teď Dom tvrdí, že Gaia neví, kde se Země nachází. Ty, domnívám se, s ním souhlasíš.”

“Samozřejmě. Nejsem o nic méně Gaia než on.”

“A nezatajuješ mi nějakou informaci? Myslím vědomě.”

“Samozřejmě že ne. I kdyby Gaia mohla lhát, tobě by nelhala.

Koneckonců jsme závislí na tvém úsudku a potřebujeme, aby byl správný, což vyžaduje, aby vycházel z reality.”

“V tom případě,” pokračoval Trevize, “využij vaši paměť. Zapátrej v minulosti a pověz mi, jak daleko vaše paměť sahá.” Nastala krátká odmlka.

Bliss se nepřítomně zahleděla na Trevize, jako by se na okamžik octla v transu. Pak prohlásila: “Patnáct tisíc let.”

“Proč jsi váhala?”

“Nejde to tak rychle. Staré paměti – opravdu staré – jsou téměř všechny v základech hor, takže chvíli trvá, než je vydoluji.”

“Takže patnáct tisíc let? Tenkrát začalo osídlování Gai?”

“No, pokud víme, k tomu došlo asi o tři tisíce let dříve.”

“Proč ta nejistota? Ty nebo Gaia si to nepamatujete?”

“Bylo to, ještě než Gaia dospěla do úrovně, kdy se paměť stala globálním fenoménem.”

“Ale než jste se mohli spolehnout na svoji kolektivní paměť, musela mít Gaia nějaké záznamy, Bliss. Záznamy v běžném slova smyslu – nahrané, zapsané, nafilmované a tak dále.”

“Představuji si to také tak, ale ty mohly stěží přečkat celý ten čas.”

“Mohly být zkopírovány, nebo ještě lépe, přeneseny do globální paměti, jakmile byla vyvinuta.”

Bliss svraštila čelo. Opět zaváhala, tentokrát trochu déle. “Nevidím žádné stopy těchto dřívějších záznamů, o kterých mluvíš.”

“Jak je to možné?”

“Nevím; Trevizi. Zřejmě se ukázalo, že jsou zbytečné. Ještě než se zjistilo, že se dřívější nepaměťové záznamy rozkládají, bylo nejspíš rozhodnuto, že zastaraly a že jsou k ničemu.”

“Ty to nevíš. Předpokládáš a myslíš si, ale nevíš. Gaia to neví.”

Bliss sklopila oči: “Musí to tak být.”

“Musí? Já nejsem částí Gai, a proto nemusím předpokládat to, co Gaia – tady například vidíš důležitost Izolace. Já, jako Izolovaný, předpokládám něco jiného.”

“Co?”

“Především je tu něco, co se mi nezdá. Žádná civilizace během své existence neničí své dřívější záznamy. Je daleka toho, aby je označila za zastaralé a nepotřebné; spíše o ně pečuje s přehnanou úctou a udělala by nevímco, aby je zachránila. Bliss, jestliže byly zdejší předglobální záznamy zničeny, není pravděpodobné, že by k tomu došlo se souhlasem Gai.”

“Jak bys to tedy vysvětlil?”

“Z Knihovny na Trantoru byly někým nebo z moci někoho, a to někoho jiného než samotných obyvatel trantorské Druhé Nadace, odstraněny veškeré zmínky o Zemi. Není tedy možné, aby i na Gaie byly všechny zmínky o Zemi odstraněny kýmsi jiným než Gaiou samotnou?”

“Jak víš, že se ty dřívější záznamy týkaly Země?”

“Podle tebe byla Gaia založena nejméně před osmnácti tisíci lety.

Což nás vrací zpátky do období před ustavením Galaktické Říše, do období, kdy byla Galaxie osídlována a hlavním zdrojem osídlovatelů byla Země. Pelorat to potvrdí.”

Pelorat, zaskočen trochu tím, že dostal náhle slovo, si lehce odkašlal, aby uvolnil hrdlo: “Tak o tom mluví legendy, má milá. Beru je vážně a myslím si, stejně jako Golan Trevize, že lidé byli původně připoutáni k jediné planetě, a tou planetou byla Země. První osídlovatelé přišli ze Země.”

“Jestli tomu tak bylo,” řekl Trevize, “pak byla Gaia založena na počátku hyperprostorového cestování, a je tedy velmi pravděpodobné, že byla kolonizována pozemšťany nebo možná domorodci z nepříliš starého světa, který byl nedlouho předtím pozemšťany kolonizován.

Záznamy o gaiském osídlování a o několika prvních tisíciletích po něm se potom musely zcela určitě zmiňovat o Zemi a pozemšťanech, ale jsou pryč. Zdá se, že se něco stará o to, aby v záznamech o Galaxii nebyla žádná zmínka o Zemi. A pokud tomu tak je, musí pro to být nějaký důvod.”

“Tohle je dohad, Trevizi. Nemáš pro něj žádné důkazy,” řekla Bliss rozhořčeně.

“Ale je to Gaia, která trvá na tom, že mám zvláštní talent, který mě přivádí ke správným závěrům na základě nedostatečných důkazů.

Jestliže dojdu k pevnému přesvědčení, neříkej, že mi chybí důkazy.”

Bliss byla zticha.

Trevize pokračoval: “Je to jen další důvod k hledání Země. Hodlám vyrazit, jakmile bude Vzdálená hvězda připravena. Chcete vy dva ještě pořád letět se mnou?”

“Ano,” přisvědčila Bliss okamžitě.

“Ano,” přitakal Pelorat.

KAPITOLA 2

SMĚREM NA COMPORELLON

5.

Lehce pršelo. Trevize se díval vzhůru na zataženou šedobílou oblohu. Měl klobouk proti dešti, který odrážel kapky, jež se rozstřikovaly na všechny strany dostatečně daleko od jeho těla.

Pelorat, který stál mimo dosah odletujících kapek, neměl žádnou ochranu.

Trevize prohodil: “Nechápu, proč mokneš, Janove.”

“Vlhkost mi nevadí, drahý příteli,” odtušil Pelorat, který se tvářil tak vážně jako vždycky. “Je to mírný a teplý déšť. Nedá se ani říct, že by foukal nějaký vítr. A kromě toho, abych připomněl staré úsloví: `Na Anacreonu konej jako Anacreoňané konají.”‘ Ukázal na několik Gaianů, kteří stáli poblíž Vzdálené hvězdy a tiše pozorovali, co se bude dít. Byli rozestoupeni v pravidelných vzdálenostech jako nějaké stromy v gaiském sadu a nikdo z nich neměl klobouk proti dešti. “Domnívám se,” pravil Trevize, “že jim nevadí, že moknou, protože celý zbytek Gai mokne také. Stromy… tráva… půda, všechno mokne a všechno je spolu s Gaiany rovnocennou částí Gai.”

“To dává smysl,” usoudil Pelorat. “Za chvilku vysvitne slunce a všechno rychle uschne. Oblečení se nezmačká ani nesrazí, ani vzduch se neochladí. A vzhledem k tomu, že tu nejsou žádné zbytečné choroboplodné mikroorganismy, nedostane nikdo rýmu, chřipku ani zápal plic. Proč se potom bát trochy vody?”

Trevize sice tuhle logiku dobře chápal, neměl však chuť přestat si stěžovat. Prohlásil: “Přesto ale není nutné, aby pršelo, když odlétáme.

Koneckonců déšť je dobrovolný. Gaia by nepršela, kdyby nechtěla.

Skoro to vypadá, jako by dávala najevo, jak námi pohrdá.”

“Možná,” a Peloratův ret se trochu zachvěl, “že Gaia pláče lítostí nad naším odletem.”

“To je možné, ale já nepláču,” odvětil Trevize.

“Předpokládám,” pokračoval Pelorat, “že půda v této oblasti potřebuje zvlhčit. A tato potřeba je důležitější než tvá touha po slunci.”

Trevize se usmál. “Zdá se mi, že máš tenhle svět skutečně rád.

Nebo ne? Teď myslím i bez ohledu na Bliss.”

“To mám,” připustil Pelorat nesměle. “Vždycky jsem vedl klidný, spořádaný život. Tak si představ, jak by se mi vedlo tady, kde o klid a pořádek usiluje celý svět. Koneckonců, Golane, když stavíme dům – nebo támhletu loď -, snažíme se vytvořit dokonalé útočiště.

Vybavíme je vším, co potřebujeme; zařídíme, abychom jeho teplotu, kvalitu vzduchu, osvětlení a všechno ostatní, co je důležité, mohli ovládat a měnit takovým způsobem, aby nám to dokonale vyhovovalo.

Gaia je pouze rozšířením touhy po pohodlí a bezpečí na celou planetu. Co je na tom špatného?”

“Špatné je to,” prohlásil Trevize, “že můj dům nebo loď jsou udělány tak, aby vyhovovaly mně. Já nejsem udělán tak, abych vyhovoval jim. Pokud bych byl částí Gai, pak i kdyby tato planeta byla sebelépe uzpůsobena k tomu, aby mi vyhovovala, velmi by mě zneklidňovala skutečnost, že já jsem uzpůsoben, abych vyhovoval jí.”

Pelorat našpulil rty. “Dalo by se namítnout, že každá společnost si nějak přizpůsobuje své lidi, aby se jí hodili. Zvyky se utváří tak, aby pro ni byly užitečné, a to každého jedince svazuje s jejími potřebami.”

“Ve společnostech, které znám, se může člověk vzbouřit. Jsou v nich excentrici, a dokonce i kriminálníci.”

“Ty chceš excentriky a kriminálníky?”

“Proč ne? Ty a já jsme excentrici. Určitě nejsme typickými lidmi žijícími na Terminu. Co se týče kriminálníků, to je věc definice.

A jestli představují kriminálníci cenu, kterou musíme platit za rebely, kacíře a génie, jsem ochoten ji platit. Přímo požaduji, aby ta cena byla placena.”

“Jsou kriminálníci jedinou možnou splátkou? Nemůžeš mít génie bez kriminálníků?”

“Nemůžeš mít génie a svaté, aniž bys měl lidi silně vybočující z normy, a já nevidím žádnou možnost jak je získat pouze na jedné straně společnosti… Každopádně chci pro své rozhodnutí – udělat z Gai model budoucnosti lidstva – mít lepší důvod než jen to, že je planetární verzí pohodlného domu.”

“Ale, drahý příteli, nechtěl jsem tě přesvědčovat, abys byl spokojen se svým rozhodnutím. Jen jsem tak uva…” Zarazil se. Kráčela k nim Bliss. Její tmavé vlasy byly mokré, šaty jí přiléhaly k tělu a zdůrazňovaly plné tvary poněkud širších boků. Když přišla blíž, kývla na ně.

“Lituji, že jsem vás zdržela,” omlouvala se udýchaně, “rozhovor s Domem mi trval déle, než jsem čekala.”

“Vždyť víš všechno, co ví on,” divil se Trevize.

“Někdy záleží na přístupu. Nejsme koneckonců stejní, proto diskutujeme. Podívej,” řekla poněkud drsněji, “máš dvě ruce. Obě jsou tvou součástí a vypadají úplně stejně; až na to, že jedna je zrcadlovým obrazem druhé. A přece je neužíváš naprosto shodně, že?

Určité věci děláš většinou svou pravou rukou a některé levou. Různý přístup, dalo by se říct.”

“Dostala tě,” poznamenal Pelorat se zřejmým zadostiučiněním.

Trevize přikývl. “To podobenství by bylo působivé, kdyby odpovídalo dané situaci. Tím si však vůbec nejsem jistý. Můžeme už nastoupit do lodě? Prší.”

“Ano, ano. Naši lidé ji už opustili. Je v bezvadném stavu.”

Najednou překvapeně pohlédla na Trevize. “Zůstáváš suchý.

Neprší na tebe.”

“Jo, to je pravda,” souhlasil Trevize. “Nemám chuť zmoknout.”

“Není snad příjemné být občas mokrý?”

“Určitě je. Ale když chci já, ne když chce déšť.”

Bliss pokrčila rameny. “Dobře, jak myslíš. Všechna zavazadla jsou naložena, tak pojďme.”

Vykročili k Vzdálené hvězdě. Déšť byl již mírnější, ale tráva byla stále velmi mokrá. Trevize se snažil našlapovat opatrně, zato Bliss si zula své lehké sandály, vzala je do ruky a šla trávou bosa, “Je to báječný pocit,” prohodila, když si všimla Trevizových pohledů na své nohy.

“Dobrá,” řekl nepřítomně. Pak dodal s náznakem podráždění: “Proč tu ale postávají ti ostatní Gaiané?”

“Zaznamenávají tuto událost, kterou Gaia považuje za závažnou,” vysvětlovala Bliss. “Jsi pro nás důležitý, Trevizi. Uvědom si, že kdybys v důsledku tohoto letu změnil svůj názor a rozhodl proti nám, nikdy bychom se nemohli rozšířit po Galaxii ani zůstat jako Gaia.”

“Pak tedy představuji pro Gaiu, pro celý tento svět… život a smrt.”

“My si to myslíme.”

Trevize se z ničeho nic zastavil a sundal si klobouk proti dešti.

Nu obloze se začala objevovat bezmračná modř. “Teď ale máte můj souhlas. Když mě zabijete, nebudu ho moci nikdy odvolat.”

“Golane,” zamumlal zděšený Pelorat. “To je hrozné takhle uvažovat.”

“Typický projev Izolovaného,” prohlásila Bliss klidně. “Musíš pochopit, Trevizi, že nás nezajímáš jako osoba, nestojíme dokonce ani o tvůj souhlas, ale o pravdu, o fakta týkající se dané věci. Jsi důležitý pouze jako vodítko k pravdě a tvůj souhlas či nesouhlas jako indikátor pravdy. To je všechno, co od tebe chceme, a kdybychom tě zabili ve snaze zabránit odvolání tvého rozhodnutí, jenom bychom tu pravdu sami před sebou skryli.”

“Pokud vám povím, že Gaia není to pravé, budete potom všichni šťastně a spokojeně souhlasit se smrtí?”

“Asi ne zrovna šťastné a spokojeně, ale výsledek by byl nakonec stejný.”

Trevize zakroutil hlavou. “Jestliže by mě něco mělo přesvědčit, že Gaia je hrozná a měla by zemřít, mohlo by to být právě to prohlášení, které jsi teď udělala.” Pak, když se pohledem vracel k trpělivě pozorujícím (a podle všeho naslouchajícím) Gaianům, dodal: “Proč jsou takhle přesně rozestoupení? A proč jich je tolik? Když jeden z nich sleduje tuto událost a uloží ji ve své paměti, je jeho pozorování přístupné celému zbytku planety, ne? Nemohlo by snad, kdybyste chtěl, být uloženo na miliónech různých míst?”

“Sledují každý z jiného úhlu a každý si to ukládá do trochu odlišného mozku. Až bude někdo studovat všechna jejich pozorování, ukáže se, že to, co se tu děje, bude ze všech pozorování dohromady daleko srozumitelnější než z kteréhokoliv z nich samostatně,” vysvětlila Bliss.

“Jinými slovy, celek je víc než souhrn jeho částí.”

“Přesně tak. Porozuměl jsi základnímu argumentu ospravedlňujícímu gaiskou existenci. Ty, jako lidský jedinec, jsi složen asi z padesáti triliónů buněk, ale máš daleko větší význam, než je prostý souhrn padesáti triliónů jednotlivých významů všech buněk. S tím bys určitě souhlasil.”

“Ano,” řekl Trevize. “S tím souhlasím.”

Vstoupil do lodi a na okamžik se otočil, aby se ještě jednou podíval na Gaiu. Přeháňka propůjčila atmosféře novou svěžest. Viděl zelený, svěží, klidný a pokojný svět; zahradu poklidu, zasazenou doprostřed vřavy znavené Galaxie.

A Trevize si upřímně přál, aby ji už nikdy více nemusel spatřit.

6.

Když se za nimi zavřel vzduchový uzávěr, cítil se Trevize, jako kdyby unikl ne zrovna noční můře, ale něčemu tak strašně abnormálnímu, že mu to bránilo volně dýchat. Uvědomoval si, že prvek té abnormality je v osobě Bliss stále s ním. Kde je ona, je i Gaia – a přece byl přesvědčen, že je její přítomnost nezbytná. Byla to opět ta černá skříňka v něm, které, jak doufal, nezačne již nikdy příliš věřit.

Porozhlédl se po vnitřku lodi. Velmi se mu líbila. Tato loď byla od doby, kdy ho starostka Harla Branno z Nadace přiměla, aby do ní nastoupil, a poslala ho mezi hvězdy jako živý hromosvod určený k vyvolání palby těch, které považovala za nepřátele Nadace, jeho jediným hvězdoletem. Úkol byl splněn, ale loď byla stále jeho a on ji neměl v plánu vracet. Vlastnil ji sotva pár měsíců, ale stala se mu domovem a dokázal si jen nejasně vzpomenout na svůj někdejší domov na Terminu.

Terminus! To okrajové centrum Nadace, které mělo během dalších pěti století zformovat druhou, ještě větší říši, kdyby ho on, Trevize, neodvedl z jeho cesty předurčené Seldonovým Plánem. Svým vlastním rozhodnutím obrátil Nadaci vniveč a místo ní utvářel novou společnost a nový program života, tu strašlivou revoluci, která byla větší než všechny ostatní od doby rozvoje vícebuněčného života.

Teď se vydával na cestu, kterou naplánoval, aby si potvrdil (nebo vyvrátil), že to, co udělal bylo správné. Uvědomil si, že zabloudil do myšlenek a nic nedělá, a otřásl se rozčilením nad sebou samým.

Spěšně vešel do pilotní kabiny a shledal, že jeho počítač je na svém místě. Byl vyblýskaný, stejně jako všechno ostatní. Bylo zjevné že tam proběhl pečlivý úklid. Kontakty, které téměř náhodně spojoval, fungovaly perfektně, a dokonce, jak se zdálo lehčeji, než kdykoli dříve. Ventilační systém byl tak tichý, že musel dát na průduch ruku, aby se ujistil, že z něj vůbec proudí vzduch.

Světelný okruh na počítači svůdně žhnul. Trevize se ho dotkl a světlo se rozlilo po panelu, na kterém se objevil obrys pravé a levé ruky. Trevize se zhluboka nadechl, přičemž si uvědomil, že chvilku zadržoval dech. Gaiané o technice Nadace neměli ponětí a snadno mohli počítač neúmyslně poškodit. Zatím tomu však nic nenasvědčovalo – ruce tady stále byly.

Ted však přišla rozhodující zkouška, prováděná přiložením jeho vlastních rukou, a Trevize na okamžik zaváhal. Kdyby něco nebylo v pořádku, poznal by to téměř ihned – ale kdyby tomu tak skutečně bylo, co by mohl dělat?! Kvůli úpravě by musel zaletět na Terminus.

Kdyby to udělal, byl si jist, že by ho starostka Branno znovu odletět nenechala. A kdyby tam ne…

Cítil tlukot svého srdce. Zjevně nemělo smysl tuto nejistotu prodlužovat.

Napřáhl rozhodně paže – pravá, levá – a položil je do vyznačených obrysů na pultu. V ten okamžik měl dojem, jako by další pár rukou držel ty jeho. Smysly se mu rozšířily a on spatřil do všech stran se rozprostírající Gaiu, zelenou a mokrou, a stále pozorující Gaiany. Vůlí dal pokyn k pohledu vzhůru; spatřil převážně zataženou oblohu. Na další pokyn jeho vůle mraky zmizely a on se díval na čistě modré nebe s vyfiltrovaným tělesem gaiského slunce.

Opět dal vůlí příkaz – modř se rozdělila a uviděl hvězdy. Vymazal je, dal volní pokyn a spatřil Galaxii v podobě vyleštěného kruhu.

Zkoušel její počítačový obraz, přitom nastavoval jeho orientaci a měnil zdánlivý postup času tím, že ho nechal otáčet se nejdříve jedním směrem a pak druhým. Určil polohu slunce Sayshellu, nejbližší důležité hvězdy Gai; pak slunce Terminu, pak Trantoru; jednu po druhé. Cestoval od hvězdy ke hvězdě po galaktické mapě uložené v srdci počítače.

Pak ruce odtáhl a nechal se opět obklopit reálným světem – uvědomil si, že po celou tu dobu, aby mohl mít ruce na kontaktech, stál částečně skloněn nad počítačem. Cítil bolest v zádech, a než se posadil musel se protáhnout. Díval se na počítač s vděčnou úlevou. Pracoval dokonale. Jestli se něco změnilo, pak to, že se jeho obvody staly vnímavějšími, a co k němu Trevize cítil, mohl popsat jedině jako lásku. Koneckonců, když držel jeho ruce (rozhodně si odmítal připustit, že o něm uvažuje jako o živé bytosti), byli každý částí toho druhého a Trevizova vůle řídila, ovládala, poznávala a byla částí většího celku sebe sama. On a počítač cítili v malém to (pomyslel si náhle znepokojeně), co musí v mnohem větší míře cítit Gaia.

Zakroutil hlavou. Ne! V případě počítače a jeho samotného to byl on, Trevize, kdo všechno řídil. Počítač byl věcí jemu naprosto podřízenou.

Zvedl se a vyšel do kompaktní lodní kuchyně a jídelního prostoru.

Byla tam spousta potravin všech druhů s patřičnými mrazicími zařízeními a s přístroji pro jejich snadnou tepelnou přípravu. Již si všiml, že filmové knihy v jeho místnosti jsou v pořádku, a byl si celkem jist – ne, zcela jist -, že Pelorat má svou osobní knihovnu bezpečně uloženu. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by mu to už přišel sdělit.

Pelorat! To mu ho připomnělo. Vstoupil do jeho místnosti.

“Je tu místo pro Bliss, Janove?”

“No jistě.”

“Můžu jí udělat ložnici ze společné místnosti.”

Bliss prudce vzhlédla. “Nepotřebuji oddělenou ložnici. Docela mi vyhovuje být tady s Pelem. Předpokládám však, že když budu potřebovat, můžu využít i ostatní místnosti. Například tělocvičnu.”

“Samozřejmě. Kteroukoli místnost – kromě mojí.”

“Dobrá. To je dohoda, kterou bych navrhla, kdybych byla mohla.

Přirozeně, že ty nebudeš chodit do naší.”

“Přirozeně,” řekl Trevize, podíval se dolů a uvědomil si, že špičky jeho bot přečnívají přes práh. Ustoupil o půl kroku a jízlivě dodal: “Tohle není místo pro líbánky, Bliss.”

“Já bych řekla, vzhledem k zdejší stísněnosti, že je pro ně ideální – přestože ho Gaia rozšířila ještě o půlku jeho původní šířky.”

Trevize se snažil ubránit smíchu. “Budete muset být velmi přátelští.”

“To my jsme,” promluvil Pelorat, kterému bylo téma rozhovoru viditelně nepříjemné, “ale vážně, starouši, to, jak se dohodneme, můžeš nechat na nás.”

“Právě že nemůžu,” prohlásil Trevize pomalu. “Chci, aby vám bylo jasné, že to tu není zařízeno na líbánky. Nemám námitky proti čemukoliv, co spolu budete chtít dělat, ale musíte si uvědomit, že nebudete mít žádné soukromí. Doufám, že tomu rozumíš, Bliss.”

“Jsou tu dveře,” namítla Bliss, “a představuji si, že nás nebudeš rušit, když budou zamčeny… Tedy kromě skutečně mimořádných případů.”

“To samozřejmě nebudu. Nicméně není tu žádná zvuková izolace.”

“Ty chceš říct, Trevizi,” upřesňovala Bliss, “že uslyšíš docela jasně všechno, co si budeme říkat, a všechny zvuky, které budeme během milování dělat.”

“Jo, přesně to chci říct. Když už to víte, očekávám, že snad pochopíte, že tady budete muset svoje činnosti poněkud omezit. Asi to pro vás nebude nijak příjemné a mě to mrzí, ale taková je situace.”

Pelorat si odkašlal a pravil mírně: “Víš, Golane, tenhle problém už znám. Jak si jistě uvědomuješ, každý pocit, který Bliss vnímá, když je se mnou, vnímá celá Gaia.”

“Myslel jsem na to, Janove,” řekl Trevize s pohledem člověka, který zkouší nemrkat. “Nechtěl jsem se o tom zmiňovat… Myslel jsem, že tě tahle myšlenka třeba nenapadne.”

“Jenže mě napadla,” odtušil Pelorat.

“Nedělej z toho kdovíco, Trevizi,” spustila Bliss. “V kterékoliv chvíli mohou být na Gaie tisíce lidí, kteří se věnují sexu; milióny těch, kteří jedí, pijí nebo se oddávají jiným příjemným činnostem. To jen zvětšuje všeobecné štěstí, které Gaia, každá její část, cítí. Nižší živočichové, rostliny a minerály mají svoje mírnější rozkoše, které také přispívají ke všeobecné radosti, kterou Gaia cítí stále ve všech svých částech a kterou v jiném světě nelze pocítit.”

“My máme svoje vlastní radosti,” namítl Trevize, “které můžeme podle chuti libovolně sdílet, nebo si je nechat pro sebe.”

“Kdybys mohl pocítit ty naše, poznal bys, jak jste vy, Izolovaní, v tomto směru ochuzení.”

“Jak můžeš vědět, co cítíme?”

“Aniž bych věděla, co cítíte, lze předpokládat, že svět sdílených rozkoší je rozhodně intenzivnější než svět těch, jaké má k dispozici jediné izolované individuum.”

“Možná. I kdyby však byly moje rozkoše ochuzeny, ponechal bych si raději svoje vlastní radosti a lítosti a spokojil se s nimi, ať by byly jakkoli ubohé, ale byl bych sebou, a ne pokrevním bratrem nějaké skály.”

“Neposmívej se tomu,” řekla Bliss. “Ceníš si každého minerálního krystalu ve svých kostech nebo zubech a nenechal by sis jediný z nich zničit, přestože nemají o nic víc vědomí než obyčejný kus skály stejné velikosti.”

“To je pravda,” připustil Trevize neochotně, “ale odbočili jsme od tématu. Je mi jedno, že celá Gaia sdílí tvou radost, Bliss, ale já ji sdílet nechci. Bydlíme tady v těsném sousedství a já si nepřeji, abych byl nucen účastnit se vašich činností, byť jen nepřímo.”

Pelorat promluvil: “O tom se není třeba dohadovat, kamaráde.

Nepřeji si o nic míň než ty, aby tvoje soukromí bylo rušeno. Ani moje, co se toho týče. Bliss a já budeme diskrétní, že ano, Bliss?”

“Bude to, jak si přeješ, Pele.”

“Koneckonců,” pokračoval Pelorat, “budeme se pravděpodobně podstatně delší čas zdržovat na planetách než v prostoru a tam bude dost příležitostí pro skutečné soukromí…”

“Je mi jedno, co budete dělat na planetách,” přerušil ho Trevize, “ale na této lodi jsem pánem já.”

“Přesně tak,” přikývl Pelorat.

“Pak tedy, když jsme si tohle vyjasnili, je na čase vyrazit.”

“Počkej,” Pelorat se natáhl a chytil Trevize za rukáv. “Kam chceš vyrazit? Nevíš, kde Země je, a nevím to ani já, ani Bliss. A ani tvůj počítač to neví. Už kdysi jsi mi řekl, že o Zemi nemá žádné informace.

Co tedy míníš dělat? Nemůžeš přeci jen tak brázdit prostorem, kamaráde, a spoléhat na náhodu.”

Tomu se Trevize usmál skoro vesele. Od doby, kdy se dostal do spárů Gai, se poprvé cítil pánem svého osudu. “Ubezpečuji tě,” pravil, “že nemíním jen tak brázdit, Janove. Vím zcela přesně, kam poletíme.”

7.

Pelorat tiše vstoupil do pilotní kabiny, když předtím ani po dlouhém čekání nedostal na své lehké zaklepání na dveře žádnou odpověď. Nalezl Trevize, jak se zaujetím pozoruje hvězdné pole.

“Golane…” ozval se Pelorat a čekal.

Trevize vzhlédl. “Janove! Posaď se… Kde je Bliss?”

“Spí… Vidím, že jsme už venku v prostoru.”

“To vidíš správně.” Trevize lehký údiv ostatních nepřekvapoval.

V nových gravitačních lodích nebylo prostě vzlet nijak cítit. Neexistovala tu žádná setrvačnost, žádné akcelerační přetížení, žádný hluk, žádné vibrace.

Díky své schopnosti oddělit se libovolnou měrou od vnějších gravitačních polí, a to až k oddělení úplnému, odpoutala se Vzdálená hvězda od povrchu planety, jako by odplula po nějakém kosmickém moři. Působení gravitace uvnitř lodi přitom zůstalo normální.

Dokud loď plula atmosférou, nebylo samozřejmě třeba zvyšovat rychlost, takže nedocházelo ke svištění a vibracím od rychle proudícího vzduchu. Jakmile však opustila atmosféru, mohlo dojít ke zrychlování, ale ani vysoké rychlosti nebyly pro cestující nepříjemné.

Z hlediska pohodlí byla tato loď nepřekonatelná a Trevize si nedokázal představit, jak by mohla být až do doby, než lidé objeví způsob rychlé dopravy hyperprostorem bez lodí a bez obav z blízkých gravitačních polí, která by mohla působit příliš silně, dále vylepšena.

Právě teď se Vzdálená hvězda bude muset několik dní vzdalovat od gaiského slunce, než bude síla gravitace dostatečně slabá, aby umožnila skok hyperprostorem.

“Golane, kamaráde,” pravil Pelorat. “Mohl bych s tebou na chvilku promluvit? Nemáš moc práce?”

“Nemám žádnou práci. Počítač, jakmile mu dám správné příkazy, dělá všechno sám. Někdy se dokonce zdá, že odhaduje, jaké moje příkazy budou, a vyplňuje je skoro ještě dříve, než je vyslovím.”

Trevize láskyplně pohladil vrchní panel.

“Golane, za ten krátký čas, co se známe, jsme se velmi spřátelili.

I když musím připustit, že mi to jako krátký čas příliš nepřipadá.

Tolik se toho stalo! Je skutečně s podivem, když přestanu myslet na svůj nepříliš dlouhý život -, že polovina toho, co jsem zažil, je vměstnáno do posledních pár měsíců. Alespoň to tak vypadá. Skoro bych věřil…”

Trevize zvedl ruku. “Janove, zdá se mi, že odbíháš od toho, co jsi měl původně na mysli. Začal jsi tím, že jsme se stali během velmi krátkého času velkými přáteli. Ano, stali a stále jimi jsme. Co se toho týče, tak Bliss znáš ještě kratší čas a stali jste se ještě většími přáteli.”

“To je ovšem něco jiného,” prohlásil Pelorat, který si rozpačitě odkašlal.

“Samozřejmě,” řekl Trevize, “avšak co vyplývá z našeho krátkého, ale pevného přátelství?”

“Kamaráde, jestliže jsme, jak jsi právě řekl, stále přátelé, pak ti musím povědět něco o Bliss, která mi je, jak jsi také právě řekl, velmi blízká.”

“To chápu. A o co jde?”

“Golane, vím, že nemáš Bliss rád, ale přál bych si, abys kvůli mně…”

Trevize pozvedl ruku. “Okamžik, Janove. Nejsem jí nijak unesen, ale není ani předmětem mé zášti. Opravdu nechovám vůči ní vůbec žádné nepřátelství. Je půvabnou mladou ženou, a i kdyby nebyla, byl bych kvůli tobě připraven ji za takovou považovat. Je to Gaia, co nemám rád.”

“Ale Bliss je Gaia.”

“Já vím, Janove. To je právě ono. Pokud myslím na Bliss jako na osobu, není tam žádný problém. Když na ni myslím jako na Gaiu, tak vznikne.”

“Ale ty jsi nedal Gaie žádnou možnost, Golane… Podívej, kamarádíčku, něco ti navrhnu. Když se s Bliss milujeme, nechá mě někdy na chvíli sdílet svoje vědomí. Ne dlouho, protože, jak říká, jsem moc starý, abych se na to adaptoval… Moc se tomu nesměj, Golane, ty bys na to byl taky moc starý. Kdyby nějaký izolovaný, jako jsi ty nebo já, zůstal součástí Gai déle než minutu nebo dvě, mohlo by dojít k poškození mozku. A kdyby to bylo pět nebo deset minut, mělo by trvalé následky… Kdyby sis to mohl jenom zkusit, Golane.”

“Cože? Trvalé poškození mozku? Ne, díky.”

“Golane, ty mi nechceš rozumět. Já myslím ten krátký okamžik spojení. Nevíš, o co přicházíš. To se nedá popsat. Bliss mluví o pocitu radosti. Ale to je jako mluvit o pocitu radosti, když se konečně poté, co jsi již zmíral žízní, napiješ trochu vody. Já ti ani nedokážu povědět, jaké to je. Sdílíš veškeré štěstí, které prožívá každý z miliardy lidí zvlášť. Není to stálá radost, kdyby byla stálá, rychle bys ji přestal cítit. Ona vibruje… chvěje se… pulsuje ve zvláštním rytmu, který tě nenechá v klidu. Je to větší radost… ne, není větší… je to lepší radost, než jakou jsi kdy mohl prožít samostatně. Skoro bych brečel, když mi pak zavře dveře…”

Trevize zakroutil hlavou. “Jsi obdivuhodně výřečný, kamaráde, ale zní to hrozně podobně, jako kdybys popisoval pseudendorphinovou nebo nějakou jinou narkomanii, která ti přivodí krátkodobou radost za cenu dlouhodobé nepřetržité deprese. To není pro mě! Odmítám prodat svoji nezávislost za nějaký krátký pocit radosti.”

“Já svou nezávislost pořád mám, Golane.”

“Ale jak dlouho ji budeš mít, když v tom budeš pokračovat, Janove?

Budeš žebrat o větší a větší množství své drogy, dokud – případně – nedojde k poškození tvého mozku. Janove, nesmíš Bliss dovolovat, aby ti tohle dělala… Snad bych měl o tom promluvit raději s ní.”

“Ne! To nedělej! Ty neumíš být taktní, a víš, nerad bych jí ublížil.

Ujišťuji tě, že se v tomhle ohledu o mě stará lépe, než si dokážeš představit. Obává se poškození mého mozku víc než já sám, věř mi.”

“Dobrá, budu o tom tedy mluvit s tebou. Janove, už to nikdy nedělej.

Žil jsi padesát dva let se svým vlastním štěstím a radostmi a tvůj mozek je uzpůsoben k tomu, aby je snesl. Nenech se nachytat na nějaký nový a neobvyklý zlozvyk. Zaplatil bys za něj; když ne hned, tak za čas.”

“Ano, Golane,” přitakal Pelorat vážným hlasem, s pohledem upřeným na špičky svých bot. Pak řekl: “Představ si, že by ses na to díval takhle. Co kdybys byl jednobuněčným tvorem…”

“Vím, co chceš říct, Janove. Zapomeň na to. Už jsme s Bliss tohle podobenství probrali.”

“Ano, ale přemýšlej chvilku. Vezměme si jednobuněčné organismy s lidskou úrovní vědomí a schopností myslet a představme si, že dostanou možnost stát se mnohobuněčným organismem. Nenaříkaly by hořce tyto jednobuněčné organismy nad ztrátou své nezávislosti a neodsuzovaly by blížící se nátlak na přizpůsobení se osobnosti celého organismu? A nemýlily by se? Může si vůbec jednotlivá buňka představit možnosti lidského mozku?”

Trevize prudce zakroutil hlavou. “Ne, Janove, to je špatné podobenství.

Jednobuněčné organismy nemají vědomí nebo jakoukoliv schopnost myšlení… A jestli mají, je tak nekonečně malá, že by mohla být považována za nulovou. Pro něco takového je ztráta nezávislosti ztrátou něčeho, co ve skutečnosti nikdy neměly. Avšak lidská bytost má vědomí a schopnost myslet. Má skutečné vědomí a skutečnou inteligenci, kterou by ztratila, takže podobenství selhává.”

Na chvíli mezi nimi nastalo ticho; téměř nesnesitelné ticho. Až Pelorat, ve snaze změnit téma konverzace, konečně promluvil: “Proč se tak upřeně díváš na tu obrazovku?”

“Ze zvyku” odpověděl Trevize s kyselým úsměvem. “Počítač mi sděluje že nás nesleduje žádná gaiská loď a že nám neletí v ústrety žádné sayshellské letky. Přestože počítačové senzory jsou stokrát citlivější a pronikavější než moje oči, stále se nervózně dívám a uklidňuje mě, že žádné takové lodě nevidím. Co víc, počítač je schopen velmi jemně rozpoznávat některé vlastnosti prostoru, které moje smysly nemohou nikdy vnímat… Ačkoliv tohle všechno vím, stále se upřeně dívám.”

Pelorat podotkl: “Golane, jestli jsme opravdu přátelé…”

“Slibuji ti, že neudělám nic, co by způsobilo Bliss nějaké trápení; alespoň nic, čemu bych se mohl vyhnout.”

“Mám teď na mysli něco jiného. Tajíš přede mnou svůj cíl, jako kdybys mi nevěřil. Kam letíme? Myslíš si, že víš, kde je Země?”

Trevize k němu obrátil svou tvář s povytaženým obočím.

“Omlouvám se, nepodělil jsem se o své tajemství se svým důvěrným přítelem, že?”

“Ano, ale proč?”

Trevize řekl: “Proč vlastně. Zajímalo by mě, člověče, jestli to není kvůli Bliss.”

“Bliss? Znamená to, že jsi nechtěl, aby to věděla ona? Můžeš jí naprosto důvěřovat, opravdu, kamaráde.”

“Kvůli tomu ne. K čemu by mi bylo, kdybych jí nedůvěřoval?

Obávám se, že mi může vytáhnout kterékoli tajemství z mozku, když si to bude přát. Myslím, že mám dětinštější důvod. Mám pocit, že se věnuješ pouze jí a že já už vůbec neexistuju.”

Pelorat vypadal zděšeně. “Ale to není vůbec pravda, Golane.”

“Já vím, ale snažím se porozumět svým vlastním pocitům. Přišel jsi teď za mnou s obavami o naše přátelství, a když o tom tak přemýšlím, mám pocit, jako bych měl úplně stejné obavy. Nepřiznával jsem si to, ale myslím, že jsem se cítil kvůli Bliss odstrčen. Snad jsem se ti chtěl mstít nevrlým zatajováním různých věcí. Připouštím, že to je dětinské.”

“Golane!”

“Řekl jsem, že to je dětinské, že ano? Ale ukaž mi člověka, který by nebyl čas od času dětinský. Ať je to jakkoliv, jsme přátelé.

Řekli jsme si to, a proto už nebudu hrát žádné divadélko. Letíme na Comporellon.”

“Comporellon?” opakoval mechanicky Pelorat, který se chvilku nemohl vzpamatovat.

“Určitě si vzpomeneš na zrádce Munn Li Compora. My tři jsme se setkali na Sayshellu.”

Peloratova tvář získala viditelný výraz osvícení. “Samozřejmě, už si vzpomínám. Comporellon byl svět jeho předků.”

“Snad. Nevěřím nutně všemu, co Compor říkal. Ale Comporellon je známý svět a Compor řekl, že jeho obyvatelé ví o Zemi. Takže tam poletíme a zjistíme to. Může to být na draka, ale je to jediná stopa, kterou máme.”

Pelorat si odkašlal a zatvářil se pochybovačně. “Jsi si jist, kamaráde?”

“To není otázka toho, jestli si jsem nebo nejsem jist. Máme jedinou stopu, a ať je jakkoliv pochybná, nemáme jinou možnost, než ji sledovat.”

“Ano, ale pokud to budeme dělat na základě toho, co nám pověděl Compor, pak bychom snad měli brát v úvahu všechno, co nám pověděl. Zdá se mi, že si pamatuji, jak nám velmi důrazně vykládal, že Země jako živá planeta neexistuje… že její povrch je radioaktivní a že je zcela bez života. Jestli je to pravda, pak nemá naše cesta na Comporellon smysl.”

8.

Všichni tři společně obědvali v malé jídelně, kterou prakticky zcela zaplňovali. .

“Tohle je velmi dobré,” pravil Pelorat se značnou dávkou uspokojení.

“To je z našich původních zásob z Terminu?”

“Kdepak,” namítl Trevize. “Ty jsou už dávno pryč. Tohle je ze zásob, které jsme koupili na Sayshellu, než jsme zamířili na Gaiu.

Neobvyklé, že ano? Nějaký druh mořských korýšů, ale je to tak křupavé.

A třeba tohle… Když jsem to kupoval, měl jsem dojem, že je to kapusta, ale chutná to úplně jinak.” Bliss je poslouchala, ale neříkala nic. Nesměle se v jídle na svém talíři šourala.

“Musíš jíst, miláčku,” pobídl ji mírně Pelorat.

“Ano, Pele, jím.”

Trevize s jistou dávkou nedůtklivosti, kterou nedokázal zcela potlačit, poznamenal: “Máme i opravdové gaiské jídlo, Bliss.”

“Já vím,” řekla Bliss, “ale radši bych ho zatím šetřila. Nevíme, jak dlouho budeme pryč, a stejně se musím naučit jíst izolovanou stravu.”

“To je to tak špatné? Nebo musí Gaia jíst pouze Gaiu?”

Bliss si povzdechla. “Máme takové pořekadlo: ‚Když Gaia jí Gaiu, nedochází ke ztrátě ani zisku’. Není to nic víc než posun vědomí na stupnici – výš nebo níž. Cokoli jím na Gaie, je Gaia, a i když většina z toho je strávena a stane se mnou, zůstává to stále Gaiou.

V podstatě tím, že jím, má něco z toho co jím, šanci účastnit se vědomí vyšší intenzity, zatímco jiné části stravy se samozřejmě mění v odpad toho či onoho druhu, a tím pádem na stupnici vědomí klesají.”

Ukousla si velké sousto, chvíli důkladně žvýkala, polkla a dodala: “To představuje ohromný koloběh. Rostliny rostou a jsou požírány zvěří. Zvěř žere a je požírána. Každý organismus, který umírá, se přeměňuje do buněk plísní, hnilobných bakterií a tak dále… Pořád Gaia. Tohoto ohromného koloběhu vědomí se účastní dokonce i anorganické látky a všechno v něm má svoji šanci k opakované účasti ve vědomí vysoké intenzity.”

“Tohle všechno,” prohlásil Trevize, “se dá říct o kterémkoli světě.

Každý atom, který v sobě mám, má dlouhou historii, během níž mohl být částí mnoha živých tvorů včetně lidí, mohl rovněž strávit dlouhá období jako součást moře nebo v hroudě uhlí, kusu skály či jako smítko ve větru, který nám proudí nad hlavou.”

“Na Gaie však,” poznamenala Bliss, “jsou všechny atomy neustále součástí vyššího planetárního vědomí, o kterém ty nic nevíš.”

“Dobrá, co se tedy stane,” zeptal se Trevize, “s touhle zeleninou ze Sayshellu, kterou jíš? Stane se součástí Gai?”

“Stane… I když velmi pomalu. A výkaly, které vyloučím, přestanou být součástí Gai stejně pomalu. Všechno, co ze mě odejde, naprosto postrádá i ten nejnepřímější hyperprostorový kontakt s Gaiou, který mohu já, díky své vysoké intenzitě vědomí, udržet.

Právě tenhle hyperprostorový kontakt způsobuje, že se potrava, která nepochází z Gai, pomalu stává – jakmile jsem ji jednou snědla – součástí Gai.”

“A co gaiské potraviny v našich zásobárnách? Přestanou být pomalu gaiskými? Pokud ano, měla bys je radši sníst, dokud můžeš.”

“Toho se není třeba obávat,” vysvětlovala Bliss. “Naše gaiské zásoby byly upraveny takovým způsobem, že zůstanou součástí Gai dlouhou dobu.”

Pelorat náhle řekl: “Ale co se stane, když my jíme gaiské potraviny?

A když jsme u toho, co se s námi stalo, když jsme jedli gaiské potraviny přímo na Gaie? Stává se z nás samotných pomalu Gaia?”

Bliss zakroutila hlavou a přes tvář jí přeběhl podivně znepokojený výraz. ” Ne, co jste snědli, je pro nás ztraceno. Nebo alespoň ty části, které jste strávili ve svých tělech. To, co jste vyloučili, zůstalo Gaiou, takže rovnováha byla nakonec zachována, ale mnoho atomů Gai v důsledku vaší návštěvy u nás Gaiou být přestalo.”

“Proč to tak je?” zeptal se Trevize zvědavě.

“Protože byste nebyli schopni vydržet takovou přeměnu, ani částečnou. Byli jste našimi hosty, byli jste přivezeni do našeho světa, jak se říká, pod nátlakem a my jsme vás museli chránit před nebezpečím i za cenu ztráty malých částí Gai. Zaplatili jsme tu cenu dobrovolně, ale ne s radostí.”

“Je nám to líto,” pravil Trevize, “ale jsi si jistá, že potraviny nebo některé druhy potravin, které nejsou z Gaii, ti nemohou během své přeměny uškodit?”

“Ne,” odpověděla Bliss. “Co je jedlé pro vás, mohu jíst i já.

Mám jen dodatečný problém s metabolismem takových potravin na Gaiu, stejně jako na moji vlastní tkáň. Je to spíše psychická bariéra která kazí moje chuťové požitky a způsobuje, že jím pomalu. Časem to ale překonám.”

“A co infekce!” zvolal Pelorat zděšeně. “Nechápu, že jsem si to neuvědomil dřív, Bliss! Každý svět, na kterém přistaneš, bude mít pravděpodobně mikroorganismy, proti nimž nemáš žádné obranné látky. Zemřeš na nějakou hloupou infekční chorobu. Trevizi, musíme zpátky.”

“Nepanikař, Pele, miláčku,” řekla Bliss s úsměvem. “Mikroorganismy jsou také, když se stanou součástí mého jídla, nebo když nějakým jiným způsobem vniknou do mého těla, asimilovány do Gai.

Když se zdá, že by mi mohly uškodit, jsou asimilovány rychleji, a jakmile jsou Gaiou, neuškodí mi.”

Jídlo pomalu končilo a Pelorat upíjel svou ohřátou okořeněnou směs ovocných džusů. “Drazí moji,” pravil, když si olízl rty. “Myslím, že je načase změnit téma. Zdá se mi, že mým jediným zaměstnáním na palubě je měnění témat hovoru, Proč to?”

“Protože Bliss a já se držíme jakéhokoli námětu, který probíráme, dokonce i smrti,” pronesl Trevize vážně. “Jsme na tobě závislí, Janove, chráníš náš zdravý rozum. O čem chceš mluvit, kamaráde?”

“Prohlížel jsem svoje archívní materiály týkající se Comporellonu.

Celý sektor, jehož je součástí, je bohatý na dávné legendy. Uvádějí, že k osídlení došlo v dávné minulosti, v prvním tisíciletí hyperprostorových letů. Comporellonské legendy dokonce mluví o legendárním zakladateli jménem Benbally i když se nezmiňují, odkud přišel.

Říkají, že původní jméno jeho planety bylo Benballyův svět.”

“A co je na tom podle tvého názoru, Janove pravdy?”

“Špetka. Snad… Ale kdo dokáže říct, co by mohlo tou špetkou být?”

“Nikdy jsem ve skutečné historii o někom, kdo by se jmenoval Benbally, neslyšel. Ty ano?”

“Ne, neslyšel, ale víš přece, že v pozdní říšské éře docházelo k úmyslnému zatajování dřívější historie. Císařové se v posledních bouřlivých stoletích Říše snažili omezit lokální patriotismus, protože ho považovali z mnoha důvodů za rozkladný prvek. Proto v téměř všech sektorech Galaxie začíná pravdivá historie s úplnými záznamy a přesným datováním až od dnů, kdy se projevil vliv Trantořanů a kdy se sektor, o kterém mluvíme, sám připojil k Říši, nebo jí byl anektován.”

“Nemyslím si, že se s historií dá tak snadno manipulovat,” namítl Trevize.

“V mnoha ohledech nedá,” připustil Pelorat, “ale rozhodná a silná vláda ji může hodně oslabit. Je-li dostatečně oslabena, začíná nedávná historie záviset na údajích vytržených z kontextu a má tendenci degenerovat na lidové povídačky. Tyto lidové příběhy vždy přehánějí a ukazují daný sektor jako starší a vlivnější, než by kdy mohl skutečně být. A ať je ta která legenda jakkoliv hloupá nebo na první pohled nemožná, stává se mezi místními obyvateli předmětem neochvějného patriotismu. Můžu vám ukázat příběhy ze všech koutů Galaxie, které vyprávějí o původní kolonizaci, jako kdyby přišla ze samotné Země, přestože ne vždy takto svou mateřskou planetu nazývají.”

“Jak jinak ji označují?”

“Všelijak. Někdy jí říkají Jediná a někdy Nejstarší. Nebo jí říkají Měsíční svět, což je podle některých autorů narážka na její obrovský satelit. Jiní prohlašují, že to znamená mrtvý svět, že to ‚měsíční’ je předgalaktickým synonymem pro ‚mrtvý’ nebo’neobydlený’.”

Trevize řekl mírně: “Zadrž, Janove! Jsi se svými autory a protiautory k nezastavení. Říkáš, že tyto legendy jsou všude?”

“Ano, kamaráde. Přesně tak. Musíš se s nimi jenom trochu seznámit, abys poznal tenhle lidský zvyk, kdy se začne s nějakým zrníčkem pravdy, na které se nanáší jedna vrstvička naprosté lži za druhou… Po způsobu ústřic z Rhampory, které obalují perletí zrnko písku. Přesně na tuhle metaforu jsem narazil, právě když…”

“Janove! Zadrž zase! Pověz mi, je v comporellonských legendách něco, čím by se lišily od ostatních?”

“Hm.” Pelorat chvilku nepřítomně koukal na Trevize. “Lišily?

No tvrdí, že Země je poměrně blízko, a to je neobvyklé. V legendách většiny světů, které mluví o Zemi, ať už ji nazývají jakkoliv, je tendence označovat její polohu nejasně… Umísťují ji do neurčité vzdálenosti nebo do nějaké nikdy nepoznané oblasti.”

Trevize prohodil: “Jo, jako nám na Sayshellu povídali, že se Gaia nalézá v hyperprostoru.”

Bliss se zasmála.

Trevize na ni vrhl rychlý pohled. “Opravdu. To nám říkali.”

“Já o tom nepochybuji. Je to zábavné, to je vše. Přesně tohle, samozřejmě, chceme, aby si všichni mysleli. Jediné, co potřebujeme, je, abychom mohli být nyní sami. A kde jinde bychom mohli být bezpečnější a klidnější než v hyperprostoru? Jestliže tam nejsme, ale lidé si myslí, že se tam nacházíme, je to stejné, jako bychom tam byli.”

“Jo,” odtušil Trevize suše, “a stejně tak je něco, co vede lidi k tomu, že věří, že Země neexistuje, nebo že je velmi daleko, nebo že je její povrch radioaktivní.”

“Kromě Comporelloňanů,” podotkl Pelorat, “kteří věří, že je poměrně blízko u nich.”

“Ale přesto jí přisuzují radioaktivní povrch. Ať tak či onak, každý národ s legendou o Zemi považuje Zemi za nepřístupnou.”

“To je víceméně pravda,” přisvědčil Pelorat.

“Mnozí lidé na Sayshellu věřili, že Gaia je blízko nich; někteří správně určili hvězdu. A přece ji všichni považovali za nepřístupnou.

Možná, že jsou nějací Comporelloňané, kteří tvrdí, že Země je radioaktivní a mrtvá, ale kteří dokáží určit její hvězdu. My na ni pak sestoupíme, i když si myslí, že to nejde. Přesně to jsme udělali v případě Gai,” řekl Trevize.

Bliss namítla: “Gaia byla ochotna vás přijmout, Trevizi. Byli jste nám vydáni napospas, ale my jsme vám nechtěli ublížit. Co když je Země také tak mocná, ale není tak shovívavá. Co pak?”

“Musím se každopádně pokusit dostat na ni a musím počítat s následky. Je to můj úkol. Dokud nezjistím polohu Země a nezamířím k ní, budete mít dost času na případný návrat. Vysadím vás v nejbližším světě Nadace, nebo vás vezmu zpátky na Gaiu, budete-li na tom trvat, a poletím na Zemi sám.”

“Kamaráde můj,” řekl Pelorat dojatě. “Takové věci neříkej. Ani ve snu by mě nenapadlo tě opustit.”

“A mě zas opustit Pela,” přidala se Bliss a pohladila Pelorata po tváři.

“Tak tedy výborně. Zanedlouho budeme připraveni na skok ke Comporellonu a potom, doufejme, to bude… dál k Zemi.”

ČÁST DRUHÁ

COMPORELLON

KAPITOLA 3

NA VSTUPNÍ STANICI

9.

Bliss vstoupila do místnosti, kterou sdílela s Peloratem, a zeptala se: “Už ti Trevize řekl, že skok hyperprostorem uděláme každou chvíli?”

Pelorat, skloněný nad svým vizuálním diskem, vzhlédl a odvětil: “Jo, nakoukl sem a prohlásil: ‚Za půl hodiny.”‘ “Vůbec mě ta představa skoku netěší, Pele. Nikdy jsem ho neměla ráda. Mám pocit, jako bych se měla celá obrátit naruby.”

Pelorat vypadal trochu překvapeně. “Nikdy jsem o tobě jako o cestovateli hyperprostorem neuvažoval, má milá.”

“Já jím také nejsem a myslím si, že to není jinak ani v případě ostatních součástí mé planety. Gaia sama nemá žádné příležitosti pro pravidelné cestování hyperprostorem. V mé/naší/gaiské povaze je, že já/my/Gaia nepodnikáme žádné průzkumné výpravy, obchody nebo výlety do prostoru. Přesto je ale nutné, aby byl někdo na vstupních stanicích anebo…

“Jako tehdy, když jsme měli to štěstí a potkali tebe.”

“Ano, Pele.” Něžně se na něj usmála. “… anebo navštěvoval z různých – obvykle tajných – důvodů Sayshell a ostatní hvězdné regiony.

Ať se však jedná o jakékoliv důvody, vždycky to znamená skok, a pokud kterákoli část Gai skočí, cítí to Gaiu celá.”

“To je zlé,” řekl Pelorat.

“Mohlo by to být horší. Obrovská část Gai skok nepodstupuje, takže celkový účinek je velmi slabý. Avšak zdá se mi, že já ho snáším daleko hůř než její většinu. Přestože veškerá Gaia je Gaiou, nejsou, jak se neustále snažím vysvětlit Trevizovi, její jednotlivé součásti identické. Máme svoje odlišnosti a mojí zvláštností je z jakéhosi důvodu výjimečná citlivost na skok.”

“Počkej !” zvolal Pelorat, který si na něco náhle vzpomněl.

“Trevize mi to jednou vysvětloval. V obyčejných lodích mívá člověk ty nejhorší pocity. Při vstupu do hyperprostoru totiž upouštíš galaktické gravitační pole a při návratu do obyčejného prostoru se do něj zase vracíš zpátky. Právě ta opouštění a návraty vyvolávají nepříjemné stavy. Ale Vzdálená hvězda je gravitační loď. Je nezávislá na gravitačním poli a ve skutečnosti ho vůbec neopouští, ani se do něj nevrací. Proto neucítíme vůbec nic. Mohu tě o tom, drahoušku, ujistit díky své vlastní zkušenosti.”

“To je vynikající, Pele! Škoda, že mě nenapadlo promluvit si o tom dříve. Ušetřila bych si nepříjemné obavy.”

“Má to ještě jednu výhodu,” pravil Pelorat, vžívaje se do pro něj nezvyklé role odborníka v astronautice. “Aby mohla obyčejná loď udělat skok, musí se dostat normálním prostorem do značné vzdálenosti od všech velkých těles, jakými jsou třeba hvězdy. Jedním z důvodů je, že při menší vzdálenosti od hvězdy je síla gravitačního pole větší a v důsledku toho je vyšší i intenzita nepříjemných pocitů ze skoku. Mimo to, čím je gravitační pole silnější, tím složitější jsou výpočty potřebné k bezpečnému skoku a k jeho přesnému zakončení v daném místě normálního prostoru. Avšak v gravitační lodi nelze mluvit o žádném zvláštním pocitu během skoku. Navíc má tato loď počítač, který je mnohem dokonalejší než obyčejné počítače a který umí provádět výpočty komplexních rovnic neobyčejně přesně a rychle.

Výsledkem je, že namísto několikatýdenního vzdalování se od nějaké hvězdy – jenom kvůli dosažení bezpečné a z hlediska pohodlí přijatelné vzdálenosti – postačí Vzdálené hvězdě pouze dva nebo tři dny cesty. To je umožněno zvláště tím, že nejsme subjektem gravitačního pole, a tedy setrvačnosti. Připouštím, že tomu nerozumím, ale takhle mi to říkal Trevize. Můžeme akcelerovat mnohem rychleji než obyčejné lodi.”

“To je fajn. Jsem Trevovi za to, že umí ovládat tuto neobvyklou loď, vděčná.”

Pelorat se trochu zamračil. “Bliss, prosím tě, říkej Trevize.”

“Já vím. Já vím. V jeho nepřítomnosti ale trochu relaxuji.”

“Nedělej to. Nepodporuj ten zvyk ani trošku, drahá. Je na to tak háklivý.”

“Ne na tohle; je háklivý na mě. Nemá mě rád.”

“To je jinak,” řekl Pelorat vážně, “Mluvil jsem s ním o tom…

Ne, ne. nemrač se. Byl jsem neobyčejně taktní, děťátko. Ubezpečil mě, že proti tobě nic nemá. Je nedůvěřivý ke Gaie a trápí ho, že ji musel učinit budoucností lidstva. Musíme ho chápat. Překoná to, až postupně porozumí jejím výhodám.”

“Doufám. Ale není to pouze Gaia. Ať už ti namluvil cokoliv, Pele – a nezapomeň, že si tě velmi oblíbil a nechce se dotknout tvých citů -, mě osobně nemá rád.”

“Ne, Bliss. To rozhodně ne.”

“Každý si mě nemusí zamilovat jako ty, Pele. Něco ti povím.

Trev – dobrá, Trevize – si myslí, že jsem robot.”

V Peloratových obvykle netečných rysech se zračilo překvapení.

“Bliss, tohle si Trevize rozhodně nemyslí.”

“A proč ne? Gaia byla osídlena s pomocí robotů. To je známá věc.”

“Roboti mohou pomáhat tak, jako stroje, ale byli to lidé, kdo osídlil Gaiu; lidé ze Země. To si myslí Trevize. Vím, že si to myslí.”

“Jak jsem tobě i Trevizovi říkala, v Gaiské paměti o Zemi nic není. Nicméně v našich nejstarších pamětech je stále pár robotů, kteří ještě před třemi tisíciletími pracovali na dokončení přeměny Gai v obyvatelný svět. Tehdy jsme také utvářeli planetární vědomí Gai…

Zabralo to spoustu času, a to je, Pele, miláčku, další důvod, proč jsou naše nejranější vzpomínky mlhavé. Snad jejich vymazání, jak se domnívá Trevize, se Zemí vůbec nesouvisí a…”

“Ano, Bliss,” přerušil ji Pelorat netrpělivě, “ale co ti roboti?”

“Jo, roboti Gaiu opustili po jejím dotvoření. Nechtěli jsme mít na Gaie roboty, protože jsme si byli a jsme vědomi, že robotická složka, ať izolovaná v přírodě nebo planetární, v dlouhodobé perspektivě lidské společnosti škodí. Nevím, jak jsme k tomuto závěru došli, ale je možné, že se zakládá na událostech vztahujících se k poslednímu období galaktické historie, kam až gaiská paměť nesahá.”

“Jestliže roboti Gaiu opustili…”

“Ano, ale co když se někteří zdrželi. Co když jsem jedním z nich – třeba patnáct tisíc let starým. Trevize mě z toho podezřívá.”

Pelorat pomalu kroutil hlavou. “Ale ty nejsi.”

“Jsi si jist, že tomu věříš?”

“Ovšemže jo. Ty nejsi robot.”

“Jak to víš?”

“Prostě to vím. Na tobě není nic umělého, Bliss. Kdybych to nepoznal já, nepoznal by to nikdo.”

“A co kdybych byla ve všem všudy, až po nejmenší detail, sestrojena tak důmyslně, že by mě nebylo možné od skutečné lidské bytosti nijak odlišit? Jaké rozdíly bys pak mezi námi mohl najít?”

“Nemyslím si, že je možné, abys byla tak důmyslně sestrojena,” namítl Pelorat.

“Co kdyby to možné bylo, bez ohledu na tvůj názor?”

“Tomu nevěřím.”

“Tak o tom uvažujme hypoteticky. Kdybych byla robot, kterého nikdo nedokáže rozeznat, jaký bys z toho měl pocit?”

“No, myslím… myslím…’ “Abychom byli přesní. Jaký bys měl pocit z milování s robotem?”

Pelorat náhle luskl prsty pravé ruky: “Víš, jsou legendy u ženách, které se zamilovaly do umělých mužů a naopak. Vždycky jsem si myslel, že mají nějaký alegorický význam a nikdy mě nenapadlo, že by tyhle povídačky mohly představovat skutečnou pravdu…

Ovšem, Golan ani já jsme slovo robot až do našeho přistání na Sayshellu nikdy neslyšeli. Ale teď, když o tom přemýšlím, tak ti umělí muži a ženy museli být roboti. Zřejmě takoví roboti na počátku dějin existovali. To znamená, že by tyto legendy měly být znovu zváženy…”

Tiše se zamyslel.

Bliss chvíli čekala a pak najednou pronikavě tleskla rukama. Pelorat nadskočil.

“Pele, miláčku,” řekla Bliss. “Využíváš mýtů, abys unikl dotazu.

Otázka zní: Jaký pocit bys měl z milování s robotem?”

Díval se na ni stísněně. “S naprosto nerozlišitelným? S takovým, kterého nelze rozpoznat od člověka?”

“Ano.”

“Tak se mi zdá, že robot, kterého nelze žádným způsobem rozeznat od lidské bytosti, je lidská bytost. Kdybys byla takovým robotem, nebyla bys pro mě ničím jiným než lidskou bytostí.”

“To jsem chtěla od tebe slyšet, Pele.”

Pelorat chvíli čekal a potom řekl: “No dobře, teď když jsi to ode mne slyšela, miláčku, nechceš mi povědět, že jsi skutečný člověk a že se nemusím trápit hypotetickými situacemi?”

“Ne. Nic takového neudělám. Definoval jsi skutečnou lidskou bytost jako objekt, který má všechny lidské vlastnosti. Není o čem diskutovat. Máme pracovní definici a nepotřebujeme žádnou jinou.

Koneckonců, jak já mám vědět, že ty nejsi jenom robot náhodou nerozpoznatelný od člověka?”

“Protože ti povídám, že nejsem.”

“Áá, kdybys ale byl robot nerozeznatelný od lidské bytosti, mohl bys být zkonstruován tak, abys mi tvrdil, že jsi opravdový člověk, a dokonce bys mohl být naprogramován tak, abys tomu sám věřil.

Pracovní definice je všechno, co máme, a všechno, co mít můžeme.”

Objala Pelorata kolem krku a počala ho líbat. Po určité chvíli se Peloratovi podařilo hlasem tlumeným stále vášnivějšími a delšími polibky říci: “Slíbili jsme ale Trevizovi, že ho nebudeme přivádět do rozpaků, že si z tohohle výletu nebudeme dělat líbánky.”

Bliss však naléhala: “Oddejme se lásce a nemysleme už na žádné sliby.”

Pelorat si mrzutě povzdechl: “To já nemůžu, lásko. Vím, že tě tím trápím, Bliss, ale já neumím přestat přemýšlet a mám vrozenou averzi k poddávání se citům. Je to můj celoživotní zvyk, ostatním pravděpodobně velmi nepříjemný. Nikdy jsem nežil se ženou, které by to dříve či později nezačalo vadit. Moje první žena, zdá se mi… je nevhodné se o tom zmiňovat…”

“Poněkud nevhodné to je, ale nijak tragicky. Ty také nejsi mým prvním milencem.”

“Ehm,” odkašlal si Pelorat rozpačitě. Poté si všiml Blissina nepatrného úsměvu a dodal: “Pochopitelně. Nečekal jsem, že bych…

Každopádně moje první žena to neměla ráda.”

“Ale mně se to líbí. Tvoje nekonečné přemítání se mi zdá přitažlivé.”

“Tomu nevěřím, ale napadá mě něco jiného. Robot nebo člověk, to je fuk. Na tom se shodneme. Avšak já jsem Izolovaný a ty to víš.

Nejsem součástí Gai a při našem mazlení tedy sdílíš své city vně Gai, a to i když mi dovolíš, abych se s ní na krátkou chvíli spojil. Z toho vyplývá, že při tom nemůžeš mít tak silné pocity, jaké bys prožívala při milování Gai s Gaiou.”

Bliss odvětila: “Milování s tebou, Pele, má své vlastní kouzlo.

Nic víc nežádám.”

“Ale to není jenom tvoje věc, Bliss. Nejsi jen sebou. Co když si Gaia myslí, že je to zvrhlé?”

“Kdyby si to myslela, musela bych to – vzhledem k tomu, že jsem také Gaia – vědět. A protože pro mě máš určité kouzlo, máš ho i pro Gaiu. Když se milujeme, sdílí tento požitek v té či oné míře celá Gaia. Říkám-li: ‚Miluji tě,’ znamená to, že tě miluje Gaia, přestože já, které byla přidělena bezprostřední role, jsem pouze její částí…

Tváříš se nějak zmateně.”

“Jsem Izolovaný, Bliss. Moc to nechápu.”

“Vždycky se dá vymyslet podobenství o těle Izolovaného. Když si pískáš písničku, celé tvoje tělo – ty jako organismus – si přeje hvízdat její melodii, ale pouze tvoje rty, jazyk a plíce se toho přímo zúčastňují.

Palec tvé pravé nohy nedělá nic.”

“Mohl by podupávat do taktu.”

“Ale to není při pískání nutné. Jeho pohyb by nebyl samostatnou činností, ale reakcí na nějakou činnost. A věř tomu, že všechny části Gai mohou nějakým nenápadným způsobem reagovat na moje pocity, stejně jako já reaguji na jejich.”

“Asi nemá smysl cítit se kvůli tomu rozpačitě.”

“To skutečně nemá.”

“Ale mám z toho takový nepříjemný pocit odpovědnosti. Zjišťuji totiž, že když se snažím potěšit tebe, musím potěšit každý, i ten nejposlednější organismus na Gaie.”

“I ten nejposlednější atom – a to ty děláš. Rozdmycháváš všeobecný pocit radosti, a ten tě nechávám krátce sdílet. Mám za to, že tvůj podíl je příliš malý, než aby mohl být změřen, ale přesto existuje a toto vědomí by mělo tvoji radost jen zvyšovat.”

Pelorat odtušil: “Přál bych si vědět, že Golan je dostatečně zaměstnán manévrováním v hyperprostoru, aby se nemohl ještě chvíli vzdálit z pilotní kabiny.”

“Máš chuť na líbánky, co?”

“Mám.”

“Tak vem kus papíru, napiš: ‚Líbánky’ a připevni ho zvenčí na dveře. Bude-li chtít vstoupit, je to jeho problém.”

Pelorat to udělal. A právě během příjemných událostí, které následovaly, provedla Vzdálená hvězda skok. Ani Pelorat, ani Bliss o tom neměli tušení a nemohli by ho mít, i kdyby mu věnovali veškerou pozornost.

10.

Od doby, kdy se Pelorat setkal s Trevizem a opustil poprvé Terminus, uběhlo pouhých pár měsíců. Do té chvíle byl po více než půl století (galaktická míra) svého života svázán s rodnou planetou.

V posledních měsících si začínal připadat jako zkušený vlk meziplanetárního prostoru. Viděl již tři planety: Terminus samotný, Sayshell a Gaiu. A právě teď na monitoru pozoroval čtvrtou, i když pouze zprostředkovaně přes teleskopické zařízení řízené počítačem.

Tato čtvrtá byla Comporellon. A opět, již po čtvrté, cítil zklamání.

Stále se domníval, že při pohledu z prostoru na obydlený svět uvidí obrysy jeho kontinentů na pozadí moří, které je obklopují; anebo obrysy jeho jezer v okolní krajině, pokud by se v něm moře nevyskytovala, ale nikdy to tak nebylo.

Pokud se jednalo o nějaký obydlený svět, měl atmosféru i hydrosféru, tedy vzduch i vodu. Měl tudíž i mraky, které pevninu zakrývaly.

A Pelorat opět hleděl dolů na bílé víry s ojedinělými kousky světle modré nebo rezavě hnědé barvy.

Ponuře uvažoval, zda by vůbec někdo dokázal odlišit jednotlivé světy podle jejich obrazů na monitoru například ze vzdálenosti tří set tisíc kilometrů. Jak někdo může poznat rozdíl mezi jedním a druhým vírem mračen?

Bliss znepokojeně hleděla na Pelorata. “Co je s tebou, Pele?

Tváříš se nešťastně.”

“Zjišťuji, že všechny planety vypadají z dálky stejně.”

“Co na tom, Janove? S každým pobřežím na Terminu, když je na obzoru, je to zrovna tak. Pokud nevíš, na co koukáš, vidíš vždy jen charakteristický horský štít nebo ostrůvek specifického tvaru,” zareagoval Trevize.

“Snad,” odtušil Pelorat nevrle, “ale co můžeš vidět na spoustě přesunujících se mračen? A i kdyby ses snažil, než se vůbec stačíš rozhodnout, vlétneš nejspíš do stínu na noční straně.”

“Podívej se trochu pozorněji, Janove. Sleduješ-li tvar mračen, vidíš, že mají sklon tvořit strukturu, která krouží okolo planety a vlastního středu. Tento střed je více méně na jednom z pólů.”

“Kterém?” zeptala se zvědavě Bliss.

“Vzhledem k tomu, že se tato planeta, podobně jako naše, utáčí ve směru hodinových ručiček, díváme se teď na její jižní pól. Protože střed mraků je, zdá se, asi patnáct stupňů od terminátoru – rozhraní stínu na planetě – a planetární osa má sklon dvacet jedna stupňů od kolmice k rovině otáčení, jsme buďto uprostřed jara, nebo uprostřed léta. Podle toho, zda se pól vzdaluje od terminátoru, nebo se k němu blíží. Můj počítač může propočítat oběžnou dráhu planety a okamžitě mi sdělit její parametry, požádám-li o ně. Hlavní město leží na severní polokouli, takže se nachází buď uprostřed podzimu, nebo uprostřed zimy.”

Pelorat zamručel: “Všechno tohle umíš vyčíst?”

Hleděl na vrstvu mraků, jako by čekal, že na něj teď začne mluvit, ale pochopitelně nezačala.

“Nejen to,” odpověděl Trevize, “pokud se podíváš na vrstvu nad polárními oblastmi, zjistíš, že v mracích nejsou trhliny, jako je tomu dále od pólů. Tedy, ony tam jsou, ale skrze ně vidíš led, takže je to bílá na bílé.”

“Jo,” poznamenal Pelorat. “To se dá na pólech čekat.”

“Na pólech obydlených planet, samozřejmě. Planety bez života mohou být bez vzduchu či bez vody, anebo mohou vykazovat různé známky toho, že jejich mraky nejsou vodní mraky, případně i to, že jejich led není vodní led. Tato planeta takové známky postrádá, víme tedy, že pozorujeme oblaka z vody a led z vody.

Další věcí, které si všimneme, je velikost neporušené bílé plochy na denní straně od terminátoru. Zkušené oko okamžitě postřehne, že je větší než je obvyklý průměr. Navíc můžete rozeznat určitý poměrně slabý oranžový nádech od odraženého světla, což znamená, že slunce Comporellonu je podstatně chladnější než slunce Terminu.

Přestože Comporellon leží blíž ke svému slunci než Terminus, k vyrovnání jeho nižší teploty to nestačí. Proto je Comporellon oproti jiným obydleným světům chladný.”

“Čteš to jako z filmu, kamaráde,” řekl Pelorat s obdivem.

“Nemysli si, tak dobrý nejsem,” přiznával se srdečným úsměvem Trevize. “Počítač mi o tomto světě poskytl příslušné údaje – včetně jeho poněkud nižší průměrné teploty. Je lehké odvodit něco, co již znáš. Comporellon se prakticky ocitl na pokraji doby ledové, a kdyby pro ni byly kontinenty vhodně rozloženy, jistě by nastala.”

Bliss se kousla do spodního rtu. “Studené světy nemám ráda.”

“Máme teplé oblečení, “odpověděl jí Trevize.

“Na tom nezáleží. Lidé prostě nejsou pro chladné počasí stvořeni.

Nemáme tlusté kožichy, peří ani vrstvu podkožního tuku. Myslím, že svět, který má chladné podnebí, dává najevo určitý nezájem o blaho svých vlastních součástí.”

“A Gaia je celá mírná?” zeptal se Trevize.

“Většina ano. Existují tam některé chladné oblasti pro studenomilné rostliny a zvířata a pár teplých oblastí pro teplomilné. Většina území je ale mírná, nikdy nepříjemně horká nebo nepříjemně studená pro ty, kteří nepatří ani do jedné ze jmenovaných kategorií. Včetně lidí, samozřejmě.”

“Včetně lidí, samozřejmě. Všechny části Gai jsou živé a po této stránce rovnocenné, nicméně některé, jako například lidé jsou zřejmě rovnocennější než ostatní,” rýpl si Trevize.

“Nebuď hloupě sarkastický,” odsekla mu Bliss nasupeně. “Důležitá je úroveň a intenzita vědomí a uvědomování. Lidský tvor je užitečnější součástí Gai než stejný kus šutru a vlastnosti a funkce Gai jako celku jsou nutně zvažovány ve prospěch lidí – ne však tak výrazně jako ve vašich Izolovaných světech. A co víc, jsou chvíle, kdy jsou zvažovány ve prospěch jiných částí Gai, pokud je to pro Gaiu jako celek potřebné. Dokonce mohou být z hlediska dlouhých časových úseků zvažovány ve prospěch nitra hor. Ty také potřebují pozornost a při jejím nedostatku by mohly trpět všechny části Gaii.

Nechceme přeci sopečné erupce, které nejsou nutné, že?”

“Ne,” odpověděl Trevize. “Pokud nejsou nutné, tak ne.”

“Nezdá se ti to fantastické?”

“Podívej,” vysvětloval Trevize. “My máme jak světy chladnější, tak teplejší; světy z větší části pokryté tropickými pralesy a světy rozsáhlých savan. Žádné dva světy nejsou shodné a každý je domovem tvorů, kteří jsou na něj zvyklí. Já jsem přivyklý na relativní mírnost Terminu – uzpůsobili jsme jeho klima téměř ke gaiské úrovni – ale rád ji, alespoň dočasně, měním za něco jiného. My máme to, co Gaie chybí – rozmanitost. Pokud se Gaia rozšíří po celé Galaxii, bude každý svět v Galaxii přinucen k mírnosti? Ta jednotvárnost by byla nesnesitelná.”

“Je-li tomu tak, že se mnohotvárnost zdá žádoucí, bude zachována.”

“Jako dárek od ústředního výboru, dalo by se říct, že?” neodpustil si Trevize. “A jen tak málo, kolik si dokáže odtrhnout, co? Radši bych to nechal na přírodě.”

“Ale vy jste to na přírodě nenechali. Každý obydlený svět Galaxie byl lidmi přizpůsoben. Každý nalezli v přírodním stavu, ale ten se jim nezdál příjemný, každý do jednoho proto upravovali, aby byl co nejmírnější. Jestli je tento svět chladný, pak jistě jen proto, že ho jeho obyvatelé nedokázali bez nadměrných nákladů více oteplit. Navíc části, které skutečně obývají, jsou určitě nuceně ohřívány na příjemnou teplotu. Nemáš nárok tvářit se nevinně a mluvit o tom, jak bys to nechal na přírodě.”

“To mluvíš za Gaiu, předpokládám,” poznamenal Trevize.

“Já vždycky mluvím za Gaiu. Já jsem Gaia.”

“Když si je Gaia tak jistá svou nadřazeností, proč potom požadujete moje rozhodnutí? Proč nepokračujete beze mě?”

Bliss se odmlčela, jako kdyby si rovnala myšlenky. Pak promluvila: “Protože není moudré být si sebou moc jistá. Přirozeně lépe vidíme svoje přednosti než nedostatky. Přejeme si dělat to, co je správné; ne to, co se nám správné zdá, ale co objektivně takové je, pokud vůbec něco jako objektivní pravda existuje. Ty se nám zdáš být – z toho co umíme najít – nejblíž objektivní pravdě, tak se tebou necháváme vést.”

“Jsem tak objektivně pravdivý a správný,” posteskl si Trevize, “že nerozumím ani svému vlastnímu rozhodnutí a hledám pro něj ospravedlnění.”

“Najdeš ho,” řekla Bliss.

“To doufám.”

“Kamaráde ” promluvil Pelorat, “zdá se mi, že tuhle poslední při vyhrála suverénně Bliss. Proč si nepřiznáš, že její argumenty ospravedlňují tvoje rozhodnutí o budoucnosti lidstva, kterou je Gaia?”

“Protože,” řekl Trevize trpce, “v době svého rozhodnutí jsem tyto argumenty neznal. Nevěděl jsem nic o zvláštních vlastnostech Gai, o nichž vím dnes. Ovlivnilo mě něco jiného – možná podvědomě – co s vlastnostmi Gai nijak nesouvisí, něco daleko závažnějšího. A to musím najít.”

Pelorat zvedl smířlivě ruku. “Nezlob se, Golane.”

“Já se nezlobím. Jsem spíše nesnesitelně nervózní. Nechci být středem pozornosti Galaxie.”

“Z ničeho tě neviním, Trevizi, ale je mi upřímně líto, že tě tvoje vlastní povaha zatáhla do této role… Kdy máme přistát na Comporellonu?”

otázala se Bliss.

“Za tři dny,” odpověděl Trevize, “hned jak zastavíme u jedné ze vstupních stanic na jeho oběžné dráze.”

“Můžou vzniknou nějaké problémy?” zjišťoval Pelorat.

Trevize pokrčil rameny. “To záleží na počtu lodí, které chtějí přistát. Na množství vstupních stanic, které tu jsou, a především na zvláštních předpisech pro povolení a odmítnutí vstupu. Ty se občas mění.”

Pelorat se rozhorleně zeptal: “Co myslíš odmítnutím vstupu? Jak mohou bránit v přístupu občanům Nadace? Není snad Comporellon částí území Nadace?”

“No, je… i není. Tahle záležitost představuje choulostivý problém chápání litery zákona a já si nejsem jistý, v jakém duchu ho Comporellon interpretuje. Myslím, že riziko odmítnutí tu je, ale nevěřím, že by bylo příliš veliké.”

“A když nás odmítnou, co uděláme?”

“Těžko říct,” odpověděl Trevize, “Ale počkejme a uvidíme co se stane. Unavovat se vymýšlením alternativních plánů je zatím zbytečné.”

11.

Přiblížili se ke Comporellonu již natolik, že i bez zvětšení byla patrná obrovská hmota jeho kulového tělesa. Dalekohledem pak mohli pozorovat vstupní stanice, které byly od planety vzdáleny více než většina těles na jejích oběžných drahách a byly dobře osvětleny.

Vzdálená hvězda se blížila k planetě ze strany jižního pólu, takže polovina glóbu byla neustále ve světle. Vstupní stanice, pravidelně rozmístěné v oblouku obepínajícím planetu zářily v podobě světelných bodů ze tmy její noční strany. Nacházelo se jich tam šest (a stejný počet byl nepochybně i na straně denní a všechny kroužily naprosto stejnou rovnoměrnou rychlostí.

V Peloratovi vzbuzoval tento pohled respekt. “Co jsou ta další světla blíž k planetě?”

“To ti nedokážu říct. Neznám tuhle planetu tak dobře. Některá světla jsou možná orbitální továrny, laboratoře nebo observatoře, snad i celá města. Některé planety svá tělesa na oběžných drahách, kromě vstupních stanic, radši neosvětlují. Například Terminus.

Comporellon se zjevně řídí liberálnějšími principy.”

“Ke které stanici letíme, Golane?”

“To závisí na nich. Poslal jsem žádost o přistání na Comporellonu.

Měli bychom tedy dostat pokyny, ke které stanici máme letět a kdy. Dost bude záležet na množství lodí, které chtějí v této době přistát.

Pokud bude u každé stanice čekat tucet korábů, nebudeme mít jinou možnost nežli být trpěliví.”

Bliss prohodila: “Zatím jsem byla v hyperprostorové vzdálenosti od Gai pouze dvakrát. Jednou na Sayshellu a podruhé blízko něj. Ale do takovéhle vzdálenosti jsem se nikdy nedostala.”

Trevize na ni vrhl příkrý pohled. “Vadí to? Jsi stále Gaia, nebo ne?”

Na okamžik vypadala Bliss popuzeně, ale pak se její výraz rozplynul do rozpačitého culení. “Musím připustit, že jsi mě tentokrát nachytal, Trevizi. Slovo ‚Gaia’ má totiž dva významy. Může být použito pro označení fyzické planety jako pevného kulatého předmětu v prostoru, ale může také označovat živý předmět, který je její součástí.

Kdybychom chtěli být přesní, museli bychom pro tyto dva významy používat dvě různá slova. Ale Gaiané poznají, o čem je řeč, vždycky z kontextu. Připouštím, že Izolovaného to může čas od času poplést.”

“Tak tedy,” upřesňoval Trevize, “když vezmeš v úvahu, že jsi mnoho tisíc parseků od Gai jako koule, jsi stále částí Gai jako organismu?”

“Mluvíme-li o organismu, jsem pořád Gaia.”

“Bez jakéhokoli oslabení?”

“Bez oslabení podstaty. Už jsem ti přeci vysvětlila, že když chce Gaia zůstat Gaiou i v hyperprostoru, vznikají některé komplikace.

Zůstávám ale Gaiou.”

“Nepřipadá ti, že je Gaiu možné považovat za galaktickou obludu – legendární monstrum s dlouhými tykadly, která sahají všude?

Nemusíte dělat nic víc než nasadit pár Gaianů na každý ze zalidněných světů – a Galaxie je v tu ránu vaše. Zřejmě jste přesně tohle udělali. Kde jsou vaši Gaiané umístěni? Předpokládám, že alespoň jeden je na Terminu a další na Trantoru. Kam až to pokračuje?”

Bliss se zjevně necítila příjemně. “Říkala jsem, že ti nebudu lhát, Trevizi, ale to neznamená, že ti musím říkat všechno. Existují věci, které nemusíš vědět; rozmístění a totožnost jednotlivých částí Gai je jednou z nich.”

“Můžu znát důvod existence těch tykadel, Bliss, i když nevím, kde jsou?”

“Gaia se domnívá, že nemusíš.”

“Mohu ale hádat. Máte za to, že sloužíte jako strážci Galaxie.”

“Chceme mít stabilní a bezpečnou Galaxii; mírumilovnou a prosperující.

Seldonův Plán, jak byl původně Harim Seldonem vypracován, měl umožnit vznik Druhé Galaktické Říše, stabilnější a lepší, než byla ta První. Tento Plán byl Druhou Nadací průběžně upravován a vylepšován a dosud je stále zcela funkční.”

“Ale Gaia přeci nechce Druhou Galaktickou Říši v klasickém pojetí, ne? Vy chcete Galexii – živou Galaxii.”

“Protože jsi nám to schválil, doufáme, že ji za čas budeme mít.

Kdybys nám to neschválil, usilovali bychom o vytvoření Seldonovy Druhé Říše a o to, aby byla co nejbezpečnější.”

“Ale co je špatného na…” Trevizovo ucho zachytilo tichý, ale ostrý signál. “Počítač mi dává znamení. Asi obdržel pokyny ohledně vstupních stanic. Hned se vrátím.” Vstoupil do pilotní kabiny, přiložil ruce na značky na vrchním panelu a zjistil, že přišly instrukce určující konkrétní vstupní stanici, u níž má zastavit – její souřadnice od spojnice středu Comporellonu a jeho severního pólu -, a předepsaná trasa příletu.

Trevize potvrdil přijetí; potom se na chvilku posadil a pohodlně opřel.

Seldonův Plán! Již na něj dost dlouho ani nepomyslel. První Galaktická Říše se rozpadla a Nadace pět set let rostla. Nejdříve jako konkurent Říše a později na jejích troskách všechno přesně podle Plánu.

Došlo k přerušení zaviněnému Mezkem. Na čas hrozilo způsobit zkázu Plánu, ale Nadace ho překonala – snad s pomocí vždy utajované Druhé Nadace a možná s pomocí ještě lépe utajované Gai.

Nyní byl Plán ohrožován vážnějším nebezpečím, než jakým kdy byl Mezek. Měl být odveden od obnovy Říše k něčemu naprosto odlišnému od čehokoli, co se kdy stalo. Ke Galexii. A on sám s tím souhlasil.

Ale proč? Měl Plán nějakou trhlinu? Nějakou základní chybu?

Na jeden kratičký moment se Trevizovi zdálo, že taková chyba skutečně existuje a on ji zná, že ji poznal, když dělal svoje rozhodnutí…

Ale ta myšlenka – kdyby si jen vzpomněl – zmizela stejně rychle, jako přišla, a nechala ho v nejistotě.

Snad to byl jenom přelud; jak tenkrát, když se rozhodl, tak nyní.

Koneckonců, o Plánu nevěděl kromě základních domněnek, které potvrdily psychohistorii, vůbec nic. Neznal žádné podrobnosti a z jeho matematiky, ani co by se za nehet vešlo.

Zavřel oči a soustředěně přemýšlel…

Nic ho nenapadalo.

Nemohla to být nějaká schopnost získaná z počítače? Položil ruce na vrchní panel a cítil teplo rukou počítače, které uchopily jeho.

Zavřel oči a znovu se soustředil… Opět nic.

12.

Comporelloňan, který vstoupil na palubu lodě, měl na své kombinéze připevněnou holografickou identifikační kartu. Zobrazovala jeho buclatou, lehce zarostlou tvář s nápadnou věrností. Dole bylo jeho jméno: A. Kendray.

Byl dost malý a jeho tělo se zaoblovalo stejně měkce jako jeho tvář. Působil mladě a dobrácky. Rozhlížel se po lodi se zjevným úžasem.

“Jak jste se dostali tak rychle dolů?” zajímal se. “Nečekali jsme vás dřív než za dvě hodiny.”

“Je to nový druh lodě,” odpověděl Trevize téměř zdvořile.

Avšak Kendray zřejmě nebyl až tak mladý a nevinný, jak se zdál.

Vstoupil do pilotní kabiny a hned se zeptal: “Gravitační?”

Nemělo smysl zapírat to, co bylo tak očividné.

“Ano,” řekl nevýrazně Trevize.

“Zajímavé. Člověk o nich slyší, ale nikde nejsou vidět. Motor má v trupu?”

“Přesně tak.”

Kendray se podíval na počítač. “Počítačové obvody také?”

“Také. Alespoň mi to tak říkali. Nikdy jsem se nedíval.”

“Dobrá. Potřebuji lodní dokumentaci: číslo lodního motoru, místo výroby, identifikační kód, celý ten pakl. Je to jistě všechno v počítači, který vyjede formální kartu během půl vteřiny.”

Trvalo to jen nepatrně déle, než řekl. Kendray se opět rozhlédl.

“Vy tři tvoříte veškeré osazenstvo téhle lodě?”

“Ano,” přisvědčil Trevize.

“Nějaká živá zvířata? Rostliny? Zdravotní stav?”

“Ne. Ne. A dobrý,” odpověděl Trevize úsečně.

“Hm, zabručel Kendray a napsal si poznámky. “Dejte ruku tady dovnitř, buďte tak laskav. Je to jen rutina…”

Trevize hleděl lhostejně na přístroj, který v Galaxii používalo stále více světů a jenž byl rychle zdokonalován. Na první pohled jste mohli určit úroveň světa podle zaostalosti jeho mikrodetektoru. Nicméně pár chudých světů nemělo ještě stále žádný. Zavádění těchto přístrojů začalo po definitivním rozpadu Říše na jednotlivé části usilující o vlastní ochranu před nemocemi a cizími mikroorganismy, které by se mohly přenést z ostatních částí Říše.

“Co to je?” Bliss natahovala krk, aby přístroj viděla nejdřív z jedné a pak z druhé strany.

“Myslím, že se tomu říká mikrodetektor,” odpověděl jí Pelorat.

Trevize dodal: “Nic záhadného. Je to zařízení, které automaticky odhalí v části tvého těla přítomnost jakýchkoli mikroorganismů, schopných přenášet nemoci – uvnitř i vně.”

“Tenhle ty mikroorganismy také určuje,” řekl Kendray s jistou dávkou pýchy. “Byl vyroben přímo zde na ComporeIlonu… Pokud vám to nebude vadit, chtěl bych stále vaši druhou ruku.”

Trevize vložil svoji pravou ruku do detektoru a pozoroval, jak řady malinkých červených pisátek tancují po soustavě vodorovných čar. Kendray se dotkl kontaktu a okamžitě se objevila barevná kopie.

“Kdybyste to podepsal, pane,” vyzval ho.

Trevize to udělal. “Jak zlé to se mnou je?” zeptal se. “Nic vážného mi nehrozí, že ne?”

“Nejsem lékař, takže vám nemůžu sdělit podrobnosti,” odpověděl Kendray, “ale neukazuje to nic, kvůli čemu bych vás musel vrátit nebo dát do karantény. Víc se nestarám.”

“Tak to mám kliku,” prohodil Trevize posměšně a třepal rukou, aby se zbavil lehkého brnění, které v ní cítil.

“Vy, pane,” oslovil Pelorata Kendray.

Ten váhavě vsunul ruku do přístroje a poté podepsal kopii.

“A vy, madam?”

Za pár okamžiků hleděl Kendray v úžasu na výsledek.

“Něco takového jsem ještě nikdy neviděl,” poznamenal.

Vzhlédl k Bliss s výrazem úcty. “Jste negativní. Úplně.”

“Fajn,” usmála se Bliss půvabně.

“Ano, madam. Závidím vám.” Podíval se zpět na první kopii a řekl: “Váš průkaz, pane Trevizi.”

Trevize ho předložil. Kendray do něj mrkl a opět s údivem vzhlédl. “Člen Rady zákonodárného sboru Terminu?”

“Přesně tak.”

“Vysoký činitel Nadace?”

“Zcela správně,” pravil Trevize odměřeně. “Tak buďte tak hodný a vyřiďte to rychle, ano?”

“Vy jste kapitánem lodi?”

“Ano, jsem.”

“Účel návštěvy?”

“Bezpečnost Nadace. A tím jsem skončil s odpovídáním na vaše dotazy. Rozuměl jste tomu?”

“Ano, pane. Jak dlouho se hodláte zdržet?”

“Nevím. Možná týden.”

“Výborně, pane. A tento pán?”

“To je doktor Janov Pelorat,” řekl Trevize. “Máte jeho podpis a já se za něj zaručuji. Je vědeckým pracovníkem z Terminu a mým asistentem v záležitosti, kvůli které přilétám.”

“Rozumím, pane, ale musím vidět jeho průkaz. Pravidla jsou pravidla, nedá se nic dělat. Doufám, že to chápete, pane.” Pelorat předložil své dokumenty.

Kendray přikývl. “A vy, slečno?”

“Obávám se, že žádné dokumenty nemám.”

Kendray stáhl obočí: “Co prosím?”

“Slečna si je s sebou nevzala. Nedopatřením. Věřte mi, že je naprosto v pořádku. Beru si to na svoji zodpovědnost.” zachraňoval situaci Trevize.

“Rád bych vás pustil, ale nemohu. Zodpovědnost tady mám já.

Za daných okolností to však není příliš důležité. Neměl by být problém získat duplikát. Slečnu je, předpokládám, z Terminu.”

“Ne, není.”

“Tak z nějakého území patřícího Nadaci?”

“Ne.”

Kendray probodl pohledem nejdříve Bliss, pak Trevize. “To komplikuje situaci, pane rado. Obstarání duplikátu z nějakého Nadaci odlehlého světa nás asi poněkud zdrží. Protože nejste občanem Nadace, slečno Bliss, musíte mi sdělit název světa, na kterém jste se narodila, a světa, jehož jste občanem. Pak budete muset vyčkat, až dorazí kopie dokumentů.”

Trevize odsekl: “Podívejte, pane Kendray, nevidím žádný důvod, proč bychom museli s něčím takovým ztrácet čas. Jsem vysoký činitel vlády Nadace a mám zde velmi důležitý úkol. Nesmíte mě zdržovat nějakým zbytečným papírováním.”

“Já si to nevymyslel, pane rado. Kdyby záleželo jen na mně, pustil bych vás dolů na Comporellon hned, ale mám tlustou knihu plnou předpisů, které usměrňují každou moji akci. Musím se tou knihou řídit, nebo s ní dostanu po hlavě… Určitě vás ale očekává někdo z comporellonské vlády. Když mi řeknete, kdo to je, spojím se s ním, a pokud mi přikáže, abych vás pustil, udělám to.”

Trevize chviličku zaváhal. “To by nebylo taktické, pane Kendray.

Mohu mluvit s vaším přímým nadřízeným?”

“To samozřejmě můžete, ale ne hned…”

“Určitě přijde, hned jak se dozví, že má mluvit s činitelem Nadace…”

“Víte,” pravil Kendray, “mezi čtyřma očima; to by vám teda uškodilo. Nejsme součástí metropolitního území Nadace, podléháme velení Přidružených Mocností a bereme to vážně. Naši lidé nechtějí působit jako loutky v rukou Nadace – používám jen vžité úsloví, pane – a odvracejí se, aby demonstrovali nezávislost. Můj nadřízený obdrží za neposkytnutí laskavosti činiteli Nadace zvláštní body.”

Trevize se zachmuřil. “Vy také?”

Kendray zakroutil hlavou. “O mě se nikdo nestará, pane. Nikdo mi nikdy žádné zvláštní body nedá. Mám štěstí, když dostanu svůj plat. A přestože nedostávám zvláštní body, mohu velmi snadno přijít k různým důtkám. Přeji si jen, aby se mi to nestalo.”

“Uvážíte-li moje postavení, jistě pochopíte, že vám mohu hodně pomoci.”

“Ne, pane. Omlouvám se, jestli to bude znít drze, ale obávám se, že nemůžete… A pane, je trapné to říkat, ale, prosím vás, nenabízejte mi nic cenného. Z úředníků, kteří takové věci přijímají, tady dělají odstrašující příklady a v posledních dnech jsou při jejich odhalování velmi úspěšní.”

“Nechtěl jsem vás podplácet. Přemýšlím jenom o tom, co s vámi udělá starostka Terminu, když mi budete překážet v mém poslání.”

“Pane rado, pokud jsem krytý instrukční knihou, nemůže se mi nic stát. Jestliže se členové prezídia Comporellonu podřídí disciplíně Nadace, je to jejich věc, ne moje… Ale jestli vám to pomůže, pane, pustím vás a doktora Pelorata vaší lodí dolů. Když necháte slečnu Bliss na vstupní stanici, pošleme ji za vámi, jakmile obdržíme kopii jejích dokumentů. Pokud je nebudeme moci z jakýchkoliv důvodů získat, pošleme ji zpátky do jejího světa obchodní přepravou. Obávám se však, že někdo bude v takovém případě muset zaplatit letenku.”

Trevize zachytil Peloratův výraz. “Pane Kendray, mohli bychom si promluvit soukromě v pilotní kabině?”

“Dobrá, ale nemohu se tam zdržet příliš dlouho, nebo půjdu na kobereček.”

“Nebude to dlouho trvat,” ujistil jej Trevize. V pilotní kabině Trevize nápadně pečlivě zavřel dveře a pak řekl tichým hlasem: “Byl jsem na mnoha místech, pane Kendray, ale na žádném z nich nekladli takový protivný důraz na každou prkotinu, kterou měli ve svých imigračních předpisech, zvláště ne u lidí z Nadace a navíc jejích činitelů.”

“Ale ta slečna není z Nadace.”

“I tak.”

“Tyto věci jsou nárazové. Měli jsme právě pár skandálů, a tak jsou teď předpisy velmi přísné. Přiletíte-li příští rok, nemusíte mít vůbec žádné nepříjemnosti, ale zrovna teď nemohu nic dělat.”

“Pokuste se, pane Kendray,” pokračoval Trevize v přemlouvání vlídnějším hlasem. “Vydám se vám na milost a budu na vás apelovat jako muž na muže. Pelorat a já jsme na cestě již delší dobu. On a já.

Pouze on a já. Jsme dobří přátelé, ale dolehla na nás jakási osamělost, jestli mi rozumíte. Před nějakým časem nalezl Pelorat tuto slečinku.

Asi vám nemusím povídat, co se pak dělo. Nakonec jsme se rozhodli vzít ji s sebou. Čas od času ji využíváme. Udržujeme se tím v kondici.

Celý problém je v tom, že Pelorat má na Terminu jistý poměr. Já jsem čistý, rozumíte, ale Pelorat je starší a chlapi v tomhle věku bývají trochu… zoufalí. Potřebují zpátky svoje mládí nebo co. Pelorat ji nedokáže pustit k vodě. Zároveň však, kdyby se o ní někdo třeba jen zmínil, oficiálně myslím, bude mít chudák Pelorat, až se vrátí zpátky na Terminus, spoustu nepříjemností.

Neděláme nic špatného, pochopte. Slečna Bliss, jak si říká – hezké jméno pro děvče s takovým zaměstnáním, ne? -, se o vědu nezajímá; kvůli tomu ji také s sebou nemáme. Musíte se o ní vůbec zmiňovat? Nemůžete napsat jako posádku lodě mě a Pelorata? Původně, při odletu z Terminu, jsme byli zapsáni jenom my. O žádné ženě nemusí být ve vašem hlášení ani zmínka. Koneckonců, nemá absolutně žádné nemoci. Sám jste to říkal.”

Kendray pokrčil rameny. “Já bych vám opravdu rád vyhověl.

Chápu vaši situaci a věřte mi, máte moje sympatie. Poslyšte, myslíte, že držet po měsíce službu na téhle stanici odděleně – je legrace? Ani tu nemáme smíšené posádky. Jinde jsou, ale na Comporellonu ne.”

Zakroutil nešťastně hlavou. “Mám taky ženu, takže to chápu… Ale, podívejte se, i když vás nechám projít, jakmile se zjistí, že ta… ehm…

slečna nemá papíry, seberou ji. Vy a pan Pelorat budete mít nepříjemnosti, které se donesou na Terminus, a já skončím určitě bez práce.”

“Pane Kendray,” naléhal dál Trevize, “důvěřujte mi v téhle chvíli.

Jakmile se dostanu na Comporellon, jsem zachráněn. Mohu promluvit o svém poslání s patřičnými lidmi a pak již nebudou žádné další potíže. Co se tu stalo, beru – pro případ, že by se to někdy dostalo nahoru, o čemž pochybuji – na svou odpovědnost. Navíc doporučím vaše povýšení a vy ho dostanete, protože dohlédnu na to, aby se Terminus neopíral o kohokoliv, kdo váhá. A my můžeme dát Peloratovi příležitost.”

Kendray otálel a pak řekl: “Dobrá. Tak si tedy leťte. Ale varuji vás, od této chvíle začínám vymýšlet způsob, jak si zachránit kůži, jestli se to provalí. Pro vás už nehnu prstem. Vím, jak tyhle věci na Comporellonu chodí, ale vy ne.

A Comporellon se s lidmi, kteří vystoupí z řady, nemazlí.”

“Děkuji vám, pane Kendray,” odpověděl Trevize. “Ujišťuji vás, že nebudou žádné problémy.”

KAPITOLA 4

NA COMPORELLONU

13.

Prošli. Vstupní stanice, kterou nechali za sebou, se zmenšila na rychle se ztrácející hvězdu a za pár hodin měli proletět vrstvou mraků.

Gravitační loď nemusí prodlužovat přistávací manévr dlouhým kroužením v pomalu se zmenšujících spirálách, ale ani nemůže slétnout dolů střemhlav. Osvobození od gravitace neznamená osvobození od odporu vzduchu. Loď se může snášet po přímé dráze, ale i pak je třeba být opatrný; nelze překročit určitou rychlost.

“Kam to letíme?” optal se trochu zmateně Pelorat. “Nerozeznám v těch mracích jedno místo od druhého.”

“Nejsem na tom o nic lépe,” odtušil Trevize, “ale máme úřední holografickou mapu Comporellonu, která znázorňuje tvar pevnin, ve zvětšeném měřítku i reliéf planety včetně podmořských hlubin a také politické rozčlenění. Mapa je v počítači a ten již udělá, co je třeba.

Porovná ji s planetárním povrchem, zorientuje správně loď a pak nás navede po cykloidické dráze do hlavního města.”

“Poletíme-li do hlavního města, spadneme rovnýma nohama do víru politického života. A jestli má tenhle svět tak silnou averzi k Nadaci, jak naznačoval ten chlapík ze vstupní stanice, koledujeme si o nepříjemnosti,” vyřkl své obavy Pelorat.

“Na druhé straně je tohle město určitě intelektuálním centrem planety, a chceme-li informace, nevím, kde jinde bychom je mohli dostat, když ne tudy. Co se týče zdejší averze vůči Nadaci, pochybuji, že budou schopni dávat nám ji najevo příliš otevřeně. Starostka ke mně možná nebude chovat příliš velké sympatie, ale také si nemůže dovolit vůči členu Rady žádné špatné chování. Nebude mít zájem, aby vznikl politický precedens.”

Bliss se vynořila z toalety, ruce ještě vlhké od pečlivého mytí.

Bezstarostně si upravila spodní prádlo a řekla: “Mimochodem, doufám, že výkaly jsou řádně recyklovány.”

“Nic jiného nezbývá, jak dlouho myslíš, že by nám vydržely zásoby vody bez recyklace výkalů?” argumentoval otázkou Trevize.

“Na čem myslíš, že roste koření k dochucení našich mražených potravin, včetně těch delikatesních kynutých koláčků, které jíme? – Doufám, že ti to nezkazí chuť, má zdatná Bliss.”

“Proč by mělo? Kde myslíš, že se bere jídlo a voda na Gaie?

Nebo na téhle planetě, nebo na Terminu?”

“Na Gaie jsou ovšem výkaly stejně živé jako ty,” posmíval se Trevize.

“Ne živé. Vědomé. V tom je rozdíl. Úroveň vědomí je ale přirozeně velmi nízká.”

Trevize pohrdavě odfrkl, ale nepokusil se odpovědět.

Utrousil jen: “Jdu do pilotní kabiny dělat společnost počítači. Ne že by mne potřeboval.”

“Můžeme jít také?” zeptal se Pelorat. “Nemohu si pořád zvyknout na to, že nás dokáže dopravit až dolů úplně sám; že po vyhne ostatním lodím, bouřím… jakémukoliv nebezpečí.”

Trevize se dobrosrdečně usmál. “Prosím tě, zvykni si na to.

Když tuhle loď řídí počítač, je daleko bezpečnější, než kdybych ji řídil já. – Ale pojďte samozřejmě se mnou. Prospěje vám, uvidíte-li, co se děje.”

Nyní byli na sluneční straně planety, protože, jak Trevize vysvětloval, mapa v počítači se s realitou srovnává lépe za denního světla než potmě.

“To je jasné,” přikývl Pelorat.

“Ne tak docela. V infračerveném světle, které povrch vyzařuje i potmě, dokáže počítač udělat srovnání zrovna tak rychle. Větší vlnová délka infračerveného spektra však snižuje jeho rozlišovací schopnost takže v jeho světle nevidí počítač tak jemně a ostře. Pokud tedy mohu, rád podmínky uzpůsobím tak, aby se počítači pracovalo co nejlépe.”

“A co když bude hlavní město na noční straně?”

“Pravděpodobnost je jedna ku jedné,” pravil Trevize, “ale ať tak nebo tak, jakmile si počítač za denního světla mapu srovná, můžeme slétnout dolů do hlavního města zcela neomylně. Dostatečně brzy, ještě než se k němu vůbec přiblížíme, budeme křížit mikrovlnné paprsky a dostávat instrukce, které nás navedou na nejvhodnější kosmodrom.

Zkrátka, není se čeho bát.”

“Jsi si jistý?” zeptala se Bliss. “Nemám žádné doklady ani žádné zdejším lidem známé rodiště… Navíc se před nimi o Gaie v žádném případě nesmím ani zmínit. Co tedy uděláme, až mě bude někdo na povrchu legitimovat?”

“To se asi nestane. Každý bude předpokládat, že tě už zkontrolovali na vstupní stanici.”

“Ale co kdyby?”

“Pak budeme mít problémy. Zatím nemaluj čerta na zeď.”

“Až ty problémy, které mohou vzniknout, přijdou, může být na jejich řešení již příliš pozdě.”

“Doufám, že díky svým schopnostem situaci včas odhadnu.”

“Když mluvíme o schopnostech, jak jsi nás dostal přes vstupní stanici?”

Trevize se podíval na Bliss a pomalu roztáhl rty do rozpustilého uličnického úsměvu. “Chytře.”

“Jak jsi to provedl, přiznej se, starouši?” vyzvídal Pelorat.

“Chtělo to jen správně zapůsobit na jeho city,” začal Trevize.

“Zkoušel jsem hrozby a náznaky uplácení, apeloval jsem na logiku i na věrnost Nadaci. Když ale nic z toho ne-zabralo, udělal jsem to poslední, co zbývalo. Řekl jsem mu, že zahýbáš manželce, Pelorate.”

“Manželce? Človíčku, já teď žádnou manželku přece nemám.”

“Já vím. Ale on to nevěděl.”

“Předpokládám, že ‚manželkou’ myslíte ženu, která je řádnou družkou vlastního muže,” ověřovala si Bliss.

Trevize upřesňoval: “Je něčím víc než jen tím, Bliss. Je zákonným druhem s vynutitelnými právy z titulu společného svazku.”

“Bliss, já opravdu nemám manželku. Dřív jsem občas nějakou měl, ale teď již dost dlouho žádnou nemám. Kdybys chtěla podstoupit obvyklý zákonný obřad…” snažil se zachraňovat situaci nervózní Pelorat.

“Ach, Pele…” mávla rukou Bliss. “Co bych z toho měla? Mám nesčetně druhů a každý z nich je mi tak blízkým druhem, jako je tvoje pravá paže blízkým druhem pro tvou levou paži. Pouze Izolovaní jsou si tak odcizeni, že potřebují umělé dohody k vynucování chabých náhrad za opravdové vztahy.”

“Ale já jsem Izolovaný, drahá Bliss.”

“Tvoje Izolovanost se časem zmenší, Pele. Nikdy se asi nestaneš skutečnou Gaiou, ale méně Izolovaným ano a budeš mít spousty družek.”

“Chci jenom tebe, Bliss,” řekl Pelorat.

“Protože o tom nic nevíš. Zatím.”

Trevize během jejich rozhovoru sledoval s nuceným klidem obrazovku.

Vrstva mraků se přiblížila a za chvíli všechno zahalila šedivá mlha.

Mikrovlnné vidění, pomyslil si a počítač okamžitě přepnul na radarovou detekci. Mraky zmizely a objevil se povrch Comporellonu zobrazený ve falešných barvách s poněkud neostrými a mihotavými hranicemi mezi sektory s různým zřízením.

“Takhle to bude vypadat už pořád?” zeptala se Bliss zklamaně.

“Jenom než proletíme mraky. Pak budeme zase zpátky na slunečním světle.” Ještě než domluvil, slunce a normální viditelnost se vrátily.

“Chápu,” řekla Bliss. Potom se na něj otočila: “Ale není mi jasné, co je tomu úředníkovi na vstupní stanici po tom, jestli Pel podvádí svou manželku nebo ne.”

“Kdyby tě ten chlapík Kendray zadržel, mohlo by se to donést na Terminus, a tudíž Peloratově manželce. Pelorat by pak měl nepříjemnosti.

Jaké, to jsem neříkal, ale snažil jsem se v něm vzbudit dojem, že vážné… Mezi muži existuje něco jako nepsaný zákon,” zazubil se teď Trevize. “Chlap chlapa nepodrazí, dokonce, je-li požádán pomůže. Důvodem, řekl bych, je, že nikdo nemůže vědět, kdy bude potřebovat stejnou pomoc sám. Počítám,” dodal, aby si trochu rýpnul, “že podobnou tichou dohodu mají mezi sebou i ženy, ale protože nejsem ženská, nikdy jsem se s ní přímo nesetkal.”

Bliss se zatvářila bojovně. “To má být vtip?”

“Ne, mluvím zcela vážně,” přiznal Trevize. “Netvrdím, že nás Kendray nechal projít jenom proto, aby Janova ušetřil hněvu manželky.

Náš mužský zákon mohl být prostě poslední kapkou, která ho spolu s ostatními argumenty konečně zviklala.”

“Ale to je hrozné. Vždyť lidi spojují a drží pohromadě právě společenská pravidla a zákony. Copak je možné nebrat je vůbec na vědomí jenom kvůli nějakým bezvýznamným důvodům?”

“No,” bránil se stále Trevize, “některá z těch pravidel jsou sama bezvýznamná. Je pár světů, které si v časech míru a obchodní prosperity, jaké máme díky Nadaci právě nyní, velmi zakládají na množství příletů a odletů ze svého prostoru. Comporellon se z jakéhosi důvodu v této věci odlišuje – pravděpodobně kvůli jejich nepochopitelné vnitřní politice. Proč bychom ale na to měli doplácet my?”

“O to nejde. Pokud se podrobíme pouze těm pravidlům, která považujeme za správná a rozumná, pak žádné z nich neobstojí, protože pravidlo, o kterém by si alespoň někdo nemyslel, že je nesprávné a nerozumné, neexistuje. A jestli se nebudeme starat o nic jiného než o svůj vlastní prospěch, tak jak ho chápeme my sami, pak si vždycky najdeme důvod, abychom mohli věřit, že zákon, který nám překáží, je nesprávný a nerozumný. Potom to, co začíná jako dobrý žert, končí anarchií a zkázou, a to i pro dotyčného žertéře, protože ani on nepřežije krach společnosti.”

Trevize řekl: “Společnost nezkrachuje tak snadno. Mluvíš jako Gaia a ta zřejmě nemůže rozumět soužití svobodných jednotlivců.

V měnících se podmínkách mohou i rozumně a správně ustanovená pravidla lehce pozbýt své účinnosti, a přesto zůstat vlivem setrvačnosti platná. Jejich porušování; sloužící jako upozorňování, že se staly neužitečnými, nebo dokonce škodlivými, je pak nejen správné, ale i užitečné.”

“Potom může každý zloděj nebo vrah argumentovat, že slouží lidstvu.”

“Zabíháš do krajností, Bliss. V gaiském superorganismu dochází k souhlasu s pravidly společnosti automaticky a nikoho nenapadne, aby je porušoval. Dalo by se také říct, že Gaia jen přežívá a kostnatí.

Ve volném soužití je nesporně prvek chaosu, ale ten je nutnou cenou za přinášené novoty a změny, cenou, která se celkově vyplácí.”

Bliss o stupeň zvýšila hlas. “Jestli si myslíš, že Gaia přežívá a kostnatí, jsi úplně vedle. Naše činnost, naše chování, naše názory podléhají neustále sebekontrole. Jejich platnost není důsledkem setrvačnosti.

Gaia se učí zkušeností a myšlením, a proto se v případě potřeby mění.”

“I kdyby to bylo tak, jak říkáš, sebekontrola a učení je určitě velice pomalé, protože na Gaie neexistuje nic než Gaia. Zato zde, kde máme svobodu, musí i v takové situaci, kdy souhlasí téměř každý, existovat nutně pár lidí s odlišným názorem. A právě tito lidé mohou mít v některých případech pravdu. Jsou-li dost chytří, dost nadšení a pro věc zapálení u jsou-li dost blízcí pravdě, tak nakonec vyhrají a stanou se hrdiny – jako Hari Seldon, který zdokonalil psychohistorii.

Bojoval za své myšlenky s celou Galaktickou Říší a zvítězil.”

“Vítězí pouze dočasně, Trevizi. Druhá Říše, kterou naplánoval, nepřežije. Místo ní bude Galexie.”

“Že bude?” otázal se Trevize příkře až výhružně.

“Tak zní tvoje rozhodnutí. I když obhajuješ Izolované a jejich svobodu být pošetilci nebo kriminálníky, v temných zákoutích tvé mysli je něco, co tě při rozhodování přimělo k souhlasu se mnou/námi/Gaiou.”

“Co mám ve svých temných zákoutích,” pronesl Trevize ještě hrozivěji, “je to, co hledám… A tady s tím začnu,” dodal s prstem namířeným na monitor, na němž byl obraz velikého města táhnoucího se za obzor. Množství nízkých stavení bylo rozeseto po občasných pahorcích obklopených hnědými u lehce ojíněnými poli.

Pelorat zakroutil hlavou. “To je zlé. Chtěl jsem pozorovat, jak se budeme blížit, ale jak jsem se zaposlouchal do vaší diskuse, úplně jsem na to zapomněl.”

“Ničeho nelituj, Janove. Budeš to moci sledovat při odletu. Slibuji, že budu zticha – pokud ovšem přesvědčíš Bliss, aby mě neprovokovala.”

A Vzdálená hvězda, naváděná mikrovlnným paprskem, klesala k přistání na kosmodrom.

14.

Když se Kendray vrátil na vstupní stanici a pozoroval odlet Vzdálené hvězdy, tvářil se zasmušile. Ještě před koncem své služby byl stále značně skleslý.

Právě se usazoval k závěrečnému jídlu toho dne, když jeden z jeho kamarádů, vysoký chlap s široko posazenýma očima jemnými světlými vlasy a obočím tak plavým, že nebylo téměř vidět, usedl vedle něj.

“Co se stalo, Kene?”

Kendray stiskl rty. Odpověděl: “Tamta loď byla gravitační, Gatisi – ta, co před chvílí prolétla.”

“Ta zvláštní, s nulovou radioaktivitou?”

“Právě proto nebyla radioaktivní. Žádné palivo. Gravitační.”

Gatis pokýval hlavou. “Jak nám řekli, abychom ji vyhlíželi.”

“Jo.”

“A ty jsi ji dostal? Pusť to z hlavy, měl jsi štěstí.”

“Ne tak docela. Byla v ní žena bez dokladů – a já jsem ji neoznámil.”

“Cože? Hele, tohle mi neříkej. Nechci o tom vědět. Ani slovo.

Jsme kámoši, ale do něčeho takového se nehodlám namočit.”

“Já z toho strach nemám. Ne moc. Já jsem tu loď dolů poslat musel. Chtějí gravitační loď. Tuhle nebo jakoukoliv jinou, jen když bude gravitační. Vždyť to víš.”

“Samozřejmě, ale mohl jsi tu ženskou aspoň nahlásit.”

“Nechtělo se mi. Nebyla vdaná. Měli ji s sebou na… spaní.”

“Kolik mužských bylo na palubě?”

“Dva.”

“A to ji s sebou vzali jenom kvůli… kvůli tomu? Byli určitě z Terminu.”

“Přesně tak.”

“Hnusné. A to dělají beztrestně.”

“Jeden z nich je ženatý a nechtěl, aby se to jeho manželka dozvěděla.

Kdybych ji nahlásil, jeho žena by to zjistila.”

“Ona nezůstala na Terminu?”

“Pochopitelně, že jo, ale stejně by to zjistila.”

“Ten mizera by si zasloužil, aby se to jeho žena opravdu dozvěděla.”

“Souhlasím – ale nemusím to mít na svědomí zrovna já.”

“Za to, že jsi ji neohlásil, tě vykopnou. Úmysl chránit chlapa před nepříjemnostmi není žádná omluva.”

“Ty bys ji nahlásil?”

“Musel bych.”

“Ale nemusel. Vláda chce tu loď. Kdybych na nahlášení té ženské trval, ti chlapi z lodě by si řekli, že tu nepřistanou, a odtáhli by na nějakou jinou planetu. To by se naší vládě jistě nelíbilo.”

“Ale uvěří ti?”

“Snad jo… To děvče bylo stejně fantastické. Představ si takovou ženskou ochotnou vydat se na cestu s dvěma mužskými, ženatými a natolik drzými, aby využili… Rozumíš, je to svůdné.”

“Tuším, že bys nechtěl, aby tvoje stará věděla, že jsi tohle říkal, nebo že sis to myslel.”

Kendray vzdorovitě odtušil: “Kdo by jí to řekl? Ty?”

“Ale jdi. Víš dobře, že si dělám legraci.” Gatisův rozhořčený výraz rychle zmizel: “Kene, nijak jim to nepomůže, rozumíš, to, že jsi je pustil.”

“Já vím.”

“Zjistí to brzy sami, a i když ty se z toho dostaneš, oni ne.”

“Já vím,” řekl Kendray, “a je mi jich líto. Ať jim to děvče způsobí jakékoli nepříjemnosti, nebude to nic oproti těžkostem, které budou mít kvůli své lodi. Ten kapitán udělal pár narážek…’ Kendray se odmlčel a Gatis se ho nedočkavě zeptal: “Jakých?”

“Na tom nezáleží. Jestli se to provalí, budu mít průšvih.”

“Já to nikomu nepovím.”

“Ani já ne. Ale je mi líto těch dvou chlapů z Terminu.”

15.

Každého, kdo už někdy v prostoru byl a poznal jeho jednotvárnost, popadá skutečné vzrušení z letu prostorem až při přistávání na nové planetě. Zatímco pohledem zachytáváte jednotlivé dojmy z pevniny a vod, půda pod vámi uhání dozadu. Vidíte plochy a linie, které by mohly představovat pole a silnice. Začínáte si uvědomovat zelenou barvu rostlin, šedou barvu betonu, hnědou holé půdy, bílou sněhu. Nejzajímavější jsou osídlené aglomerace; města, která mají na každém světě svou vlastní charakteristickou geometrii a architektonické zvláštnosti.

V obyčejné lodi by dosednutí a následné letmé skoky po přistávací dráze byly vzrušujícím zážitkem. V případě Vzdálené hvězdy to bylo ale jiné. Tato loď plula, zpomalována dokonale vyváženým odporem vzduchu a tíží, až konečně zůstala stát nad kosmodromem.

Vál však prudký vítr, který způsoboval další komplikace. Když byla Vzdálená hvězda nastavena tak, aby její reakce na gravitaci planety byla malá, měla nejenom abnormálně nízkou váhu, ale i hmotnost. A pokud by se její hmotnost příliš blížila nule, vítr by ji velmi rychle odnesl. Proto musela být gravitační odezva zvýšena a tah trysek pečlivě regulován; ne pouze proti přitažlivé síle planety, ale také proti náporu větru, a to takovým způsobem, aby co nejvíce odpovídal změnám intenzity větru. To by nejspíš nemohlo být správně provedeno bez dokonalého počítače.

S malými nevyhnutelnými posuny v tom i onom směru klesala loď dolů, stále níž, až konečně dosedla do vytyčeného prostoru, který označoval jí určené stanoviště na přistávací ploše.

Obloha byla světle modrá s příměsí špinavé bílé. Vítr fičel silně dokonce i u země, a ačkoliv již nepředstavoval pro Vzdálenou hvězdu žádné navigační riziko, způsobil chladný závan, před kterým Trevize ucukl. Okamžitě si uvědomil, že jejich oděvy jsou pro comporellonské počasí naprosto nevhodné.

Pelorat se naproti tomu uznale rozhlížel a nosem s gustem a zalíbením – alespoň chvilkovým – zhluboka nasával chladný vzduch.

Dokonce opatrně rozevřel svůj plášť, aby ucítil nápor větru na hrudi.

Věděl, že za malý okamžik se zase pečlivě zapne a ovine si šálu kolem krku, ale toužil pocítit to, co se na palubě lodě cítit nedalo – přítomnost vzduchu, toho neviditelného živlu.

Bliss si svůj kabát obtočila co nejtěsněji kolem pasu a rukama v rukavicích si natáhla čepec přes uši. Tvář měla staženou utrpením a zdálo se, že nemá daleko k slzám. Mumlala: “Tohle je odporný svět.

Nenávidí nás a bude na nás zlý.”

“Ale vůbec ne, drahoušku,” přesvědčoval ji Pelorat. “Vím určitě, že místní obyvatelé mají tento svět rádi a že on… uh… má rád je, chceš-li se na to dívat takhle. Neboj, za chvilku budeme v teple.”

Trochu opožděně dostal nápad. Uchopil jednu stranu svého kabátu a přehodil ji přes ni a ona se přitulila k jeho hrudi. Trevize, pokud mohl, se snažil zimu ignorovat. Od správy kosmodromu obdržel magnetickou kartu, kterou hned vložil do svého kapesního počítače, a ujistil se, že obsahuje všechny důležité údaje – číslo řady a místa, typ a číslo motoru jeho lodě a tak dále. Aby se přesvědčil, že loď je v naprostém bezpečí, provedl kontrolu ještě jednou. Potom si vybral nejvyšší možnou pojistku proti případné nehodě (v podstatě zbytečně, protože Vzdálená hvězda by měla být technikou comporellonské úrovně nepoškoditelná a také vzhledem k tomu, že se její cena nedala žádnou sumou peněz vyčíslit). Trevize nalezl stanoviště taxíků tam, kde mělo být. (Většinou zařízení na všech kosmodromech měla jednotné umístění, vzhled i způsob užívání. Muselo to tak být kvůli zákazníkům pocházejícím z mnoh
a různých světů.) Mávl na taxi a místo ohlášení cíle cesty procedil mezi zuby pouhé: “Centrum.”

Taxík na diamagnetických lyžích, lehce stáčený nápory větru a otřásající se vlivem nepříliš tichého motoru, přejel klouzavým pohybem k nim. Měl tmavě šedou barvu a na zadních dveřích nesl taxíkářské znaky. Řidič byl oblečen do tmavého kabátu s bílým kožešinovým čepcem.

Pelorat si řidiče prohlédl a tiše poznamenal: “Zdá se, že na téhle planetě se nosí jen černá a bílá.”

“Možná, že to dole ve městě bude živější,” řekl Trevize.

Řidič, snad aby nemusel otvírat okénko, hovořil do malého mikrofonu.

“Jedete do města, lidé?” Mluvil trochu monotónně, ale jeho galaktický dialekt působil docela sympaticky. Nebylo těžké mu rozumět – to bylo příjemné zjištění v každém novém světě.

Trevize odpověděl: “Přesně tak,” a zadní dveře se otevřely.

Všichni tři nastoupili. Dveře zaklaply a teplý vzduch začal proudit vzhůru.

Bliss si třela ruce a zhluboka se nadechla.

Taxi se pomalu rozjelo. “Ta loď, ve které jste přiletěli, je gravitační, že?” zeptal se řidič.

“Myslíte si, že by nějaká jiná loď dokázala takhle přistát?” odpověděl jízlivým dotazem Trevize.

Řidič poznámku přešel a dál vyzvídal: “Je tedy z Terminu?”

“Znáte nějaký jiný svět, kde by byli schopni ji postavit?”

Zdálo se, že si to řidič, zatímco vůz nabíral rychlost, snaží srovnat v hlavě. “Odpovídáte na otázku vždycky zase otázkou?” řekl pak.

Trevize nemohl odolat. “Proč ne?”

“V tom případě, jak byste mi odpověděl, když se vás zeptám, jestli se jmenujete Golan Trevize?”

“Odpověděl bych: Proč se ptáte?”

Taxík zastavil na okraji kosmodromu a řidič řekl: “Zvědavost!

Ptám se znovu: Jste Golan Trevize?”

Trevizův hlas začal být drsný a nepřátelský. “Co je vám po tom?”

“Příteli,” prohlásil řidič, “nepojedeme, dokud mi neodpovíte. A jestli neřeknete jasně ano, nebo ne do zhruba dvou vteřin, vypnu topení ve vašem oddělení a budeme čekat. Jste Golan Trevize, rada Terminu? Jestli mi odpovíte záporně, budete mi muset ukázat svoje doklady.”

“Ano, jsem Golan Trevize a jako rada Nadace od vás očekávám zdvořilé chování odpovídající mému postavení. Za svoje opovážlivosti budete krutě pykat, chlape jeden. A teď co?”

“Teď se už můžeme bavit trochu srdečněji.” Taxi se opět rozjelo.

“Vybírám si svoje pasažéry pečlivě a čekal jsem, že vezmu jen dva muže. Ta žena mě překvapila, mohl bych se dopustit chyby. Ale jestli mám vás, pak může vaše vysvětlování ohledně té ženy počkat, až dojedeme na místo.”

“Vždyť nevíte, kam jedeme.”

“Náhodou vím. Jedete na ministerstvo dopravy.”

“Tam já nechci.”

“To na věci vůbec nic nemění, pane rado. Kdybych byl taxíkářem, vzal bych vás, kam byste si přáli. Protože ale taxíkářem nejsem, odvezu vás tam, kam chci, abyste jeli,” “Pardon,” ozval se Pelorat a naklonil se dopředu, “vypadáte úplně jako taxíkář. Řídíte taxík.”

“Taxík může řídit každý. Nemusí k tomu hned mít licenci. A ne každé auto, které vypadá jako taxi, je taxi.”

“Přestaňme si hrát na schovávanou. Kdo jste a co děláte? Pamatujte, že se za tohle budete zodpovídat Nadaci,” přitvrdil Trevize.

“Ne já,” řekl řidič, “možná moji nadřízení. Jsem agentem Comporellonských Bezpečnostních Sil. Mám rozkaz chovat se k vám se vší úctou odpovídající vašemu postavení, ale musíte jet, kam vás odvezu. A rozmyslete si dobře, jak budete reagovat, neboť vůz je vybaven zbraněmi a mám rozkaz, abych se v případě útoku bránil.”

16.

Když vůz dosáhl cestovní rychlosti, pohyboval se zcela hladce a nehlučně a Trevize seděl v té tichosti jako omráčen. Aniž by se otočil na Pelorata, cítil na sobě jeho letmé, vystrašené pohledy, které k němu každou chvilku vrhal, jako by se ptal: Co teď uděláme? Poraď, prosím tě.

Rychlým pohledem zjistil, že Bliss sedí klidně, patrně zcela bez zájmu. Pochopitelně, ona má celý svůj svět sama v sobě. Celá Gaia, i přes případné galaktické vzdálenosti, byla zabalena v její kůži. Ona disponovala prostředky, které mohla v případě skutečného nebezpečí použít.

Ale co se vlastně stalo?

Úředník na vstupní stanici zřejmě podle obvyklého postupu poslal svoje hlášení – s vynecháním Bliss -, a to vyvolalo pozornost bezpečnostních pracovníků a kromě nich i ministerstva dopravy.

Proč?

Je mír a není si vědom ani žádného zvláštního napětí mezi Comporellonem a Nadací. On sám je významným činitelem Nadace…

Počkat, přece řekl tomu úředníkovi na vstupní stanici – Kendray se jmenoval -, že má důležité jednání s vládou Comporellonu. Tvrdil mu to, aby je pustil dál. Kendray to určitě ohlásil, a to vyvolalo všechen ten zájem.

Byla chyba, že nepředpokládal, jak se situace může vyvinout.

Co potom jeho známý dar neomylnosti? Začal snad věřit, že je tou černou skříňkou, za kterou ho Gaia má… Nebo alespoň říká, že ho za ni má. Nechal se svést na scestí svým přehnaným sebevědomím vybudovaným na pověrách?

Jak se mohl dát nachytat na takovou hloupost? Copak se nikdy v životě nezmýlil? Věděl snad, jaké počasí bude druhý den? Vyhrál velké sumy peněz v hazardních hrách? Odpovědi zněly: ne, ne a ne.

Platilo tedy, že měl vždy pravdu pouze ve velkých, právě započatých věcech? Jak to může vědět?

Nech toho…! Koneckonců, pouhá skutečnost, že má důležitý státní úkol… Ne, řekl přece: “bezpečnost Nadace…” Dobře tedy, samotný fakt, že má takové poslání a přilétá tajně a neohlášeně, by určitě upoutal jejich pozornost… Ano, ale dokud by nevěděli, o co přesně jde, jistě by se chovali nanejvýš obezřetně. Byli by obřadní a zacházeli s ním jako s vysokým hodnostářem. Rozhodně by ho neunesli a nevyhrožovali mu.

A přesto právě tohle udělali. Proč?

Kde vzali sílu a moc k tomu zacházet s radou z Terminu takovým způsobem?

Dala jim ji Země? Pracuje teď stejná síla, která tak zdatně tajila původní svět dokonce i proti velkým mentalistům Druhé Nadace, na maření jeho výpravy k Zemi v jejím zcela počátečním stadiu? Je Země vševědoucí? Všemohoucí? Trevize zakroutil hlavou. Tohle vede k paranoie. Chce snad Zemi vinit ze všeho? Je každá zvláštnost v chování, každá zákruta na cestě, každá nepřízeň okolností výsledkem podivných machinací Země? Jakmile by začal uvažovat tímto způsobem, je poražen.

V tu chvíli ucítil, že vůz zpomaluje, a ocitl se zpátky v realitě.

Napadlo ho, že se vůbec, ani na chviličku, nepodíval na město, kterým projížděli. Teď se kolem sebe rozhlížel trochu rozčileně.

Domy tu měli nízké, ale byla to chladná planeta – větší část staveb se pravděpodobně skrývala pod zemí. Nezahlédl ani stopu jakékoliv barvy, což se mu zdálo být proti lidské přirozenosti.

Jen občas spatřil procházet nějakého teple oblečeného člověka.

Pak tedy i lidé museli pravděpodobně pobývat většinou pod povrchem.

Taxík zastavil před nízkou rozložitou budovou, posazenou v prohloubenině, na jejíž dno Trevize nedohlédl. Uběhla delší chvíle, ale vůz zůstával stát a ani řidič se nehýbal. Jeho vysoký bílý čepec se téměř dotýkal stropu vozidla.

Trevize letmo napadla otázka, jak dokáže řidič nastupovat a vystupovat z vozu, aniž by si ten čepec srazil z hlavy. Potom se zeptal s potlačovanou zlobou, jaká je od nadutého a rozhněvaného funkcionáře očekávána: “A co teď, řidiči?”

Comporellonská verze ozdobné přepážky, která odděluje řidiče od pasažérů, nebyla ani trochu primitivní. Zvukové vlny propouštěla velmi dobře, avšak Trevize si byl jist, že předměty s odpovídající energií by jí neprošly.

Řidič odpověděl: “Někdo sem pro vás přijde. Jen klidně seďte a nevzrušujte se.”

Jak to řekl, objevily se tři hlavy. Pomalu a plynule se vynořovaly z prohloubeniny, ve které se nacházela budova. Po nich se ukázal i zbytek těl. Nově příchozí zřejmě vyjeli vzhůru na něčem velmi podobném pojízdným schodům, ale Trevize nic z toho zařízení ze svého místa neviděl. Dveře taxíku v oddělení pro cestující se otevřely a studený vzduch rázem vnikl dovnitř.

Trevize si ohrnul límec kabátu ke krku a vystoupil. Jeho dva přátelé ho následovali, Bliss se značnou nevolí. Trojice Comporelloňanů měla beztvaré nadouvající se obleky, pravděpodobně elektricky vyhřívané. Trevizovi připadaly směšné. Na Terminu byly takové obleky stěží použitelné, a když si jednou v zimě na blízké planetě Anacreon vyhřívaný kabát půjčil, zjistil, že při pomalé chůzi má sklon k zvyšování teploty. Než si uvědomil, že je přehřátý, nepříjemně se potil.

Když se Comporeloňané přiblížili, Trevize si s nevolí všiml, že jsou ozbrojeni. Nijak se tím netajili. Spíše naopak. Každý z nich měl v pouzdře, upevněném na oděvu, paprskomet.

Jeden z Comporelloňanů přistoupil k Trevizovi a procedil nevlídně: “Dovolte, pane rado,” a poté bleskovým pohybem rozevřel jeho kabát. Tvrdé ruce přejely rychle nahoru a dolů po Trevizových bocích, zádech, hrudi a stehnech. Protřepal a prohmatal i kabát. Trevize byl tak překvapen a pobouřen, že si přitom ani nestačil uvědomit, že je rychle a zkušeně prohledáván.

Pelorat se skloněným obličejem a zkroucenou tváři byl podroben stejnému ponížení od druhého Comporelloňana. Třetí přistoupil k Bliss, která nečekala, až se jí dotkne. Alespoň ona musela nějak tušit, co přijde, protože vyklouzla z kabátu a na okamžik tu stála jen ve svém lehkém oděvu, vystavena skučícímu vichru.

Hlasem který se mrazivostí zcela vyrovnal okolní teplotě, řekla: “Vidíte, že nejsem ozbrojena.”

A každý to opravdu mohl vidět. Comporelloňan potřásl jejím kabátem, jako by chtěl poznat podle jeho váhy, jestli obsahuje nějakou zbraň – snad mohl -, a poodstoupil. Bliss si opět kabát oblékla a zachumlala se do něj. Trevize, který věděl, jak špatně zimu snáší, a viděl, že se přesto ve své blůze a volných kalhotách ani nezachvěla, musel na okamžik obdivovat její gesto. (Pak ho napadlo, jestli v případě nebezpečí nemůže získávat teplo ze zbytku Gai.) Jeden z Comporelloňanů pokynul rukou a tři cizozemci se zbylými dvěma Comporelloňany v zádech ho následovali. Jednoho nebo dva náhodné chodce, kteří prošli kolem, dění na ulici nijak zvlášť nezaujalo.

Buď byli na podobné příhody již zvyklí, nebo – a to bylo pravděpodobnější – byli příliš soustředěni na svůj jediný cíl dostat se co nejdříve někam, kde se dá schovat před zimou.

Trevize teď viděl, že Comporelloňané předtím vyjeli po šikmé pohyblivé plošině. Nyní všichni společně sjížděli dolů skrz uzavírací zařízení komplikované téměř stejně jako to, které měl Trevize na své lodi – bezpochyby spíše k zamezení úniku tepla než vzduchu.

A pak se najednou ocitli uvnitř obrovské budovy.

KAPITOLA 5

BOJ O LOĎ

17.

První Trevizův dojem byl, že je na hyperdramatické scéně konkrétně té, která byla postavena pro historické romance i časů Říše.

Byla to zvláštní scéna s omezeným počtem variant (pokud věděl, existovala snad pouze jedna, užívaná každým producentem hyperdramat), která představovala velké celosvětové planetární město Trantor na vrcholu slávy. Byly tam obrovské prostory, oživené uspěchaným pobíháním chodců a malými vozítky uhánějícími jim vyhrazenými uličkami.

Trevize se podíval vzhůru téměř v očekávání, že spatří aerotaxíky stoupající do tmavých výklenků, ale alespoň to zde nebylo. Když jeho počáteční úžas opadl, uvědomil si, že oproti tomu, co se nacházelo na Trantoru, je tato stavba velmi malá. Byla to pouze budova, a ne část komplexu, který by se bez jediného přerušení táhl tisíce mil na všechny strany. Barvy byly také odlišné. V hyperdramatech byl Trantor vždy zobrazován v nemožně křiklavých barvách, oblečení bylo hrozně nepraktické a doslova nepoužitelné. Všechny ty barvy a ozdoby však měly symbolický význam, protože znázorňovaly dekadenci (názor, který byl v těch časech povinný) Říše a Trantoru především.

Ale bylo-li tomu tak, Comporellon byl pravým opakem dekadence, protože barevné schéma, o kterém se Pelorat zmínil na kosmodromu, vládlo i zde.

Zdi měly různé odstíny šedi, stropy byly bílé, šaty lidí černé, šedé a bílé. Jen zřídka bylo možno spatřit oblek, který by byl celý černý, ještě méně se vyskytoval celošedý a Trevize neviděl ani jeden celý bílý. Vzor byl však pokaždé jiný, jako by si lidé omezovaní v barvách dokázali neustále a nepotlačitelně nalézat způsoby, jak prosadit svou osobnost.

Obličeje byly bezvýrazné nebo pochmurné. Ženy nosily vlasy nakrátko; muži delší, ale stažené dozadu do krátkých copů. Nikdo se na nikoho při míjení nedíval. Z každého čišela účelnost, jako kdyby dokázal myslet jen na určitou povinnost a na nic jiného. Muži i ženy byli oblečeni stejně. Pouze délka vlasů, lehké vyboulení ňader a šířka boků naznačovaly odlišnost.

Trojice byla dovedena do výtahu, který sjel o pět pater níže.

Tam vystoupili a byli vedeni dále, ke dveřím, na kterých se objevil malý nenápadný nápis, bílý na šedé: “Mitza Lizalor, min. dop.”

Comporelloňan v čele se dotkl nápisu, a ten se za okamžik rozzářil.

Dveře se otevřely a oni vešli dovnitř.

Byla to rozlehlá, téměř prázdná místnost. Její prázdnota byla nejspíš druhem okázalého plýtvání prostorem, sloužícímu k demonstraci moci majitele.

Dvě stráže stály u protější zdi, tváře bezvýrazné, oči pevně upřené na příchozí. Střed místnosti vyplňoval veliký stůl, který byl umístěn snad maličko dál ode dveří než od zadní stěny. Za stolem seděl člověk velké postavy, jemné tváře, tmavých očí, podle všeho Mitza Lizalor. Dvě silné a zdatné ruce s dlouhými hranatými prsty spočívaly na stole. Min. dop. (ministr dopravy, domýšlel se Trevize) měl klopy vrchního oděvu jasně a oslnivě bílé – proti tmavě šedé barvě zbylých částí kostýmu. Dva bílé pruhy se táhly napříč pod klopami přes vlastní oděv a křížily se uprostřed hrudi. Trevize si všiml, že ačkoliv byl oděv střižen tak, aby ze všech stran ukrýval vzedmutí ženských ňader, díky bílému X na hrudi nemohlo uniknout pozornosti.

Min. dop. byla nepochybně žena. Prozrazovaly to, bez ohledu na její ňadra, její krátké vlasy, a přestože nebyla nalíčená, ve tváři byly patrny ženské rysy.

I její hlas, sytý kontraalt, byl rozhodně ženský. “Dobrý den. Nestává se často, abychom byli poctěni návštěvou lidí z Terminu. – A nenahlášenou ženou též.” Její oči přejížděly z jednoho na druhého, pak se zastavily na Trevizovi, který stál strnule a hněvivě vzpřímen.

“A aby jeden z nich byl též členem Rady.”

“Rada Nadace,” promluvil Trevize a snažil se o zvučný hlas.

“Rada Golan Trevize s pověřením Nadace.”

“S pověřením?” nadzvedla obočí ministryně.

“S pověřením,” zopakoval Trevize. “Jak je možné, že se s námi tedy zachází jako se zločinci? Proč jsme sem byli přivedeni ozbrojenými strážemi jako vězni? Doufám, že chápete, že Radu Nadace nepotěší, až o tom uslyší.”

“A kromě toho,” řekla Bliss hlasem, který byl oproti staršímu hlasu Mitzy Lizalor položen o něco výše, “budeme stát věčně?”

Ministryně si dlouhou chvíli Bliss odměřeně prohlížela, pak zvedla ruku a řekla: “Tři židle! Teď!”

Dveře se otevřely a tři muži, oblečení v obvyklém ponurém comporellonském stylu, přinesli poklusem po jedné židli. Tři lidé stojící před stolem se posadili.

“Už je to, doufám, pohodlné,” řekla ministryně s chladným úsměvem.

Trevize by rozhodně nemohl odpovědět ano. Židle neměly čalounění, byly studené na dotyk, hranaté a černé, nepoddajné tvaru těla. Zeptal se: “Proč jsme tady?”

Ministryně probírala papíry ležící na stole. “Vysvětlím vám to, jakmile si budu jistá svými údaji. Vaše loď je Vzdálená hvězda z Terminu. Říkám to správně, pane rado?”

“Ano.”

Ministryně vzhlédla. “Použila jsem váš titul, pane rado. Mohl byste mi prokázat zdvořilost a užívat můj?”

“Stačí, když vám budu říkat madam, nebo paní ministryně? Nebo máte nějaký čestný titul?”

“Žádný čestný titul, pane, můžete si vybrat. ‚Paní ministryně’ je dobré. I ‚madam, pokud vám vadí opakování.”

“Pak moje odpověď na vaši otázku zní: Ano, paní ministryně.”

“Kapitán lodě je Golan Trevize, občan Nadace a člen Rady Terminu, vlastně novopečený rada. A Trevize jste vy. Je tohle všechno správně, pane rado?”

“Je, paní ministryně. A protože jsem občanem Nadace…”

“Ještě jsem nedomluvila, pane rado. Šetřete si své námitky na dobu, až domluvím. Doprovází vás Janov Pelorat, vědec, historik a občan Nadace. To jste vy, že, doktore Pelorate?”

Pelorat, když na něj ministryně obrátila svůj pronikavý pohled, nedokázal potlačit slabé leknutí. “Ano, jsem, má d…” Zarazil se a začal znovu: “Ano, jsem, paní ministryně.”

Ministryně pevně sevřela ruce. “V hlášení není žádná zmínka o tom, že mi sem posílají nějakou ženu. Je tato žena členem posádky vaší lodě?”

“Ano, paní ministryně,” řekl Trevize.

“Pak se tedy budu ptát přímo jí. Vaše jméno?”

“Říkají mi Bliss,” odpověděla Bliss, která seděla zpříma a mluvila klidným a jasným hlasem, “i když moje celé jméno je delší, madam.

Chcete ho slyšet?”

“Zatím mi bude stačit Bliss. Jste občanem Nadace, Bliss?”

“Nejsem, madam.”

“Kterého světa jste občankou, Bliss?”

“Nemám žádné dokumenty, které by potvrzovaly moje občanství vzhledem k určitému světu, madam.”

“Požádal vás rada Trevize nebo doktor Pelorat před nastoupením na palubu o předložení vašich dokladů, Bliss?”

“Ne, madam.”

“Upozornila jste je, že nemáte doklady, Bliss?”

“Ne, madam.”

“Jaká je vaše funkce na palubě lodě, Bliss. Nebo jste taková ta ‚pro všechno’?”

Bliss řekla vzdorovitě: “Jsem pasažér a nemám žádnou další funkci.”

Trevize vpadl do hovoru: “Proč tu ženu tak trápíte, paní ministryně?

Který zákon porušila?”

Ministryně přejela pohledem od Bliss k Trevizovi. “Jste cizozemec pane rado, a neznáte naše zákony. Nicméně, pokud se rozhodnete náš svět navštívit, podléháte jim. Zákony si s sebou přivézt nemůžete; tak přece zní všeobecné pravidlo Galaktického zákona, ne?”

“Správně paní ministryně, ale to ještě nevysvětluje, který z vašich zákonů porušila.”

“V Galaxii je též všeobecné platným pravidlem, pane rado, že návštěvník cestující za hranice panství, do kterého náleží jeho svět, má mít své doklady s sebou. Mnoho světů se chová v tomto směru dosti lehkovážně. Je to způsobeno buď jejich zájmem na cestovním ruchu, nebo lhostejností ke znění zákonů. Na Comporellonu máme ale jiný přístup. Jsme světem, kde se na předpisy a na jejich dodržování přísně dbá! Tato dáma nemůže prokázat svůj původ. Porušuje tedy náš zákon.”

“Neměla na vybranou,” namítl Trevize. “Já jsem pilot lodě a já jsem s ní přilétl na Comporellon. Musela letět s námi, paní ministryně.

Nebo chcete říci, že nás měla požádat, abychom ji někde v prostoru vysadili?”

“To neznamená nic jiného, než že jste vy, pane rado, porušil naše zákony také.”

“Ne, tak to není, paní ministryně. Já nejsem cizinec. Jsem občan Nadace a Comporellon, stejně jako ostatní Nadaci nadřízené světy, je součástí Spojených Mocností Nadace. Jako občan Nadace mám tedy možnost volného přístupu na Comporellon.”

“Samozřejmě, pane rado, pokud máte doklady, které by prokázaly, že jste opravdu občanem Nadace.”

“A to já mám, paní ministryně.”

“Avšak ani jako občan Nadace nemáte právo přivážet s sebou osoby bez patřičných dokladů, a tím porušovat naše zákony.”

Trevize váhal. Strážný Kendray svůj slib zjevně nedodržel, takže nemělo smysl ho krýt. “Na vstupní stanici nás kontroloval váš imigrační úředník a pustil nás dál. Usoudil jsem z toho, že můžeme tuto ženu vzít s sebou, paní ministryně.”

“Je pravda, že vám nebylo bráněno v přistání na našem světě, pane rado, i to, že imigrační úřady tuto ženu neohlásily. Povím vám proč. Úředníci na vstupní stanici se pravděpodobně rozhodli – a zcela správně -, že dostat vaši loď na povrch je důležitější než zabránit přistání osoby bez řádných dokladů. Vyjádřím-li to zcela přesně, dopustili se porušení zákonů a tato záležitost musí být vyřízena, jak se sluší a patří. Vůbec však nepochybuji, že příslušné orgány uznají oprávněnost tohoto přestupku. Jsme světem s přísnými předpisy, pane rado, ale víme, kdy je lepší zamhouřit oko.”

“Pak vás tedy žádám, paní ministryně, abyste to udělala právě teď. Pokud jste skutečně neobdržela z imigrační stanice řádné hlášení ohledně přítomnosti ženy bez potřebných dokladů na palubě naší lodě, pak jste v okamžiku našeho přistání nemohla tušit že porušujeme zákon. Přesto je zcela zřejmé, že jste ve chvíli našeho příletu byla připravena dát nás zatknout, a také jste to udělala. Proč, když jste neměla žádný důvod podezírat nás z nezákonného jednání?”

Ministryně se usmála. “Chápu vaše pobouření, pane rado. Dovolte mi však, prosím, abych vás ujistila, že ať už jsme o vaší pasažérce věděli nebo nevěděli cokoliv, nemělo to nic společného s vaším zatčením. To jsme provedli na žádost Nadace, kterou – jako jeden z členů Přidružených Mocností – v tomto případě zastupujeme.”

Trevize na ni nedůvěřivě pohlédl. “To není možné, paní ministryně.

Je to dokonce ještě horší, je to přímo směšné.”

Ministryně se spokojeně usmála a medovým hlasem pravila: “Zajímalo by mne, jak jste dospěl k názoru, že směšné je horší než nemožné, pane rádo, ale já s vámi souhlasím. Naneštěstí pro vás to však není ani jedno, ani druhé. Nevidím důvod, proč by to tak mělo být.”

“Jsem činitel vlády Nadace na pracovní návštěvě z jejího pověření a je naprosto nepochopitelné, aby si přála moje uvěznění, nebo aby vzhledem k mé zákonodárné imunitě měla moc prosadit ho.”

“Eh, zapomněl jste na můj titul. Avšak vzhledem k tomu, že jste velmi rozrušen, vám to, myslím, mohu prominout. Nicméně nežádali mne, abych vás přímo uvěznila. Udělám to pouze proto, abych mohla uskutečnit, oč jsem byla požádána, pane rado.”

“Což je, paní ministryně?” zeptal se Trevize, který se tváří v tvář této hrozivě velké ženě snažil ovládat svoje pocity.

“Což je zabavit vaši loď, pane rado, a vrátit ji Nadaci.”

“Cože?”

“Opět jste opomenul můj titul, pane rado. Je to od vás dosti nedbalé a nijak to nepřispěje k vyřešení vašeho případu. Předpokládám, že ta loď není vaše. Navrhl jste ji, zkonstruoval ji, nebo za ni zaplatil’?”

“Ne, paní ministryně. Byla mi přidělena vládou Nadace.”

“Pak má ovšem vláda Nadace právo přidělení odvolat, pane rado.

Ta loď má, tuším, značnou cenu.”

Trevize mlčel.

“Je to gravitační loď, pane rado. Takových lodí nemůže být mnoho, a dokonce i sama Nadace jich vlastní jistě jen velmi málo.

Určitě litují, že vám jednu z nich půjčili. Snad byste je mohl přesvědčit, aby vám zapůjčili nějakou jinou, méně hodnotnou loď, která by však byla ke splnění vašeho poslání stejně vhodná. – Loď, ve které jste přiletěl, musíme ale dostat.”

“Ne, paní ministryně, loď vydat nemohu. Nevěřím, že ji od vás Nadace žádá.”

Ministryně se usmála. “Ne přímo ode mne, pane rado. Ani od Comporellonu. Zdá se, že byl tento požadavek rozeslán na každý z mnoha světů a území spadajících pod správu Nadace nebo k ní připojených.

Z toho usuzuji, že Nadace nezná plán vaší cesty a potřebu pátrat po vás nese značně nelibě. Dále z toho vyplývá, že zde na Comporellonu nemáte z pověření Nadace žádné poslání, protože v takovém případě by věděli, kde se nacházíte, a jednali by s námi přímo. Zkrátka jste mi, pane rado, lhal.”

Trevize s obtížemi promluvil: “Rád bych viděl kopii žádosti, kterou jste obdržela od vlády Nadace, paní ministryně. Na to mám snad právo.”

“Samozřejmě, jestliže budeme postupovat podle zákona. Bereme naše zákonné předpisy velmi vážně, pane rado, a vaše práva budou plně dodržena, o tom vás ujišťuji. Bylo by však lepší a jednodušší, kdybychom se domluvili přímo zde, bez vědomí veřejnosti a zdržování zákonnými postupy. Uvítali bychom to my a jsem si jista, že by se to hodilo i Nadaci, která si jen těžko může přát, aby se celá Galaxie dozvěděla o uprchlém zákonodárci. Za to by Nadace sklidila výsměch, což by – podle vašeho i mého názoru – bylo horší než nemožné.”

Trevize opět mlčel.

Ministryně chvíli čekala a potom pokračovala stejně klidně jako vždy: “Podívejte, pane rado, v každém případě, ať už si zvolíte neformální dohodu nebo zákonný postup, jsme rozhodnuti získat vaši loď. Postih za přivezení pasažéra bez dokladů závisí na vás. Budeteli trvat na zákonech, pak bude tato žena představovat vaše další provinění a vy oba ponesete za tento zločin plný trest. Ujišťuji vás, že nebude malý. Přijmete-li dohodu, může být vaše pasažérka odeslána obchodní linkou, kamkoliv si budete přát. V tom případě ji můžete, budete-li chtít, doprovázet. Také vám můžeme, pokud s tím bude Nadace souhlasit, poskytnout jednu z našich vlastních lodí zcela vyhovující vašim potřebám. Samozřejmě za předpokladu, že nám za ni Nadace dá odpovídající náhradu. Anebo – pokud se z jakéhokoliv důvodu nechcete vrátit do území spravovaného Nadací – bychom vám tu možná mohli poskytnout útočiště a snad
i případné comporellonské občanství. Jak vidíte, jestliže přistoupíte na přátelskou dohodu, můžete mnohé získat. Budete-li však trvat na svých zákonných právech, nedostanete nic.”

Trevize namítl: “Paní ministryně, jste příliš horlivá. Dáváte sliby, které nemůžete dodržet. Nemůžete mi nabízet útočiště, když si Nadace přeje, abych byl dopraven jí.”

“Pane rado, co nemohu udělat, neslibuji. Žádost Nadace se týkala pouze lodě. Nevztahovala se na vaši osobu ani na nikoho jiného z posádky. Požadovali pouze loď.”

Trevize se podíval rychle na Bliss a pak se zeptal: “Dovolila byste mi, paní ministryně, krátký rozhovor s doktorem Peloratem a slečnou Bliss?”

“Ovšem, pane rado, dám vám patnáct minut.”

“O samotě, paní ministryně.”

“Budete odvedeni do jedné místnosti a po uplynutí patnácti minut budete přivedeni zpět, pane rado. Nikdo vás během určené lhůty nebude rušit, ani se nebudeme pokoušet váš rozhovor odposlouchávat.

Máte moje slovo, a to platí. Stráže vás však budou odpovídajícím způsobem hlídat; nedělejte tedy žádné hlouposti a nemyslete na útěk.”

“Rozumíme, paní ministryně.”

“A až se vrátíte, očekáváme, že budete souhlasit s vydáním lodě.

V opačném případě bychom museli začít postupovat podle zákona, a to by bylo pro vás všechny daleko horší, pane rado. Je to jasné?”

“Jasné, paní ministryně,” odpověděl Trevize, který se snažil zadržovat svůj hněv, jak jen mohl. Věděl, že by si rozčilováním nijak nepomohl.

18.

Odvedli je do malé, ale dobře osvětlené místnosti. Stál v ní gauč a dvě židle a bylo slyšet tichý zvuk běžícího ventilátoru. Celkově působila místnost daleko příjemnějším dojmem než obrovská neosobní kancelář.

Přivedl je tam vysoký strážný s vážnou tváří a s rukou na pouzdře svého paprskometu. Když vstoupili, zůstal venku a nesmlouvavě prohlásil: “Máte patnáct minut.”

Řekl to právě ve chvíli, kdy se za nimi dveře s bouchnutím zavřely.

Trevize tiše zamumlal: “Doufám, že nás nikdo neposlouchá.”

Pelorat opáčil: “Dala nám své slovo, Golane.”

“Nesuď druhé podle sebe, Janove. Její takzvané ‚slovo’ nestačí.

Jestli se jí zachce, poruší ho bez nejmenšího zaváhání.”

“To nevadí,” prohodila Bliss. “Mohu tohle místo odstínit.”

“Ty máš odstiňovací přístroj?” zeptal se Pelorat.

Bliss se usmála a na okamžik odhalila své zářivě bílé zuby.

“Giaiské vědomí je tím přístrojem, Pele. Je to úžasná věc.”

“Jsme tady,” odsekl Trevize nazlobeně, “kvůli omezeným schopnostem té úžasné věci.”

“Co tím chceš říct?” naježila se Bliss.

“Když vypukla ta trojstranná konfrontace, vyňala jsi mě z myslí starostky a toho příslušníka Druhé Nadace Gendibalu. Ani jednoho z nich již nenapadlo pomyslet na mě jinak než lhostejně a bez zájmu.

Měl jsem od nich pokoj.”

“Museli jsme to udělat,” vysvětlovala Bliss. “Ty jsi náš nejdůležitější zdroj poznatků.”

“Jo. Bezchybný Golan Trevize. Ale mou loď jsi z jejich mozků nevymazala, co? Starostka Branno nechce mě; já ji nezajímám. Chce loď. Na tu nezapomněla.”

Bliss se zamračila.

Trevize pokračoval: “Přemýšlej o tom. Gaia prostě usoudila, že moje loď je součástí mě samotného; že tvoříme jeden celek. Kdyby Branno nepomyslela na mě, nepomyslí ani na loď. Problém je v gaiském nepochopení individuality. Gaia přemýšlí o mně a o lodi jako o jediném organismu, a to je chyba.”

Bliss tiše připustila: “To je možné.”

“Takže,” prohlásil Trevize rázně, “je na tobě, abys tu chybu napravila.

Musím mít svou gravitační loď a svůj počítač. Nic jiného mým požadavkům nemůže vyhovět. Postarej se tedy, aby loď zůstala moje. Dokážeš ovládat myšlení lidí?”

“Ano, Trevizi, nechceme však tuto možnost využívat příliš lehkovážně.

Uplatnili jsme ji v souvislosti s třístrannou konfrontací, to ano… Ale víš, jak dlouho byla ta konfrontace plánována? Propočítávána?

Zvažována? Zabralo to – doslova – spoustu let. Nemůžu jen tak přijít k nějaké ženě a nastavil její myšlenky podle toho, jak si někdo vzpomene.”

“Ale tentokrát…”

Bliss ho energicky přerušila. “Když se začnu chovat takovým způsobem, kde skončíme? Mohla jsem ovlivnit mozek toho agenta v tom voze, aby nás nechal jít.”

“A proč jsi to tedy neudělala?”

“Protože nevíme, k čemu by to vedlo. Neznáme vedlejší účinky, které by mohly situaci třeba ještě zhoršit. Pokud teď přestavím mozek ministryně, ovlivní to její jednání se všemi ostatními, s kterými přijde do styku, a vzhledem k tomu, že je vysokým činitelem zdejší vlády, může to mít vliv na mezihvězdné vztahy. Dokud nebude tato záležitost důkladně propracována, neodvážím se jejího vědomí dotknout.”

“Proč jsi tedy s námi?”

“Protože se můžeš dostat do smrtelného nebezpečí. Musím chránit tvůj život za každou cenu, dokonce i za cenu života mého Pela nebo mě samotné. Tvůj život nebyl na vstupní stanici ohrožen a není ohrožen ani teď. Musíš si poradit sám alespoň do té doby, než bude Gaia schopna odhadnout následky nějaké akce a podniknout ji.”

Trevize chvíli přemýšlel. Pak řekl: “V tom případě musím něco zkusit. Možná to nevyjde.”

Dveře se otevřely s hlučným rachocením zámku, stejně jako při zavírání.

“Pojďte ven,” přikázal strážce.

Když vycházeli, Pelorat zašeptal: “Co chceš dělat, Golane?”

Trevize zakroutil hlavou a šeptem odpověděl: “Nevím. Budu muset improvizovat.”

19.

Když se vrátili do kanceláře, ministryně Mitza Lizalor seděla ještě stále za svým stolem. Jakmile je spatřila, roztáhla rty do zlověstného úsměvu.

“Pevně věřím, pane rado Trevizi, že se vracíte, abyste mi oznámil, že se vzdáváte lodě Nadace, kterou máte doposud v užívání.”

“Přicházím, paní ministryně,” oznámil Trevize chladně, abychom si promluvili o podmínkách.”

“Neexistují žádné podmínky, o kterých bychom mohli hovořit, pane rado. Soud, trváte-li na něm, může být vyvolán rychle a probíhat bude dokonce ještě rychleji. Ručím za to, že ačkoli bude soud naprosto nestranný, budete odsouzen, protože vaše vina za přivezení osoby bez dokladů je zřejmá a nevyvratitelná. Pak budeme oprávněni k zákonnému zabavení lodě a vy tři zaplatíte obrovské pokuty. Nekoledujte si o ně jenom proto, abyste nás zdrželi o jediný den.”

“Přesto jsou podmínky, o kterých si musíme promluvit, ministryně.

Ať už nás odsoudíte seberychleji, nemůžete sebrat loď bez mého vědomí. Jakýkoliv pokus o násilné vniknutí do lodě ji zničí. A spolu s ní i kosmodrom a každého člověka na něm. To by rozhodně pobouřilo Nadaci, což si nemůžete dovolit. Hrozby a špatné zacházení za účelem vynucení otevření lodě jsou jistě proti vašim zákonům, a pokud v bezradnosti porušíte svoje vlastní zákony a podrobíte nás mučení, nebo dokonce krutému a nepřípustnému věznění, Nadace to zjistí a rozzlobí ji to ještě více. Ať chtějí loď sebevíc, nemohou připustit precedens, který by dovoloval špatné zacházení s občanem Nadace… Pohovoříme si o podmínkách?”

“To je naprostý nesmysl,” prohlásila ministryně zamračeně.

“Bude-li to nutně, obrátíme se přímo na samotnou Nadaci. Ti už budou vědět jak otevřít svou vlastní loď, anebo jak si vás k jejímu otevření přinutit.”

“Nepoužíváte můj titul, paní ministryně,” podotkl Trevize, “snad vám to vzhledem k vašemu rozrušení mohu prominout. Vy víte, že obrátit se na Nadaci je to poslední, co byste udělala, protože jim tu loď předat vůbec nehodláte.”

Úsměv na tváři ministryně se rozplynul. “Co je zas tohle za drzost, pane rado?”

“To by ostatní asi neměli slyšet, paní ministryně. Nechte odejít mého přítele a tuto slečnu do nějakého příjemného hotelového pokoje a dejte jim možnost odpočívat. Velmi to potřebují. A vaše stráže ať odejdou také. Mohou zůstat za dveřmi a nechat vám zde paprskomet.

Nemusíte se mě bát, nejsem ozbrojen.”

Ministryně se naklonila dopředu nad svůj stůl směrem k Trevizovi. “Nemám se vás proč bát!”

Aniž by se ohlédla, pokynula jednomu ze strážců. Ten okamžitě přiběhl a se sražením podpatků stanul po jejím boku. Nařídila mu: “Odveď ty dva do apartmá číslo 5. Zůstanou tam. Dej jim, co budou potřebovat, a dobře je hlídej, Zodpovídáš za případné špatné zacházení s nimi, stejně jako za porušení bezpečnosti.”

Povstala a ani veškeré Trevizovo odhodlání zachovat naprostý klid ho nedokázalo zadržet od malého couvnutí. Byla vysoká; alespoň tak vysoká, jako byl se svými sto osmdesáti pěti centimetry Trevize sám, možná ještě o nějaký ten centimetr vyšší. Pas měla úzký.

Dva bílé pruhy táhnoucí se přes její poprsí ho obtáčely a dělaly zdánlivě ještě užším. Působila pevně, ale půvabně a Trevize musel uznat, že její prohlášení, že se nemá proč bát, mohlo být docela dobře pravdivé.

V rvačce by pro ni nebyl problém rozmáčknout mu rameno na kaši, pomyslel si.

Otočila se k němu: “Pojďte se mnou, pane rado. Chystáte-li se mluvit nesmysly, pak bude – už kvůli vám – lépe, když vás uslyší co nejméně lidí.”

Vykročila rychlou chůzí a Trevize, který se cítil v její stínu poloviční – takový pocit nikdy dřív s žádnou ženou neměl -, ji následoval.

Vstoupili do výtahu, a když se dveře zavřely, řekla: “Teď jsme sami, pane rado, pokud se však domníváte, že byste silou mohl dosáhnout nějakého zlepšení své situace, zapomeňte na to, prosím.”

Pak se zřejmým pobavením v hlase dodala: “Zdá se, že jste docela silný, ale ujišťuji vás, lehce bych vám mohla zlomit ruce nebo vaz, kdybych musela. Jsem sice ozbrojena, avšak žádnou zbraň bych nemusela použít.

Trevize se poškrábal na tváři a zároveň si ženu přehmátli pohledem.

“Paní ministryně, v pěstním souboji se vyrovnám každému muži stejné váhy, ale ve vašem případě jsem se předem rozhodl nic takového radši nezkoušet. Poznám, kdy nemám šanci.”

“Dobrá,” pravila s uspokojením ministryně.

“Kam jedeme, paní ministryně?”

“Dolů! Hodně hluboko. Nebojte se však. V hyperdramatu, domnívám se, by toto byl počátek vašeho uvržení do žaláře. Nicméně na Comporellonu žádné žaláře nemáme – pouze slušná vězení. Jedeme do mého soukromého bytu; není tak romantický, jako byly žaláře v oněch starých a krušných dnech Říše, zato je pohodlnější.”

Trevize odhadoval, že jsou alespoň padesát metrů pod povrchem planety, ale vtom se dveře rozevřely a oni vystoupili.

20.

Trevize se užasle rozhlížel po bytě.

Ministryně se ho výhružně zeptala: “Nelíbí se vám můj byt, pane Rado?”

“K tomu nemám důvod, paní ministryně. Jsem jenom překvapený.

Je to nečekané. Z toho, co jsem od svého příletu viděl a slyšel, jsem si udělal o vašem světě představu, že je… střídmý, že odmítá bezúčelný přepych.”

“To také je, pane rado. Nemáme bohatá ložiska. Náš život proto musí být stejně drsný jako tato planeta.”

“Ale tohle, paní ministryně,” a Trevize rozepjal obě ruce, jako kdyby chtěl obejmout celý pokoj, ve kterém poprvé na tomto světě spatřil barvy, kde byly pohovky příjemně čalouněné, světlo z ozářených zdí měkké a podlaha pokryta tlustými koberci, takže kroky byly vláčné a tiché, “tohle je přepych.”

“Odmítáme, jak říkáte, pane rado, bezúčelný přepych; okázalý a marnotratně přehnaný luxus. Toto je však soukromý přepych, který má svůj účel. Pracuji tvrdě a nesu velkou zodpovědnost. Potřebuji mít místo, kde bych mohla na chvíli zapomenout na těžkosti plynoucí z mého postavení.”

Trevize si zašpičkoval: “A žijí takto všichni ComporeIloňané, když je ostatní nevidí, paní ministryně?”

“To záleží na náročnosti práce a odpovědnosti. Pár občanů si takový život může dovolit, nebo si ho zasluhuje, nebo – díky našemu etickému kodexu – ho chce.”

“A vy, paní ministryně, si ho můžete dovolit, zasluhujete si ho…

chcete ho?”

“Postavení s sebou nese jisté výsady i určité povinnosti. A teď se, pane rado, posaďte a povězte mi o těch vašich pomatenostech.”

Sedla si na pohovku, která se vahou jejího těla pomalu prohnula, a ukázala na stejně měkké křeslo v přiměřené vzdálenosti proti sobě.

Trevize se usadil. “Pomatenostech, paní ministryně?”

Ministryně si opřela pravý loket o polštář a viditelně se uvolnila.

“Při soukromém hovoru nemusíme zachovávat pravidla formální rozmluvy tak úzkostlivě. Můžete mi říkat Lizalor. Já vám budu říkat Trevize… Povězte mi, co jste měl na mysli, Trevizi, a pouvažujeme o tom.”

Trevize se pohodlně opřel a dal si nohu přes nohu. “Podívejte, Lizalor, dala jste mi vybrat ze dvou možností. Buď vám vydám loď dobrovolně, nebo zinscenujete soudní řízení. V obou případech by loď byla nakonec vaše… Přesto jste se mě snažila přesvědčit, že bych se svými přáteli mohl odletět, kamkoliv si vyberu. Dokonce bychom mohli zůstat na Comporellonu a požádat o občanství, pokud bychom chtěli. Co se týče menších věcí, povolila jste mi patnáctiminutovou konzultaci s mými přáteli. Pak jste mě vzala sem, do svého soukromého bytu, zatímco, jak předpokládám, jsou moji přátelé v pohodlném apartmá. Zkrátka, Lizalor, snažíte se mě dosti bezradně přimět k tomu, abych vám postoupil loď bez soudu.”

“Ale jděte, Trevizi, nevěříte mým lidským pohnutkám?”

“Ne.”

“Nebo myšlence, že dobrovolné předání by bylo rychlejší a vhodnější než soud?”

“Ne. Mám jiné vysvětlení.”

“A jaké?”

“Soud má nevýhodu. Je to veřejná záležitost. Několikrát jste se odvolávala na zdejší přísný systém zákonů a já mám dojem že by bylo velmi těžké zorganizovat soud bez jeho úplného záznamu. Je-li tomu tak, pak by se o něm Nadace dozvěděla, a jakmile by byl soud skončen, museli byste jí loď odevzdat.”

“Samozřejmě,” řekla Lizalor, “loď patří Nadaci.”

“Avšak,” pokračoval Trevize, “naše osobní dohoda by úředně zaznamenána být nemusela. Vy byste měla loď, a protože Nadace by o celé záležitosti nic nevěděla – nevěděla by ani, že jsme na tomto světě -, Comporellon by si loď mohl nechat. Jsem přesvědčen že toto je váš záměr.”

“Proč bychom to dělali?” Z jejího výrazu se stále nedalo nic vyčíst.

“Nejsme snad částí Konfederace Nadace?”

“Ne tak docela. Máte status Přidružené Mocnosti. V každé galaktické mapě, na které jsou členské světy Federace znázorněny červenou barvou, se Comporellon a jemu podléhající světy zobrazují jako světle růžové skvrny.”

“I jako Přidružená Mocnost bychom s Nadací určitě spolupracovali.”

“Určitě? Nemohl by Comporellon snít o úplné nezávislosti, dokonce o vedoucí pozici? Jste starý svět. Téměř všechny světy prohlašují, že jsou starší, než opravdu jsou, ale Comporellon je skutečně starý svět.”

Ministryně Lizalor nechala po své tváři přelétnout chladný úsměv. “Jestli se dá věřit některým z našich nadšenců, tak ten nejstarší.”

“Nemohl by tedy nastat čas, kdy by se Comporellon opravdu stal vůdčím světem poměrně malé skupiny světů? Je tak nereálné snít o obnově ztracené mocenské pozice?”

“Domníváte se, že sníme o tak neuskutečnitelném cíli? Nazvala jsem vaše myšlenky ještě dřív, než jsem je znala, pomatenostmi a teď, když již vím, o co jde, vidím, že to pojmenování bylo skutečně na místě.”

“Sny mohou být neuskutečnitelné, a přesto je možné se jimi obírat.

Terminus, umístěný na úplném okraji Galaxie a s pětisetletou historií, která je kratší než dějiny kteréhokoliv jiného světa, v podstatě vládne Galaxii. A Comporellon by nemohl, co?” Trevize se usmíval.

Lizalor zůstala vážná. “Jsme toho názoru, že si Terminus svoji pozici vydobyl vypracováním Plánu Hariho Seldona.”

“To je psychologické zdůvodnění jeho nadřazenosti a vydrží pravděpodobně pouze tak dlouho, dokud mu lidé budou věřit. Je možné, že comporellonská vláda tomu nevěří. I tak má Terminus ještě technologickou převahu. Vedoucí úloha Terminu v Galaxii je dána bezpochyby jeho pokročilou technologií – jejímž příkladem je gravitační loď, kterou byste tak rádi měli. Žádný jiný svět kromě Terminu nevlastní gravitační lodě. Kdyby Comporellon získal jednu z nich a mohl podrobně prozkoumat její funkce, znamenalo by to pro jeho technologii obrovský krok kupředu. Nedomnívám se, že by to stačilo k získání vedoucí pozice Terminu, ale vaše vláda může mít jiný názor.”

Lizalor vybuchla: “To nemyslíte vážně. Každá vláda, která by si tuto loď v rozporu s žádostí Nadace o její vrácení ponechala, zakusí jistě hněv Nadace. A dějiny ukazují, že Nadace dokáže být, když se rozhněvá, velice nepříjemná.”

Trevize namítl: “Hněv Nadace by se projevil pouze tehdy, když by věděla, že pro něj existuje nějaký důvod.”

“V tom případě, Trevizi – připustíme-li, že váš rozbor situace je něco jiného než pomatenost -, nebylo by pro vás lepší dát nám loď a uzavřít úžasně výhodný obchod? Zaplatili bychom vám za možnost získat loď tichou dohodou – podle řady vašich argumentů – velmi dobře.”

“Mohli byste se ale spolehnout, že tu záležitost neoznámím Nadaci?”

“Samozřejmě, protože byste současně musel ohlásit i svůj podíl viny.”

“Mohl bych říci, že jsem jednal pod nátlakem.”

“Ano. Pokud si myslíte, že by vám to vaše starostka někdy uvěřila…

Nechte toho a pojďme se dohodnout.” ; Trevize zakroutil hlavou. “To nepůjde, madam Lizalor. Ta loď je moje a musí mi zůstat. Už jsem vám říkal – jestli se pokusíte vniknout do ní násilím, nastane neobyčejně silný výbuch. Ujišťuji vás, že vám říkám pravdu. Nespoléhejte se na to, že blufuji.”

“Vy ji můžete otevřít a změnit pokyny v počítači.”

“Pochopitelně. Ale to já neudělám.”

Lizalor si hluboce povzdechla. “Dobře víte, že bychom vás mohli přimět ke změně názoru… Když ne tím, co bychom udělali vám, tak tím, co bychom mohli udělat vašemu příteli doktorovi Peloratovi nebo té slečně.”

“Mučení, paní ministryně? To je váš zákon?”

“Ne, pane rado. Nemusíme dělat nic tak krutého. Můžeme použít psychickou sondu.”

Poprvé od chvíle, kdy vstoupil do bytu ministryně, ucítil Trevize, jak ho uvnitř zamrazilo.

“To si také nemůžete dovolit. Použití psychické sondy k čemukoliv jinému než k lékařským účelům je zakázáno zákony platícími v celé Galaxii.”

“Ale když se ocitneme v úzkých…”

“Vzhledem k tomu, že si tím nijak nepomůžete jsem ochoten to risknout,” řekl Trevize klidně. “Jsem natolik pevně rozhodnutý udržet si loď, že můj mozek psychická sonda dřív zničí, než by ho popletla tak, abych vám ji vydal.” (Tohle je blufování, pomyslel si a mrazení zesílilo.) “Ale I kdybyste byli tak šikovní, že by se vám podařilo přesvědčit na, aniž byste mi přitom můj mozek zničili, a já bych tedy musel loď otevřít, odzbrojit a předat, stejně byste si tím nijak nepomohli. Počítač v lodi je ještě důmyslnější než loď sama a je zkonstruován tak – a já sám ani nevím jak -, aby pracoval naplno pouze se mnou. Dal by se nazvat singulární počítač.”

“Dejme tomu, že byste si tedy loď udržel a zůstal jejím pilotem.

Nechtěl byste ji řídit v našich službách – jako čestný občan Comporellonu?

Vysoký plat. Odpovídající přepych. Vaši přátelé také.”

“Ne.”

“Co tedy navrhujete? Abychom vás a vaše přátele nechali prostě nasednout do lodě a uletět do Galaxie? Varuji vás, než bychom vám dovolili tohle, radši Nadaci upozorníme, že jste s lodí tady, a necháme všechno na ní.”

“A ztratíte loď?”

“Pokud si ji nemůžeme ponechat, radši ji předáme Nadaci, než aby zůstala drzému cizinci.”

“Pak mi tedy dovolte navrhnout můj vlastní kompromis.”

“Kompromis? Dobrá, poslouchám. Mluvte.”

Trevize začal opatrně vysvětlovat: “Mám důležité poslání. Zpočátku mě v něm Nadace podporovala, ale nyní, zdá se, mi tuto podporu upírá. Můj úkol je však stále důležitý. Poskytněte mi místo Nadace podporu Comporellonu. Podaří-li se mi mou misi úspěšně dokončit, bude z ní mít Comporellon prospěch.”

Lizalor se zatvářila nedůvěřivě. “A nevrátíte loď Nadaci?”

“To jsem neměl nikdy v plánu. Nadace by po téhle lodi nikdy nepátrala tak zoufale, kdyby si myslela, že se jim ji někdy chystám vrátit.”

“To je jedna věc, ale říct, že dáte loď nám, je věc druhá.”

“Jakmile dokončím úkol, nebudu již loď pravděpodobně dále potřebovat. V tom případě bych neměl námitky, aby zůstala Comporellonu.”

Oba dva na sebe chvíli mlčky hleděli.

“Používáte podmiňovací způsob a mluvíte o pravděpodobnosti.

To pro nás nemá žádnou cenu,” přerušila ticho Lizalor.

“Mohl bych vám naslibovat hory doly, ale jakou by to pro vás mělo cenu? Skutečnost, že jsou moje sliby opatrné a střízlivé, ukazuje alespoň, že jsou upřímné.”

“To je chytré,” přikývla Lizalor. “Líbí se mi to. Dobrá, co je vaším úkolem a jaký by z něj mohl Comporellon mít prospěch?”

Trevize namítl: “Ne, ne, teď je rada na vás. Podpoříte mě, když prokáži důležitost mé mise pro Comporellon?”

Ministryně Lizalor vstala z pohovky. Její vysoká a silná postava budila úctu. “Mám hlad, pane rado Trevizi, a odmítám a prázdným žaludkem dále pokračovat. Nabídnu vám něco lehkého k jídlu a pití.

Potom naši záležitost dokončíme.”

Trevizovi se zdálo, že v jejím výrazu na okamžik zpozoroval dychtivost dravce. Trochu zneklidněně sevřel rty.

21

Jídlo bylo možná docela výživné, nebylo však nijak zvlášť chutné.

Hlavní chod pozůstával z vařeného hovězího masa v hořčičné omáčce, spočívajícího na podkladu tvořeném lupeny jakési Trevizovi neznámé zeleniny. Měla nepříjemnou hořkoslanou chuť. Později zjistil, že se jednalo o druh mořské řasy.

Potom dostal ovoce chutnající jako jablko a broskev zároveň (docela dobré, pomyslil si) a teplý tmavý nápoj, který byl tak hořký, že ho Trevize polovinu nechal a zeptal se, jestli by místo něj nemohl dostat trochu studené vody. Porce byly vesměs malé, ale za těchto okolností to Trevizovi nijak nevadilo.

Stolování probíhalo v soukromí, bez pomoci služebnictva Trevize alespoň žádné nespatřil. Ministryně sama ohřála a naservírovala jídlo, sama sklidila nádobí a příbory. “Doufám, že jste byl s jídlem spokojen?” optala se Lizalor, když odcházeli z jídelny.

“Ano, byl jsem spokojen.” odpověděl Trevize chladně.

Ministryně se opět posadila na své místo na pohovce. “Vraťme se tedy k našemu rozhovoru. Zmínil jste se, že by Comporellon mohl nést nelibě technologický náskok Nadace a její nadvládu v Galaxii.

Svým způsobem máte pravdu, avšak tahle problematika by zajímala pouze ty, kteří se zabývají meziplanetární politikou, a těch je poměrně málo. Daleko závažnější v současné situaci je, že průměrný Comporelloňan je zděšen nemorálností Nadace. Pevná morální pravidla nemá mnoho světů, ale zdá se, že na Terminu se to projevuje nejvýrazněji.

Řekla bych, že všechna averze a rozhořčení vůči Terminu pochází spíše z tohoto rysu vaší společnosti než z nějakých odtažitých záležitostí.”

“Nemorálnost?” zeptal se překvapeně Trevize. “Ať jsou poklesky Nadace jakékoliv, musíte uznat, že svou část Galaxie spravuje velice dobře, a co se týká daní – spravedlivě. Občanská práva jsou ve všem všudy dodržována a…”

“Pane rado Trevizi, já mluvím o sexuální morálce.”

“V tom případě vám nerozumím už vůbec. Z hlediska sexuality jsme velice morální společnost. Ženy jsou dobře zastoupeny v každé oblasti společenského života. Úřad našeho starosty zastává žena a téměř polovina Rady se skládá z…”

Ministryně se zatvářila pohoršeně. “Pane rado, děláte si ze mě legraci? Nedělejte, že nevíte, co myslím sexuální morálkou. Je sňatek na Terminu něčím posvátným, nebo není?”

“Co myslíte tím ‚posvátný’?”

“Vstupuje u vás pár do manželství normálním svatebním obřadem?”

“Samozřejmě, když si to přejí. Takový obřad zjednodušuje daňové záležitosti a dědické spory.”

“Ale může přijít rozvod.”

“Ovšem. Bylo by jistě sexuálně nemorální nutit lidi, aby spolu setrvávali, když…”

“Nemáte žádná náboženská omezení?”

“Náboženská? Máme lidi, kteří dělají ze starodávných kultů filozofii, ale co to má společného se svatbou?”

“Pane rado, zde, na Comporellonu, je sex v každém ohledu přísně regulovaný. Mimo manželství k němu nemůže dojít vůbec. Jeho projevy jsou omezeny dokonce i v manželství. Světy, a zvláště Terminus, kde, jak se zdá, je sex považován za pouhou společenskou zábavu bez většího významu, které je možno se oddávat, kdy, jak a s kým se komukoliv zachce bez ohledu na náboženské hodnoty, nás velmi pohoršují.”

Trevize pokrčil rameny. “Je mi líto, ale nemohu se pustit do napravování Galaxie, nebo i jen Terminu… A jak to souvisí s mou lodí?”

“Mluvím o veřejném mínění v souvislosti s vaší lodí a o tom, jak v tomto případě omezuje moje možnosti zvolit kompromisní řešení.

Kdyby zdejší lidé zjistili, že jste vzal mladou přitažlivou ženu na palubu, aby sloužila chlípným choutkám vašim a vašeho přítele, byli by zděšeni. Vzhledem k vaší bezpečnosti – i vašich přátel – je zcela vyloučeno, abyste se rozhodl pro veřejný proces místo pokojného vydání lodi.”

Trevize poznamenal: “Vidím, že jste využila čas jídla k přemýšlení o nových způsobech přesvědčování hrozbami. Mám se obávat lynčování?”

“Pouze upozorňuji na nebezpečí. Můžete popřít, že ta žena, kterou jste vzal na palubu, je něco jiného než sexuální potřeba?”

“Ovšem, že to mohu popřít. Bliss je družkou mého přítele doktora Pelorata – jeho jedinou přítelkyní. Možná byste jejich vztah neoznačila jako manželství, ale já věřím, že v Peloratových myšlenkách, a v jejích také, spolu žijí jako manželé.”

“Chcete mi namluvit, že vy sám do toho zapleten nejste?”

“Samozřejmě, že nejsem,” odpověděl Trevize. “Za koho mě máte?”

“Těžko říct. Neznám vaše názory na morálku.”

“Pak tedy vězte, že mi moje představy o morálce zakazují zahrávat si s majetkem mého přítele – nebo s jeho přátelstvím.”

“Ani po tom netoužíte?”

“Své tužby nedokážu plně ovládat, ale neexistuje možnost, jak by se mohly vyplnit.”

“Vůbec žádná možnost? Možná nemáte o ženy zájem.”

“Tomu nevěřte. Zájem mám.”

“Jak dlouho jste neměl ženu?”

“Měsíce. Ani jednou od mého odletu z Terminu.”

“To pro vás musí být těžké, ne?”

“Samozřejmě,” řekl Trevize s nutkavým pocitem, “ale situace je taková, že nemám na vybranou.”

“Váš přítel Pelorat, který si asi vašeho soužení všiml, by byl jistě ochoten podělit se s vámi o svou ženu.”

“Nedal jsem mu svoje strádání nijak najevo, ale i kdybych to udělal, stejně by nebyl ochoten dělit se se mnou o Bliss. A myslím, že by ani ona nesouhlasila. Nejsem pro ni přitažlivý.”

“Říkáte to, protože jste to zkoušel?”

“Nezkoušel jsem to. Dospěl jsem k tomu, aniž bych měl potřebu si to ověřit. Ať tak či onak, nemám ji nijak zvlášť rád.”

“Zajímavé! Musí být pro muže přitažlivá.”

“Fyzicky přitažlivá je. Nicméně není můj typ. Je příliš mladá, příliš dětská v některých věcech.”

“Dáváte přednost zralým ženám?”

Trevize se odmlčel. Byla to léčka? Odpověděl opatrně: “Jsem dost starý na to, abych mohl ocenit některé zralé ženy. A co má tohle společného s mou lodí?”

“Zapomeňte na chvilku na svou loď… Je mi čtyřicet šest let a nejsem vdaná. Byla jsem příliš zaměstnaná na to, abych se vdala.”

“V tom případě musíte, podle pravidel vaší společnosti, zůstat celý život zdrženlivá, že? Proto jste se ptala, jak dlouho jsem neměl ženu? Ptáte se mě na radu, co s tím? … Jestli ano, odpovím, že to není jídlo ani pití. Je nepohodlné žít bez sexu, ale jde to.”

Ministryně se usmála a v jejích očích se opět objevil výraz dravce.

“Nemylte se, Trevizi. Pozice přináší výsady a je možné být diskrétní.

Nejsem úplný abstinent. Comporellonští muži mě však neuspokojují.

Souhlasím s faktem, že morálka je naprosto správná věc, ale uvaluje na zdejší muže břemeno viny. Stávají se proto nudnými a nepodnikavými. Pomalu začínají, rychle končí a celkově jsou nešikovní.”

Trevize namítl velmi opatrně: “S tím nemohu nic dělat.”

“Chcete říct, že chyba je na mé straně? Že je nedokáži dost inspirovat?”

Trevize udělal odmítavé gesto. “Nic takového neříkám.”

“Jak byste tedy reagoval, kdybyste dostal příležitost? Vy, člověk z nemorálního světa, který musí mít bohaté sexuální zkušenosti všech druhů a který je pod tlakem několikaměsíční nucené abstinence v neustálé přítomnosti mladé, okouzlující ženy. Jak byste se zachoval v přítomnosti ženy, jako jsem já, ženy vyzrálého typu, které, jak jste se vyjádřil, máte rád?”

Trevize odpověděl: “Choval bych se s úctou a slušností odpovídající vašemu postavení a významu.”

“Nebuďte hlupák!” pousmála se ministryně. Její ruce zajely k pravé straně pasu. Bílý pruh, který ho obtáčel, se uvolnil a odvinul z hrudi a krku. Vesta jejího černého taláru visela nápadně nedbale.

Trevize seděl jako opařený. Měla to v hlavě už… Odkdy? Nebo to byl úplatek, který by dokončil to, co hrozby nedokázaly?

Vesta s pořádným zesílením na prsou se jí svezla dolů. Ministryně tam seděla s výrazem pyšného pohrdání ve tváři a od pasu nahoru nahá. Její ňadra byla menší obdobou jí samotné – masivní, pevná a podmanivě působivá.

“No?” zeptala se.

Trevize naprosto upřímně vydechl: “Nádhera!”

“A co s tím uděláte?”

“Co předepisuje morálka Comporellonu, madam Lizalor?”

“Co je po tom muži z Terminu? Co předepisuje vaše morálka…?

A začněte. Má prsa jsou chladná a touží po teple.”

Trevize vstal a začal je laskat.

KAPITOLA 6

VLASTNOSTI ZEMĚ

22.

Trevize se cítil jako omámený a uvažoval, kolik uběhlo času.

Vedle něj ležela Mitza Lizalor, ministryně dopravy. Ležela na břiše, hlavu na stranu, pusu otevřenou, a hlasitě chrápala. Trevize byl rád, že spí. Doufal, že až se probudí, uvědomí si, že usnula.

Sám by si také s chutí zdříml, ale cítil, že je důležité, aby neusnul.

Až se Lizalor probudí, nesmí spát. Musí jí ukázat, že zatímco ona bezvládně odpočívala, on své únavě čelil. Takovou odolnost Lizalor u nemravy z Nadace očekává a bude lépe, když ji v tom směru nezklame.

Vedl si docela slušně. Správně tušil, že Lizalor při svém vzrůstu a síle, politické moci a pohrdání comporellonskými muži, s nimiž se setkala, při svém zděšení smíšeném s okouzlením, vyvolaném pomluvami o sexuálních výkonech dekadentů z Terminu (Co slyšela? – uvažoval Trevize), bude chtít být ovládána. Snad to i předpokládala, neschopna vyjádřit své tužby a očekávání.

Jednal podle tohoto tušení a ke svému štěstí shledal, že byl jeho odhad správný. (Bezchybný Trevize, posmíval se sám sobě.) Lizalor tím potěšil a jemu to umožnilo usměrňovat činnost tak, aby ji unavil, ale sám zůstal poměrně při síle. Nebylo to snadné. Měla nádhernou postavu (čtyřicet šest let, říkala, ale zahanbila by i pětadvacetiletou gymnastku) a obrovskou vitalitu, kterou převyšovala pouze bezstarostná radost, s níž ji spotřebovávala.

Skutečně, kdyby dokázala být mírnější a zdrženlivější, kdyby měla praxi (Ale chtěla by tu potom mít jeho?), která by ji dovedla k lepšímu porozumění svým vlastním schopnostem a zároveň, což by bylo ještě důležitější, jeho schopnostem, mohlo by být příjemné…

Chrápaní najednou ustalo a ministryně se pohnula. Lehce ji pohladil po rameni… Její oči se otevřely. Trevize se opíral o loket a snažil se budit zdání, že je svěží a plný života.

“Jsem rád, že jsi spala, drahá,” řekl.”Potřebovala sis odpočinout.”

Ospale se na něj usmála a Trevizovi bleskla hlavou nepříjemná myšlenka, že by mohla navrhnout, aby ještě pokračovali. Jenom se však převalovala, dokud se jí nepovedlo převrátit se na záda. Tiše a spokojeně prohlásila: “Odhadla jsem tě dobře hned na začátku. Jsi král sexu.”

Trevize se snažil tvářit skromně: “Musím být mírnější.”

“Nesmysl. Byl jsi akorát. Bála jsem se, že tě vytěžovala a zcela vyčerpávala ta mladá, ale ty jsi mě ujistil, že ne. Nelhal jsi, co?”

“Choval jsem se snad jako někdo, komu se to již zajídá?”

“Ne, to jistě ne,” a propukla v smích.

“Ještě myslíš na Psychickou Sondu?”

Znovu se rozesmála. “Jsi blázen. Copak bych teď mohla být bez tebe, ztratit tě?”

“Bylo by lepší, kdybys mě na čas ztratila…’ “Cože?” naježila se.

“Kdybych tu byl pořád, má… má milá, jak dlouho by trvalo, než by oči začaly vidět a rty začaly šeptat? Jestliže však odletím za svým úkolem, budu se přirozeně průběžně vracet, abych podal zprávy. A pak by bylo jen přirozené, kdybychom měli po určitý čas důvěrné porady… A můj úkol je důležitý.”

Lizalor se nad tím zamyslela, přitom se nepřítomně škrábala na pravém boku. Pak odtušila: “Myslím, že máš pravdu. Ta představa se mi protiví, ale… Myslím, že máš pravdu.”

“A nemusíš mít obavy, že bych se nevrátil,” řekl Trevize. “Nejsem tak hloupý, abych zapomněl, co tu na mě čeká.”

Usmála se, něžně se dotkla Trevizovy tváře a s pohledem upřeným do jeho očí řekla: “Líbilo se ti to, lásko?”

“Líbilo? To je slabé slovo, zlato.”

“Jsi ale Nadačan. Muž v nejlepších letech ze samotného Terminu.

Jistě jsi zvyklý na všemožné ženy a všemožné praktiky…”

“Dosud jsem nepotkal nic – nic – alespoň trochu srovnatelného s tebou.” Namítl Trevize s prudkostí vlastní tomu, kdo neříká nic než pravdu.

Lizalor, spokojená sama se sebou, prohlásila: “Dobrá, když to říkáš ty. Nicméně, staré zvyky se mění jen těžko a já nejsem zvyklá důvěřovat slovu muže, pokud nemám nějakou záruku. Ty a tvůj přítel Pelorat byste případně mohli ve svém úkolu, jakmile vyslechnu, o co jde, a schválím to, pokračovat; ale tu mladou ženu si nechám zde.

Bude o ni dobře postaráno, žádné strachy. Předpokládám však, že tvůj doktor Pelorat ji bude chtít a postará se, abyste se často vraceli na Comporellon, i kdyby tě snad tvé nadšení pro tenhle úkol nutilo zdržet se někde příliš dlouho.”

“Ale Lizalor, to nejde.”

“Skutečně?” Do jejího pohledu okamžitě padl stín podezření.

“Proč ne? K čemu by ti ta ženská byla?”

“Sex v tom není. To jsem ti řekl a je to pravda. Je Pelorata a já na ní nemám žádný zájem. Přesto vím určitě, kdyby ses pokusila o to, co jsi zde tak triumfálně vyložila, zničilo by ji to.”

Lizalor se téměř usmívala, ovládla se však a řekla vážně: “Proč by tobě ale mělo vadit, kdyby zůstala na Comporellonu?”

“Protože je nepostradatelná pro splnění našeho úkolu. To je důvod, proč ji musíme mít.”

“Co je tedy ten váš úkol zač? Je na čase, abys mi to pověděl.”

Trevize velmi krátce zaváhal. Měl by říci pravdu? Žádná lež mu nepřipadala vhodná…

“Poslyš,” začal, “Comporellon je možná starý svět, dokonce jeden z nejstarších, ale nemůže být tím úplně nejstarším. Lidský život nevznikl tady. První lidské bytosti se sem dostaly z nějakého jiného světa a lidský život nevznikl ani tam, ale pochází z ještě jiného a ještě staršího světa. Někde to však musí končit a my se musíme dobrat toho prvního světa – původního světa lidí. Hledám Zemi.”

Změna, která se náhle s Mitzou Lizalor stala, ho vyvedla z míry.

Její oči se rozšířily, dech se náhle zrychlil a každý sval jako by, jak tam ležela, ztuhl. Její paže vystřelily prudce vzhůru a dva prsty obou rukou se zkřížily.

“Ty jsi to jméno vyslovil,” zašeptala chraplavě.

23.

Dál nic neříkala; nedívala se na něj. Její paže pomalu klesly dolů, její nohy se svezly ze strany postele, posadila se zády k němu.

Trevize zůstal ležet, nehybně, jako zkoprnělý. V paměti uslyšel slova, která mu říkal Munn Li Compor, když stáli v prázdném cestovním středisku na Sayshellu. Slyšel ho, jak mluví o planetě svých vlastních předků – o té, na které byl Trevize nyní – “Jsou přesvědčeni, že to slovo přináší neštěstí. Aby ho odvrátili, zvednou pokaždé, když ho vyřknou, obě ruce se zkříženým ukazovákem a prostředníkem.”

Jak zbytečné uvědomovat si to, když už je pozdě!

“Co jsem řekl, Mitzo?” zamumlal.

Zakroutila nepatrně hlavou, vstala, udělala pár kroků a prošla dveřmi. Ty se za ní zavřely a za okamžik bylo slyšet zvuk tekoucí vody.

Neměl jinou možnost než čekat; bos a zbaven vší důstojnosti.

Chvíli uvažoval, jestli má jít za ní do sprchy, pak se rozhodl, že radši ne. Vzápětí se jej zmocnil nesmyslný pocit, že je mu sprcha jaksi upírána, a o to více po ní zatoužil. Lizalor se konečně vynořila a počala si vybírat oblečení. “Nebude ti vadit, když se…” zkusil se opatrně zeptat. Neodpověděla a on přijal její mlčení jako souhlas. Vkročil do sprchy mužně a rázně, ale cítil se nepřirozeně jako tehdy, když ho matka, uražena jakýmsi nevhodným chováním z jeho strany, potrestala mlčením, jež v něm vyvolalo nepříjemný třes.

Přejel pohledem hladké stěny místnůstky; byly holé – na prosto holé. Podíval se pečlivěji. – Nebylo tam nic. Otevřel opět dveře, vystrčil hlavu a řekl: “Poslyš, jak se spouští sprcha?”

Položila dezodorant (Trevize se alespoň dohadoval, že by to mohlo být něco takového), vstoupila do sprchy a stálé bez jediného pohledu na Trevize pozvedla paži. Pohlédl tím směrem a všiml si skvrny na zdi, okrouhlé a světle růžové, jen nepatrně zbarvené, jako kdyby osoba, která ji navrhovala, nesla nelibě, že musí narušit strohost bílé, a jako by tato bělost bez poskvrnky byla z nějakého důvodu důležitější než označení funkce.

Trevize pokrčil maličko rameny, naklonil se ke zdi a dotkl se skvrny. Zřejmě bylo právě toto potřeba udělat, protože za okamžik ho ze všech stran zasáhl příval jemně rozstřikované vody. Lapaje po dechu, dotkl se znovu skvrny a voda přestala téci.

Otevřel dveře s vědomím, že jeho vzhled je ještě méně důstojný než prve. Zaskřehotal: “Jak se pouští teplá?” Teď se na něj podívala a jeho vzezření zřejmě překonalo její zlobu (nebo strach či jakýkoliv pocit kterému propadla), protože se zachichotala a pak bez jediného varování propukla v hlasitý smích.

“Co? Teplá voda? To si myslíš, že bychom mrhali energií na ohřívání vody k mytí? Máš tam odraženou vodu, vodu, která je příjemně vlažná. Co bys ještě chtěl? Vy měkkýši z Terminu! – Padej zpátky a umyj se!”

Trevize váhal, ale jen krátce, protože pochopil, že nemá na vybranou.

Se zjevnou nechutí se opět dotkl růžové skvrny a tentokrát se na ledovou tříšť připravil. Vlažná voda? Všiml si, že se mu na těle tvoří mýdlová pěna. Domyslel si, že jde o mycí cyklus, který asi nebude trvat dlouho, a začal se spěšně drbat tady, tam, všude.

Pak přišel oplachovací cyklus. Á teplá… No, ne přímo teplá, ale ani tak studená a pro jeho promrzlé tělo rozhodně příjemně hřejivá.

Pak, právě když se chystal zastavit vodu opětovným dotykem kontaktní skvrny a uvažoval, jak je možné, že Lizalor vyšla suchá, přestože tam není naprosto žádný ručník nebo nějaká jeho náhrada, voda se zastavila. Následoval proud vzduchu, který, kdyby nepřicházel rovnoměrně ze všech stran, by ho jistě porazil.

Byl horký; skoro až moc horký. Trevize věděl že k ohřevu vzduchu je třeba daleko méně energie než k ohřevu vody. Voda z jeho těla se v teplém vzduchu rychle odpařila, takže za pár minut mohl opustit sprchu tak suchý, jako by se s vodou nikdy v životě nesetkal.

Zdálo se, že Lizalor je už ve své obvyklé náladě. “Jak ti je?”

“Úplně dokonale,” řekl Trevize. Cítil se překvapivě příjemně.

“Jediné, co jsem potřeboval, bylo připravit se na tu teplotu. Neupozornila jsi mě…”

“Měkkýši,” řekla Lizalor s náznakem pohrdání.

Půjčil si její dezodorant a potom, s vědomím, že ona má čisté spodní prádlo a on ne, se začal strojit. Zeptal se: “Jak jsem měl nazvat…

ten svět?”

“Mluvíme o něm jako o Nejstarším.”

“Jak jsem mohl vědět, že jméno, které jsem použil, je zakázané?

Řekla jsi mi to?” namítl.

“Ptal ses?”

“Jak jsem mohl vědět, že se mám zeptat?”

“Teď to víš.”

“Můžu zapomenout.”

“To radši nedělej.”

“Jaký je v tom rozdíl?” Trevize cítil, že se v něm zvedá vlna podrážděnosti.

“Je to jen slovo, zvuk.”

Lizalor řekla ponuře: “Jsou slova, která se neříkají. Můžeš snad použít každé slovo, které znáš, za každé situace?”

“Některá slova jsou vulgární, některá nevhodná a některá by za určitých okolností mohla ublížit. Mezi ně patří… to slovo, které jsem použil?”

“Je to nešťastné, truchlivé slovo,” odpověděla Lizalor. “Označuje svět, který byl kolébkou nás všech a který již neexistuje. Je to smutné a my to pociťujeme, protože byl blízko nás. Neradi o něm mluvíme, a pokud o něm mluvit musíme, raději jeho jméno nevyslovujeme.”

“A to křížení prstů? Jak pomáhá proti neštěstí a smutku?”

Lizalor se zarděla. “To byla automatická reakce. Za to, že jsi mě k ní dohnal, ti nejsem nijak vděčná. Někteří lidé věří, že to slovo, i pouhá myšlenka nu něj, přináší smůlu… Takto se před ní chrání.”

“Ty taky věříš, že tě překřížení prstů ochrání před smůlou?”

“Ne… I když, v jistém směru ano, když to neudělám, necítím se dobře.” Nedívala se nu něj. Pak se rychle, jako by chtěla honem změnit téma hovoru, zeptala: “A jak souvisí ta vaše černovláska s cílem tvé výpravy nalézt… svět, o kterém jsi mluvil?”

“Říkej Nejstarší. Nebo snad nechceš říkat ani to?”

“Raději bych o tom nemluvila vůbec, ale na něco jsem se tě ptala.”

“Jsem přesvědčen, že její lidé přišli na svůj nynější svět jako vystěhovalci z Nejstaršího.”

“Tak jako my,” podotkla Lizalor pyšně.

“Ale její lidé mají jisté zvyky, které jsou podle ní klíčem k pochopení Nejstaršího, ale pouze pokud ho najdeme a budeme moci studovat jeho záznamy.”

“Lže.”

“Možná, ale ověřit si to musíme.”

“Když máte tuto ženu s jejími pochybnými znalostmi a chcete s ní najít Nejstarší, proč jste přiletěli na Comporellon?”

“Abychom zjistili, kde se Nejstarší nalézá. Měl jsem kdysi přítele, který byl stejně jako já z Nadace. Pocházel však z comporellonských předků. Ujišťoval mě, že lidé z Comporellonu dobře znají historii Nejstaršího.”

“To že říkal? A pověděl ti něco z jeho historie?”

“Ano,” přitakal Trevize a začal zase mluvit pravdu. “Říkal, že Nejstarší je mrtvý a celý radioaktivní. Nevěděl proč, ale domníval se, že by to mohl být následek jaderného výbuchu. Třeba při válce.”

“Ne!” zaprotestovala Lizalor prudce.

“Myslíš to ‚Ne!’, jako že se tam neválčilo, nebo že Nejstarší není radioaktivní?”

“Je radioaktivní, ale neválčilo se na něm.”

“Jak by se tedy stal radioaktivním? Na Nejstarším se zrodil první člověk, nemohla tam tudíž být radioaktivita odjakživa. To by na něm nikdy žádný život nevznikl.”

Zdálo se, že Lizalor váhá. Stála vzpřímeně a dýchala zhluboka, téměř namáhavě. Řekla: “Byl to trest. Jeho obyvatelé používali roboty.

Víš, co je robot?”

“Ano.”

“Měli roboty, a proto byli potrestáni. Každý svět, který měl roboty, byl potrestán a již neexistuje.”

“Kdo je ztrestal, Lizalor?”

“Ten, Který Trestá. Síly dějin. Nevím.” Znepokojeně se od něj odvrátila. Pak pravila tišším hlasem: “Zeptej se někoho jiného.”

“To bych rád, ale koho? Jsou na Comporellonu lidé zabývající se pradávnou historií?”

“Jsou. Nemáme je – průměrní Comporelloňané je nemají v lásce, ale Nadace, tvoje Nadace, trvá na takzvané intelektuální svobodě.”

“To není špatný požadavek, myslím,” prohodil Trevize.

“Všechny požadavky přicházející zvenčí jsou špatné,” prohlásila Lizalor.

Trevize pokrčil rameny, Nemělo smysl se o tom přít.

“Můj přítel doktor Pelorat se také zabývá pradávnou historií.

Určitě by se se svými comporellonskými kolegy rád setkal. Mohla bys to zařídit, Lizalor?”

Přikývla. “Na zdejší universitě pracuje historik jménem Vasil Deniador. Nevyučuje, ale to, co tě zajímá, by asi věděl.”

“Proč nevyučuje?”

“Ne, že by byl zakázaný; studenti si prostě jeho přednášky nevolí.”

“Dokáži si to představit,” pravil Trevize, který se snažil, aby to neznělo jízlivě, “že studentům doporučujete, aby si je nevolili.”

“A proč by to měli dělat? Ten člověk je Skeptik. Jsou tu. Chápeš?

Vždycky se najde pár lidí, kteří staví svůj názor proti obecným způsobům myšlení a jsou dost drzí na to, aby si mysleli, že jen oni mají pravdu a všichni ostatní se mýlí.”

“A nemohlo by to tak v některých případech skutečně být?”

“Nikdy!” odsekla Lizalor tak neochvějně, že bylo jasné, že jakákoliv další diskuse na toto téma je zbytečná. “A kvůli tomu svému Skepticismu ti bude muset říci přesně totéž, co by ti řekl každý jiný Comporeloňan.”

“A to?”

“Že jestli hledáš Nejstarší, tak ho nenajdeš.”

24.

V apartmá, který jim přidělili, naslouchal Pelorat s protáhlým vážným obličejem zamyšleně Trevizovi. Pak řekl: “Vasil Deniador? Nevzpomínám si, že bych o něm někdy slyšel, ale je možné, že budu mít nějaké publikace ve své knihovně na lodi.”

“Víš určitě, že jsi o něm neslyšel? Přemýšlej!” vybídl ho Trevize.

“Teď zrovna si nevzpomínám,” odpověděl Pelorat zadumaně, “ale koneckonců, kamaráde, jistě jsou stovky vážených vědců, o kterých jsem nikdy neslyšel; nebo slyšel, ale nepamatuji si to.”

“Nemůže být tedy špičkový, jinak bys o něm věděl.”

“Práce o Zemi…”

“Uč se říkat Nejstarší, Janove. Mohlo by nám to zkomplikovat situaci.”

“Práce o Nejstarším,” opravil se Pelorat, “není na poli vědy zrovna vděčné téma, takže špičkoví vědci v oboru pradávné historie k tomuto tématu nehrnou. Nebo jinými slovy, ti, kteří se tímto tématem ve světě, jenž se o ně nezajímá, zabývají, nedosáhnou takového uznání, aby byli považováni za jedničky, přestože jimi jsou… Mě jistě nikdo za jedničku nepovažuje.”

Bliss řekla něžně: “Já ano, Pele.”

“Ano, samozřejmě, ty ano, miláčku,” pravil Pelorat s lehkým úsměvem, “ale ty neposuzuješ moje vědecké schopnosti.”

Podle hodin byl již téměř večer a Trevize cítil, že se v něm zvedá vlna nespokojenosti, tak jako vždy, když si Bliss a Pelorat projevovali svou vzájemnou náklonnost.

“Pokusím se domluvit s tím Deniadorem schůzku na zítřek, ale jestli nebude vědět víc než ministryně, nebudeme na tom o nic lépe než teď,” řekl.

Pelorat podotkl: “Třeba by nás mohl dovést k někomu užitečnějšímu.”

“To pochybuji. Přístup tohoto světa k Zemi – ale měl bych se radši učit mluvit o ní také v náznacích -, přístup tohoto světa k Nejstaršímu je bláhový a pověrčivý.” Odvrátil se. “Máme však za sebou náročný den a měli bychom uvažovat o nějaké večeři, pokud se dokážeme přizpůsobit jejich nenápadité kuchyni; a pak začít myslet na trochu spánku. Zjistili jste už jak používat sprchu?”

“Drahý příteli,” pravil Pelorat, “dostalo se nám velmi dobré péče včetně všech možných rad, které jsme většinou nepotřebovali.”

Bliss se ozvala: “Poslyš, Trevizi, a co loď?”

“Co s ní?”

“Zabaví nám ji comporellonská vláda?”

“Ne, myslím, že ne.”

“Ale! To je příjemné překvapení. Co to?”

“Přesvědčil jsem ministryni, aby změnila názor.”

Pelorat vzhlédl: “To je úžasné. Nepřipadala mi jako někdo, kdo by se dal snadno přesvědčit.”

Bliss poznamenala: “Nevím. Z povahy jejího vědomí bylo zřejmé, že ji Trevize přitahuje.”

Trevize vrhl na Bliss podrážděný pohled. “Udělalas to, Bliss?”

“Co máš na mysli, Trevizi?”

“Myslím, jestli jsi ovlivnila její…”

“Ne, ne. Když jsem si ale všimla, že ji přitahuješ, neodolala jsem a zrušila jednu nebo dvě zábrany. To je úplná maličkost. Ty zábrany by možná padly tak nebo tak a mně se zdálo důležité mít jistotu, že ti je příznivě nakloněna.”

“Příznivě nakloněna? To bylo víc než jen tohle! Změkla, to jo, ale postkoitálně.”

Pelorat prohodil: “Snad nám nechceš namluvit, starouši…”

“A proč ne?” ozval se Trevize popuzeně. “Není už asi zrovna nejmladší, ale umí to dobře. Vyzná se, to ti můžu potvrdit. Nebudu ze sebe dělat džentlemana a lhát vám kvůli ní. Byl to její nápad – díky Blissinu kousku s jejími zábranami a já nebyl v takové situaci, abych ji mohl odmítnout, i kdybych byl chtěl. Jenže já nechtěl… Hele, Janove, nekoukej na mě tak puritánsky. Celé měsíce jsem neměl příležitost. Ty máš…” A udělal rukou gesto směrem k Bliss.

“Ale Golane, věř mi,” řekl rozpačitě Pelorat, “jestli se ti můj výraz zdá puritánský, tak se pleteš. Nic proti tomu nemám.”

Bliss namítla: “Ona však je puritánka. Chtěla jsem ji vůči tobě příznivě naladit, nepočítala jsem s výbuchem vášně.”

“Nicméně jsi právě tohle způsobila, ty naše malá, nenechavá Bliss. Asi je nutné, aby ministřině hrála na veřejnosti puritánku, ale zdá se, že se tím pouze přilévá olej do ohně.”

“Takže když jí uděláš pomyšlení, zradí Nadaci…”

“Udělala by to tak jako tak,” prohlásil Trevize. “Chtěla loď…”

zarazil se a zašeptal: “Neodposlouchávají nás?”

“Ne!” odpověděla Bliss.

“Jseš si jistá?”

“Vím to bezpečně. Do vědomí Gai nelze zasahovat žádným nepovoleným způsobem, aniž by to Gaia věděla.”

“V tom případě… Comporellon chce loď pro sebe – jako významné obohacení své letky.”

“To by Nadace jistě nedovolila.”

“Comporellon to Nadaci nemíní sdělovat.”

Bliss se nadechla: “To jste celí vy, Izolovaní. Ministryně klidně zradí v zájmu Comporellonu Nadaci a za trochu sexu zradí vzápětí i Comporellon… A pokud jde o Trevize, ten milerád zaprodá své tělo, jen aby ji k té zradě přiměl. Jaká je v téhle vaší Galaxii anarchie!

Jaký chaos!”

Trevize ledově odsekl: “To jsi na omylu, děvče…”

“V tom, co jsem právě řekla, nejsem děvče, ale Gaia. Jen Gaia.”

“Pak jsi na omylu, Gaio. Já jsem své tělo nezaprodal. S radostí jsem ho věnoval. Potěšilo mě to a nikomu to neublížilo. Co se týče důsledků, ty se vyvinuly z mého hlediska dobře. Jen je přijímám. A pokud chce Comporellon loď pro své vlastní účely, kdo může posoudit, na čí straně je pravda? Je to loď Nadace, ta mi ji ale dala, abych hledal Zemi. Je proto moje, dokud pátrání nedokončím, a myslím, že Nadace nemá právo od své smlouvy ustoupit. Pokud jde o Comporellon, tomu se nelíbí nadvláda Nadace, a tak sní o nezávislosti. Z jeho hlediska je ten záměr a podvádění Nadace v pořádku, protože nejsou projevem věrolomnosti, ale patriotismu. Takže kdo ví?”

“Přesně tak. Kdo ví, jak rozlišit v anarchistické Galaxii činy přijatelné od nepřijatelných? Jak rozhodnout mezi správným a špatným, dobrem a zlem, spravedlností a zločinem, užitečností a bezúčelností?

A jak bys vysvětlil ministryninu zradu vlastní vlády, když ti nechá svou loď? Touží po osobní svobodě zbavené pout despotického světa?

Je zrádkyně, či egocentrická individualistka?”

“Abych řekl pravdu,” pravil Trevize, “nedomnívám se, že by mi byla ochotna nechat mou loď jenom proto, že je mi vděčná za potěšení, které jsem jí poskytl. Spíš věřím, že k tomu rozhodnutí dospěla poté, co jsem jí sdělil, že pátrám po Nejstarším. Je přesvědčena, že je to svět, který přináší neštěstí, a my a naše loď, ve které cestujeme, jsme se tím, že po něm pátráme, stali také takovými. Mám pocit, že si myslí, že díky snaze zabavit naši loď toto neštěstí padlo na ni a na její svět, což ji možná nyní děsí. Možná si myslí, že když nám a naší lodi dovolí odletět si po svých, odvrátí to neštěstí od Comporellonu, a tím vykoná vlastenecký čin.”

“Je-li to tak, o čemž pochybuji, Trevizi, pak je příčinou jejího chování pověra. To se ti líbí?”

“Neobdivuji to, ale ani to neodsuzuji. Pověra vždycky řídí chování tam, kde schází znalosti. Nadace věří Seldonovu Plánu, přestože mu nikdo z nás nerozumí a nedokáže ho vysvětlit ani využít k předvídání. Chováme se podle něj z důvodu nevědomosti a víry. To není pověra?”

“Asi ano.”

“A Gaia také. Věříte, že moje rozhodnutí, když jsem došel k názoru, že Gaia by měla pohltit Galaxii a vytvořit tak jeden velký organismus, bylo správné, ale nevíte, proč bych měl mít pravdu, ani jak bezpečné by pro vás bylo, kdybyste se podle toho rozhodnutí zachovali. Jenom z neznalosti a pro svou víru jste ochotni vyplnit moje rozhodnutí a cítíte zklamání, když se snažím nalézt důkaz, který by odstranil neznalost a nahradil víru. Není to pověra?”

“Zdá se mi, že tě tentokrát dostal, Bliss,” ozval se Pelorat.

“Ne tak docela,” namítla Bliss, “Buď totiž při tomhle pátrání nenalezne vůbec nic, anebo najde něco, co jeho rozhodnutí potvrdí.”

“A tenhle tvůj názor stojí taky pouze na neznalosti a víře. Jinými slovy – na pověře!” rázně ukončil debatu Trevize.

25.

Vasil Deniador byl nenápadný muž drobné postavy, který se díval vzhůru tak, že zvedl oči, aniž by zvedl hlavu. To mu spolu s krátkými úsměvy, které každou chvilku rozjasnily jeho tvář, dávalo výraz, jako by se světu tiše vysmíval. Jeho kancelář byla dlouhá a úzká, plná, jak se zdálo, chaoticky poskládaných magnetopásků.

Možná, že v nich měl jakýsi řád, ale vzhledem k tomu, že nebyly pečlivě zasunuty do svých přihrádek, dodávaly policím podobu vylámaných chrupů. Tři židle, na které svým hostům ukázal, byly každá jiná a jevily známky nedávného nedbalého oprášení. Pravil: “Janov Pelorat, Golan Trevize a Bliss. Neznám vaše příjmení, madam.”

“Bliss je vše, čím mě ostatní obvykle oslovují,” odvětila Bliss a posadila se.

“To koneckonců stačí,” pravil Deniador a přejel ji pohledem.

“Jste natolik přitažlivá, že by se na vás člověk nemohl zlobit, i kdybyste neměla vůbec žádné jméno.”

Všichni se posadili. Deniador prohlásil: “Vím o vás, doktore Pelorate, přestože jsme si nikdy nedopisovali. Jste z Nadace, že ano?

Z Terminu?”

“Ano, doktore Deniadore.”

“A vy, rado Trevizi? Zdá se mi, že jsem nedávno slyšel o vašem vyloučení z Rady a vyhoštění. Myslím, že jsem nepochopil důvod.”

“Nebyl jsem vyloučen ani vyhoštěn, pane. Členem Rady jsem stále, i když nevím, kdy se opět ujmu své funkce. Byl mi přidělen úkol a právě v souvislosti s ním bychom se s vámi rádi poradili.”

“Velmi rád se vám pokusím pomoci,” řekl Deniador. “A ta kouzelná slečna? Také z Terminu?”

Trevize rychle zasáhl. “Ta je z daleka, pane doktore.”

“Á, zvláštní svět – to Daleko. Pochází z něj nejneobvyklejší seskupení lidí… Vy dva jste z hlavního města Nadace Terminu a třetím členem je půvabná mladá žena, a jak je známo, Mitza Lizalor nemá zálibu ani v jedné z těchto kategorií. Jak je možné, že mi vás tak vřele doporučovala?”

“Myslím,” odpověděl Trevize, že se nás chce zbavit. Rozumíte, čím dříve nám pomůžete, tím dříve opustíme ComporeIlon.”

Deniador pohlédl se zájmem na Trevize (opět ten kratičký úsměv) a podotkl: “Ovšem, statný mladý muž jako vy by ji mohl přitahovat, ať už je odkudkoliv. Roli cudné jeptišky hraje dobře, ale ne dokonale.”

“O tom nic nevím,” poznamenal Trevize odměřeně.

“A radši ani nechtějte. Alespoň veřejně. Ale já jsem Skeptik a naučil jsem se nedat na to, jak co vypadá. Ale nechme toho, pane rado. Jaký je ten váš úkol? Uvidíme, jestli vám mohu pomoci.”

“V tom je naším mluvčím doktor Pelorat.”

“Nemám nic proti tomu,” poznamenal Deniador. “Doktore Pelorate?”

“Povím vám to jednoduše, drahý doktore. Celý svůj dospělý život se pokouším proniknout k základnímu jádru vědomostí týkajících se světa, ze kterého pochází lidský rod, a byl jsem vyslán spolu se svým dobrým přítelem Golanem Trevizem – kterého jsem však tenkrát ještě neznal -, abychom nalezli, pokud to dokážeme, ten… ehm…

Nejstarší, tak ho tuším nazýváte.”

“Nejstarší?” otázal se Deniador. “Chápu, myslíte Zemi.”

Peloratovi poklesla čelist. Pak řekl trochu zajíkavě: “Měl jsem dojem… tedy, byl jsem upozorněn… že se nemá…” Obrátil se bezradně na Trevize.

Ten se nenechal vyvést z rovnováhy. “Ministryně Lizalor mi pověděla, že se toto slovo na Comporellonu nepoužívá.”

“Chcete říct, že udělala tohle?” Deniador stáhl koutky úst, pokrčil nos a prudce před sebe napjal ruce s překříženými ukazováky a prostředníky na každém z nich.

“Ano,” odpověděl Trevize. “To jsem měl na mysli.”

Deniador se uvolnil a zasmál. “Nesmysl, pánové. Děláváme to ze zvyku. Venkovani to mohou myslet vážně, ale vcelku na tom nezáleží.

Neznám žádného Comporelloňana, který by neřekl ‚Země’, když je zklamán nebo překvapen. Je to nejběžnější vulgarismus, jaký máme.”

“Vulgarismus?” podivil se Pelorat nesměle.

“Nebo kletba, chcete-li.”

“Avšak,” promluvil Trevize, “když jsem to slovo použil, zdálo se, že je ministryně velmi pobouřena.”

“No ano, je to horská žena.”

“Co to znamená, pane?”

“To, co to vyjadřuje. Mitza Lizalor je z Centrálního pohoří. Děti jsou tam vychovávány podle takzvaných dobrých mravů, což znamená, že ať se jim dostane jakkoliv dobrého, vzdělání, nikdo jim z hlavy to křížení prstů nevytluče.”

“Takže slovo ‚Země’ vám nijak nevadí, je to tak, doktore?” zeptala se Bliss.

“Ani trochu, drahá slečno. Já jsem Skeptik.”

“Vím, co slovo ‚skeptik’ znamená v galaxštině, ale jak ho používáte vy?”

“Přesně tak jako vy, pane rado. Přijímám pouze to, co jsem dostatečně spolehlivými důkazy donucen přijmout, a toto přijetí beru v očekávání dalších důkazů jako prozatímní. Nejsme pro to oblíbení.”

“Proč ne?” zajímal se Trevize.

“Neměli by nás rádi nikde. Ukažte mi svět, jehož lidé nedávají přednost pohodlné, hřejivé a dobře padnoucí víře, ať jakkoliv nelogické, před mrazivým vichrem nejistoty!? – Uvažte svoji ničím nepodloženou víru v Seldonův Plán.”

“Můžu se vrátit k tématu, milý kolego? Co se ví o Zemi z toho, co by přijal Skeptik?” optal se Pelorat.

“Velmi málo. Můžeme předpokládat, že lidský rod vznikl na jediné planetě, protože je nadmíru nepravděpodobné, že by stejní tvorové, tak identičtí, aby se mezi sebou mohli oplodňovat, vznikli na mnoha, i třeba jen dvou světech nezávisle na sobě. Jako název tohoto světa si můžeme dosadit slovo Země. Zde je obecně rozšířen názor, že se Země nachází v tomto koutě Galaxie, protože zdejší světy jsou neobyčejně staré a je pravděpodobné, že nejdříve osídlené světy byly spíše blízko Země nežli daleko od ní.”

“A má Země ještě nějakou výjimečnou vlastnost kromě toho, že je kolébkou lidstva?” vyzvídal Pelorat dychtivě.

“Máte na mysli něco určitého?” opáčil Deniador se svým krátkým pousmáním.

“Myslel jsem na její satelit, který někteří lidé nazývají Měsíc.

To je dost neobvyklé, ne?”

“Kladete sugestivní otázky, doktore Pelorate. Mohl byste ovlivnit mé myšlenky.”

“Neřekl jsem, čím by měl být Měsíc neobvyklý.”

“Svou velikostí, samozřejmě. Nemám pravdu…? Ano, vím, že mám. Všechny legendy o Zemi hovoří o ohromné pestrosti biologických druhů a o jejím ohromném satelitu. Satelitu, který má v průměru zhruba od tří tisíc do tří tisíc pěti set kilometrů. Ohromnou pestrost života lze lehce přijmout, protože je přirozeným důsledkem biologické evoluce, protože je přirozeným důsledkem biologické evoluce, pokud jsou naše znalosti o tamních procesech správné, pochopitelně.

Obrovská oběžnice je přijatelná hůře. Žádný jiný obydlený svět v Galaxii takovou nemá. Velké satelity jsou přidruženy výhradně k neobydleným a neobyvatelným plynným obrům. Jako Skeptik o existenci Měsíce pochybuji.”

“Je-li Země zvláštní existencí miliónů biologických druhů, nemohla by být zvláštní také existencí obrovského satelitu? Jedna zvláštnost by mohla vést ke zvláštnosti druhé,” namítl Pelorat.

Deniador se usmál. “Nechápu, jak by mohla přítomnost miliónů druhů na Zemi stvořit z ničeho nic obrovský satelit.”

“Na druhou stranu ale… Třeba by mohla obrovská oběžnice pomoci jejich vzniku.”

“Ani to se mi nezdá.”

“A co ta historka o zemské radioaktivitě?” řekl Trevize.

“Ta je všeobecně rozšířená a věří se jí.”

“Ale,” namítl Trevize, “Země přece nemohla celé miliardy let, kdy pomáhala životu, být tak radioaktivní, protože to by život na ní znemožnilo. Jak se tam tedy ta radioaktivita dostala? Že by jaderná válka?”

“To je nejčastější názor, pane rado Trevizi.”

“Ze způsobu, jakým to říkáte, vidím, že tomu nevěříte.”

“Není žádný důkaz, že k takové válce došlo. Názor většiny, a dokonce ani všeobecná víra nejsou samy o sobě důkazem.”

“Co jiného se mohlo přihodit?”

“Neexistuje žádný důkaz, že se vůbec něco stalo. Radioaktivita by mohla být pustým výmyslem – tak jako velký satelit.”

Pelorat se zeptal: “Jaká je obecně přijatá varianta historie Země?

Během své profesionální dráhy jsem nashromáždil velké množství původních legend. Mnoho z nich se zmiňovalo o světě zvaném Země nebo velmi podobně. Z Comporellonu však, kromě nejasné zmínky o Benballym, který mohl podle toho, co legendy říkají – přijít odkudkoliv, nemám žádnou.”

“Na tom není nic divného. Obvykle svoje legendy nerozšiřujeme a mě překvapuje, že jste vůbec našel odkaz na Benballyho. Opět pověra.”

“Ale vy nejste pověrčivý a nezdráhal byste se o tom mluvit, že ne?”

“To je pravda,” přitakal malý historik a zvedl rychle oči k Peloratovi.

“Jistě by to výrazně, možná dokonce nebezpečně zvýšilo moji nepopularitu. Vy tři však Comporellon brzy opustíte, a pokud nebudete jako zdroj informací uvádět mě…”

“Máte naše čestné slovo,” prohlásil honem Pelorat.

“Pak vám podám souhrn toho, co se zřejmě přihodilo zbavený všech pověr a moralismů. Země byla po nesmírně dlouhou dobu jediným světem lidí, kteří pak, asi před dvaceti až pětadvaceti tisíci lety, objevili způsob meziplanetárního cestování pomocí hyperprostorového skoku a osídlili skupinku planet.

Tito osídlenci na svých planetách využívali roboty, kteří byli vymyšleni na Zemi ještě před rozvojem hyperprostorového cestování, a… Mimochodem, víte, co jsou roboti?”

“Ano,” odpověděl Trevize. “Tuhle otázku jsme dostali už víckrát.

Víme, co jsou roboti.”

“Osídlenci se zcela robotizovanou společností vyvinuli vyspělou techniku, dosáhli neobvykle dlouhého života a pohrdli světem svých předků. Podle jiné, dramatičtější verze této historie svému bývalému světu vládli a utiskovali jej. Až konečně byla ze Země vyslána na jiné planety nová skupina osídlenců, mezi nimiž byli už roboti zakázáni.

Jedním z prvních mezi těmito novými světy byl Comporellon.

Naši patrioti tvrdí, že právě on byl první, ale nemají pro to jediný důkaz, který by Skeptik mohl přijmout. První skupina osídlenců vymřela a…”

Trevize ho přerušil: “Proč tito první osídlenci vymřeli, doktore Deniadore?”

“Proč? Naši romantici si obvykle představují, že je Ten Který Trestá potrestal za jejich zločiny, přičemž se však nikdo z nich neobtěžuje vysvětlit, proč čekal tak dlouho. Ale člověk se nemusí uchylovat k pohádkám. Je nasnadě, že společnost, která je plně závislá na robotech, začne být zahálčivá a dekadentní. Rozpadne se a zanikne z pouhé nudy nebo – vyjádřím-li se jemněji – pro ztrátu vůle k životu.

Druhá vlna osídlenců – bez robotů – žila dále a zabrala celou Galaxii.

Země ale začala být radioaktivní a pomalu se na ni zapomnělo. Obvykle se to vysvětluje tím, že na Zemi pod vlivem první vlny zavedli také roboty.”

Bliss, která naslouchala vysvětlování s viditelnou netrpělivostí, poznamenala: “Dobrá, doktore Deniadore, ať radioaktivní nebo bez radiace, ať už těch vln osídlenců bylo jakékoliv množství, rozhodující otázka je prostá: Kde přesně je Zem? Jaké jsou její souřadnice?”

Deniador prohlásil: “Odpověď na vaši otázku zní: Nevím”. Ale je čas na oběd. Mohu nechat přinést jídlo sem, takže můžeme v našem hovoru o Zemi pokračovat, jak dlouho budete chtít.”

“Vy to nevíte?” pronesl Trevize hlasem, jehož výška a intenzita se stupňovaly.

“Ano, a pokud je mi známo, nikdo to neví.”

“Ale to není možné.”

“Pane rado,” řekl Deniador s tichým povzdechem, “chcete-li nazývat pravdivé nemožným, máte na to právo, ale to se nikam nedostanete.”

KAPITOLA 7

ODLET Z COMPORELLONU

26.

Oběd sestával z hromady měkkých koulí s kůrkou různý odstínů, které obsahovaly rozličné náplně.

Deniador uchopil malý předmět, jehož rozložením získal pár tenkých průsvitných rukavic, které si navlékl. Jeho hosti udělali totéž.

Bliss se zeptala: “Co je, prosím vás, uvnitř těchto věcí?”

Deniador vysvětloval: “Ty růžové jsou plněny kořeněnými, drobně nasekanými rybami – velká comporellonská pochoutka. Tyto žluté obsahují sýrovou náplň, která je velice jemná. Zelené obsahují směs zeleniny. Jezte je, dokud jsou teplé. Pak si dáme teplé mandlové pirohy a obvyklé nápoje. Mohl bych vám doporučit horký mošt.

Vzhledem k drsnosti zdejšího klimatu máme sklony ohřívat si jídlo i dezerty.”

“Vy si, drahý kolego, nějak dobře žijete,” prohodil Pelorat.

“Ani ne,” zaprotestoval Deniador. “Vůči hostům jsem pohostinný.

Mně samotnému stačí velice málo. Nemám na sobě tak moc co živit, jak jste si možná všimli.”

Trevize se zakousl do jedné z růžových koulí a shledal, že její náplň opravdu chutná po rybách a její kořeněná kůrka je velmi lahodná.

Pomyslel si však, že toto koření spolu s rybou samotnou s ním zřejmě zůstane po celý zbytek dne a možná I celý večer.

Když kouli po odkousnutí sousta vytáhl z úst, zjistil, že se kůrka okolo náplně opět scelila. Nic nevyteklo a nezůstala žádná netěsnost.

Napadlo ho, k čemu jsou pak ty rukavice…? Zdálo se, že ušpinění a ulepení rukou není možné, došel tedy k názoru, že je mají kvůli hygieně.

Rukavice zřejmě nahrazovaly mytí rukou, bylo-li nevhodné, a zvyk teď zřejmě vyžadoval jejich použití, přestože měli ruce umyté.

(Když minulý den jedl s Lizalor, všiml si, že rukavice nepoužila.

Snad proto, že je horskou ženou,) Zeptal se: “Bylo by neslušné mluvit při jídle o práci?”

“Podle comporellonských zásad, pane rado, ano, ale vy jste moji hosté a budeme se řídit vašimi zvyklostmi. Chcete-li mluvit vážně a nedomníváte se či vám nevadí, že by to mohlo zmenšit vaše potěšení z jídla, konejte, jak je libo, a já se k vám připojím.”

Trevize pravil: “Děkuji vám. Ministryně Lizalor naznačovala – ne, prohlásila zcela nezakrytě, že Skeptici nejsou na tomto světě populární.

Je to tak?”

Zdálo se, že Deniadorova dobrá nálada se ještě zlepšila. “Samozřejmě.

Jak by nás trápilo, kdybychom byli! Víte, Comporellon je frustrovaný svět. Bez jakýchkoliv podrobnějších vědomostí uvěřili zdejší lidé smyšlené báji o tom, že před mnoha tisíciletími, kdy byla osídlena pouze malá část Galaxie, byl Comporellon vedoucím světem.

Nikdy na to nezapomínáme a skutečnost, že v oficiální historii jsme vůdci nebyli, nám jde na nervy a vyvolává v nás – to je v celé generaci – pocit křivdy.

Co ale naděláme? Naše vláda byla kdysi donucena sloužit oddaně Říši a nyní je oddanou Přidruženou Mocností Nadace. A čím více si uvědomujeme svou podřízenost, tím více věříme v naši slavnou záhadnou minulost.

Co s tím mohou Comporelloňané dělat? Nikdy se nemohli vzepřít Říši v době, která je již pryč, a teď nemohou otevřeně vzdorovat Nadaci. Hledají tedy únik v napadání a nenávisti vůči nám, Skeptikům, protože nevěříme legendám a smějeme se jejich pověrám.

Před větším pronásledováním jsme však zabezpečeni. Ovládáme techniku a zastáváme místa na univerzitních fakultách. Někteří z nás, kteří jsou značně otevření, mají problémy s tím, aby směli vyučovat.

Já se kupříkladu s těmito problémy potýkám; přesto však mám své studenty, s nimiž se scházíme potají na jiné než univerzitní půdě.

Pokud bychom byli skutečně vyloučeni z veřejného života, technika by upadala a univerzity by ztratily kredit u většiny Galaxie. Lidé však bývají natolik pošetilí, že ne vždy je perspektiva intelektuální sebevraždy odradí od projevů nenávisti. Nadace nás však podporuje.

Také proto jsme neustále napadáni, vystavováni posměchu a odsuzováni.

Ale nikdy udoláni!”

“Není zaujatost společnosti proti vám tím, co vám brání hovořit o umístění Země? Nebojíte se náhodou, že antiskeptické cítění by přes všechny dosavadní záruky mohlo nebezpečně zesílit, kdybyste zašel příliš daleko?” upřesňoval si Trevize.

Deniador zakroutil hlavou: “Ne. Umístění Země není známo.

Nic vám neskrývám – ani ze strachu, ani ze žádného jiného důvodu.”

“Podívejte,” pokračoval Trevize naléhavě. “V tomto sektoru Galaxie je omezený počet planet, jejichž fyzikální charakteristiky se pojí s obyvatelností. Téměř všechny z nich jsou nejen obyvatelné, ale i obývané, a tudíž vám dobře známé. Jak obtížné by bylo nalézt tady planetu neobyvatelnou pouze pro radioaktivitu? Kdybyste navíc hledal přede-vším takovou planetu, která má velký satelit. Vzhledem k radioaktivitě a obrovitému satelitu je Země absolutně nezaměnitelná a nemohl byste ji přehlédnout ani při povrchním průzkumu. Asi by to zabralo nějaký čas, ale to by byl jediný problém.”

Deniador namítl: “Jako Skeptik mám samozřejmě za to, že jak radioaktivita Země, tak její satelit jsou pouhé smyšlenky. Pokud bychom po nich pátrali, bylo by to stejné jako hledat vrabčí mléko a zaječí peří.”

“Možná, ale tím by se Comporelloňané neměli nechat odradit natolik, aby to ani nezkusili. Kdyby nalezli radioaktivní svět – správně veliký pro obyvatelnost a s velkým satelitem -, to by, panečku, zvedlo důvěryhodnost comporellonských legend!”

Deniador se zasmál: “Je možné, že právě proto ComporeIlon nepátrá. Pokud bychom neuspěli, nebo pokud bychom nalezli Zemi výrazně se lišící od popisu v legendách, došlo by k opaku. Naše legendy by byly očerněny a vystaveny posměchu. To si Comporellon nemůže dovolit.”

Trevize se odmlčel. Pak vážně prohlásil: “Kromě toho, i kdybychom nebrali v úvahu ty dvě jedinečnosti – jestli takové slovo v galaxštině vůbec existuje -, radioaktivitu a velký satelit, je tu třetí, která bez jakéhokoliv dovolávání se legend existovat prostě musí.

Země musí mít bud neuvěřitelně rozmanitý vzkvétající život, nebo jeho zbytky, v krajním případě jeho fosilní otisky.”

Deniador pravil: “Pane rado, ačkoliv Comporellon nezorganizoval za účelem pátrání po Zemi žádnou výpravu, máme příležitosti cestovat prostorem a máme i hlášení lodí, které ať z toho nebo onoho důvodu, uhnuly ze svých plánovaných tras. Skoky nejsou vždy zcela přesné, jak asi víte. Přesto se nevyskytlo ani jedno hlášení o planetě s vlastnostmi, které by připomínaly legendární Zemi, nebo o planetě překypující životem. Také není pravděpodobné, že by nějaká loď přistála na neobydlené planetě proto, aby se její posádka mohla honit za fosiliemi. A i kdyby, přestože za tisíce let nebylo nic takového hlášeno, nejsem ochoten věřit, že určit polohu Země je možné, protože Země nikde není.”

Trevize frustrovaně protestoval: “Ale někde být musí! Planeta, na které se vyvinul lidský rod a všechny známé formy života s lidstvem související, existuje. Není-li Země v této části Galaxie, musí být někde jinde.”

“Možná,” poznamenal Deniador chladně, “ale za celý ten čas se nikde neobjevila.”

“Lidé ji nikdy pořádně nehledali.”

“No, zdá se, že vy jste se do toho teď dali. Přeji vám hodně štěstí, ale nikdy bych si na váš úspěch nevsadil.”

Trevize se zeptal: “Snažil se někdo o určení polohy Země nepřímými způsoby – tedy způsoby jinými než přímým pátráním?”

“Ano,” ozvaly se dva hlasy najednou. Deniador, kterému patřil jeden z nich, se obrátil k Peloratovi: “Myslíte Yariffův projekt?”

“Ano, právě ten,” odvětil Pelorat.

“Vysvětlil byste ho tedy panu radovi? Domnívám se, že uvěří spíše vám než mně.”

“Víš, Golane, v posledních dnech Říše bylo období, kdy hledání původu, jak se tomu říkalo, bylo oblíbenou zábavou. Snad jako únik z okolní neradostné reality. Říše se v té době rozpadala, jak víš.

Livianského historika Humbala Yariffa napadlo, že ať už byla původní planeta kdekoliv, její obyvatelé osídlovali jim blízké světy dříve než planety od nich vzdálenější. Obecně tedy, čím vzdálenější je svět od původního místa, tím později byl osídlen.

Představ si, že bys zaznamenával data osídlení všech obydlených planet v Galaxii a z těch, které by byly určitý počet tisíciletí staré, bys vytvořil systém. Tak bys v jednom systému měl zaneseny všechny planety deset tisíc let staré, v jiném ty, které jsou dvanáct tisíc let staré, a v ještě dalším planety patnáct tisíc let staré. Všechny tyto systémy by, teoreticky, byly přibližně kulové a soustředné. Starší systémy by tvořily koule menšího poloměru než systémy mladší.

Kdybys vypočítal všechny středy, měly by se nacházet v poměrně malém objemu prostor, který by obsahoval prapůvodní planetu – Zemi.”

Peloratova tvář, když znázorňoval dlaněmi s ohnutými prsty povrchy koulí, byla velmi vážná. “Rozuměl jsi mi, Golane?”

Trevize přikývl: “Ano, ale vsadím se, že to nefungovalo.”

“Teoreticky by to fungovat mělo, starouši. Jeden problém však spočíval v tom, že časové údaje byly naprosto nepřesné. Každý svět značně přeháněl své stáří, ale žádný jiný jednoduchý způsob jeho určení, nezávislý na legendách, nebyl.”

Bliss podotkla: “Ve starém dřevě se rozpadá uhlík.”

“Samozřejmě, drahoušku,” řekl Pelorat, “ale to by musely zkoumané světy spolupracovat, což se nikdy nestalo. Žádný svět nechtěl, aby jeho přehnaný údaj byl opraven, a Říše navíc nebyla s to vyřešit místní spory v tak nedůležité věci. Ta měla jiné starosti.

Všechno, co Yariff mohl udělat, bylo využít světy staré většinou pouhé dva tisíce let, jejichž data založení byla pečlivě zaznamenána za důvěryhodných okolností. Bylo jich jenom pár a byly rozmístěny po přibližně rovnoměrné kouli, jejíž střed se však nacházel poměrně blízko Trantoru, říšského hlavního sídla, protože odtamtud pocházely výpravy osídlovatelů na toto vcelku malé množství světů. Tohle byl samozřejmě další problém, Země nebyla jediným místem, ze kterého se vydávali osídlovatelé k jiným světům. Jak běžel čas, starší světy vysílaly svoje vlastní výpravy a v období největší slávy Říše byl Trantor jejich bohatým zdrojem. Yariff sklidil jen dosti nespravedlivý výsměch a jeho odborná pověst byla zničena.”

“Dobrá, Janove,” pravil Trevize. Pak se obrátil na Deniadora.

“Doktore, znamená to tedy, že mi nemůžete sdělit nic, co mi dalo alespoň tu nejmenší naději? Existuje ještě nějaký svět, kde by bylo možné získat informace vztahující se k Zemi?”

Deniador se na chvíli ponořil do úvah. “J-j-jo,” promluvil konečně váhavě, “jako Skeptik vám musím říci, že si nejsem jist, zda Země existuje, nebo kdy existovala. Avšak…” Opět umlkl.

Nakonec Bliss řekla: “Zdá se mi, že jste myslel na něco, co by mohlo být důležité, doktore.”

“Důležité? Pochybuji,” hlesl Deniador nesměle. “Snad zábavné.

Země není jedinou planetou, jejíž poloha je tajemstvím. Jsou tu světy obydlené první skupinou osídlenců, intermitentními, jak je nazýváme v našich legendách. Někteří lidé nazývají jimi osídlené planety Intermitentní světy, jiní je nazývají Zakázané světy. Tento druhý název je teď obvyklejší.

V jejich nejlepším období dosahovala podle legend doba života těchto osídlenců několika staletí. Ve své nadutosti prý odmítali našim krátce žijícím předkům dovolit přistát na svých světech. Poté, co jsme je přemohli, se situace obrátila. Pohrdli jsme jednáním s nimi, ponechali je osudu a zakázali našim lodím a obchodníkům, aby s nimi udržovali styk. Tím se tyto planety staly Zakázanými světy.

Byli jsme přesvědčeni, že je, jak stojí v legendách, Ten, Který Trestá zničí bez naší účasti, což, jak se zdá, učinil. Alespoň se žádný Intermitentní, pokud víme, v Galaxii po mnoho tisíciletí neobjevil.”

“Domníváte se, že Intermitentní by o Zemi věděli?” zeptal se Trevize.

“Vzhledem k tomu, že jejich světy jsou starší než kterýkoliv z našich světů, to možné je. Tedy, pokud nějací Intermitentní žijí, což je velmi nepravděpodobné.”

“I kdyby nežili, budou existovat jejich světy, které by mohly obsahovat záznamy.”

“Jestli se vám ty světy podaří najít.”

Trevize se zatvářil popuzeně.”Chcete říct, že klíč k Zemi, jejíž poloha je neznámá, může být nalezen na Intermitentních světech, jejichž polohy jsou rovněž neznámé?”

Deniador pokrčil rameny. “Nebyli jsme s nimi v kontaktu dvacet tisíc let. Ani jsme na ně nepomysleli. Ztratily se v mlze stejně jako Země.”

“Na kolika světech Intermitentní žili?”

“Legendy hovoří o padesátce takových světů – podezřele kulaté číslo. Zřejmě jich bylo daleko méně.”

“A to neznáte polohu ani jediného z té padesátky?”

“No, tak mě teď napadá…”

“Co vás napadá?”

“Protože pradávná historie je pro mě koníčkem, stejně jak pro doktora Pelorata, objevil jsem náhodně při pátrání po něčem, co by se týkalo dávných dob, po něčem lepším, než jsou legendy, staré dokumenty.

Loni jsem narazil na záznamy staré lodě. Byly téměř nerozluštitelné. Pocházely z velmi staré doby, kdy náš svět nebyl ještě znám jako Comporellon. Používalo se jméno Ballysvět, které by podle mě mohlo ještě dřívější podobou Benballyho světa z našich legend.”

Pelorat se zeptal vzrušeně: “Publikoval jste to?”

“Ne,” odvětil Deniador. “Nechci se vrhat po hlavě do bazénu, dokud se nepřesvědčím, že v něm je voda, jak praví přísloví. Víte, záznam říká, že kapitán lodě navštívil Intermitentní svět a odletěl spolu s intermitentní ženou.”

Bliss namítla: “Říkal jste ale, že Intermitentní nedovolovali návštěvy,” “Přesně tak. A to je důvod, pro který jsem ten materiál nepublikoval.

Zní to neuvěřitelně. Existují nejasné zkazky, které by mohly být vykládány jako zmínky o Intermitentních a o jejich konfliktu s osídlenci – našimi předky. Takové zkazky existují nejen na Comporellonu, ale na mnoha světech v mnoha podobách, avšak v jednom bodě se všechny naprosto shodují. Ty dvě skupiny, Intermitentní a osídlenci, se nestýkaly. Nebyl mezi nimi žádný společenský kontakt, natož sexuální. Přesto zjevně osídlenecký kapitán a intermitentní žena spolu byli svázáni poutem lásky. To je tak neuvěřitelné, že nevidím jinou možnost jak tento příběh přijmout než – v nejlepším případě – jako jeden z romantických historických výmyslů.”

Trevize vypadal zklamaně. “To je všechno?”

“Ne, pane rado, je tu ještě jedna věc. Narazil jsem v tom, co zbylo z palubního denníku, na pár čísel, která by mohla, ale nemusela, představovat prostorové souřadnice. Pokud by je představovala – a moje pověst Skeptika mě nutí opakovat, že si je představovat nemusí -, pak mě moje vnitřní přesvědčení vede k úsudku, že se jedná o prostorové souřadnice Intermitentních světů. Jeden z nich by mohl být Intermitentní svět, na kterém kapitán přistál a z něhož si přivezl svou intermitentní lásku.”

Trevize řekl: “I kdyby byl ten příběh vymyšlený, nemohly by souřadnice být skutečné?”

“Mohly,” připustil Deniador. “Dám vám ta čísla a můžete je použít, jak se vám zlíbí, ale možná se nikam nedostanete… A ještě mám zábavnou poznámku.”

“Jakou?” zeptal se Trevize.

“Co kdyby některá skupina těch souřadnic patřila Zemi?”

27.

Comporellonské slunce, výrazně oranžové, bylo na pohled větší než slunce Terminu, ale stálo nízko na obloze a vyzařovalo jen málo tepla. Vítr, naštěstí mírný, se dotkl ledovými prsty Trevizovy tváře.

Ten se uvnitř elektrického kabátu, daru od Mitzy Lizalor, která teď stálá těsně u něj, zachvěl. Prohodil: “Někdy se přece musí oteplit, Mitzo.”

Pohlédla krátce ke slunci a zůstala stát na rozlehlé ploše kosmodromu bez jakýchkoliv známek nepohody – vysoká, silná, v lehčím kabátě, než měl Trevize, a jestli jí nebyla zima lhostejná, tak jí přinejmenším pohrdala.

Prohlásila: “Máme krásné léto. Není dlouhé, ale na to jsou naše potravinové plodiny zvyklé. Pečlivě jejich druhy vybíráme tak, aby na slunci rychle rostly, a přitom byly odolné vůči mrazu. Naše domácí zvířata mají dobré kožešiny a comporellonská vlna je podle obecných posudků nejlepší v Galaxii. Na oběžné dráze okolo Comporellonu máme také farmářské kolonie, kde pěstujeme tropické ovoce.

Dokonce vyvážíme mimořádně chutné konzervované ananasy. To spousta lidí, kteří nás znají jako chladný svět, neví.”

“Děkuji ti, že jsi nás přišla vyprovodit, Mitzo. I za ochotu s námi spolupracovat při této naší misi. Pro klid svého svědomí se tě však musím zeptat, jestli ti to nezpůsobí nějaké vážnější potíže.”

“Ne!” zakroutila hrdě hlavou. “Žádné potíže. Za prvé mi nikdo nebude klást žádné otázky – mám na starosti řízení dopravy, což znamená, že já sama určuji pravidla pro tento i ostatní kosmodromy, pro vstupní stanice i pro lodě, které přilétají a odlétají. Ministerský předseda je v tom všem na mně závislý a jediné, po čem prahne, je nemuset se o mou práci starat. – A i kdyby se někdo ptal, nemusím si nic vymýšlet. Vláda by mě pochválila za to, že jsem Nadaci loď nevrátila.

To samé by udělali i lidé, kdyby nebylo nebezpečné jim to sdělit. A Nadace o tom nebude vědět.”

Trevize zapochyboval: “Vláda může být ochotna upřít loď Nadaci, ale schválí, že jsi nás s ní nechala uletět?”

Lizalor se usmála: “Ty jsi dobrák, Trevizi. Bojoval jsi houževnatě, aby jsi si loď udržel, a teď, když ji máš, trápíš se starostmi o moje blaho.” Vztáhla k němu váhavě ruku, jakoby v pokušení dát nějak najevo svoje city. Pak však ten impuls se zřejmými obtížemi ovládla.

Se znovu získanou řízností v hlase pokračovala: “I kdyby se na mé rozhodnutí vyptávali, mohu jim s klidem sdělit, že jste pátrali a ještě pátráte po Nejstarším, a oni mi řeknou, že jsem udělala dobře, že jsem se vás zbavila tak rychle – lodě a všeho. A provedou obřady odpuštění za to, že jsme vám kdy povolili přistání, přestože jsme nemohli vůbec tušit, co provádíte.”

“Ty se vážně bojíš, že ty a tento svět budete nešťastní jen proto, že jsem tu byl?”

“Hm, ano,” pronesla Lizalor apaticky. Pak tiše dodala: “Ty jsi mi neštěstí už přinesl, protože teď, když jsem poznala tebe, budou mi comporellonští muži připadat ještě nudnější. Zůstane mi neukojitelná touha. O tu se Ten, Který Trestá již postaral.”

Trevize zaváhal a pak řekl: “Co se té záležitosti týká, nerad bych, abys svůj názor měnila, ale také bych nerad, abys trpěla zbytečnými obavami. Pochop, že tahle představa neštěstí, které jsem ti přinesl, je pouhá pověra.”

“To ti, předpokládám, namluvil ten Skeptik.”

“Vím to i bez něj.”

Lizalor si přejela rukama po obličeji, aby setřela lehké ojínění, které se jí tvořilo na nápadném obočí, a pravila: “Vím, že to někteří lidé považují za pověru. To, že Nejstarší přináší neštěstí, je ale fakt. Prokázalo se to mnohokrát a pravdu nevyvrátí ani sebevychytralejší argumentace Skeptiků.” Napřáhla náhle ruku: “Sbohem, Golane. Běž do lodě za svými společníky, dřív než tvé změkčilé terminské tělo zmrzne v našem chladném, ale přívětivém větru.”

“Sbohem, Mitzo, a doufám, že se uvidíme, až se vrátím.”

“Ano, slíbil jsi, že se vrátíš, a já se tomu snažila uvěřit. Dokonce jsem si říkala, že bych si vyletěla a setkala se s tebou na tvé lodi v prostoru, takže by neštěstí dopadlo jenom na mě a ne na můj svět – ale ty se nevrátíš.”

“To ne! Já se vrátím! Přece bych tě jen tak, po tom, co se mezi námi stalo, neopustil.”

A v té chvíli byl Trevize pevně přesvědčen, že to myslí vážně.

“Nechci zpochybňovat tvoje romantické pohnutky, můj sladký Nadačane, ale ti, kteří se odváží pátrat po Nejstarším a vyrazí na cestu, se nikdy nevrátí – nikam. Mé srdce to ví.”

Trevize se snažil udržet své zuby, aby necvakaly. Bylo to od zimy a on nechtěl, aby si Lizalor myslela, že má strach. “To je také pověra,” poznamenal.

“Je to pravda,” řekla.

28.

Trevize byl rád, že stojí opět v pilotní kabině Vzdálené hvězdy.

Na místnost byla snad příliš stísněná, ale i kdyby nebyla ničím víc než pouhou bublinou v nekonečném prostoru, ve které by byl uvězněn, byla dobře známá, přátelská a bylo v ní teplo.

“Jsem ráda; že jsi konečně na palubě. Už jsem si myslela, že tam chceš trčet s ministryní věčně,” řekla Bliss “Kdepak,” zaprotestoval Trevize. “Je tam zima.”

“Zdálo se mi,” pokračovala Bliss, “že s ní máš v úmyslu zůstat a pátrání po Zemi odložit. Nechtěla jsem zkoumat tvoje myšlenky, ale dělalo mi to starosti. To pokušení, jehož ses stal obětí, na mě, zdá se, přeskočilo.”

Trevize přitakal: “Máš pravdu. Chvilku jsem pokušení cítil. Ministryně je pozoruhodná žena, nikdy jsem nikoho takového nepotkal.

– Posílilas moji odolnost, Bliss?”

“Už jsem ti mockrát vysvětlovala, že nesmím a nebudu do tvého vědomí žádným způsobem zasahovat, Trevizi. Domnívám se, že jsi to pokušení ovládl svým silným smyslem pro povinnost.”

“Ne, to si nemyslím,” usmál se ironicky. “Nic tak dramatického a ušlechtilého v tom nebylo. Mou odolnost posílila jednak skutečnost, že tu je zima, a pak smutné zjištění, že by mě ministryně brzy zničila. Nedokázal bych s ní držet krok.”

“Hlavně že jsi v bezpečí na palubě,” ozval se Pelorat. “Co uděláme teď?”

“V nejbližší budoucnosti vyrazíme svižným tempem ven z tohoto planetárního systému, a to do takové vzdálenosti od comporellonského slunce, abychom mohli udělat skok.”

“Myslíš, že nás budou stavět nebo sledovat?”

“Ne, jsem přesvědčen, že ministryně chce jen to, abychom byli co nejdříve pryč a nevraceli se, aby pomsta Toho, Který Trestá nedolehla na její planetu. V podstatě… Ona věří, že ta pomsta nutně dopadne na nás. Je pevně přesvědčena, že nás už nikdy neuvidí. Toto, důrazně podotýkám, není důsledek odhadu pravděpodobného stupně mé nevěrnosti, kterou neměla příležitost posoudit. Měla na mysli, že Země je tak strašný zdroj neštěstí, že každý, kdo ji hledá, musí nutně zemřít dřív, než ji objeví.”

“Kolik lidí už opustilo Comporellon, aby pátralo po Zemi, že může tvrdit takové věci?” zeptala se Bliss.

“Pochybuji, že se vůbec kdy nějaký Comporelloňan na takovou pouť vydal. Řekl jsem jí, že se bojí pověr.”

“Víš jistě, že tomu věříš, nebo ses nechal zviklat?”

“Vím, že její obavy tak, jak o nich mluví, nepramení z ničeho jiného než z pověry, ale může být těžké je vyvrátit.”

“Chceš snad říct, že nás zabije radioaktivita, když se tam pokusíme přistát?”

“Nevěřím, že je Země radioaktivní. Myslím však, že se chrání.

Jen si vzpomeň na zmizení všech materiálů o Zemi z Galaktické Knihovny na Trantoru. Vzpomeň, že úžasná Gaiská paměť, na které se podílí celá planeta – od kamenité povrchové vrstvy až po roztavené kovové jádro -, není schopna proniknout dostatečně daleko do minulosti, aby nám prozradila cokoliv o Zemi.

Pokud je Země tak silná, aby dokázala tohle, je jasné, že by mohla být schopna nastavit vědomí lidí tak, aby v nich vyvolala přesvědčení, že je radioaktivní, a tím předešla každé snaze objevit ji.

Toto je v případě Comporellonu – snad proto, že pro Zemi představuje svou blízkostí zvláštní nebezpečí je ještě dále posíleno utlumením zvědavosti. Deniador, který je Skeptik a vědec, je pevně přesvědčen, že pátrat po Zemi nemá smysl. Říká, že Zemi nelze nalézt. A to je důvod, proč je těžké pověru ministryně vyvrátit. Je-li Země tak odhodlaná se skrývat, nemyslíš, že nás spíš zabije nebo zmate, než by nám dovolila, abychom ji našli?”

Bliss se zamračila a řekla: “Gaia…

Trevize ji rychle přerušil: “Neříkej, že nás Gaia ochrání. Vzhledem k tomu, že Země dokázala zničit staré gaiské záznamy, je jasné, že vyhraje každý konflikt, který by mezi ní a Gaiou nastal.”

Bliss pronesla mrazivě: “Jak víš, že ty záznamy byly zničeny?

Mohlo to přeci být prostě tak, že vyvinutí planetární paměti zabralo Gaie jistý čas a že se tedy teď nemůžeme dostat na cestě zpět dál než do okamžiku, kdy tento vývoj skončil. A pokud ty záznamy skutečně byly zničeny, jak si můžeš být jist, že to udělala právě Země?”

“Nevím. Jenom se snažím nějak si to vysvětlit,” odpověděl Trevize.

“Pokud je Země tak silná,” ozval se nesměle Pelorat, “a -‚ abych tak řekl – odhodlaná chránit své soukromí, k čemu je naše pátrání?

Vypadá to, že si myslíš, že nám Země nedovolí uspět a zabije nás, pokud to bude k našemu nezdaru nutné. Nebylo by v tom případě lepší nechat celou tuhle věc plavat?”

“Může se zdát, že bychom toho měli nechat, to připouštím. Ale já jsem pevně přesvědčen, že Země existuje, a já ji musím najít. A najdu ji! I Gaia mi tvrdí, že když jsem o něčem takhle pevně přesvědčen, mám vždycky pravdu.”

“Jak ale ten objev přežít, staříku?”

“Možná,” snažil se Trevize o klidný hlas, “že Země také pozná hodnotu mé výjimečné schopnosti docházet ke správným rozhodnutím a nechá mě na pokoji. Ale – a tohle je to, k čemu jsem konečně dospěl – nedokážu posoudit, jestli to přežijete vy dva, a to mi dělá starosti. Bylo to tak vždycky, ale teď už jde do tuhého a mně se zdá, že bych vás měl vzít zpátky na Gaiu a pak pokračovat sám. To já – ne vy – jsem rozhodl, že musím hledat Zemi, já, a ne vy, v tom vidím smysl všeho a mně – ne vám – to nedá spát. Ať tedy já sám nesu riziko.

Nechte mě pokračovat samotného… Janove?”

Pelorat zabořil bradu do krku a zdálo se, že se jeho beztak dlouhý obličej ještě prodloužil. “Nepopírám, že jsem nervózní, Golane, ale kdybych tě opustil, styděl bych se. Radši bych se propadl než udělat něco takového.”

“Bliss?”

“Gaia tě neopustí, Trevizi, ať uděláš co uděláš. Ukáže-li se, že je Země nebezpečná, Gaia tě bude chránit, jak jen bude moci. A každopádně ve své roli Bliss neopustím Pela, a pokud on lpí na tobě, pak já samozřejmě lpím na něm.”

Trevize řekl pevně: “Tak tedy výborně. Možnost jsem vám dal.

Budeme pokračovat společně.”

“Ano,” řekla Bliss.

Pelorat se pousmál a stiskl Trevizovi rameno. “Vždycky spolu.”

29.

Bliss zvolala: “Podívej se na to, Pele!”

Prošla si legendy o Zemi v Peloratově knihovně a teď si téměř bezcílně pohrávala s lodním teleskopem.

Pelorat přistoupil blíže, objal ji kolem ramen a podíval se nu monitor. Byl tam zobrazen jeden z plynných obrů comporellonského planetárního systému zvětšený tak, že bylo zřejmé, že je opravdu velikým tělesem.

Byl naoranžovělý, žíhaný bledšími pruhy. Při pozorování i planetární roviny, při větší vzdálenosti od slunce než od lodě, se jevil jako téměř úplný kruh světla.

“Krásné,” ocenil Pelorat.

“Středový pruh přesahuje obrys planety, Pele.”

Pelorat svraštil obočí a poznamenal: “No, Bliss, zdá se, že přesahuje.”

“Nemyslíš, že to je optický klam?”

“Nejsem si jist, Bliss. Jsem v prostoru zrovna takový nováček jako ty… Golane!”

Na zavolání odpověděl trochu mdlý Trevizův hlas: “Co se děje?”

Trevize, poněkud pomačkaný, jako by právě klímal oblečen na své posteli – což bylo přesně to, co právě dělal, vstoupil do pilotní místnosti.

“Prosím vás! Nemanipulujte s přístroji,” napomenul je dost popuzeně.

“To je jen dalekohled,” namítl Pelorat. “Koukni se na to.”

Trevize se podíval. “To je plynný obr, který se, podle informací, jež jsem získal, jmenuje Gallia.”

“Jak ho můžeš takhle, jen od pohledu, poznat?”

“Za prvé,” pravil Trevize, “v této vzdálenosti od slunce a při velikostech planet a orbitálních pozicích, které jsem studoval při vytyčování našeho kursu, to je jediná planeta, kterou můžete v tuto chvíli zvětšit do takovéhle velikosti. Z druhé podle toho prstence.”

“Prstence?” reptala se Bliss nechápavě.

“Všechno, co vidíte, je tenká světlá šmouha, protože s ním nacházíme v téměř stejné rovině. Mohu vyjet z planetární roviny, vybočit a poskytnout vám lepší pohled. Chcete?”

Pelorat zaprotestoval: “Nerad bych, abys musel přepočítávat pozice a kurzy, Golane.”

“Ale kdepak, to řídí bez problémů počítač.” Zatímco mluvil, posadil se k počítači a položil ruce na značky, které je přijaly. Počítač, konečně sladěný s jeho vědomím, se po-staral o všechno ostatní.

Vzdálená hvězda, nespoutaná problémy s palivem ani se setrvačností, prudce zrychlila a Trevize opět zalila vlna lásky k počítači a lodi. Reagovaly v takové shodě s ním – jako by byly mocnými a poslušnými nástupci jeho vůle, jako by to byly jeho myšlenky, co je pohánělo a řídilo.

Nebylo divu, že Nadace chtěla loď zpátky. Žádný div, že ji Comporellon chtěl pro sebe. Jediným překvapením bylo, že moc pověry byla dost silná na to, aby dohnala Comporellon k rozhodnutí upustit od jeho záměru.

S patřičnou výzbrojí by Vzdálená hvězda mohla předstihnout nebo předčít v boji jakoukoliv loď z Galaxie nebo jakoukoliv sestavu lodí – v případě, že by mezi nimi nebyla druhá loď stejná jako tato.

Patřičně vyzbrojena ovšem nebyla. Když jim starostka Branno tuto loď přidělovala, byla alespoň natolik opatrná, že ji před tím odzbrojila.

Pelorat a Bliss pozorně sledovali, jak se planeta Gaia pomalu, pomaloučku naklápí k nim. Objevil se horní pól (ať to byl kterýkoliv) s vířením ve veliké kruhové oblasti kolem něj, zatímco spodní pól zapadl za vypuklinou koule. V horní části planety začala její noční strana vytlačovat oranžové světlo a krásný kruh se počal stále více naklánět. Ještě zajímavější se zdálo, že středový světlý pruh již nebyl rovný, ale stal se zahnutým – tak jako ostatní pruhy k severu a jihu, ale výrazněji.

Teď středový pruh přesáhl velmi zřetelně okraje planety, přičemž bylo vidět ostrý zákrut na každé jeho straně. Bylo zřejmé, že se nejedná o klam, jeho opravdovost byla mimo veškeré pochybnosti.

Byl to kruh tvořený hmotou, který obtékal planetu a ztrácel se na vzdálenější straně. “To vám, myslím, pro představu stačí,” řekl Trevize.

“Kdybychom proletěli nad planetou, viděli byste kruhový tvar prstence, který je soustředný s planetou a nikde se jí nedotýká. Asi také vidíte, že se nejedná o jediný prstenec, ale že jej tvoří několik soustředných prstenců.”

“Nikdy bych si nepomyslil, že je něco takového možné,” pronesl Pelorat zaraženě. “Co ho drží v prostoru?”

“Ta samá síla, která drží v prostoru satelit,” odpověděl Trevize.

“Prstence sestávají z maličkých částeček, z nichž každá ubíhá kolem planety. Prstence jsou tak blízko u planety, že přitažlivé a odstředivé síly zabraňují jejich spojení do jediného útvaru.”

Pelorat zakroutil hlavou: “To je strašné, člověče, teď jsem si uvědomil jednu věc. Jak je možné, že se celý život zabývám vědou, a přesto o astronomii nevím nic?”

“Já zase nevím vůbec nic o mýtech lidstva. Nikdo nemůže obsáhnout všechny vědomosti. Důležité je, že tyto planetární prstence nejsou neobvyklé. Má je, alespoň jako tenký kroužek prachu, skoro každý plynný obr. Avšak v planetární rodině terminského slunce není žádný skutečný plynný obr, takže pokud není nějaký Termiňan cestovatelem, nebo pokud nenavštěvoval univerzitní lekce z astronomie, těžko může u planetárních prstencích vědět. Neobvyklé však je, když je prstenec široký natolik, aby dosahoval takového jasu a zřetelnosti jako támhleten. Je krásný. Jistě měří na šířku alespoň několik set kilometrů.”

V tu chvíli Pelorat luskl prsty: “To je ono.”

Bliss se na něho překvapeně podívala: “Co, Pele?”

“Jednou jsem narazil na kousek básně, velmi starobylé a psané archaickou verzí galaxštiny, které nebylo lehké porozumět, ale která je dobrým důkazem velkého stáří. – Ačkoliv, já bych si na archaismy stěžovat neměl, přítelíčku. Moje práce ze mě učinila experta na rozličné podoby staré galaxštiny, což je velmi příjemné, i když mi to kromě té práce není k ničemu… O čem jsem to mluvil?”

“Starý kousek básně, miláčku Pele.”

“Děkuji ti, Bliss,” usmál se Pelorat a prohodil k Trevizovi. “Dává pozor, co říkám, aby mi to mohla připomenout, kdykoliv odbočím od tématu, což se stává téměř vždycky.”

“Je to součást tvého osobního kouzla, Pele,” mrkla na něj Bliss.

“Každopádně ten kousek básně údajně popisuje planetární systém, do něhož náleží i Země. Proč to tam bylo, to nevím, protože zbytek básně se nezachoval, alespoň jsem nebyl s to ho nalézt. Zachovala se pouze ta jedna část, snad díky astronomickému obsahu.

V každém případě se zmiňovala o jasném trojitém prstenci šesté planety.

‚Planetka tato hi lemowana gesf hi obrowa a srownawagicze uzrite, ano swet se wmenssil’. Jak vidíš, pořád si ještě pamatuji některé úryvky. Vzpomínám si, že jsem přemýšlel o třech kruzích v řadě na jedné straně planety. Zdálo se mi to tak nesmyslné, že mě ani nenapadlo tu báseň zařadit do své knihovny. Teď mě mrzí, že jsem se nikoho nezeptal.” Zakroutil hlavou. “Mytologie je v dnešní Galaxii tak osamělé zaměstnání, že člověk zapomene, jak může být důležité s někým se poradit.”

Trevize ho utěšoval: “Zřejmě jsi udělal dobře, žes to přešel, Janove.

Není správné brát poezii doslovně.”

“Ale tohle je ono,” ukazoval Pelorat na monitor. “O tomhle ta báseň hovořila. Tři široké soustředné prstence, širší než planeta sama.”

Trevize pronesl: “O něčem takovém jsem nikdy neslyšel. Nezdá se mi, že by prstence mohly být tak široké. Ve srovnání s planetou, kterou obepínají, jsou vždy velmi úzké.”

“Neslyšeli jsme nikdy ani o obyvatelné planetě s obrovským satelitem.

Nebo s radioaktivním povrchem. Toto je jedinečnost číslo tři. Jestli najdeme radioaktivní planetu, která by jinak mohla být obyvatelná, s obrovským satelitem a s další planetou náležející do stejného systému, která bude mít obrovský prstenec, pak jsme bez všech pochybností objevili Zemi.”

“Souhlasím, Janove. Jestli nalezneme všechny tři, pak jsme určitě nalezli Zemi,” usmál se Trevize.

“Jestli!” dodala s povzdechem Bliss.

30.

Již byli mimo hlavní světy planetárního systému; vyrazili ven mezi dvěmi krajními planetami, takže do vzdálenosti půldruhé miliardy kilometrů teď před nimi nebylo žádné významné těleso. Vpředu se rozkládal pouze velký roj meteoritů, který byl gravitačně bezvýznamný.

Vzdálená hvězda zrychlila na 0,1 C, jednu desetinu rychlosti světla. Trevize dobře věděl, že teoreticky by mohla dosáhnout až rychlosti blízké světlu, ale také věděl, že v praxi je 0,1 C rozumná hranice.

Při takové rychlosti bylo možné vystříhat se střetu s každým trochu větším tělesem, i omezit destruktivní vliv četných prachových částic, jednotlivých atomů i mnoha molekul, kterým se při žádné rychlosti nešlo vyhnout. Při velmi vysokých rychlostech mohly totiž i tak malé objekty způsobit svými nárazy a škrábnutími poškození trupu. Při rychlostech blízkých rychlosti světla má každý atom, který narazí do trupu, vlastnosti částic kosmického záření. Vzhledem k pronikavosti kosmických paprsků by pak na palubě lodi nikdo dlouho nepřežil.

Hvězdy v dálce nevykazovaly na obrazovce žádný pozorovatelný pohyb, a přestože loď letěla rychlostí třicet tisíc kilometrů za vteřinu, chovala se úplně stejně, jako by nehybně stála.

Počítač neustále zkoumal v širokém okruhu prostoru všechny objekty malé, ale významné velikosti, které by se mohly dostat do kolizní dráhy, a loď jemně měnila směr, aby se jim v extrémně nepravděpodobných případech, kdy by to mohlo být nezbytné, vyhnula.

Vzhledem k malým rozměrům všech možných blížících se objektů, rychlosti, kterou je loď míjela, a nepřítomnosti setrvačnosti, která by u jiné lodě vyvolala změnu kursu, nebylo možné říci, jestli se kdy přihodilo něco takového, co by se dalo označit jako “nebezpečí střetu”.

Trevize proto neměl z něčeho takového žádný strach, a dokonce tomu nevěnoval ani letmou myšlenku. Byl plně soustředěn na tři skupiny souřadnic, které dostal od Deniadora, a zvláště na skupinu, která označovala objekt jim nejbližší.

“Je s těmi čísly něco v nepořádku?” zeptal se Pelorat starostlivě.

“Zatím nevím,” odvětil Trevize. “Samotné souřadnice, pokud neznáš nulový bod a pravidla pro jejich vynášení směry, ve kterých se vynáší vzdálenosti, s čím je, obrazně řečeno, totožný hlavní poledník a tak dále – nejsou k ničemu.”

“Jak můžeš tyhle věci zjistit?” zakroutil Pelorat hlavou.

“Získal jsem souřadnice Terminu a pár dalších známých míst vzhledem ke Comporellonu. Když je vložím do počítače, řekne mi, jaká pravidla musí pro vynášení těchto souřadnic platit, mají-li být Terminus a ostatní body správně určeny. Já se jen snažím srovnat si všechno v hlavě, abych mohl počítač pro tento úkol správně naprogramovat.

Jakmile budou pravidla dána, čísla, která pro Zakázané světy máme, by snad mohla dostat smysl.”

“Jenom snad?” ozvala se Bliss.

“Obávám se, že ano,” řekl Trevize. “Toto jsou, koneckonců, stará čísla – pravděpodobně comporellonská, ale to není jisté. Co když jsou založena na jiných pravidlech?”

“Co potom?”

“V tom případě máme jen čísla, která nedávají smysl. Ale to právě musíme zjistit.”

Jeho ruce se míhaly po tlumeně zářících klávesách počítače a zadávaly do něj nezbytné informace. Pak Trevize položil na obrysy rukou na panelu dlaně a čekal, až počítač zjistí pravidla pro zadávání souřadnic. Chviličku se nedělo nic, počítač vyhodnotil souřadnice nejbližšího Zakázaného světa podle stejných pravidel a nakonec tyto souřadnice vyhledal na galaktické mapě.

Na obrazovce se objevilo hvězdné pole, které se díky pokynům počítače rychle pohybovalo. Když se obraz ustálil, pole se rozšířilo, takže téměř všechny hvězdy zmizely do stran mimo plochu obrazovky.

Průběh těchto rychlých změn nešlo pouhým okem sledovat – všechno se jevilo jako rozmazané šmouhy. Nakonec zůstal jen prostor velký pouhou jednu desetinu parseku na každou stranu (podle číselných ukazatelů pod obrazovkou). K žádné další změně již nedošlo; temnou obrazovku oživovalo jen půl tuctu matných bodů.

“Který nich je Zakázaný svět?” zeptal se tiše Pelorat.

“Žádný” pravil Trevize. “Čtyři z nich jsou červení trpaslíci, jeden skoro červený trpaslík a ten poslední je bílý trpaslík. Žádný z nich pravděpodobně nemůže mít na své oběžné dráze obyvatelný svět.”

“Jak můžeš jen tak od oka poznat, že se jedná o červené trpaslíky?”

“Nedívám se na skutečné hvězdy,” vysvětloval Trevize, “ale na výsek galaktické mapy uložené v paměti počítače. Každá je nadepsána.

Tyto popisy však nemůžete vidět a normálně bych je neviděl ani já. Ale pokud jsou moje ruce napojeny, tak jako teď, mohu vnímat značné množství údajů o každé hvězdě, na kterou se očima zaměřím.”

Pelorat řekl nešťastným hlasem: “Pak jsou souřadnice k ničemu.”

Trevize k němu vzhlédl: “Ne, Janove. Ještě jsem neskončil. Je to také záležitost času. Tyhle souřadnice Zakázaného světa jsou totiž staré dvacet tisíc let. Tenkrát tyto dva světy, i Comporellon, obíhaly okolo Galaktického Středu a je dost možné, že dnes obíhají jinými rychlostmi a po dráhách jinak skloněných a výstředných. Mohly se tedy během doby dostat blíže k sobě nebo dále od sebe; během dvaceti tisíc let se mohl Zakázaný svět vzdálit v kterémkoliv směru o půl až pět parseků z původního místa. Pak by samozřejmě na tomto desetinoparsekovém čtverci nebyl zobrazen.”

“Co budeme tedy dělat?”

“Necháme počítač, aby přemístil Galaxii vůči Comporellonu o dvacet tisíc let zpátky.”

“Dokáže to?” zeptala se Bliss s úctou v hlase.

“No, neumí vrátit v čase Galaxii jako takovou, ale mapu ve svých paměťových bankách posunout do minulosti dokáže.”

“Uvidíme, jak to udělá?” zajímala se Bliss.

“Sledujte,” řekl Trevize.

Šest hvězd se začalo velmi pomalu pohybovat po ploše obrazovky.

Nová hvězda, jež do té doby na monitoru nebyla, se objevila na jeho levé straně a Pelorat na ni vzrušeně ukázal: “Támhle!

Támhle!”

“Další červený trpaslík. Jsou velmi běžní. Tvoří nejméně tři čtvrtiny všech hvězd v Galaxii,” zmírnil jeho nadšení Trevize.

Hvězdy se přestaly posouvat a obraz se ustálil.

“Nu?” pravila Bliss.

Trevize se zaradoval: “To je ono – obraz této části Galaxie tak, jak vypadala před dvaceti tisíci lety. Ve středu obrazovky je bod, kde by měl být, pokud se pohyboval přibližně průměrnou rychlostí, Zakázaný svět.”

“Měl by, ale není,” poznamenala Bliss uštěpačně.

“Není,” souhlasil pozoruhodně klidně Trevize.

Pelorat si dlouze povzdechl: “Aj, to je špatné, Golane.”

“Počkej, nezoufej. Nečekal jsem, že tam tu hvězdu uvidím.”

“Ne?” ozval se užasle Pelorat.

“Ne. Říkal jsem ti, že tohle není skutečná Galaxie, ale počítačová mapa Galaxie. Není-li skutečná hvězda zanesena v mapě, nevidíme ji. Pokud se planeta nazývá ‚Zakázaná’ – a říkalo se jí tak dvacet tisíc let -, je pravděpodobné, že na mapě zobrazena nebude. A to není, protože ji nevidíme.”

Bliss namítla: “Třeba ji nevidíme, protože neexistuje. Comporellonské legendy nemusí být pravdivé a souřadnice správné.”

“Souhlasím. Avšak teď, když počítač zjistil místo, kde se snad nacházel Zakázaný svět před dvaceti tisíci lety, dokáže odhadnout, jaké by měly být jeho současné souřadnice. Jakmile je bude znát, opravené vzhledem k času – tuto opravu jsem mohl získat jedině s pomocí hvězdné mapy -, můžeme přepnout na hvězdné pole skutečné Galaxie.”

Bliss pokračovala: “Ale ty průměrnou rychlost Zakázaného světa pouze odhaduješ. Co když byla jiná? To by pak souřadnice, které jsi dostal, byly chybné.”

“Máš pravdu, ale oprava s předpokládanou průměrnou rychlostí je téměř jistě blíže jeho skutečné pozici, než kdybychom neudělali časovou opravu vůbec žádnou.”

“Tak jen doufej!” ušklíbla se Bliss pochybovačně.

“Přesně to dělám,” poznamenal Trevize. “Doufám. – A teď se podívejme na skutečnou Galaxii.”

Pelorat i Bliss napjatě přihlíželi, zatímco Trevize (snad aby snížil své vlastní napětí a oddálil kritický okamžik) tiše mluvil, téměř přednášel.

“Pozorování skutečné Galaxie je obtížnější,” řekl, “mapa v počítači je umělým výtvorem, v němž lze různé nepatřičné objekty vypustit. Brání-li mi ve výhledu mlhovina, mohu ji odstranit. Je-li úhel pohledu, vzhledem k tomu, co mě zajímá, nevhodný, mohu ho změnit, a tak dále. Avšak skutečnou Galaxii musím brát tak, jak ji před sebou mám, a pokud chci nějakou změnu, musím se fyzicky přenést prostorem, což zabere daleko víc času, než když si přizpůsobuji mapu.” A jak promlouval, na obrazovce se objevil hvězdný mrak s takovým množstvím jednotlivých hvězd, že vypadal jako rozházená hromada prachu.

“Tohle je širokoúhlý pohled na část Mléčné dráhy a mě pochopitelně zajímá její popředí. Zvětším-li ho, dosáhnu relativního potlačení pozadí. Místo, které udávají souřadnice, je dost blízko Comporellonu, měl bych je tedy být schopen zvětšit do přibližně stejného měřítka, v jakém jsem je pozoroval na mapě. Takže, pokud mi ještě chvíli vydrží můj zdravý rozum, zadám potřebné povely.

Teď.” Hvězdné pole se prudce přiblížilo a tisíce hvězd zmizely na okraji obrazovky což vyvolalo v pozorovatelích tak sugestivní dojem pohybu k obrazovce, že se všichni tři automaticky zaklonili, jakoby v reakci na dopředné zrychlení.

Objevil se obraz známý z mapy, ne tak temný jako prve, ale s šesti hvězdami ve stejných pozicích. Jen poblíž středu přibyla další hvězda, zářící daleko jasněji než ty ostatní. “Támhle je,” zašeptal Pelorat s posvátnou úctou. “Možná. Nechám počítač, aby provedl analýzu jejího spektra.” Nastala středně dlouhá pauza, pak Trevize oznámil: “Spektrální třída G-4, to znamená nepatrně tlumenější a menší než terminské slunce, ale podstatně jasnější než comporeIlonské slunce. A žádná hvězda třídy G by neměla být v galaktické mapě opomenuta. Fakt, že tato hvězda v mapě není zakreslena, znamená, že by mohla být sluncem, kolem kterého obíhá Zakázaný svět.”

Bliss se zeptala: “Není možné, aby se nakonec ukázalo, že okolo této hvězdy žádná obyvatelná planeta neobíhá?”

“Taková možnost, předpokládám, existuje. V tom případě zkusíme nalézt zbylé dva Zakázané světy.”

Ale Bliss se nevzdávala: “A budou-li ty zbylé dva také planým poplachem ?”

“Pak zkusíme něco jiného.”

“Co třeba?”

“To bych sám rád věděl,” odvětil Trevize zachmuřeně.

ČÁST TŘETÍ AURORA

KAPITOLA 8

ZAKÁZANÝ SVĚT

31.

“Golane,” řekl Pelorat. “Nevadí ti, když ti koukám přes rameno?”

“Ne, Janove.”

“A když se tě na něco zeptám?”

“Ptej se.”

“Co to děláš?”

Trevize zdvihl oči od monitoru. “Musím změřit vzdálenosti všech hvězd, které se na obrazovce zdají být blízko Zakázaného světa, abych mohl určit, jak blízko vlastně jsou. Musím znát jejich gravitační pole a k tomu potřebuji jejich hmotnost a vzdálenosti. Bez těchto údajů se nedá zaručit bezchybný skok.”

“Jak je zjišťuješ?”

“No, každá hvězda, kterou vidím, má své souřadnice zanesené v paměti počítače, a ty se dají převést na souřadnice comporellonského systému. Ten pak mohu poopravit podle momentální polohy Vzdálené hvězdy ve vesmíru vůči slunci Comporellonu, čímž získám údaje o jejich vzdálenostech. Na obrazovce se zdá, že všichni rudí trpaslíci jsou docela blízko Zakázaného světa, ale někteří mohou být velice blízko a někteří velmi daleko. Proto potřebujeme jejich polohu ve všech třech rozměrech.”

Pelorat přikývl: “A ty už máš souřadnice Zakázaného světa…?”

“Ano, ale to samo nestačí. Potřebuji znát také vzdálenosti ostatních hvězd, s přesností přibližně jednoho procenta. Intenzita jejich gravitace v okolí Zakázaného světa je natolik malá, že menší chyba nezpůsobí žádný znatelný rozdíl. Zato slunce, okolo kterého Zakázaný svět obíhá – nebo by mohl ubíhat -, má v blízkosti Zakázaného světa gravitační pole nesmírně intenzívní, proto musím znát jeho vzdálenost s přesností až tisíckrát větší, než jaká stačí pro ostatní hvězdy. Samotné souřadnice nestačí.”

“Co tedy děláš?”

“Měřím zdánlivou vzdálenost mezi Zakázaným světem – nebo spíš jeho hvězdou – a třemi sousedními hvězdami, které jsou tak nejasné, že je musím pořádně zvětšit, abych je vůbec mohl rozeznat.

Pravděpodobně jsou všechny tři velmi daleko. Potom si zaměříme jednu z těch třech hvězd do středu obrazovky a skočíme desetinu parseku kolmo na směr Zakázaného světa. To můžeme udělat docela bezpečně, aniž bychom znali vzdálenosti k poměrně odlehlým hvězdám.

“Referenční hvězda, zaměřená do středu monitoru, v něm zůstane i po skoku. Poloha dalších dvou nejasných hvězd, pokud jsou opravdu vzdálené, se znatelně nezmění. Ale Zakázaný svět je poměrně blízko, a proto svou polohu zdánlivě změní. Z velikosti této změny budeme moci určit jeho vzdálenost. A když se budu chtít pojistit dvojnásob, vyberu si další tři hvězdy a zkusím to znovu.”

“Jak dlouho to všechno bude trvat?” zajímal se Pelorat.

“Moc dlouho ne. Nejhorší práci udělá počítač, já mu jen povím jak na to. Musím ale prostudovat výsledky, přesvědčit se, že vypadají správně a že jsem nikde neudělal botu, a to trvá dlouho. Kdybych byl jedním z těch ďábelských odvážlivců s naprostou vírou v sebe a počítač, dalo by se to všechno udělat za pár minut.”

“To je vážně ohromné, kolik toho pro nás počítač dělá, nemáš pocit?”

“Myslím na to stále.”

“Jak by sis bez něj poradil?”

“Jak bych si poradil bez gravitační lodě? Jak bych si poradil bez svého astronautického výcviku? Co bych dělal bez zázemí dvaceti tisíců let hyperprostorové techniky? Podstatné je, že právě teď jsem tady. Představ si, že jsme o dvacet tisíc let dál v budoucnosti. Jaké technické divy bychom mohli využívat potom? Nebo se může stát, že za dalších dvacet tisíc let už lidstvo nebude existovat?”

“To těžko,” odvětil Pelorat. “Těžko nebude existovat. I kdybychom se nestali součástí Galexie, pořád bychom se mohli opírat o psychohistorii.”

Trevize uvolnil ruce ze značek na počítači a otočil se v křesle.

“Necháme ho propočítat vzdálenosti,” pravil, “a několikrát je překontrolovat. Času je dost, nikam nepospícháme.” Podíval se tázavě na Pelorata a řekl: “Psychohistorie! Víš, Janove, na Comporellonu přišla na přetřes dvakrát a pokaždé se o ní hovořilo jako o pověře. Jednou jsem to prohlásil já a potom i Deniador.

Koneckonců, jak jinak bys definoval psychohistorii, než jako pověru Nadace? Copak to není víra bez zkoušky a důkazů? Co myslíš, Janove? Je to přece spíš tvůj obor.”

“Proč myslíš, že pro ni nejsou důkazy, Golane? Hari Seldon je často vizualizován v časovém sejfu a vždy hovoří o událostech tak, jak se staly. Kdyby je nebyl schopný s pomocí psychohistorie předpovědět, nemohl by o nich přeci ve své době vědět.”

Trevize přikývl. “Nezní to špatně. Zmýlil se s Mezkem, ale i tak to není špatné. A přece je v tom znepokojivě cítit magie. Trik umí dělat každý kejklíř.”

“Žádný kejklíř ještě nedokázal předvídat budoucnost na celá staletí.”

“Žádný iluzionista nikdy nedokáže to, co předvádí.”

“Ale jdi, Golane. Neumím si představit trik, který by mi umožnil předvídat, co se stane za pět set let.

“Neumíš si představit ani trik, pomocí kterého může iluzionista přečíst zprávu ukrytou v kouzelné skříňce automatické družice na obří oběžné dráze. To je přesně totéž, a přece jsem viděl, jak to jeden iluzionista dělal. Nikdy tě nenapadlo, že časová schránka s vizualizací Hariho Seldona může být vládní podvrh?”

Pelorat vypadal, jakoby ho ta domněnka znechutila. “To by neudělali.”

Trevize si opovržlivě odfrkl.

“A chytli by je, kdyby to zkusili,” dodal Pelorat. “Tak tím si nejsem vůbec jist. Háček je však v tom, že my dva nemáme zdaleka ponětí, jak vlastně ta psychohistorie funguje.”

“Já taky nevím, jak funguje támhleten počítač, ale přesto je mi jasné, že funguje.”

“To jen proto, že jiní vědí, jak funguje. Jenže co by se stalo, kdyby jeho funkci nerozuměl nikdo? Kdyby se pak z nějakého důvodu zastavil, nedokázali bychom s tím nic udělat. A jestli najednou přestane fungovat psychohistorie…”

“Lidé z Druhé Nadace znají zákonitosti psychohistorie.”

“Jak to víš, Janove?”

“Povídá se to.”

“Povídat se může všechno. – Hele, už máme vzdálenost slunce Zakázaného světa a doufám, že značně přesnou. Mrkneme se na výsledky.”

Dlouze se na ně zadíval a občas pohnul rty, jako by si je v duchu přibližně přepočítával. Nakonec, aniž by zvedl oči, řekl: “Co dělá Bliss?”

“Spí, staříku,” odvětil Pelorat a omluvně dodal: “Musí se prospat, Golane. To, aby se mohla udržovat součástí Gaii přes hyperprostor, ji stojí hodně energie.”

“To si myslím,” přitakal Trevize a obrátil se zpět k počítači. Položil obě ruce na vrchní panel a zabručel: “Uděláme pár skoků a pokaždé je překontrolujeme.” Potom ruce znovu odtáhl a řekl: “Teď ale vážně, Janove. Co víš o psychohistorii?”

Pelorata ta otázka zaskočila. “Nic. Historie, a já jsem svým způsobem historik, je psychohistorii na hony vzdálená. – Samozřejmě znám dvě základní zásady psychohistorie, ale ty zná každý.”

“Dokonce i já. Prvním požadavkem je to, že musí být uvažovaný počet lidí dostatečně velký, aby mohl platit statistický výpočet.

Ale jak velký je ‚dostatečně’ velký?”

“Poslední odhad počtu obyvatel Galaxie se blížil nějakým deseti tisícům biliónů, a to byl zřejmě podhodnocený. Takový výpočet je jistě dost velký,” řekl Pelorat.

“Jak to víš?”

“Protože psychohistorie skutečně funguje, Golane. Ať se to snažíš jakkoli logicky zpochybnit, přesto skutečně funguje.”

“A druhým požadavkem je,” řekl Trevize, “že lidé nemají být o psychohistorii informováni, aby se tím nemohly ovlivnit jejich reakce.

– Ale oni o psychohistorii vědí.”

“Jen o její existenci, starouši, a to nic neznamená. Druhý požadavek je, aby lidé nebyli informováni o předpovědích psychohistorie, což také nejsou – s výjimkou lidí z Druhé Nadace kteří je znát mají, ale ti představují výjimku.”

“A pouze na základě těchto dvou požadavků byla vyvinuta psychohistorická věda? To se mi nechce věřit.”

“Nejen na základě pouhých dvou požadavků,” řekl Pelorat. “Je v ní vysoká matematika a důkladně vypracované statistické metody.

Podle legendy – jestli chceš slyšet, co se traduje – ji Hari Seldon vyvinul modelováním kinetické teorie plynů. Každý atom nebo molekula se v plynu pohybuje náhodně – takže nemůžeme určit jejich polohu nebo rychlost. Nicméně pomocí statistiky dokážeme vypracovat pravidla, kterými se poměrně přesně řídí hromadné chování těchto atomů a molekul. Seldon chtěl stejným způsobem vypracovat pravidla pro hromadné chování lidských společenstev, i když pro jednotlivé lidi výsledky neplatily.”

“Možná by to šlo, ale lidé nejsou atomy.”

“Máš pravdu, souhlasil Pelorat. “Člověk je obdařen rozumem a jeho chování je natolik složité, že má charakter svobodné vůle. Nemám nejmenší představu, jak si s tím Seldon poradil a vím určitě, že bych to nepochopil, ani kdyby se mi to někdo zasvěcený snažil vysvětlit.

Nějak si s tím ale poradil, to je fakt.”

Trevize podotkl: “A celá ta věc je závislá na davu lidí, kteří neznají psychohistorii. Nepřipadá ti, že ta obrovská matematická stavba stojí na hliněných nohách? Když nebudou všechny požadavky opravdu splněny, celé se to položí.”

“Asi jsou splněny, plán se ještě nepoložil…

“A co když ty požadavky nejsou úplně chybné nebo nepřiměřené, ale jen mírnější, než by měly být? Pak by psychohistorie mohla fungovat docela dobře několik staletí a položila by se, teprve když by došlo k nějaké zvláštní krizi. To se přeci dočasně stalo za krize s Mezkem. – Anebo, co když existuje ještě nějaký třetí požadavek?”

“Jaký třetí požadavek?” trochu se zamračil Pelorat.

“Nevím,” opáčil Trevize. “Někdy může argument vypadat naprosto logicky a elegantně, a přece zahrnovat nevyjádřené předpoklady.

Snad je třetím požadavkem předpoklad, který je pokládán za tak samozřejmý, že na jeho formulaci nikdo ani nepomyslel.”

“Předpoklad, který je tak samozřejmý, má obvykle dostatečnou platnost, neboť jinak by nebyl samozřejmý.” Trevize zasupěl. “Kdybys znal vědeckou historii stejně dobře jako tu tradovanou, Janove, uvědomil by sis, jak se mýlíš. – Ale vidím, že jsme už v blízkosti slunce Zakázaného světa.”

A skutečně – uprostřed obrazovky byla zaměřena jasná hvězda.

Tak jasná, že automatické optické filtry snížily propustnost světla a všechny ostatní hvězdy zmizely.

32.

Spotřebu vody v zařízeních pro mytí a osobní hygienu, zabudovaných na palubě Vzdálené hvězdy, bylo třeba vždy udržovat na rozumném minimu, aby se zamezilo přetěžování recyklačního zařízení.

Trevize přísně připomínal tuto skutečnost jak Peloratovi, tak Bliss.

A přece se Bliss dařilo udržovat si stále svěží vzhled. Její tmavé dlouhé vlasy byly vždy hedvábně lesklé a nehty zářily čistotou.

Vešla do pilotní kabiny a vyhrkla: “Tady jste!”

Trevize zvedl zrak a zeptal se: “Co je na tom divného? Z lodě se dá těžko odejít a po třiceti vteřinách hledání bys musela objevit, kde jsme, i kdybys nás nedokázala vysledovat mentálně.”

“Tu větičku jsem myslela jako pozdrav a neměli jste ji, jak jistě dobře víš, brát doslovně. Kde jsme? – A neříkej mi, že v pilotní kabině.”

“Bliss, miláčku,” uvítal ji Pelorat a napřáhl k ní ruku, “jsme na vnějším okraji planetární soustavy nejbližšího ze tří Zakázaných světů.”

Postavila se vedle něj, položila mu ruku na rameno a on ji objal v pase. Prohodila: “Nemohou být příliš zakázané. Ještě nás nic nezastavilo.”

Trevize řekl: “Zakázané jsou jenom proto, že Comporellon a ostatní světy druhé vlny osidlování dobrovolně vyčlenily světy první vlny – Intermitentní – za své hranice. Jestli se sami touto dobrovolnou dohodou necítíme vázáni, co by nás mělo zastavit?”

“Intermitentní, jestli ještě nějací žijí, možná také dobrovolně vyčlenili světy druhé vlny za své hranice. To, že nám nevadí, když je narušíme, neznamená ještě, že to nebude vadit jim.”

“Máš pravdu,” souhlasil Trevize, “jestli žijí. Ale zatím ani nevíme, zda mají vůbec kde žít. Prozatím jsme viděli jedině obvyklé plynné obry. Dva – a nepříliš velké.”

Pelorat chvatně poznamenal: “Ale to ještě neznamená, že světy Intermitentních neexistují. Všechny obyvatelné planety by byly mnohem blíže u slunce a mnohem menší a těžko bychom je z této vzdálenosti v prudké sluneční záři hledali. Abychom mohli takovou planetu nalézt, budeme muset dělat mikroskoky do hloubi soustavy.”

Zdálo se, že je na svůj proslov ostříleného vesmírného vlka docela hrdý.

“Proč tam tedy neletíme?” zeptala se Bliss.

“Teď ještě ne,” odpověděl Trevize. “Nechávám prověřovat prostor v dosahu počítače, jestli se v něm nevyskytují nějaké umělé struktury. Do soustavy budeme vstupovat v několika etapách – třeba na desetkrát, když to bude nutné – a pokaždé si prostor znovu prověříme.

Nechci se zase dostat do pasti jako tenkrát, když jsme se blížili ke Gaie. Pamatuješ, Janove?”

“Do takové pasti bych se nechal. chytat třeba každý den. V té gaiské byla jako návnada Bliss.” Pelorat na ni upřel zamilovaný pohled.

Trevize se uculil. “Doufáš, že bys měl každý den nějakou novou Bliss?”

Pelorat se zatvářil dotčeně a Bliss trochu znechuceně řekla: “Ty dobráku, nebo jak ti to Pel pořád říká, mohl bys sebou taky trochu hodit. Když jsem s vámi já, nemůže vás nikdo chytit.”

“To dokáže Gaia zařídit?” zeptal se Trevize.

“Zjistit přítomnost jiného vědomí? Samozřejmě.”

“Bliss, víš jistě, že jsi dostatečně silná? Chápu, že musíš hodně spát, abys nabrala sílu, kterou vynakládáš na udržování spojení s Gaiou. Jak dalece se mohu spolehnout na tvé schopnosti? Nejsou při této vzdálenosti od zdroje snad trochu omezené?”

Bliss se začervenala. “Síla spojení je zcela dostatečná.”

“Neurážej se. Jenom se ptám. – Nepřipadá ti to jako určitá nevýhoda gaiství? Já nejsem Gaia, jsem soběstačný a nezávislý jednotlivec.

Mohu tedy podle svého přání odcestovat od svého světa a národa jakkoli daleko, a přesto zůstat Golanem Trevizem. Schopnosti, které mám, si všude udržím a všude zůstanou stejné. Kdybych byl ve vesmíru sám, na parseky vzdálen od jiného člověka, a z nějakého důvodu nemohl s nikým navázat žádné spojení, neviděl jiskřičku ani jediné hvězdy na obloze, byl bych a zůstal bych Golanem Trevizem.

Možná bych nedokázal přežít a možná bych zahynul, ale zahynul bych jako Golan Trevize.”

Bliss namítla: “Kdybys byl ve vesmíru sám a daleko od všech ostatních, nemohl bys přivolat pomoc svých druhů, jejich schopnosti a znalosti. Sám, jako izolovaný jedinec, bys byl ve srovnání se sebou jako součástí společnosti žalostně uslaben. Vždyť to víš.”

“Přesto by to nebylo stejné oslabení jako v tvém případě. Mezi tebou a Gaiou je pouto, které je daleko silnější než mezi mnou a mojí společností. Tvoje pouto je hyperprostorové a jeho udržování vyžaduje tolik energie, že musíš pod tou duševní námahou lapat po dechu a cítit se mnohem oslabeněji a vytrženěji z celku než já.”

Rysy v Blissině mladém obličeji ztvrdly a na okamžik svou mladost ztratila, nebo se spíše stala nadčasovou – více Gaiou než Bliss – jako by se tím mělo vyvrátit Trevizovo tvrzení. “I kdyby všechno opravdu bylo -, jak říkáš, Golane Trevizi – všechno, co bylo, je a bude, všechno, čeho snad nemůže být méně, ale čeho jistě nemůže být více -, i kdyby bylo všechno opravdu tak, jak říkáš… to si myslíš, že se za získané výhody neplatí? Není snad lepší být teplokrevným stvořením, jako jsi ty, než být studenokrevným živočichem, jako jsou ryby nebo cokoli podobného?”

Pelorat prohlásil: “Želvy jsou studenokrevné. Na Terminu se nevyskytují, ale na některých světech ano. Mají krunýř, pohybují se pomalu, ale žijí dlouho.”

“No tak! Není lepší být člověkem než želvou? Pohybovat se rychle bez ohledu na teplotu? Není lepší podporovat na energii náročné výkony, rychlé stahování svalů, rychle reagující nervová vlákna, dlouhé, nepřerušované a navazující myšlenkové pochody – než pomalé plazení, pozvolné vnímání a pouhé nejasné uvědomování si svého bezprostředního okolí? Nemám pravdu?”

“Pravdu máš,” řekl Trevize. “Je to lepší. Co z toho ale vyplývá?”

“Nevíš snad, že za teplokrevnost musíš platit? Na udržování vyšší tělesné teploty, než má prostředí, musíš vynakládat energii mnohem marnivěji než želva. Musíš skoro stále jíst, abys do těla mohl pumpovat energii stejnou rychlostí, jakou z něj uniká. Vyhladověl bys a zemřel mnohem dříve než želva. A chtěl bys snad proto být raději želvou a žít pomaleji, ale déle? Nebo raději zaplatíš cenu za rychle se pohybující, rychle vnímající a myslící organismus?”

“Myslíš, že je to opravdu vhodné přirovnání, Bliss?”

“Ne, Trevizi, protože v případě Gai je situace mnohem příznivější.

Jsem-li s ní v těsném kontaktu, nepotřebuji žádné obzvláštní množství energie. K její zvýšené spotřebě dochází, jen když je část Gai oddělena hyperprostorem od zbytku Gai. – A nezapomínej, že jsi nevolil pouze nějakou větší Gaiu, jen jeden trochu rozsáhlejší samostatný svět. Rozhodl ses pro Galexii, pro obrovský souhrn světů.

Všude, po celé Galaxii, budeš částí Galexie a budeš těsně obklopen částmi něčeho, co bude propojovat všechno – od posledního atomu v meziplanetárním prostoru až po centrální černou díru. Pak nebude udržování kontaktu s celkem vyžadovat tolik energie. Žádná část nebude příliš vzdálena od všech ostatních. Tohle všechno jsi vybral, Trevizi. Jak můžeš o správnosti tohoto rozhodnutí pochybovat?”

Trevize přemýšlel se skloněnou hlavou. Nakonec ji zvedl a řekl: “Možná jsem vybral dobře, ale o tom se musím přesvědčit. Udělal jsem volbu, která je vůbec nejdůležitější v historii lidstva, a myslet si, že snad bude dobrá, nestačí. Musím s jistotou vědět, že je dobrá.”

“Co víc tě může přesvědčit po tom, co jsem ti pověděla?”

“Nevím, ale najdu to na Zemi,” řekl s naprostou jistotou.

“Golane, na té hvězdě je vidět koróna,” vstoupil do hovoru Pelorat.

Opravdu byla. Počítač, který byl zaměstnán svými výpočty a neměl vůbec ponětí o rozhovoru vířícím kolem něj, se postupně přibližoval k hvězdě, až dosáhl vzdálenosti udané Trevizem.

Stále byli dost daleko od planetární roviny a počítač rozdělil monitor na oddíly, v nichž zobrazil každou ze tří vnitřních planet.

Ta nejblíže slunci měla kyslíkovou atmosféru a povrchovou teplotu v teplotním rozmezí tekuté vody. Trevize si počkal na výsledky výpočtu oběžné dráhy a hned viděl, že první hrubý odhad vypadá docela rozumně. Nechal počítač v klidu pracovat, neboť čím déle počítač sleduje pohyb planety, tím větší přesnosti při výpočtu její dráhy a oběhu kolem osy dosáhne.

Trevize docela klidně poznamenal: “Díváme se na obyvatelnou planetu. Respektive velice pravděpodobně obyvatelnou.”

“Ale!” Pelorat vypadal tak radostně, jak jen jeho vážná tvář dovolovala.

“Obávám se však,” dodal Trevize, “že zde není žádná obří oběžnice. Vlastně – zatím jsme nezjistili vůbec žádnou oběžnici.

Takže to není Země. Alespoň ne podle vypravování.”

“Nelam si s tím hlavu, Golane.” řekl Pelorat. “Já měl podezření, že se tady nesetkáme se Zemí, hned když u plynných obrů nebylo vidět žádné nezvyklé množství prstenců.”

“Teď uděláme další věc,” pokračoval Trevize. “Zjistíme, jaký na planetě existuje život. Podle přítomnosti kyslíku v ovzduší si můžeme být naprosto jisti, že tam jsou rostliny, ale…”

“Živočichové také,” prohlásila náhle Bliss. “A ve značném množství.”

“Cože?” Trevize se k ní obrátil.

“Cítím je. Na tu dálku sice nezřetelně, ale planeta je bez pochyby nejen obyvatelná, ale i obydlená.”

33.

Vzdálená hvězda byla na polární dráze kolem Zakázaného světa ve vzdálenosti dostatečně velké, aby doba jejího oběhu netrvala méně než šest dní. Zdálo se, že Trevize se sestupem z oběžné dráhy nijak nepospíchá.

“Protože je planeta obydlená,” vysvětloval, “a protože, podle Deniadora, byla kdysi osídlena lidmi s rozvinutou technikou, kteří patřili do první vlny osídlovatelů – takzvaných Intermitentních -, mohou být její obyvatelé stále ještě technicky vyspělí. My z druhé vlny, kteří jsme je překonali, již nemusíme být dvakrát po chuti. Rád bych, kdyby se nám ještě než risknem přistání, trochu předvedli, abychom si o nich mohli něco dozvědět.”

“Možná nevědí, že jsme tady,” řekl Pelorat.

“My, kdyby to bylo naopak, bychom o nich věděli. Musí tudíž předpokládat, že pokud žijí, zkusí s námi navázat spojení. Dokonce by se za námi mohli vypravit, aby nás dostali.”

“Ale jestli by po nás šli a měli vyspělou techniku, mohli bychom být bezbranní proti…”

“Tomu nevěřím,” skočil mu do řeči Trevize. “Technologický pokrok nemusí nutně zahrnovat všechny oblasti. V určitých ohledech mohou být značně daleko před námi, ale zdá se, že si nelibují ve vesmírných cestách. To my jsme osídlili Galaxii, ne oni. A v celé historii Říše nevím o ničem, co by svědčilo o tom, že opustili své světy a nechali se někde vidět. Jestli neprovozovali vesmírné lety, jak by mohli dosáhnout nějakého převratného pokroku v astronautice? A pokud jej nedosáhli, nemají zřejmě nic takového jako gravitační loď.

Snad jsme v podstatě neozbrojeni, ale i kdyby se za námi začali pachtit s bitevní lodí, neměli by na nás. – Ne, nebyli bychom bezbranní.”

“Mohou být vyspělí v mentalice. Mezek snad mohl být Intermitentní…”

Trevize podrážděně trhl rameny. “Mezek nemůže být vším. Gaiané ho prohlašují za vyšinutého Gaiana. Taky se o něm povídalo, že je náhodný mutant.”

“A nezapomínej na názor – nikdo ho samozřejmě nebral příliš vážně -, že byl mechanickou umělou bytostí. Robotem, jinak řečeno, ačkoli tohle slovo nikdo nikdy nepoužil,” řekl Pelorat.

“Jestli se tady setkáme s nebezpečnou formou vědomí, budeme se muset spolehnout na to, že ji Bliss zneškodní. Dokáže… Mimochodem, teď spí?”

“Spala,” odvětil Pelorat,” ale když jsem odcházel, začala se probouzet.”

“Probouzela se? Jestli k něčemu dojde, bude se muset rychle rozkoukat. Na to musíš dohlédnout, Janove.”

“Ano, Golane,” přitakal tiše Pelorat.

Trevize obrátil svou pozornost k počítači. “Jednou věcí, která mi dělá starosti, jsou vstupní stanice. Obvykle jsou znakem rozvinuté techniky obydlených planet. Ale tyhle…”

“Není s nimi něco v pořádku?”

“Několik věcí. Předně jsou velmi archaické. Možná tisíce let staré.

A pak tady není vůbec žádné záření – kromě tepelného.”

“Proč tepelného?”

“Tepelné záření totiž vydává každý předmět, který má vyšší teplotu než jeho okolí. Je to běžný jev, který provází vyrovnávání teplotního rozdílu. Jedná se o široké spektrum záření a určitý vzorek závislý na teplotě. Takové záření vydávají vstupní stanice. Kdyby na jejich palubách pracovala zařízení, muselo by z nich kromě tepelného a nahodilého unikat ještě další záření. Protože jsme zjistili jen tepelné, dá se předpokládat, že jsou stanice buď prázdné, a snad je tomu tak již tisíce let, anebo tam lidská posádka je, ale s natolik vyspělou technikou, že nedochází k úniku žádného záření.”

“Třeba,” promluvil Pelorat, “ta planeta vyspělou civilizaci má, ale vstupní stanice jsou přesto prázdné, neboť si jí naši lidé nevšímali tak dlouho, že zdejší obyvatelé již žádný přílet nepovažují za pravděpodobný.”

“Třeba. – Také to může být nějaká vábnička.”

Vešla Bliss. Trevize si ji koutkem oka všiml a nevrle spustil: “Jo, tady jsme.”

“Vidím,” odvětila Bliss,” a stále na stejné oběžné dráze.”

Pelorat začal rychle vysvětlovat: “Golan je pro jistotu opatrný, má drahá. Vstupní stanice nejsou patrně obsluhovány a my nevíme, co v tom je.”

“S tím si nemusíte dělat starosti,” prohlásila ledabyle Bliss. “Na téhle planetě se nedají zjistit žádné projevy inteligentního života.”

Trevize na ni vrhl překvapený pohled. “O čem to mluvíš? Tvrdila jsi…”

“Říkala jsem jen, že na planetě jsou živočichové. A také jsou.

Ale kde v Galaxii tě učili, že z existence živočichů musí nutně vyplývat i přítomnost lidí?”

“Proč jsi mi tohle neřekla, když jsi poprvé zjistila přítomnost živočichů?”

“Protože jsem to na tu vzdálenost nemohla určit. Dokázala jsem stěží rozpoznat nezaměnitelný vjem neuronové aktivity živočichů, ale při tak nízké hodnotě vjemu není myslitelné, abych rozeznala motýly od lidí.”

“A teď?”

“Teď jsme o hodně blíž. Ty sis možná myslel že spím. Jenže já jsem nespala – no, možná jsem si na chvíli zdřímla, ale jinak jsem, abych se vyjádřila trochu srozumitelně, velmi pečlivě naslouchala, jestli zachytím projev mentální aktivity natolik složité, že by to svědčilo o přítomnosti inteligentního života.”

“A žádný tam není?”

“Předpokládám,” pravila s náhlou opatrností Bliss, “že když jsem nezjistila nic z této vzdálenosti, nebude na planetě asi víc než pár tisíc lidí. Jestli se ještě přiblížíme, budu to schopna posoudit citlivěji.”

“Tím se hodně mění,” pronesl trochu zmateně Trevize.

“To si myslím,” řekla Bliss, která vypadala ospale, a tím i nedůtklivě.

“Teď můžeš zapomenout na celou svou analýzu záření a odvozování a dedukci a kdo ví, co dalšího ještě děláš. Moje gaiské smysly vykonají tu práci mnohem lépe a spolehlivěji. Snad už chápeš, co mám na mysli, když tvrdím, že je lepší být Gaianem než Izolovaným.”

Trevize si dával s odpovědí na čas. Bylo na něm vidět, že se snaží potlačit svou zlost. Když promluvil, jeho hlas měl zdvořilý, téměř formální tón: “Děkuji ti za informaci. Nicméně musíš chápat, že samotná představa výhod zlepšeného čichu pro mě není dostatečným motivem k rozhodnutí zahodit svou lidskost a stát se řeznickým čoklem.”

34.

Teď, když se spustili pod pokrývku mračen a vznášeli se atmosférou, viděli Zakázaný svět. Vypadal podivně, jako by byl prožraný moly.

Polární oblasti byly pokryty ledem, jak se dalo čekat, ale neměly velkou rozlohu. Pohoří byla pustá, občas se na nich zableskly ledovce, ale ani ty nebyly rozlehlé. V krajině se porůznu objevovaly malé pouště.

Pokud se od tohoto odhlédlo, bylo možné planetu považovat za nádhernou. Její kontinenty byly obrovské, po obvodě plné křivek, vytvářejících dlouhá pobřeží s bohatstvím přímořských nížin, rozprostřených do šíře. V tropických i mírných pásmech se bujně zelenaly pralesy orámované savanami a přece byla všude patrná ona nahlodanost.

V pralesích byla roztroušena území s notně prořídlým porostem a v savanách se ukazovala místa téměř bez trávy. “Že by nějaké onemocnění rostlin?” podivoval se Pelorat.

“Ne,” odpověděla pomalu Bliss. “Jde o něco horšího a trvalejšího.”

“Viděl jsem spoustu světů,” ozval se Trevize, “ale s ničím podobným jsem se ještě nesetkal.”

“Viděla jsem velmi málo světů,” pravila Bliss, “ale řídím se myšlenkami Gaii a tohle se dá od světa, ze kterého vymizelo lidstvo, jedině čekat.”

“Proč?” zeptal se Trevize.

“Jen se nad tím zamysli,” vyzvala ho Bliss kousavě. “Na žádném obydleném světě není opravdová ekologická rovnováha. Na Zemi určitě původně byla, neboť jestli je to svět, kde se zrodilo lidstvo, musela uběhnout dlouhá doba, kdy neexistovalo ani ono, ani žádný jiný živočišný druh, který by dokázal vyvinout vyspělou techniku, schopnou přetvářet životní prostředí. V tom případě musela existovat přirozená, stále kolísající rovnováha. Ale na všech ostatních obydlených světech lidé své nové životní prostředí pečlivě terraformovali, osadili je rostlinami a živočichy. Jenže jimi zavedený ekologický systém je nutně nerovnovážný. Je v něm pouze omezený počet druhů, a to pouze ty, které lidé chtěli, nebo nedokázali odolat pokušení nasadit…”

Pelorat řekl: “Víš, co mi to připomíná? – Promiň, Bliss, že jsem tě přerušil, ale napadlo mě něco tak příhodného, že to musím honem povědět, než to zapomenu. Kdysi jsem narazil na starý mýtus o stvoření světa. Podle něj byl na planetě vytvořen život, který sestával z pouze omezeného výběru druhů, jen těch užitečných nebo příjemných pro lidstvo. Potom udělali první lidé něco pošetilého – co to bylo není důležité, kamaráde, protože tyhle staré mýty jsou obvykle symbolické a jenom matou, pokud se berou doslovně – a půda planety byla prokleta. ‚Mor trnů a bodláčí zaplaví tebe,’ tak byla citována ta kletba, ačkoli zní mnohé v archaické galaxštině, kterou byla napsána.

Jenže v tom, jestli to opravdu byla kletba? Věci, které lidé rádi a nechtějí je, jako právě trní a bodláčí, jsou možná logické rovnováze nutné.”

Bliss se usmála. “Je opravdu s podivem, Pele, jak ti všechno připomíná legendy a jak jsou někdy ilustrativní. Lidé při terraformování světa vynechají trní a bodláčí, ať je to cokoliv a lidé, kteří přijdou po nich, musí namáhavě udržovat svět v chodu. Není to soběstačný organismus, jako je Gaia. Je to poněkud různorodá sbírka Izolovaných, sbírka, která není dostatečně rozmanitá, aby umožnila ekologickou rovnováhu. Když lidstvo a s ním i jeho vůdčí ruka zmizí, systém života, který na světě zavedli, se začne nevyhnutelně rozpadat.

Planeta se sama odterraformuje.”

Trevize skepticky poznamenal: “Jestli k tomu skutečně dochází, nenastává to nijak rychle. Na tomhle světě lidé nejsou již dvacet tisíc let, a přece stále ještě vypadá jako slušně zavedený podnik.”

“Jistě,” diskutovala dál Bliss, “hodně záleží na tom, jak dobře byla ekologická rovnováha původně vybudována. Když solidně, může vydržet velice dlouho i bez lidí. Nakonec, dvacet tisíc let je sice z hlediska lidského života pořádně dlouhá doba, ale ve srovnání s dobou trvání planety jde o malichernou epizodu.”

“Pokud planeta degeneruje,” řekl Pelorat s pohledem pevně upřeným na výřez krajiny, “můžeme se zřejmě spolehnout, že je již obydlená.”

Bliss se zamyslela: “Ještě stále jsem nezjistila žádno mentální aktivitu na úrovni člověka a jsem s to tvrdit, že planeta je bezpečně bez lidí. Ale přece jen vnímám stálý šum a hukot nižších úrovní vědomí; nicméně úrovní natolik vysokých, aby mohly představovat ptáky a savce. Stejně ale nevím určitě, zda samotné odterraformování opravdu dosvědčuje, že jsou lidé pryč. K poškozování planety může docházet, i když na ní žijí lidé, pakliže je sama společnost abnormální a nechápe důležitost ochrany životního prostředí.”

“Taková společnost,” zapochyboval Pelorat, “by se určitě rychle zničila. Nemyslím, že by bylo možné, aby si lidé neuvědomovali důležitost zachování právě těch základních složek, které je udržují naživu.”

Bliss se zachmuřila: “Nemám tvou šťastnou víru v lidský rozum, Pele. Zdá se mi docela dobře možné, že skládá-li se společnost na planetě výhradně z Izolovaných, místní, ba i individuální zájmy mohou snadno zastínit potřeby planety.”

“O tom silně pochybuji,” prohlásil Trevize, “stejně jako Pelorat.

Jsou milióny lidmi obydlených světů a žádný z nich se nerozpadl odterraformováním. Tvůj strach z Izolovanosti je asi přehnaný, Bliss.”

Loď přeletěla ze světlem zalité polokoule na noční stranu. Soumrak se rychle přelil v noc a venku nastala naprostá tma, jen tam, kde byla čistá obloha, zářily hvězdy.

Loď si udržovala výšku pomocí přesného měření atmosférického tlaku a intenzity gravitačního pole. Vzhledem k tomu, že již dávno nedošlo k vrásnění povrchu planety, byla výška, ve které se pohybovala, naprosto bezpečná. A přece si jen tak pro jistotu počítač opatrnými doteky mikrovlnných prstů dopředu vytyčoval cestu.

Trevize očima zamyšleně pátral v sametové tmě. “Pro mě je nejpřesvědčivějším příznakem opuštěnosti planety, když na noční straně není ani vidu po umělém osvětlení. Myslím, že žádná technicky vyspělá společnost nemůže snášet tmu… Jakmile se dostaneme na denní stranu, půjdeme níž.”

“K čemu to bude dobré?” zeptal se Pelorat. “Nic tam není.”

“Kdo říkal, že tam nic není?”

“Bliss. A ty.”

“Ne, Janove. Já říkal, že tam není záření vydávané technickými zařízeními, a Bliss tvrdila, že tam necítí žádnou lidskou mentální aktivitu, ale to neznamená, že tam není nic. I když na planetě nejsou lidé, jistě tam po nich alespoň něco zbylo. Já jdu po informacích, Janove, a ty pozůstatky mohou být v tomto směru důležité.”

“Po dvaceti tisících letech?” Peloratův hlas se vyšplhal na vyšší tóninu. “Co myslíš, že přežije dvacet tisíc let? Filmy, papíry a tiskoviny určitě ne. Kov bude zrezivělý, dřevo shnilé, umělá hmota rozdrolená.

I kameny se budou zvětralostí jenom sypat.”

“Nemusí to být celých dvacet tisíc let,” vysvětloval Trevize trpělivě. “Tu dobu jsem udal jako nejdelší období, po které mohla být planeta opuštěna lidmi, neboť podle comporellonských bajek ten svět tenkrát vzkvétal. Poslední lidé mohli vymřít nebo vymizet nebo utéci třeba před pouhým tisícem let.”

Dorazili na kraj noční strany. Přišel úsvit a skoro současně přešli do slunečního jasu.

Vzdálená hvězda klesala a zpomalovala, až se zřetelně ukázaly podrobnosti povrchu planety. Teď bylo vidět i tečky ostrůvků, lemujících pobřeží kontinentů. Na většině se zelenala vegetace.

“Měli bychom si zvlášť prohlédnout postižené oblasti,” řekl Trevize. “Zdá se mi, že v místech, kde byla největší koncentrace lidí, bude ekologická rovnováha narušená nejvíce. Právě ty oblasti by mohli být ohnisky šířící se sněti odterraformování. Co myslíš, Bliss?”

“Je to možné. V každém případě bychom se při nedostatku konkrétních poznatků také mohli podívat tam, kde bude hledání nejsnadnější.

Savany a pralesy pohltily většinu stop po lidském osídlení, hledat právě zde by mohlo být ztrácením času.”

“Napadá mě,” ozval se Pelorat, “že si svět nakonec může vybudovat rovnováhu s tím, co má. Mohou se vyvinout nové druhy zvířat a poškozené oblasti mohou být znovu kolonizovány na novém základě.”

“Snad Pele,” řekla Bliss. “Záleží předně na tom, jak moc byla vychýlena rovnováha světa. A trvalo by neskonale déle než dvacet tisíc let, než by svět vyzdravěl a dosáhl evolucí nové rovnováhy. To bychom mluvili o miliónech let.” Vzdálená hvězda přestala sledovat dráhu kolem planety. Teď pomalu klouzala nad pět set kilometrů širokou plání s roztroušeným vřesovcem, hložím a občasnými shluky stromoví.

“Co si o tom myslíš?” zeptal se náhle Trevize a ukázal rukou.

Loď zastavila svůj klouzavý let a vznášela se ve vzduchu. Bylo slyšet tiché, ale vytrvalé předení zvýšeného výkonu gravitačních motorů, které téměř úplně vyrovnávaly gravitační sílu planety.

Tam, kam Trevize ukazoval, nebylo nic moc k vidění.

Jenom jakési terénní nerovnosti připomínající malé valy, porostlé řídkou tmavou trávou.

“Nic na tom nevidím, i kdybych si oči vykoukal,” odpověděl Pelorat.

“Ty hromady tvoří cosi jako rovné čáry. Jsou souběžné a taky můžeš rozeznat pár nezřetelných linií, které k nim jdou v pravém úhlu. Koukej. Vidíš? To nemohlo vzniknout samo sebou. To je lidská architektura, která prozrazuje základy zdí tak očividně, jako by ještě stály a každý je mohl spatřit.”

“Předpokládejme, že máš pravdu,” uvažoval Pelorat. “Pořád to jsou ale jenom trosky. Jestli máme dělat archeologický průzkum, budeme muset kopat a kopat. Profesionálům by trvalo roky, než by to mohli udělat pořádně…”

“Ano, ale my si ty roky nemůžeme dovolit. Tohle je snad nezřetelný obrys nějakého dávného města. Něco z něj ještě může stát. Poletíme podle těch linek a uvidíme, kam nás zavedou.” Na jednom konci této oblasti, v místě, kde stromy rostly poněkud hustěji, se přiblížili k stojícím – nebo povětšinou stojícím – zdem.

Trevize řekl: “Pro začátek víc než dobré. Přistáváme.”

KAPITOLA 9

SMEČKA

35.

Vzdálená hvězda dosedla na úpatí malého kopce v jinak převážně rovné krajině. I bez dlouhého přemýšlení si Trevize uvědomil, že by nebylo dobré, aby bylo loď vidět ze všech směrů na míle daleko.

“Venkovní teplota jsou dvacet čtyři stupně Celsia, západní vítr má rychlost přibližně jedenáct kilometrů za hodinu a je částečně oblačno.

Počítač nemá dost údajů o celkové cirkulaci vzduchu, takže nedokáže předpovědět počasí. Ale sotva to vypadá na déšť, protože relativní vlhkost vzduchu je nějakých čtyřicet procent. Vcelku mi připadá, že jsme si vybrali docela příjemnou zeměpisnou šířku nebo období roku. Po Comporellonu je to úplná pohoda,” zhodnotil situaci Trevize.

“Předpokládám,” řekl Pelorat, “že s postupným odterraformováním planety začne počasí pěkně zlobit.”

“Tomu pevně věřím,” připojila se Bliss.

“Věř, jak chceš,” přerušil ji Trevize, “Každopádně máme tisíce let času. Zatím je to stále příjemná planeta a v tomhle stavu nás ještě bohatě přežije.”

Při řeči si zapínal široký opasek a Bliss se ostře zeptala: “Co to má znamenat, Trevizi?”

“Jenom zvyk osvojený v námořním výcviku,” ujistil ji.

“Neozbrojený do neznámého světa nepůjdu.”

“Ty chceš vážně chodit ozbrojený?”

“No jasně. Tady napravo,” poplácal pouzdro, ve kterém měl bachratou zbraň s tlustou hlavní, “je paprskomet a zde nalevo,” ukázal menší zbraň s tenkou hlavní bez otvoru, “je neuronový bič.”

“Dvě varianty zabíjení,” zavrčela znechuceně Bliss.

“Jen jedna. Paprskomet zabíjí. Neuronový bič ne. Ten pouze vyvolává v nervech bolest a povídá se, že ta je tak děsná, že byste si raději přáli být mrtvi. Naštěstí jsem se nikdy neocitl na jeho opačné straně.”

“Proč si je bereš?”

“Vysvětloval jsem ti to. Jsme v nepřátelském světě.”

“Trevizi, ten svět je opuštěný.”

“Skutečně? Jak se zdá, není na něm technicky rozvinutá společnost, ale co když jsou zde posttechničtí primitivové. Nemusí mít nic horšího než kyje a kameny, jenže ty dokáží také zabít.”

Bliss vypadala podrážděně, ale snažila se být rozumná a nezvyšovat hlas. “Trevizi, nezjistila jsem žádnou neuronovou aktivitu lidí.

To vylučuje i jakékoliv primitivy, posttechnické nebo jiné.”

“To je fajn, alespoň nebudu muset zbraně použít,” řekl Trevize.

“Co je špatného na tom, když je vezmu? Trochu mě zatíží, ale vzhledem k tomu, že zde dosahuje přitažlivost jen devadesáti sedmi procent přitažlivosti Terminu, mohu si tu trochu závaží dovolit… Poslyšte, loď jako taková není snad příliš vyzbrojena, ale máme dostatečnou zásobu ručních zbraní. Navrhoval bych, abyste si vy dva také …”

“Ne,” odmítla ihned Bliss. “Nikdy nevykročím na cestu zabíjení ani působení bolesti.”

“To není otázka zabíjení, ale obrany vlastního života, pokud chápeš, co tím myslím.”

“Dokáži se ubránit po svém.”

“A ty, Janove?”

Pelorat zaváhal. “Na Comporellonu jsme zbraně neměli.”

“Janove, Comporellon je známý svět ve svazku s Nadací. Krom toho nás bleskově zatkli, takže pokud bychom nějaké zbraně měli, stejně by nám je sebrali. Chceš paprskomet?”

Pelorat zakroutil hlavou. “Já u námořnictva nikdy nebyl, starý brachu. Nevěděl bych jak s touhle věcí zacházet a v nebezpečí bych si na ni včas ani nevzpomněl. Začal bych utíkat a… a nechal se zabít.”

“Nikdo tě nezabije, Pele,” pronesla energicky Bliss. “Gaia tě má pod mou/svou ochranou a tohohle pózujícího mariňáka také.”

“Dobrá. Proti ochraně nemám žádné námitky, ale já nepózuji.

Jednoduše se snažím pojistit dvojnásob, a jestli po zbraních nebudu muset vůbec sáhnout, budu naprosto spokojen. To ti mohu slíbit.

Přesto si je vzít musím.”

Zálibně poplácal obě zbraně a řekl: “Vykročíme na tento svět, který snad dvacet tisíc let nepocítil na svém povrchu váhu lidských stvoření.”

36.

“Mám pocit,” prohlásil Pelorat, “že musí být dost pozdní odpoledne, ale slunce je natolik vysoko, že je snad kolem poledne.”

Trevize se rozhlédl po poklidném obzoru. “Tvůj dojem pramení z oranžového odstínu slunce, který vyvolává zdání soumraku. Jestli tady budeme při skutečném soumraku a mraky nám budou přát, pak asi zažijeme rudější červánky, než jaké známe. Nevím, zda se ti budou zdát krásné nebo teskné… Na Comporellonu to pravděpodobně tlouklo do očí ještě víc, ale tam jsme trávili téměř veškerý čas v místnostech.”

Pomalu se otáčel a zahloubaně se rozhlížel po svém okolí. Kromě téměř podprahově působícího podivného světla tu byla ještě přítomna výrazná vůně tohoto světa – nebo alespoň této jeho části. Byl krapet cítit zatuchlinou. Ale nebylo ta nijak vtíravě nepříjemné.

Nedaleké stromy byly středního vzrůstu a vypadaly staře. Kmeny s drsnou kůrou se vychylovaly do strany. Trevize nedokázal říci, jestli to měl na svědomí převažující směr větru nebo něco podivného v půdě. Byly to stromy, co propůjčovalo tomuto světu zvláštní, hrozivou atmosféru, nebo šlo o něco jiného – méně materiálního?

Bliss zaútočila: “Co hodláš dělat, Trevizi? Jistě jsme neurazili celou tu vzdálenost, jen abychom se potěšili krásnou krajinou?”

Trevize se nedal: “Ne, to dozajista ne. Ovšem já si teď vyberu svůj oddychový čas. Navrhuji, aby to tu Pelorat prozkoumal. Kousek támhletím směrem by měly stát rozvaliny. Je nejpovolanější k určování hodnoty záznamů, které by tam mohl najít. Mám za to, že také porozumí nápisům nebo filmům v archaické galaxštině, a já vím moc dobře, že bych jim nerozuměl. Předpokládám, že ty, Bliss, budeš chtít jít s ním, abys ho mohla chránit. Pokud se jedná o mě, zůstanu tady jako stráž na výspě.”

“Stráž proti čemu? Primitivům s kamením a sukovicemi?”

“Snad.” Úsměv, který mu hrál ve tváři, se vytratil. “Je to divné, Bliss. Z tohohle místa mi je trochu úzko. Nedokážu povědět proč.”

Pelorat vykročil: “Pojď, Bliss. Celý život jsem byl kabinetní sběratel starých bajek. V podstatě se mi do rukou nedostaly starobylé dokumenty. Jen si představ, kdyby se nám podařilo najít…”

Trevize je provázel pohledem. Peloratův hlas se tenčil, jak dychtivě kráčel k rozvalinám. Bliss se pohupovala po jeho boku.

Trevize chvíli roztržitě poslouchal a pak se opět začal rozhlížet po krajině. Co na ní může vzbuzovat zlé předtuchy? Ještě nikdy vlastně nestál na světě bez lidí, ale mnoho jich vídal z vesmíru. Obvykle to byly malé světy. Nebyly ani tak velké, aby si udržely vodu nebo vzduch, ale byly užitečnými orientačními body a shromaždišti při námořních manévrech (za jeho života k žádné válce nedošlo, ani celé století před jeho narozením – ale manévrovalo se stále), nebo sloužily jako místo pro cvičné nouzové opravy. Lodě, ve kterých byl, létaly po oběžných drahách těchto světů, nebo na nich někdy i přistály, ale v oněch dobách neměl nikdy příležitost tam vystoupit.

Vyplývala jeho úzkost z toho, že stál na opuštěném světě? Měl by stejné pocity, kdyby tehdy stál na jednom z těch malých světů bez vzduchu, se kterými se setkával za studií – a dokonce i později?

Zakroutil hlavou. Tehdy by tím zneklidněný nebyl. To věděl určitě.

Byl by ve skafandru, jak nesčíslněkrát, když z lodě vystoupil do volného prostoru. Byla to pro něj rutinní záležitost a kontakt jeho podrážek s nějakou skálou by nevyvolal žádnou převratnou změnu v jeho pocitech. Určitě! Jistě – teď na sobě skafandr neměl.

Stál na obyvatelném světě, stejně útulném jako Terminus – daleko útulnějším než Comporellon. Na tvářích cítil vánek, v zádech ho hřálo slunce, slyšel šumění vegetace. Všechno bylo tak důvěrně známé, až na to, že na něm nebyli lidé – alespoň teď už ne.

Bylo to tím? Proto ho z toho světa tolik mrazilo? Protože byl nejen neobydlený, ale přímo opuštěný?

Na opuštěném světě nikdy dříve nebyl, nikdy o žádném neslyšel; nikdy ho také nenapadlo, že svět může být opuštěný. Všechny světy, o nichž až dosud slyšel, když už jednou byly osídleny, tak na nich lidé už zůstali.

Podíval se na oblohu. Té nic nechybělo. Občas po ní přelétl pták, který Trevizovi připadal poněkud přirozenější než ta břidlicová modř oblohy mezi narůžovělými beránky. (Věděl, že po několika dnech na planetě by si zvykl na barevný posun a obloha i mraky by mu začaly připadat normální.) Ze stromů se ozývalo ptačí volání a tišší zvuk tlukotu křidélek hmyzu. Bliss se prve zmínila o motýlech a skutečně tady jsou – v překvapivém množství a několika barevných škálách.

Někdy to také zašustilo v trsech trávy, která rostla kolem stromů, ale Trevize nedokázal rozeznat, co s ní hýbalo.

Projevy života v jeho blízkosti mu strach nenaháněly. Jednou Bliss říkala, že na terraformovaných světech nebyla od jejich počátků žádná nebezpečná zvířata, a navíc jeho sny z dětství a fantazie jinošství se s neměnnou pravidelnosti odehrávaly na vybájeném světě, který si musel vytvořit podle mlhavých mýtů o Zemi.

V hyperdramatech na holovizi se to sice hemžilo příšerami – lvy, draky, jednorožci, velrybami, brontosaury, medvědy (na pěknou řádku jmen si nemohl vzpomenout), mnohé příšery však byly určitě vymyšleny a bylo docela možné, že všechny. Byla známa i menší zvířata, která kousala a štípala, dokonce i rostliny, na které se rozhodně nedoporučovalo sahat. Ale to bylo jen v pohádkách. Kdysi slyšel o primitivních včelách, které měly žihadla, přestože žádná opravdová medonoska nemůže samozřejmě být nebezpečná.

Pomalu se vydal doprava podél úbočí kopce. Přebujelá tráva rostla v roztroušených trsech. Procházel mezi ostrůvky u sebe rostoucích stromů.

Zívl. Nic vzrušujícího se nedělo a Trevize uvažoval, jestli by neměl zajít do lodě a chvilku si zdřímnout. To ovšem nepřipadalo v úvahu, vždyť musel stát na stráži. Snad by se měl věnovat strážním povinnostem – pochodovat, raz, dva, raz, dva, dát do toho trochu života a dělat komplikované figury s elektroholí. (To byla zbraň, kterou žádný voják nepoužil v boji již tři staletí, a přece měla naprosto zásadní význam při výcviku, ačkoli nikdo ani zdaleka nedokázal vysvětlit proč.) Zakřenil se té myšlence a potom ho napadlo, zda by neměl zajít za Peloratem a Bliss do rozvalin. Proč vlastně? K čemu by to bylo dobré?

Řekněme, že by viděl něco, co Pelorat náhodou přehlédl.

No, na to bude času dost, až se Pelorat vrátí. Jestli se tam něco dá lehce objevit, ať to raději nalezne Pelorat. Nedostali se ti dva do nebezpečí? Nesmysl! Jaké by to mohlo být nebezpečí?

A kdyby byli ohroženi, zavolali by.

Zastavil se a naslouchal. Ani hlásek.

Pak se mu opět připomněla vtíravá myšlenka na jeho strážní povinnosti.

Rázně se rozpochodoval, vykopával vysoko nohy a s těžkými údery je nechával dopadat na zem. Shodil imaginární elektrohůl z ramene. Zatočil s ní, předpažil, zarazil ji ve svislé poloze – znovu rozvířil a nechal dosednout na druhé rameno. Udělal prudce čelem vzad a před očima měl opět (teď již dost vzdálenou) loď.

Náhle jím otřásl vnitřní poplach, teď už ne cvičný, ale ostrý.

Nebyl sám.

Do té doby nezahlédl žádný jiný projev života než rostliny, hmyz a pár ptáků. Neviděl ani neslyšel žádný pohyb – a přece mezi ním a lodí teď stálo zvíře.

Překvapení z neočekávaného střetnutí mu na okamžik nedovolilo pochopit, co vidí. Až za pořádnou chvilku si uvědomil, na co zírá.

Byl to jenom pes.

Trevize nebyl žádný pejskař. Psa nikdy neměl a nedojímal se blaženým pocitem přátelství, když se s nějakým setkal. Také teď měl daleko k dojetí. Trochu mrzoutsky si pomyslel, že snad není svět, kde by ty chlupaté potvory nedoprovázely člověka. Množství jejich ras nemělo konce a Trevize měl už dlouho podezření, že každý svět má přinejmenším jedno sobě vlastní plemeno. Nicméně všechny rasy měly něco společného: ať byly chovány pro potěchu, výstavy nebo pro nějaký užitečný druh práce – byly vedeny k lásce a důvěře k člověku.

Právě jejich lásku a důvěru Trevize nikdy příliš neoceňoval.

Kdysi žil s ženou, která měla psa. Trevize ho snášel jen kvůli ní. Zato pes ho přímo zbožňoval. Chodil za ním, a když Trevize odpočíval, zalehával ho svými dvaceti kilogramy.

V nestřežených chvilkách ho pokrýval chlupy a slinami. Sedával před dveřmi a kňučel, kdykoli se Trevize s ženou pokoušeli milovat.

Od toho zážitku se v Trevizovi usídlilo pevné přesvědčení, že z nějakého důvodu, který byl pochopitelný jen mozkům těchto čtyřnožců a jejich čichu, je stálým objektem psí lásky. Proto, když odeznělo první překvapení, pohlédl bez zájmu na psa. Byl velký, štíhlý, statný, na dlouhých nohou. Upřeně Trevize sledoval, aniž by dával najevo svoji oddanost. Tlamu měl rozevřenou v přátelském šklebu, ale zuby v ní byly obrovské a vypadaly nebezpečně. Trevize usoudil, že bez psa mu bylo lehčeji.

Napadlo ho, že ten pes nikdy člověka neviděl, stejně jako nesčetné množství předcházejících psích generací. Pes je možná stejně překvapený a nejistý, že se tu náhle objevil člověk, jako byl Trevize z něj. On alespoň rychle poznal, s kým má tu čest, ale pes takovou výhodu neměl a byl stále zmatený, snad i polekaný.

Trevize si uvědomil, že je nebezpečné, když je takhle velké zvíře s takovými zuby vystrašené. A rozhodl se, že bude lépe, když si psa co nejrychleji přátelsky nakloní.

Pomaloučku, bez prudkých pohybů se k němu přibližoval. Napřáhl ruku, aby si ji pes mohl očichat, a.konejšivě na něj promlouval.

Stále dokola opakoval: “Hodný pejsek,” a připadal si značně trapně.

Pes nespustil z Trevize oči a nedůvěřivě o krůček nebo dva ustoupil. Potom ohrnul horní pysk, vycenil zuby a chraplavě zavrčel.

Trevize sice ještě neviděl psa, který by se choval takovým způsobem, ale celý psův postoj byl nepochybně výhružný.

Trevize se proto zastavil a znehybněl. Koutkem oka zpozoroval pohyb a pomalu pootočil hlavou. Ze strany se přibližovali další dva psi. Vypadali stejně zabijácky jako ten první. Zabijácky? Ten přívlastek ho napadl až nyní a jeho děsná výstižnost byla nade vší pochybnost.

Srdce mu začalo náhle divoce bít. Cesta k lodi se uzavřela. Nemohl se jen tak rozběhnout, protože ty dlouhonohé šelmy by ho dostihly po pár metrech. Kdyby se jim postavil, použil paprskomet a jednoho zabil, ostatní by po něm skočili. Viděl, jak se z dálky blíží další psi. Byli schopni se nějakým způsobem spolu domlouvat? Lovili ve smečkách?

Pomalu se posouval doleva, směrem, kde žádní psi nebyli – zatím.

Pomalu. Pomaloučku.

Psi se přesunovali zároveň s ním. Byl přesvědčen, že ho psi nenapadli jedině proto, že nikdy neviděli a necítili nic podobného, jako byl on. Neměli žádný naučený vzor chování, kterým by se v tomto případě mohli řídit.

Kdyby se rozběhl, představovalo by to pro psy samozřejmě známou situaci. Ti by, panečku, věděli co dělat, kdyby něco Trevizovy velikosti projevilo strach a začalo utíkat. Běželi by také. A rychleji.

Trevize se sunul ke stromu. Byl posedlý divokou touhou rychle vyšplhat tam, kam by za ním psi nemohli. Postupovali s Trevizem, tiše vrčeli a přibližovali se. Všichni tři ho sledovali bez mžiknutí oka.

Připojili se k nim další dva a zdáli Trevize zahlédl přicházet další. Až bude dostatečně blízko stromu, bude k němu muset doběhnout. Nemůže čekat příliš dlouho, nebo se příliš brzo rozběhnout. Obojí by mu bylo osudné.

Teď!

Pravděpodobně si udělal osobní rekord ve sprintu. A i tak to bylo o chlup. Cítil na patě stisk čelistí, které ho chvíli držely, než zuby sklouzly po pevném keramickém vláknu. Neuměl šplhat po stromech.

Od svých deseti na žádný nešplhal, a pokud si pamatoval, příliš se mu tenkrát nedařilo. V tomhle případě naštěstí nebyl kmen úplně svislý a mohl se chytat drsné kůry. Navíc ho poháněla nutnost a je pozoruhodné, co člověk dokáže udělat, když je to nezbytné. Trevize seděl v rozsoše asi deset metrů nad zemí. Chvíli mu trvalo, než si všiml, že se škrábl na ruce a že z rány uniká úzký pramínek krve. U paty stromu teď sedělo pět psů. Dívali se vzhůru, jazyky jim plandaly a všichni trpělivě čekali. Co teď?

37.

Trevize nebyl ve stavu, aby dokázal zhodnotit situaci do všech podrobností. Hlavou mu probíhaly podivné a pokroucené útržky myšlenek. Kdyby se mu je nakonec podařilo utřídit, došel by k tomuto závěru…

Bliss tvrdila, že lidé při terraformování planety zavedou nevyváženou soustavu, kterou budou zachraňovat před úpadkem pouze za cenu nekonečné námahy. Například žádné osídlovatele nenapadlo vzít s sebou nějakého velkého dravce. S malými dravci, hmyzem, parazity, dokonce i malými opeřenými dravci, rejsky a dalšími se nedalo nic dělat.

Ta legendární zvířata z dramat a mlhavých literárních zkazek – tygři, medvědi grizzly, kosatky, krokodýlové? Kdo by se s nimi vláčel od světa k světu, i kdyby to nějaký smysl mělo? A jaký to vlastně mělo smysl?

To znamená, že člověk byl jediným velkým tvorem a bylo na něm, aby pečlivě zvolil flóru i faunu, která se hojně množí.

A pokud lidé nějakým způsobem vymizí, musí na jejich místo nastoupit další nejsilnější tvorové. Ale jací? Dravci? Největšími dravci, které člověk snáší, jsou zdomácnělí psi a kočky žijící ze stolu lidí.

Co když už je nemá kdo živit? Musí si najít potravu, aby přežili, a tím vlastně umožnili i přežití těch, které loví, neboť jejich počet musí být regulován, aby nedošlo k přemnožení, jež by způsobilo mnohem větší škodu než samotní dravci. Tak vznikají nové rasy psů.

Velká plemena útočí na velké, nikým nechráněné býložravce; menší loví ptáky a hlodavce. Kočky loví osamoceně v noci, psi ve smečkách za bílého dne.

A snad evoluce nakonec vytvoří více druhů a zaplní ta prostředí, kde potřební dravci scházejí. Mohly by se případně někteří psi přizpůsobit životu ve vodě a živit se rybami? A mohla by se u kočky vyvinout schopnost klouzavého letu, aby dokázala lovit pomalejší ptáky ve vzduchu a ne na zemi?

Takové úvahy se v záblescích míhaly Trevizovou hlavou, když se snažil vzmoci k souvislejší myšlence, která by mu napověděla, co dělat dál.

Psů přibývalo. Teď jich kolem stromu napočítal dvacet a další se blížili. Jak velká byla smečka? Co na tom záleží? Už teď byla pořádná.

Vytáhl z pouzdra paprskomet, ale pevnost pažby, kterou pocítil pod rukou, mu nepřinesla takový pocit bezpečí, jaký by si přál. Kdy naposledy nabíjel zásobník energie a kolikrát s ním může vystřelit?

Určitě ne třiadvacetkrát. A co Pelorat s Bliss? Obrátili by se psi proti nim, kdyby se tu objevili? Budou v bezpečí, když se neukáží? Jestli psi ucítí přítomnost lidí v rozvalinách, co jim zabrání, aby nezaútočili?

Tam určitě nebudou dveře nebo nějaké překážky, které by je odradily.

Dokázala by je Bliss zastavit a odehnat? Dokáže zkoncentrovat přes hyperprostor energii v potřebné intenzitě? Jak dlouho jí vydrží?

Měl by je přivolat na pomoc? Přiběhli by, kdyby zakřičel, a zahnala by Bliss psy svým tvrdým pohledem? (Jedná se o tvrdý pohled, nebo o mentální energii, nepostřehnutelnou pozorovatelem bez stejných schopností?) Nebo by Trevize musel bezmocně přihlížet ze svého poměrně bezpečného posedu na stromu, jak by je pak psi před jeho očima roztrhali na kusy?

Ne, bude muset použít paprskomet. Když zabije jednoho psa, na chvilku tím zažene ostatní; mohl by pak sešplhat ze stromu, křiknout na Pelorata a Bliss, zabít dalšího psa, kdyby se nějací znovu ukázali, a všichni tři by mohli utéct do lodě. Upravil intenzitu mikrovlnného paprsku na tříčtvrteční výkon. To by mělo zabít psa a vyvolat hlasitou ránu. Rána by měla zaplašit psy a on ušetří energii.

Pečlivě zamířil na psa uprostřed smečky, který vypadal (alespoň podle Trevizovy představy) mnohem zlověstněji než ostatní. Seděl totiž klidněji, a snad proto se zdálo, že se soustředí na svou oběť mnohem chladnokrevněji. Pes se teď díval přímo na zbraň, jako by se poškleboval tomu nejhoršímu, co Trevize může udělat.

Trevize napadlo, že ještě nikdy nevystřelil na člověka a ani nikoho střílet neviděl. Při výcviku se střílelo na figuríny z kůže a umělé hmoty, naplněné vodou. Voda se téměř okamžitě ohřála na bod varu a při výbuchu roztrhala povrch na kusy.

Když ale nejsou války, kdo by vystřelil na člověka? A který člověk by se postavil proti paprskometu a kdo by nutil k jeho použití?

To jen zde, na světě, který se stal odchodem lidí patologickým…

Tou podivnou schopností mozku povšimnout si něčeho naprosto nepodstatného zaznamenal Trevize, že mrak zakryl slunce – a potom vystřelil.

Vzduch v přímé čáře od hlavně paprskometu ke psu se podivně zatetelil. Přeskočila nejasná hvězdička, která by asi nebyla vidět, kdyby slunce nebylo pod mrakem.

Pes musel cítit průvodní vlnu tepla a trochu sebou škubl, jako by se chystal uskočit. A pak, když část jeho krve a buněčné hmoty zplynovala, explodoval.

Exploze vyvolala žalostně málo hluku, neboť kůže psa nebyla tak pevná jako povrch cvičných figurín. Maso, kůže, krev a kosti však byly všude kolem a Trevize cítil, jak se mu zahoupal žaludek.

Psi, někteří zasypaní nepříjemně teplou sprškou, couvli. Ale to bylo jen chvilkové zaváhání. Potom se náhle všichni opět seběhli, aby sežrali, co jim bylo předloženo. Trevizovi se udělalo ještě hůř.

Nezastrašil je; on je krmil. Takhle by neodešli nikdy. Pach čerstvé krve a teplého masa by přilákal ještě víc psů a snad i další menší dravce.

Ozvalo se zvolání: “Trevizi! Co…”

Trevize se podíval tím směrem. Bliss a Pelorat se vynořili z rozvalin. Bliss se zarazila, rozpřáhla ruce, aby za sebou zadržela Pelorata. Hleděla na psy. Situace byla jasná a jednoznačná. Nemusela se na nic ptát.

Trevize křikl: “Snažil jsem se je odehnat, aniž bych do toho zatahoval tebe s Peloratem. Dokážeš je zadržet?”

“Těžko,” řekla Bliss. Trevize jí na dálku rozuměl jen s obtížemi, přestože se vrčení psů ztišilo, jako by přes ně byla přehozena pokrývka pohlcující zvuk.

Bliss řekla: “Je jich moc. Nevyznám se v neuronech jejich mozků.

Na Gaie nic tak bestiálního nežije.”

“Nebo na Terminu. Nebo na jiném civilizovaném světě,” zakřičel Trevize. “Postřílím jich, kolik budu moci, a ty se pokus zvládnout zbytek. V menším počtu ti budou dělat méně problémů.”

“Ne, Trevizi. Jejich krev jenom přiláká další. – Zůstaň stát za mnou, Pele. Ty mě nijak ochránit nemůžeš. – Trevizi, použij svou druhou zbraň.”

“Neuronový bič ?”

“Ano, ten, co vyvolává bolest. Sniž výkon. Sniž ho!”

“Bojíš se, že bych jim ublížil?” vzkřikl zuřivě Trevize. “Copak teď máme čas brát ohledy na posvátnost života?”

“Beru ohled na život Pela a také svůj. Udělej, jak ti říkám. Sniž výkon a vystřel na jednoho psa. Už je moc dlouho neudržím.”

Psi se přesunuli od stromu a obklopili Bliss s Peloratem, kteří stáli zády k rozpadající se stěně. Ti, kteří stáli nejblíže k nim, se váhavě pokusili přiblížit ještě víc. Kňučeli, jako by se snažili uhodnout, jaká síla je to vlastně drží, když jejich úmysly nemohou najít žádnou překážku. Někteří se neúspěšně snažili vydrápat na stěnu a zaútočit zezadu. Trevize třesoucími se prsty upravil výkon neuronového biče na nižší hodnotu. Neuronový bič spotřeboval mnohem méně energie než paprskomet a jediný zásobník stačil na stovky ran, podobných úderu biče. Když o tom Trevize přemýšlel, ne-mohl si vzpomenout, kdy tuto zbraň nabíjel naposled. Nebylo příliš důležité, kam zacílí.

Protože nemusel šetřit energií, mohl šlehnout bičem po celé skupině psů. To byla běžně používaná metoda jak usměrnit dav, který začínal být nebezpečný.

Řídil se však Blissiným návrhem. Zamířil na jednoho psa a vypálil.

Pes se překulil, nohy mu zaškubaly. Vyrážel hlasitý, pronikavý nářek.

Ostatní psi sklopili uši a stáhli se od zasaženého zvířete. Potom se s kňučením obrátili a běželi pryč. Zprvu pomalu, pak rychleji a nakonec, co jim nohy stačily. Zasažený pes se namáhavě postavil na nohy a jako úplně poslední s kvílením odkulhal.

Hluk dozněl v dálce a Bliss řekla: “Raději bychom měli jít do lodě. Oni se vrátí. Nebo přiběhnou jiní.”

Trevize si pomyslel, že ještě nikdy neobsluhoval vstupní mechanismus lodi s takovou rychlostí. A snad ani nikdy nebude.

38.

Noc se snesla dříve, než se Trevize začal cítit zase trochu normálně.

Malá náplast umělé kůže na odřené ruce utišila bolest, ale utišit ránu na jeho pošramoceném sebevědomí tak snadné nebylo.

Nebyl to jen následek právě prožitého ohrožení. Dokázal čelit nebezpečí stejně jako kterýkoliv jiný průměrně odvážný člověk. To, odkud nebezpečí přišlo, ho zastihlo nepřipraveného. Připadal si směšný. Jak by to vypadalo, kdyby se lidé dozvěděli, že ho zahnali na strom vrčící psi? Těžko by mohlo být horší, kdyby byl zahnán na útěk nálety rozdivočelých kanárků.

Celé hodiny čekal na zvuky nového útoku psů, vytí, škrábání pacek po trupu lodě.

Pelorat naproti tomu vypadal klidně. “Ani chvíli jsem nepochyboval, staříku, že to Bliss zvládne, ale musím ti říct, kamaráde, že jsi vystřelil dobře.”

Trevize pokrčil rameny. Neměl náladu se o tom bavit. Pelorat uchopil svou knihovnu – jeden kompaktní disk, kde měl celoživotní záznamy svých výzkumů mýtů a pověstí – a s ní se uchýlil do ložnice ke své malé čtečce. Vypadal, že je sám se sebou docela spokojen.

Toho si Trevize všiml, ale dál o tom nepřemýšlel. Času bude dost později – až nebude mít hlavu plnou psů.

Když osaměli, Bliss se váhavě zeptala: “Asi tě to trochu zaskočilo?”

“Pořádně,” odpověděl zahloubaně Trevize. “Kdo by si pomyslel, že pohled na psa – nějakého psa – mě přiměje zachránit si život útěkem.”

“Po dvaceti tisících letech bez lidí nebude asi tak docela obyčejným psem. Ty bestie jsou teď určitě nejsilnějšími velkými dravci.”

Trevize přikývl. “Tohle jsem si spočítal, když jsem seděl na té větvi v roli jejich kořisti. S tou nevyváženou ekologií jsi měla zcela určitě pravdu.”

“Z lidského hlediska je určitě nevyvážená, ale vezmu-li v úvahu, jak schopnými lovci se ti psi zdají být, napadá mě, že Pel měl možná pravdu, když říkal, že ekologická rovnováha se dokáže obnovit sama.

Zaplní různá životní prostředí nově vzniklými variacemi toho mála druhů, dovezených kdysi na ten který svět.”

“Je to divné,” přemýšlel nahlas Trevize, “ale stejná myšlenka napadla i mě.”

“Ovšem za předpokladu, že nerovnováha není natolik velká, aby proces sebenápravy trval příliš dlouho. Jinak by se ještě předtím mohla stát planeta pro život naprosto nevhodnou.” Trevize zabručel.

Bliss se na něj zamyšleně podívala: “Jak tě napadlo vzít si zbraně?”

Trevize si povzdechl: “Moc mi nepomohly. Nebýt tvé schopnosti…”

“Ne tak docela. Potřebovala jsem tvoji zbraň. Měla jsem málo času na přípravu a při pouze hyperprostorovém kontaktu se zbytkem Gai a s tím, že mě obklopovalo tolik individuálních vědomí naprosto neznámé povahy, bych bez tvého neuronového biče nic nezmohla.”

“Paprskomet nebyl k ničemu. Zkoušel jsem ho.”

“Po výstřelu z paprskometu pes jenom zmizel, Trevizi. Zbytek byl asi překvapený, ale ne vystrašený.”

“Kdyby jen to,” zamračil se Trevize. “Oni ty zbytky sežrali.

Vlastně se dá říci, že jsem je uplácel, aby zůstali.”

“Ano. Chápu, že to tak na ně mohlo působit. Neuronový bič má ale jiné účinky. Působí bolest a zasažený pes vydává nářek, jemuž ostatní psi dobře rozumějí. A když nic jiného, tak jejich podmíněný reflex v nich probudí strach. Jakmile byli připraveni k útěku, stačilo už jenom trochu postrčit jejich vědomí – a hned pelášili.”

“Ano, ty sis na rozdíl ode mě uvědomila, že v tomto případě je bič daleko účinnější zbraní.”

“Jsem zvyklá pracovat s mozky. Ty ne. Proto jsem trvala na malé ráně a chtěla, abys mířil na jednoho psa. Nebylo třeba působit mu tolik bolesti, aby jsme ho zabili a on zůstal zticha. A nechtěla jsem, aby vyvolaná bolest byla natolik rozptýlená, že by způsobila jenom zakňučení. Chtěla jsem silnou bolest, soustředěnou do jednoho bodu.”

“Povedlo se ti to, Bliss!” usmál se Trevize. “Zabralo to bezvadně.

Jsem ti opravdu zavázán.”

“Jsi pohoršen,” řekla zamyšleně Bliss, “protože se ti zdá, že ses choval směšně. Znovu opakuji, že bez tvých zbraní bych nic nezmohla. Vrtá mi však hlavou, proč ses přes všechna má ujištění, že na tomto světě nejsou lidé – čímž jsem si stále ještě jistá -, ozbrojil.

Předvídal jsi psy?”

“Ne,” odpověděl Trevize. “To určitě ne. Alespoň ne vědomě. A taky nemám ve zvyku chodit ozbrojen. Na ComporeIlonu mě vůbec nenapadlo, abych si vzal zbraně. – Ale také si nemohu dovolit propadnout bludu, že v tom jsou nějaké čáry. Tomu nevěřím. Myslím, že jak jsme poprvé hovořili o nerovnovážných ekologiích, nějak neuvědoměle se mi vybavil obraz zvířat, která se bez lidí stávají nebezpečnými.

To je zcela jasně až dodatečné vysvětlení, ale možná že jsem to skutečně trochu předvídal už předem. Byl to jen pocit, nic víc.”

Bliss ho zarazila: “Nemávej nad tím tak ledabyle rukou. Byla jsem při tom rozhovoru, ale takové tušení jsem neměla. Právě tvých předtuch si na tobě Gaia cení. A také chápu, že tě určitě dopaluje, když máš matnou předtuchu, jejíž smysl nedokážeš přesně určit. Je ti nepříjemné jednat rozhodně, ale bez jasného důvodu.”

“Na Terminu se běžně používá výraz ‚jednat podle tušáka’.”

“Na Gaie říkáme ‚vědět bez myšlenek’. Ty nerad víš bez myšlenek, že ano?”

“Jo, otravuje mě to. Nerad se nechávám postrkovat tušáky. Mám za to, že každý tušák má svůj důvod, ale když nevím jaký, tak mám pocit, že nejsem pánem svého mozku. Je to takové mírné šílenství.”

“Když ses rozhodl kladně pro Gaiu a Galexii, jednal jsi podle tušáka a teď hledáš důvod.”

“To jsem už opakoval nejméně desetkrát.”

“A já jsem odmítala vzít tvá slova za bernou minci. Je mí.. to líto.

Už ti nebudu odporovat. Doufám však, že mohu dál poukazovat na přednosti Gai.”

“Ty můžeš všechno,” usmál se Trevize, “když na oplátku uznáš moje právo nepřijmout je.”

“Napadlo tě, že kvůli odchodu jediného živočišného druhu, který je schopen rozumem plánovitě ovlivňovat své prostředí, se tento neznámý svět vrací zpět k určitému divošství a nakonec možná i k zpustošení a neobyvatelnosti? Kdyby ten svět byl Gaiou, nebo ještě lépe částí Galexie, nemohlo by se to stát. Vůdčí rozum by pořád existoval ve formě Galexie jako celku, a kdykoli by se ekologická rovnováha z nějakého důvodu porušila, hned by se díky němu zase vrátila zpět do rovnovážného stavu.”

“To znamená, že by psi přestali papat?”

“Samozřejmě by jedli dál, stejně jako to dělají lidé. Jenže by si vybírali potravu účelně, aby v žádoucím směru vyvažovali přírodní rovnováhu. Jejich úlovky by nebyly náhodné.”

Trevize dál pochyboval: “Psům by možná nevadilo, kdyby ztratili osobní svobodu, ale lidem určitě ano… A co kdyby všichni lidé vymizeli odevšad, a ne jenom z jednoho nebo několika světů? Co kdyby Galexie byla úplně bez lidí? Pořád by existoval vůdčí rozum?

Dokázaly by všechny ostatní formy života a neživé hmoty dohromady vytvořit kolektivní rozum, který by postačoval pro daný účel?”

Bliss zaváhala. “K takové situaci,” řekla, “ještě nedošlo. A ani se nezdá, že by k ní v budoucnosti mělo dojít.”

Trevize pokračoval: “Ale copak nevidíš, že se lidské vědomí zásadně liší od všeho ostatního, a kdyby chybělo, celý úhrn všech ostatních vědomí by je nemohl nahradit? Nejsou lidé zvláštním případem a nemělo by se podle toho i jednat? Neměli by se například navzájem mezi sebou propojovat. A s ostatními objekty už vůbec ne,” “A přece jsi rozhodl ve prospěch Galexie.”

“Přitom pro mé rozhodnutí bylo hlavním důvodem něco, čemu nerozumím.”

“Možná bylo tím hlavním důvodem chvilkové poznání následků nerovnovážných ekologií. Nemohla by jím být tvá úvaha, že každý svět v Galaxii balancuje na ostří nože, kde na obou stranách je nestabilita, a jedině Galexie dokáže zabránit takové katastrofě, jaká se odehrává na tomto světě. Nemluvě o pokračujících mezilidských válečných katastrofách a selhání jejich projektů.”

“Ne. Ve chvíli rozhodování, jsem na nerovnovážné ekologie nemyslel.”

“Jak si tím můžeš být tak jist?”

“Já sice nikdy nevím, co vlastně tuším, ale když potom něco dodatečně vyplave napovrch, poznám, jestli to opravdu je ta věc, kterou jsem tušil. Tak se mi zdá, že jsem na tomhle světě asi předvídal nebezpečná zvířata.”

“No dobře,” řekla Bliss věcně, “ta nebezpečná zvěř nás mohla mít na svědomí – nebýt kombinace našich sil, tvého tušení a mého mentalismu. Buďme tedy přáteli.”

Trevize přikývl. “Jestli chceš?”

V jeho hlase byl chlad který přiměl Bliss pozvednout obočí, ale v tom okamžiku se dovnitř vřítil Pelorat. Kýval hlavou, jako by se ji chystal shodit ze šíje.

“Myslím, “řekl,” že to máme.”

39.

Trevize většinou na snadná vítězství nevěřil, ale bylo jenom lidské, když jednou zapomněl na svůj zdravý úsudek a uvěřil. Cítil, jak se mu stahuje hruď a hrdlo, a přece se mu podařilo ze sebe vysoukat: “Polohu Země? Tys ji objevil, Janove?”

Pelorat chvíli civěl na Trevize a jeho nadšení splasklo. “To ne,” vyhrkl očividně zahanben.” To zrovna ne, Golane. – Vlastně vůbec ne. Na to jsem úplně zapomněl. Objevil jsem něco docela jiného.

V rozvalinách. Asi to není nijak důležité.”

Trevize se vzmohl na dlouhý nádech. “Nevadí, Janove. Každý nález je důležitý. Co jsi nám přišel povědět?”

“Tedy,” spustil Pelorat, “já jen, že se téměř nic nezachovalo, rozumíš.

Po dvaceti tisících let, bouřek a vichrů toho moc nezůstane.

K rozkladu přispívají navíc i rostliny a živočichové… Ale toho si nevšímej. Důležité je, že ‚téměř nic’ neznamená’vůbec nic’.

V těch rozvalinách musela kdysi stát nějaká veřejná budova, protože se tam válel takový kámen, nebo kus betonu s vyrytými písmeny.

Byla téměř nečitelná, chápeš, staříku, ale já je vyfotil jedním z těch fotoaparátů, které máme na palubě lodi, s vestavěným počítačovým profilováním. Nějak jsem se nedostal k tomu, abych se tě zeptal, jestli si jeden můžu vzít, Golane, ale bylo to důležité a já…”

Trevize netrpělivě mávl rukou. “Pokračuj!”

“Podařilo se mi rozeznat některá písmena. Byla velmi stará. I přes zvětšení počítačem a s mou docela slušnou praxí ve čtení archaických písmen toho nebylo možné moc vyluštit, kromě dvou slov.

Byla napsaná většími písmeny a o trochu zřetelněji než zbytek. Písmena byla asi vyryta o něco hlouběji, neboť slova označovala jméno světa. Zněla: ‚Planeta Aurora’, no a tak si myslím, že stojíme na světě, který se jmenuje Aurora, nebo se Aurora jmenoval.”

“Nějak se jmenovat musel,” ušklíbl se Trevize.

“Ano, ale kdy jsou jména vybírána náhodně? Právě jsem pečlivě prohledal svou knihovnu a objevil staré legendy, které pocházejí ze dvou velmi vzdálených světů, takže se celkem logicky dá předpokládat, že vznikly nezávisle na sobě. Pokud to člověka zajímá. – Ale toho si nevšímej. V obou legendách je výraz ‚aurora’ užíván pro úsvit. Můžeme tedy předpokládat, že v některých předgalaktických jazycích slovo ‚aurora’ opravdu znamenalo jitro.

Různá označení úsvitu a rozbřesku se často používají jako jména pro vesmírné stanice nebo další vesmírná zařízení, která jsou prvními svého druhu. Jestliže je tento svět v jakémkoli jazyce pojmenován Úsvit, může to znamenat, že je také prvním svého druhu.”

Trevize se zavrtěl: “Chceš snad tvrdit, že tahle planeta je Země a Aurora je obměnou jejího jména, neboť představuje úsvit života a lidstva?”

Pelorat sklopil oči: “Takhle daleko bych zacházet nechtěl, Golane.”

Trevize se stínem hořkosti v hlase řekl: “Koneckonců tu není radioaktivní povrch ani žádný obrovský satelit, ani plynný obr s ohromnými prstenci.”

“Přesně tak. Ale Deniador z Comporellonu si zřejmě myslel, že je to jeden ze světů, který byl kdysi zalidněn první vlnou osídlovatelů – Intermitentními. Jestli to tak opravdu bylo, potom by jeho jméno, Aurora, mohlo naznačovat, že jde o první z těch Intermitentních světů.

Možná, že právě v tomto okamžiku stojíme na nejstarším lidském světě v Galaxii, hned po samotné Zemi. Není to vzrušující?”

“Zajímavé to každopádně je, Janove, ale nezdá se ti, že toho vyvozuješ ze jména Aurora trochu moc?”

“To ještě není všechno,” prohlásil Pelorat vzrušeně. “Pokud jsem ve svých záznamech mohl zjistit, v Galaxii dnes není žádný svět se jménem Aurora, a tvůj počítač to určitě potvrdí. Jak jsem říkal, je spousta všelijakých světů a dalších objektů, které nesou různé obměny jména Úsvit, ale žádný nepoužívá původní slovo Aurora.”

“Proč by taky měl? Jestli je to předgalaktické slovo, nebude pravděpodobně nijak populární.”

“Ale jména zůstávají, i když nedávají smysl. Kdyby toto byl první osídlený svět, byl by slavný. Mohl by dokonce být nějakou dobu hlavním světem Galaxie. Určitě by si další světy daly jméno Nová Aurora nebo Přední Aurora nebo nějak podobně. A pak ostatní…”

Trevize ho přerušil. “Nemusel být prvním osídleným světem.

Možná ani nebyl příliš důležitý.”

“Napadá mě lepší vysvětlení, starouši.”

“Tak ven s ním, Janove.”

“Jestli první vlnu osídlování předběhla druhá, ke které nyní patří všechny světy současné Galaxie – jak nám řekl Deniador -, pak s velkou pravděpodobností došlo mezi oběma vlnami k období značné nesnášenlivosti. Osídlovatelé druhé vlny – když budovali světy, které teď máme – by nepoužili žádné jméno, označující některý ze světů první vlny. Tímto způsobem můžeme ze skutečnosti, že jméno Aurora nebylo nikdy zopakováno, vyvodit, že opravdu byly dvě vlny osídlovatelů a tento svět byl objeven tou první z nich.”

Trevize se usmál. “Začínám chápat, Janove, jak vy mytologové pracujete. Postavíte nádhernou konstrukci, ale ta může stát na vodě.

V legendách se vypráví, že osídlovatelé první vlny byli doprovázeni bezpočtem robotů, kteří pravděpodobně přivodili jejich zkázu. Kdybychom na tomhle světě dokázali najít robota, byl bych ochoten přijmout tuto ‚prvovlnnou’ hypotézu. Ale nemůžeme předpokládat, že po dvaceti tisí…”

Pelorat, který se už trochu uklidnil předchozí řečí, našel konečně svůj hlas. “Golane, já ti to neřekl? – No, samozřejmě, neřekl. Jsem tak rozrušený, že nedokážu vylíčit věci popořadě. Byl tam robot!”

40.

Trevize si mnul čelo, skoro jako by ho bolelo. “Robot? Tam byl robot?”

“Ano,” přisvědčil Pelorat a svoje tvrzení zdůrazňoval mocným přikyvováním.

“Jak to víš?”

“Vím. Byl to robot. Jak bych to mohl nevědět, když jsem ho viděl?”

“Už jsi nějakého viděl někdy dřív?”

“Ne, ale byl kovový a vypadal jako člověk. Hlava, ruce, nohy, trup. Říkám sice ‘kovový’, ale byl spíš úplně zrezivělý, a jak jsem k němu šel, myslím, že otřesy způsobené mými kroky ho ještě víc poškodily, takže když jsem pak natáhl ruku, abych se ho dotkl…”

“Proč ses ho chtěl dotknout?”

“No, myslím, že jsem nemohl tak docela uvěřit svým očím.

Udělal jsem to bezděčně… No a pak, hned jak jsem se ho dotkl, se rozpadl. Ale…”

“No?”

“Než se rozpadl docela, jako by mu velice slaboučce svitlo v očích a vydal zvuk, jako by se pokoušel něco říci.”

“On ještě fungoval?”

“Jenom maličko, Golane. A pak se zhroutil.”

Trevize se otočil na Bliss. “Dosvědčíš mu tohle všechno, Bliss?”

“Byl to robot a my ho viděli,” potvrdila Bliss.

“A ještě fungoval?”

“Když se rozpadal, zachytila jsem slabé neuronové vzruchy,” řekla Bliss bezbarvým hlasem .

“Kde se tam vzala neuronová aktivita? Robot přece nemá organický mozek složený z buněk.”

“Má asi nějakou computerovou obdobu,” odpověděla Bliss, “a tu já cítím.”

“A cítila jsi mentalitu robota, nebo spíš člověka?”

Bliss našpulila rty a řekla: “Bylo to příliš nezřetelné. Nedalo se poznat nic jiného, než že to tam je.”

Trevize se podíval na Bliss, potom na Pelorata a řekl hlasem plným zlosti: “Tím se všechno mění.”

ČÁST ČTVRTÁ SOLARIA

KAPITOLA 10

ROBOTI

41.

Během večeře byl Trevize ponořen v myšlenkách a Bliss se soustředila na jídlo.

Pelorat byl jediný, kdo dychtivě hovořil. Upozorňoval, že jsou-li opravdu na Auroře a toto je první osídlený svět, měli by být značně blízko Země.

“Asi by se vyplatilo, kdybychom prozkoumali nejbližší satelity,” navrhoval. “Znamenalo by to probrat nanejvýš pár stovek hvězd.”

Trevize zabručel, že hledat naslepo je to poslední a on že se k Zemi ani nepokusí přiblížit, i kdyby ji našel, dokud o ní nebude mít co nejvíc informací. Dál už jen mlčel a Pelorat, kterému očividně sklaplo, také utichl.

Po jídle, když Trevize stále nic neříkal, se ho Pelorat opatrně zeptal: “Zůstaneme tady, Golane?”

“Přes noc určitě,” odpověděl Trevize. “Potřebuji si něco trochu promyslet.”

“Nebude to nebezpečné?”

“Pokud tu nepobíhá nic horšího než psi,” řekl Trevize, “tak nám v lodi nic nehrozí.”

“Jak dlouho by nám trval start, kdyby tu něco horšího než psi bylo?” zajímal se Pelorat.

Trevize ho uklidnil: “Počítač je ve startovní pohotovosti. Myslím, že bychom dokázali odstartovat ve dvou až třech minutách.

Kdyby se dělo něco neočekávaného, varoval by nás počítač dostatečně zřetelně, takže navrhuji, abychom si trochu zdřímli. Zítra po ránu se rozhodnu, co podnikneme dál.”

To se lehce řekne, pomyslel si Trevize, když v noci bezesně zíral do tmy, stočený do klubíčka a napůl oblečen, na podlaze pilotní kabiny. Nebylo to nijak pohodlné, ale věděl, že by mu postel tentokrát k spánku nepomohla a tady by alespoň mohl ihned jednat, kdyby počítač vyhlásil poplach. Potom zaslechl kroky, bezděčně se posadil a narazil hlavou do rohu pultu. Rána nebyla taková, aby něco poškodil, ale dost veliká na to, aby zaklel bolestí a třel si naražené místo.

“Janove?” sykl tiše se slzami v očích.

“To jsem já, Bliss.”

Trevize natáhl ruku přes okraj panelu, aby se alespoň zčásti spojil s počítačem, a měkké světlo ukázalo Bliss ve světle růžovém župánku.

Trevize na ni houkl: “Co je?”

“Dívala jsem se do tvé ložnice a tys tam nebyl. Ale cítila jsem činnost tvých neuronů a šla za ní. Byl jsi vzhůru, a tak jsem vešla.”

“No jo, ale co chceš?”

Posadila se zády ke stěně. Bradu si opřela o skrčená kolena.

Ušklíbla se: “Neplaš se. Nemám políčeno na zbytky tvého panictví.”

“Toho se u tebe nebojím,” vrátil jí sarkasticky Trevize.

“Proč nespíš? Potřebuješ víc spánku než my.”

“Já vím,” pravila tichým upřímným hlasem, “ta příhoda se psy byla opravdu vyčerpávající.”

“To ti věřím.”

“Ale musím s tebou mluvit mezi čtyřma očima.”

“O čem?”

“Když ti Pel vyprávěl o tom robotovi, řekl jsi, že se tím všechno mění. Jak jsi to myslel?”

“Copak to sama nechápeš? Měli jsme tři soustavy souřadnic; tři Zakázané světy. Chci se podívat na všechny tři, abych se dozvěděl o Zemi co nejvíc, než se pokusím k ní dostat.” Nahnul se o kousek blíž, aby mohl mluvit ještě tišeji, a pak si prudce odsedl. “Podívej, nechtěl bych, aby nás sem přišel Janov hledat. – Nevím, co by si pomyslel.”

“To se nestane. Spí – trochu jsem mu pomohla. Kdyby se začal probouzet, neunikne mi to… Pokračuj. Chceš se podívat na všechny tři. Co se změnilo?”

“Neměl jsem v plánu marnit zbytečně čas na některém světě.

Jestli tahle planeta, Aurora, není dvacet tisíc let obydlena lidmi, pak tu těžko můžeme nalézt nějaké cenné informace. Nechci strávit týdny nebo měsíce neužitečným prohledáváním povrchu planety a zaháněním psů, koček, býků nebo jiných zdivočelých, nebezpečných zvířat jen kvůli naději, že najdu nějaký zlomek informací v prachu, rzi a rozkladu. Snad by na jednom nebo na obou dalších Zakázaných světech mohli být lidé a neporušené knihovny… Měl jsem tedy v úmysl z tohoto světa ihned odletět. Kdybych to udělal, byli bychom už ve vesmíru a spali v naprostém bezpečí.”

“Ale?”

“Jestli jsou dosud na tomhle světě fungující roboti, mohli by znát důležité věci, které by se nám třeba hodily. Slyšel jsem, že roboti musí poslouchat rozkazy a nesmí ublížit lidem. Bylo by tedy bezpečnější jednat s nimi než s lidmi.”

“Tak jsi svůj plán změnil a chceš tu zůstat a hledat roboty.”

“Po pravdě řečeno se mi tady zůstávat příliš nechce, Bliss. Připadá mi, že roboti nemohou fungovat dvacet tisíc let bez údržby. – A přece, když jsi uviděla jiskřičku aktivity, je jasné, že se nemohu spolehnout na úsudek svého laického rozumu. Nesmím se nechat strhnout ignorantstvím. Roboti jsou asi mnohem odolnější, než jsem si představoval, nebo jsou schopni samoúdržby.”

Bliss se zatvářila tajuplně. “Trevizi, já ti něco prozradím, ale musíš o tom mlčet.”

“Mlčet?” zeptal se Trevize a překvapením zesílil hlas.

“Před kým?”

“Pšt! Před Pelem samozřejmě. Podívej, je zbytečné, abys měnil svůj plán. Měl jsi pravdu. Na tomhle světě žádný fungující robot není.

Necítím žádnou aktivitu.”

“Cítila jsi aktivitu u robota, kterého jste našli, a jeden je dostatečný…”

“Necítila jsem nic. Nefungoval, a pěkně dlouho.”

“Říkala jsi…”

“Vím, co jsem říkala. Pel si myslel, že zahlédl pohyb a uslyšel nějaký zvuk. Pel je romantik. Po celou dobu své vědecké činnosti sbíral údaje, ale to je velmi těžká cesta k získání vědeckého věhlasu.

On by strašně rád udělal nějaký významný objev. Měl jsi vidět, jak byl šťastný, když našel ten nápis. Byl to jeho první skutečný objev.

Zoufale se snažil najít ještě něco.”

“Chceš říct, že přesvědčil sám sebe, že našel fungujícího robota, a přitom ho nenašel? Copak opravdu tak zoufale toužil něco objevit?”

“To, co našel, nebylo nic víc než hromada rezatého šrotu. Nebylo tam o nic víc vědomí než ve skále, o kterou to bylo opřené.”

“Ale ty jsi jeho vyprávění potvrdila.”

“Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych mu tu radost zkazila.

Tolik pro mě znamená.”

Trevize se dlouze zadíval na Bliss a potom řekl: “Mohla bys mi vysvětlit, proč pro tebe tolik znamená? Chci to vědět. Fakt to chci vědět. Vždyť je to postarší muž a to pro tebe nemůže být žádná romantika.

Navíc je Izolovaný a ty Izolovanými pohrdáš. Jsi mladá a krásná a určitě je spousta částí Gai, které mají těla silných a hezkých mladých chlapů. S nimi bys mohla prožívat fyzickou lásku, která by duněla celou Gaiou a vynesla tě na vrcholy rozkoše. Tak co vidíš na Janovovi?”

Bliss se vážně zahleděla na Trevize. “Copak ty ho nemiluješ?”

Trevize pokrčil rameny. “Mám ho rád. Asi bych mohl říci, že ho i miluji, ale samozřejmě asexuálně.”

“Neznáš ho příliš dlouho, Trevizi. Proč ho miluješ tou svou asexuální láskou?”

Trevize, aniž by si to uvědomil, se začal usmívat. “Je to takový rozkošný poděs. Fakt si myslím, že snad nikdy v životě na sebe nebral ohled. Nařídili mu, aby letěl se mnou, a on letěl. Bez námitek.

Chtěl, abych letěl na Trantor, ale když jsem řekl, že chci letět na Gaiu, vůbec se nehádal. A teď se mnou hledá Zemi, i když určitě ví, že je to nebezpečné. Jsem pevně přesvědčen, že kdyby to bylo potřeba, položil by bez reptání za mě – nebo kohokoli jiného – svůj život.”

“Obětoval bys za něj ty svůj život, Trevizi?”

“Snad, kdybych neměl čas na rozmyšlenou. Kdybych čas měl, váhal bych a asi bych měl v kalhotách. Já nejsem takový dobrák jako on. A proto mám to hrozné nutkání chránit ho, aby tím dobrákem zůstal. Nechci, aby ho Galaxie naučila, že má být bestie, rozumíš? A musím ho chránit zvlášť před tebou. Nesnesu představu, že ho odhodíš, až budeš mít dost nějakého nesmyslu, který ti teď na něm připadá zábavný.”

“Ano, předpokládala jsem, že si něco takového myslíš. Nenapadlo tě, že v Pelovi vidím to samé co ty? – A dokonce‚ ještě víc, vzhledem k tomu, že se dokáži napojit přímo jeho vědomí? Chovám se snad, jako bych mu chtěla ublížit? Copak bych mu potvrdila tu jeho bláznivou představu, že viděl fungujícího robota, kdybych mu dokázala ublížit? Trevizi, já jsem zvyklá na to, čemu říkáš dobráctví, protože každá část Gai je připravena obětovat se pro celek. Neznám a nechápeme jiné možnosti chování. Ale přitom se ničeho nevzdáváme, neboť každá část je celek. Nečekám ovšem, že bys tohle pochopil.

Pel je zvláštní člověk, jiný než ostatní.”

Bliss se už na Trevize nedívala. Bylo to, jako by mluvila pro sebe.

“Je Izolovaný. Jeho dobrota není důsledkem toho, že je částí většího celku. Je nesobecký, protože nesobecký je. Rozumíš mi? Může ztratit všechno a nic přitom nezískat, a přece je takový, jaký je. Vedle něj se stydím za to, jaká jsem, aniž bych se bála, že mám co ztratit, a on je jaký je bez touhy něco získat.”

Podívala se znovu, tentokrát velmi vážně, na Trevize. “Vidíš, o co víc ho chápu než ty? A myslíš, že bych mu nějak ublížila?”

“Bliss, dnes dopoledne jsi mi řekla: ‚Buďme přátelé,’ a já ti odpověděl: ‚Jestli chceš?’ Z mé strany to bylo sporné, protože jsem myslel na to, co bys mohla udělat Janovovi. Teď je řada na mně.

Bliss, buďme přátelé! Můžeš dál upozorňovat na výhody Galexie a já můžu dál odmítat přijmout tvé argumenty, ale i tak a přesto, buďme přátelé.” A Trevize jí podal ruku.

“S radostí, Trevizi,” řekla a jejich ruce se pevně sevřely.

42.

Trevize se sám sobě tiše křenil. Byl to vnitřní úsměv, neboť linka jeho úst se ani nepohnula.

Když zpracovával s počítačem první soustavu souřadnic a pátral po případné hvězdě, Bliss s Peloratem napjatě přihlíželi, vyptávali se.

Teď byli ve svém pokoji, buď spali, nebo jen odpočívali a nechali tu práci výhradně na něm. Trevizovi to do určité míry lichotilo, neboť se mu zdálo, že konečně uznali, že ví, co dělá, a není třeba na něj dohlížet, nebo ho povzbuzovat. Z prvního případu věděl, že na počítač se může spolehnout v mnohem větší míře, a cítil, že jej nemusí tolik, pokud vůbec, kontrolovat.

Ukázala se další jasně zářící hvězda, která nebyla zaznamenána na mapě Galaxie. Byla mnohem jasnější než ta, okolo které obíhala Aurora, a přece z nějakého důvodu také nebyla na mapě zanesena.

Trevize žasl nad zvláštnostmi pradávné tradice. V nevědomí našeho mozku mohou být zasuta nebo z něj úplně vypadnout celá staletí.

Celé civilizace mohou být odsouzeny k zapomnění. A přece se mohlo z hloubi těchto staletí a odtrženě od oněch civilizací vynořit pár údajů uchovaných v původní podobě – tyto souřadnice.

Před nějakým časem se o tom zmínil Peloratovi a ten hned poznamenal, že právě tohle je na studiu mýtů a legend tak okouzlující.

“Fígl je v tom,” řekl tenkrát Pelorat, “jak se rozhodnout nebo propracovat k tomu, která konkrétní část legendy věrně odráží pravdivé jádro. To není jednoduché. Různí mytologové přistupují k věci individuálně a vybírají odlišné složky, obvykle podle toho, jak se jim hodí pro jejich vlastní interpretaci.”

V každém případě byla hvězda přesně tam, kde Deniadorovy souřadnice – poopravené podle uplynulého času – říkaly, že bude.

Trevize by byl v tom okamžiku ochotný vsadit se u značnou částku, že i třetí hvězda bude na svém místě. A jestli opravdu bude, začne Trevize věřit ve správnost dalšího tvrzení legendy, že bylo celkem padesát Zakázaných světů (i přes podezřele kulaté číslo), a uvažovat, kde by se těch ostatních čtyřicet sedm mohlo nacházet.

Počítač našel obyvatelný Zakázaný svět obíhající kolem hvězdy a tentokrát již jeho přítomnost nepohnula ani maličko Trevizeovým osrdím. Věděl naprosto jistě, že tam bude. Uvedl Vzdálenou hvězdu na pomalou oběžnou dráhu kolem něj.

Vrstva mraků. byla natolik řídká, že umožňovala dostatečný výhled na povrch planety. Jako téměř u všech obyvatelných světů tvořila i zde jeho velkou část vodní hladina. Rozprostíraly se tu dva polární a jeden tropický oceán. Mírným pásmem se vinul jako had rozlehlý kontinent, který lemoval celou planetu. Zátoky po obou jeho stranách vytvářely místy úzké šíje. V mírném pásmu druhé polokoule se pevninská kra rozlomila na tři velké části, z nichž každá byla v severojižním směru širší než kontinent opačné polokoule.

Trevize litoval, že toho o klimatologii neví dost, aby mohl z toho, co vidí, přibližně určit, jaké mohou být na této planetě teploty a jaká roční období. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že na tom problému nechá pracovat počítač. Potíž byla v tom, že studium klimatu nebylo hlavní náplní jejich programu. Daleko podstatnější bylo, že počítač nezjistil žádné záření, které by prozrazovalo technickou činnost.

Dalekohled mu ukázal, že planeta není “prožraná moly”, a po pouštích ani památky. Krajina v různých odstínech zeleně ubíhala dozadu, ale po městech nebylo na denní straně nikde ani vidu, po světlech na noční straně také ne.

Byla to další planeta plná života, ale bez lidí?

Trevize zaklepal na dveře druhé ložnice.

“Bliss?” zvolal polohlasně a znovu zaklepal.

Zaslechl šelest a Blissin hlas odpověděl: “Ano?”

“Mohla bys sem přijít? Potřebuji tvou pomoc.”

“Počkej chvilku, trochu se upravím.”

Když se konečně objevila, vypadala úplně stejně jako vždy, když ji Trevize viděl. Byl trochu otrávený, že ho nechala čekat, protože mu na jejím vzhledu záleželo pramálo. Byli teď ale přáteli, a proto svou rozmrzelost potlačil. S úsměvem a naprosto příjemným tónem se zeptala: “Co pro tebe mohu udělat, Trevizi?”

Trevize ukázal na obrazovku. “Jak vidíš, pohybujeme se nad povrchem, který budí dojem dokonale zdravého světa s pevninou porostlou solidní vegetací. Ale v noci tu nesvítí jediné světlo a nevyskytuje se zde ani žádné umělé záření. Prosím tě, zaposlouchej se a pověz mi, jestli na něm vůbec žijí nějaká zvířata. V jednom místě se mi zdálo, že vidím pasoucí se stáda, ale nebyl jsem si jist. Asi jsem jen viděl, co jsem si tak zoufale vidět přál.”

Bliss “poslouchala”. Nebo se alespoň na její tváři objevil podivně významný výraz.

“Ach ano, překypuje bohatstvím života. Je na něm spousta živočichů,” řekla po chvíli.

“Savci?”

“Určitě.”

“Lidé?”

Teď se zdálo že se soustředí více. Uplynula celá minuta a potom další. Nakonec se uvolnila. “To tak docela nemohu říci. Tu a tam se mi zdálo, že cítím impuls inteligence dostatečně silný, abych ho mohla považovat za lidský rozum. Ale bylo to příliš nezřetelné a v tak nepravidelných intervalech, že se obávám, že i u mě je přání otcem myšlenky. Víš…” zamyšleně se odmlčela a Trevize ji pobídl: “No pověz!”

“Zdá se, že ta věc, kterou cítím, je zřejmě něco jiného. Není to nic, co bych důvěrně znala, ale nechápu, co jiného by to mohlo být, než…”

Tvář se jí opět napjala soustředěním, jak začala znovu a s ještě zřetelnějším úsilím “poslouchat”.

“Tak co?” naléhal znovu Trevize.

Uvolnila se. “Připadá mi, že to nemůže být nic jiného než roboti.”

“Roboti?!”

“Ano, a cítím-li roboty, měla bych určitě také cítit i lidi. Ty ale necítím.”

“Roboti!” zopakoval zamračený Trevize.

“Ano,” prohlásila Bliss, “a soudím, že jich je značné množství.”

43.

Když se o nich Pelorat dozvěděl, také řekl: “Roboti!” A téměř stejným tónem jako Trevize. Pak se mírně usmál. “Měl jsi pravdu, Golane, a já dělal chybu, že jsem o tom pochyboval.”

“Nevzpomínám si Janove, že jsi o něčem pochyboval.”

“Ale ano, kamaráde, nepovažoval jsem však za nutné své pochybnosti vyjádřit. Jen jsem si v duchu pomyslel, že je chyba odlétat z Aurory, když máme šanci pohovořit si s nějakým robotem, který přežil. Ale teď je mi jasné, že jsi věděl o bohatší zásobě robotů.”

“Vůbec ne, Janove. Nic jsem nevěděl. Prostě jsem to riskl. Bliss mi sdělila, že jejich mentální pole pravděpodobně svědčí o tom, že jsou v plném provozu, a mně se zdá, že dost dobře nemohou být v plném chodu, aniž by se kolem nich motali lidé a starali se o jejich údržbu. Jenže nemůžeme kápnout na nic lidského, a tak stále hledáme.”

Pelorat studoval zamyšleně obrazovku. “Vypadá to jako jeden velký prales.”

“Z větší části, ale jsou v něm i světlé skvrny, asi savany. Potíž je, že nejsou vidět města. Ať v noci nebo ve dne, není tady kromě tepelného záření žádné jiné.”

“Takže další svět bez lidí?”

“S tím si právě lámu hlavu. Bliss je v kuchyňce a snaží se soustředit.

Stanovil jsem si cosi jako nultý poledník planety, což znamená, že je planeta v počítači rozdělena na zeměpisné délky a šířky.

Bliss má malý přístroj, který uvádí do chodu pokaždé, když má pocit, že narazila na neobvyklou koncentraci mentální aktivity robotů – v souvislosti s roboty se asi nedá říci ‚neuronová aktivita’ – nebo nějaký impuls lidských myšlenek. Přístroj je napojen na počítač, který zaznamenává polohu označených míst v příslušných výškách a šířkách. My ho potom necháme vybrat vhodné místo pro přistání.”

Pelorat se tvářil starostlivě. “Je rozumné nechat tu volbu na počítači?”

“Proč ne, Janove? Počítač má k vhodné volbě všechny předpoklady.

Navíc, co je špatného na tom, že vezmeme do úvahy volbu počítače, když se stejně sami nemáme při výběru o co opřít?”

Pelorat se rozzářil: “Na tom něco je, Golane. V některých velmi starých legendách jsou uvedeny příběhy o lidech, kteří se rozhodovali podle kostek vržených na zem.”

“Vážně? K čemu to bylo dobré?”

“Na každé straně kostky byl nějaký pokyn. Ano – ne – snad – čekej – a podobně. Po dopadu horní strana kostky ukazovala, který pokyn se má splnit. Nebo házeli kuličku po obvodu zvláštního vroubkovaného talíře. Nad důlky byly umístěny různé pokyny a platil ten pokyn, který byl napsán nad prohlubní, v ní se kulička zastavila.

Někteří mytologové si myslí, že takové počínání připomínalo spíš kolo štěstěny než loterii, ale podle mého názoru je to víceméně jedna a tatáž věc.”

“V jistém smyslu,” usmál se Trevize, “hrajeme při vybírání místa přistání kolo štěstěny.”

Bliss se vynořila z kuchyňky ještě včas, aby slyšela poslední poznámku.

Zvolala: “Žádné kolo štěstěny. Zmáčkla jsem několik ‚snad’ a potom jednu tutovku ‚ano’. A k tomu ‚ano’ také poletíme.”

“Co vyvolalo to ‚ano’?” zeptal se Trevize.

“Zachytila jsem impuls lidské myšlenky. Určitě a nepochybně.”

44.

Na planetě jistě sprchlo, neboť tráva byla mokrá. Po obloze se proháněla mračna, která se začínala protrhávat.

Vzdálená hvězda měkce dosedla poblíž malého lesíku. – Pro případ, že by se objevili divocí psi, pomyslel si Trevize, ale moc vtipné mu to nepřipadalo. Byli obklopeni něčím, co připomínalo pastviny.

Během přistávacího manévru zahlédl Trevize z výšky odkud měl lepší rozhled, nějaké sady a obilná pole a tentokrát beze vší pochybnosti i pasoucí se stáda.

A přece nebyla nikde žádná stavba. Nic uměle vytvořeného, kromě pravidelných přímek stromů v sadech a ostrých hranic oddělujících pole. To působilo stejně umělým dojmem, jaký by vyvolával disk mikrovlnného kolektoru elektrárny. Mohli by roboti vytvořit takový obraz uvědomělé činnosti bez lidí?

Trevize si rozvážně připínal pouzdra se zbraněmi. Teď si byl jist, že zásobníky jsou plné a obě zbraně připraveny k palbě. Na chvíli se střetl pohledem s Bliss. Ruce se mu zastavily.

“Pokračuj,” řekla. “Nemyslím, že je budeš mít příležitost použít, ale to už jsem si myslela jednou taky, viď?”

Trevize se otočil k Peloratovi: “Chceš se ozbrojit, Janove?”

Pelorat pokrčil rameny. “Ne, díky. Cítím se naprosto bezpečně, když ty nás bráníš tělesně a Bliss duševně. Je asi ode mne zbabělé schovávat se do bezpečí za vás dva, ale jsem vám za to, že se postaráte, abych se nedostal do žádné situace, kdy bych musel použít násilí, příliš zavázán, než abych cítil skutečnou vinu.”

Trevize přikývl: “Já ti rozumím. Jen nikam nechoď sám. Jestli se s Bliss rozdělíme, zůstaň s jedním z nás a nikam neodbíhej, i kdyby tě zvědavost lákala sebevíc.”

“Nedělej si starosti, Trevizi,” řekla Bliss. “Dohlédnu na něj.”

Trevize vystoupil z lodě první. Ostrý vítr byl po dešti poněkud chladný, ale Trevize to uvítal. Před deštěm bylo asi nepříjemné dusno.

Překvapeně vtáhl do plic čerstvý vzduch. Planeta příjemně voněla.

Věděl, že každá planeta má svou vůni, vždycky podivnou a obvykle nepříjemnou – možná to ale bylo tím, že na ni nebyli zvyklí.

Nemůže být neobvyklost také příjemná? Nebo to je jen výsledek náhody, která je zavedla na planetu hned po dešti a v příhodném období roku? Ať to bylo cokoli… “Tak pojďte,” zvolala Bliss, “je tady docela příjemně.”

Vynořil se Pelorat a řekl: “Příjemně, to je přesně to slovo. Myslíš, že to tu vždycky takhle voní?”

“Na tom nezáleží. Za hodinku si stejně na aróma zvykneme. Čichové buňky se dostatečně zasytí a neucítíme nic.”

“Škoda,” poznamenal Pelorat.

“Tráva je mokrá,” oznámila Bliss s trochou nevole.

“A proč by neměla být? Koneckonců na Gaie také prší!” řekl Trevize, a než stačil domluvit, ozářil je paprsek žlutavého slunečního světla, pronikající malou skulinou v oblacích. Brzy jich bude víc.

“Ano,” souhlasila Bliss, “ale já/my/Gaia víme, kdy přijde, a jsme na něj připraveni.”

“To je mi vás líto,” ušklíbl se Trevize. “Připravujete se tím o vzrušující překvapení.”

Bliss si povzdechla: “Máš pravdu. Zkusím nebýt tak provinciální.”

Pelorat se rozhlédl a zklamaně zabručel: “Vypadá to, že tu nic není.”

“To je jen zdání,” ujistila ho Bliss. “Přicházejí za tou vyvýšeninou.”

Podívala se na Trevize. “Myslíš, že bychom jim měli jít naproti?”

Trevize zavrtěl hlavou. “Ne. My jsme jim vyšli vstříc mnoho parseků. Ten zbytek mohou dojít sami. Počkáme na ně tady.” Pouze Bliss mohla vnímat, jak se přibližují. Pak se však ve směru, kterým ukazovala prstem, na vrcholku vyvýšeniny objevila postava. Za ní druhá a třetí.

“To je zatím všechno,” prohlásila Bliss.

Trevize si je zvědavě prohlížel. Ačkoli ještě nikdy robota neviděl, nebylo v něm ani zrnko pochybnosti, že ta chvíle právě nastala.

Svými obrysy i celkovou podobou připomínali lidské postavy a nebylo ani vidět, že jsou kovoví. Jejich povrch byl matný a vyvolával dojem měkkosti, jako by byli potaženi plyšem.

Jak ale mohl vědět, že ta měkkost je jen dojem? Trevize pocítil náhlou touhu sáhnout si na ty postavy, které se tak apaticky přibližovaly.

Jestli to byl opravdu Zakázaný svět a žádná vesmírná loď se k němu ještě nikdy nedostala – a určitě tomu tak bylo, neboť jeho slunce nebylo zaneseno v Galaktické mapě -, potom Vzdálená hvězda a lidé, jež přinesla, musí představovat něco, co ti roboti ještě nezažili.

A přece jednali zcela jistě, jako by plnili rutinní úkoly.

Trevize potichu řekl: “Tady možná získáme informace, které bychom nesehnali nikde jinde v Galaxii. Mohli bychom se jich vyptat na polohu Země vzhledem k tomuto světu. Jestli to vědí, tak to řeknou. Kdo ví, jak dlouho tyhle mašiny fungují a co přestály. Snad nám mohou odpovědět podle svých osobních pamětí. Jen si to představte!”

“Na druhou stranu,” namítla Bliss, “mohli být vyrobeni docela nedávno a nemusí nic vědět.”

“Nebo,” připojil se Pelorat, “něco vědět mohou, ale odmítnou to prozradit.”

Trevize řekl: “Já myslím, že nemohou odmítnout. Jedině snad, kdyby jim někdo nařídil, aby nám nic nepovídali. Ale kdo by jim takový rozkaz dal, když nikdo na této planetě nemohl náš přílet předpokládat?”

Roboti se zastavili ve vzdálenosti asi tří metrů. Nic neřekli u zůstali nehybně stát.

Trevize s pravačkou na paprskometu promluvil k Bliss, aniž by spustil roboty z očí: “Dokážeš poznat, jestli nemají nepřátelské úmysly?”

“Trevizi, musíš počítat s tím, že nemám žádné zkušenosti s jejich mentálními pochody, ale řekla bych, že v nich nic nepřátelského necítím.”

Trevize pustil rukojeť zbraně, ale zůstával ve střehu. Zdvihl levou ruku dlaní k robotům. Doufal, že ten posunek pochopí jako smířlivé gesto, a pomalu řekl: “Zdravím vás. Přicházíme ne tento svět jako vaši přátelé.”

Prostřední robot vysekl hlavou nevydařenou poklonu, kterou by si optimista mohl vyložit snad i jako posunek dobré vůle, a odpověděl.

Trevizovi údivem málem upadla sanice. Na světě s galaktickou komunikací by nikdo nepomyslel na nedostatky v tak základní záležitosti. Robot nemluvil standardní galaxštinou ani ničím alespoň vzdáleně podobným. Trevize nerozuměl ani slovo.

45.

Pelorat byl překvapen stejně jako Trevize, ale v jeho překvapení se projevovala i radost.

“Není to zvláštní?” zeptal se.

Trevize se k němu obrátil. V jeho hlase zaznělo trochu víc drsnosti: “To není zvláštní. To je hatmatilka.”

Pelorat řekl: “Kdepak hatmatilka. To je galaxština, ale pořádně starobylá. Rozuměl jsem pár slov. Asi bych pochytil víc, kdybych to viděl napsané. Výslovnost, to je to, co z toho dělá skutečný hlavolam.”

“Co tedy říkal?”

“Myslím, že říkal, že nerozumí, co jsi povídal.”

Bliss poznamenala: “Já nedokážu poznat, co říkal, ale cítila jsem jeho zmatenost, a to sedí. Tedy jestli mohu důvěřovat své analýze emocí robota – nebo jestli vůbec něco takového existuje.”

Pelorat chvíli velmi pomalu a nesouvisle mluvil, až všichni tři roboti svorně přikývli.

“Co to bylo?” zeptal se Trevize.

“Řekl jsem jim, že jejich jazyk moc neovládám, ale budu se snažit.

Požádal jsem je o trpělivost. To mě podrž, staříku, tohle je hrozně zajímavé,” dodal ještě Pelorat.

“Hrozně na nic,” zamručel Trevize.

“Víš,” pustil se Pelorat do výkladu, “každá obyvatelná planeta v Galaxii se dopracovala ke své vlastní variantě galaxštiny, takže existuje na milión nářečí, která jsou někdy navzájem těžko srozumitelná, ale všechna drží pohromadě standardní galaxština. Tento svět je již dvacet tisíc let izolovaný, to je jisté. Za běžných okolností by se zdejší nářečí odpoutalo od nářečí ostatních světů Galaxie natolik, že by vytvořilo naprosto odlišnou řeč. Nedošlo k tomu snad proto, protože tento svět má sociální systém závislý na robotech, kteří rozumí pouze jazyku, v němž byli naprogramováni. Aby se nemusely stále měnit programy, zůstával jazyk beze změn a my teď stojíme před velmi archaickou formou galaxštiny.”

“Tohle je příklad,” řekl Trevize, “jak může být robotizovaná společnost donucena k neměnnosti a přivedena k degeneraci.”

“Drahý brachu,” protestoval Pelorat, “udržování jazyka v relativně neměnné podobě není ještě nezbytně známkou i degenerace.

Má to i své výhody. Dokumenty archivované po staletí a tisíciletí si zachovávají svůj význam a propůjčují historickým záznamům větší životnost a platnost. Ve zbytku Galaxie už začíná znít bizarně jazyk Císařských výnosů z dob Hariho Seldona.”

“A ty znáš tuhle archaickou galaxštinu?”

“Ne že bych ji znal, Golane. Jen jsem něco pochytil při studiu starých mýtů a legend. Slovní zásoba není úplně odlišná, ale skloňování je zde jiné, vyskytují se v něm idiomatická spojení, která již nepoužíváme, a jak jsem řekl, naprosto se změnila výslovnost. Mohu vám tlumočit, ale nečekejte žádné zázraky.”

Trevize si hluboce povzdechl: “Lepší než nic. Pokračuj, Janove.”

Pelorat se obrátil na roboty, chvíli počkal a pak se otočil zpět k Trevizovi. “Co jim mám říct?”

“Vezmi to od začátku. Zeptej se jich, kde je Země.” Pelorat vyslovoval pomalu slovo za slovem a mohutně při tom gestikuloval.

Roboti se na sebe podívali a vydali pár zvuků. Prostřední pak promluvil na Pelorata. Ten odpověděl, doprovázeje to posunky, připomínajícími natahování gumy. Udělalo to asi dojem, neboť robot začal oddělovat slova stejně pečlivě jako Pelorat. Pelorat řekl Trevizovi: “Nevím, jestli chápou, co znamená ‚Země’. Mám pocit, že se domnívají, že mluvím o nějaké oblasti na jejich planetě. Říkají, že žádnou takovou oblast neznají.”

“Používají nějaké jméno pro tuhle planetu, Janove?”

“Nejblíže tomu, co si myslím, že používají jako jméno své planety, je Solarie.”

“Narazil jsi na ni někdy ve svých legendách?”

“Ne – o nic víc než na Auroru.”

“Tak se jich zeptej, jestli je na nebi nějaké místo pojmenované Země. Ukaž nahoru.”

Znovu se pustili do hovoru a nakonec se Pelorat obrátil a oznámil: “Jediné, co jsem z nich dokázal vypáčit, Golane, je, že na nebi nejsou žádná místa.”

Bliss řekla: “Zeptej se těch robotů, jak jsou staří, nebo raději, jak dlouho již jsou v provozu.”

“Já nevím, jak mám přeložit ,v provozu’,” přiznal se Pelorat a zavrtěl hlavou. “Vlastně si nejsem jist, jestli umím říci ‚jak starý’.

Opravdu nejsem příliš dobrý tlumočník.”

“Snaž se, Pele, drahoušku,” naléhala Bliss.

Po chvilce dohadování Pelorat oznámil: “Jsou v provozu dvacet šest let.”

“Dvacet šest let,” zabručel znechuceně Trevize. “Nejsou o moc starší než ty, Bliss.”

Bliss s náhlou hrdostí prohlásila: “Náhodou…”

“Já vím. Jsi Gaia, která je stará tisíce let. – V každém případě tihle roboti nemohou hovořit o Zemi z vlastní zkušenosti a v jejich paměťových bankách není zařazeno nic, co není přímo nezbytné k jejich provozu. O astronomii vědí kulový.”

“Snad by mohli být někde na planetě i původní roboti pocházející z dávných dob.”

“To pochybuji,” řekl Trevize, “ale zeptej se jich, jestli dokážeš najít vhodná slova, Janove.”

Následoval značně dlouhý rozhovor, který nakonec přerušil Pelorat – zrudlý a zjevně zcela groggy.

“Golane,” obrátil se k Trevizovi, “tomu, co mi chtěli povědět, jsem rozuměl jenom zčásti, ale pochopil jsem, že starší roboti jsou užíváni k manuální práci a nic nevědí. Kdyby byl tenhle robot člověkem, řekl bych, že o starších robotech mluví pohrdlivě. Ti tři jsou domácí roboti, jak tvrdí, a jsou vyměňováni, ještě než zestárnou. Oni jediní opravdu něco vědí – to jsou jejich slova, ne moje.”

“Tak moc toho zas nevědí,” zavrčel Trevize. “Alespoň o tom, co zajímá nás.”

“Teď lituji,” řekl Pelorat, “že jsme z Aurory odlétli ukvapeně.

Kdybychom tam našli robota, který přežil, a to bychom určitě našli, protože ten, kterého jsem objevil hned napoprvé, měl v sobě ještě pořád jiskřičku života, znal by Zemi z vlastní paměti.”

“Za předpokladu, že by jeho paměť zůstala neporušená, Janove,” řekl Trevize. “Tam se můžeme vrátit vždycky, když to bude nezbytné, vrátíme se. Psi nepsi. – Ale pokud jsou ti roboti staří jen pár desetiletí, tak tu musí být jejich výrobci a soudím, že je museli vyrobit lidé.” Obrátil se na Bliss. “Cítila jsi opravdu …”

Pohybem ruky ho přerušila a na tváři se jí objevil napjatý soustředěný výraz. “Už jde,” řekla potichu.

Trevize otočil hlavu k návrší, kde se předtím vynořili roboti, a spatřil, jak z něj sestupuje nepochybně lidský tvor. Pleť měl bledou a dlouhé světlé vlasy mu poněkud odstávaly po stranách hlavy. Jeho tvář měla mladistvé, ale vážné vzezření. Obnažené ruce a nohy nebyly nijak zvlášť svalnaté. Roboti se rozestoupili, aby ho pustili mezi sebe, a on došel do jejich středu.

Promluvil zvučným, příjemným hlasem a jeho slova, ačkoli používaná archaicky, byla ve standardní galaxštině snadno srozumitelná.

“Zdravím vás, poutníci z vesmíru,” řekl. “Co vy s mými roboty?”

46.

Trevize se moc nepředvedl. Přitrouble se zeptal: “Vy mluvíte galaxštinou?”

Solarian s vyzývavým úsměvem opáčil: “Co je na tom divného?

Němý nejsem.”

“A tihle?” Trevize ukázal na roboty.

“To jsou roboti. Mluví naším jazykem, stejně jako já. Ale i jsem Solarian a poslouchám hyperprostorové vysílání světů za čarou, takže jsem se naučil vaši řeč. Moji předchůdci znali také a zanechali po sobě popis pravidel jazyka, ale já stále slýchám nová slova a výrazy, jež se s roky mění, jako byste vy, osídlovatelé, dokázali rozhodnout o světech, ale o slovech ne. Proč vás překvapuje, že rozumím vašemu jazyku?”

“Nemělo mě to překvapit,” připustil Trevize. “Omlouvám se.

Když jsem slyšel roboty, nenapadlo mě, že se tady, na tomto světě, setkám s galaxštinou.”

Pátravě si prohlížel Solariana. Byl oděn do lehké bílé řízy, obtočené volně kolem ramen, s velkými otvory pro ruce. Říza se vpředu rozvírala a odhalovala holou hruď a bederní zástěrku. Kromě lehkých sandálů už na sobě nic jiného neměl. Trevize napadlo, že by nedokázal říci, zda je Solarian mužem nebo ženou. Prsa byla určitě mužská, ale na hrudi nebyl ani chloupek a slabá bederní zástěrka nenaznačovala žádné vyboulení.

Obrátil se k Bliss a tiše řekl: “Třeba je i tohle robot, úžasně podobný lidem, zvlášť…”

Bliss procedila mezi zuby: “Má vědomí člověka, ne robota.”

Solarian řekl: “Ještě jste neodpověděli na mou první otázku.

Prominu vám ten nedostatek a přičtu ho na vrub vašeho překvapení.

Zeptám se vás znovu a napodruhé už musíte odpovědět. Co vy s mými roboty?”

Trevize tedy spustil: “Jsme cestovatelé. Pátráme po informacích, které nám umožní dostat se k cíli naší cesty. Zeptali jsme se vašich robotů, ale oni tyto informace neznají.”

“Po jakých informacích pátráte? Snad bych vám mohl pomoci.”

“Hledáme polohu Země. Dokázal byste nám to říci?”

Solarian pozvedl obočí. “Býval bych myslel, že prvním zájmem vaší zvědavosti budu já. Ty informace vám poskytnu, i když jste o ně nežádali. Jsem Sarton Bander a vy právě stojíte v državě Bander, která se rozprostírá vůkol, kam až dohlédnete, a ještě o mnoho dál.

Nemohu vám tvrdit, že jste vítáni, neboť jste svým příletem porušili závazek. Jste první osídlovatelé, kteří po mnoha tisíci letech přistáli na Solarii, a jak se ukazuje, přiletěli jste se jen zeptat, jak se nejlépe dostat k dalšímu světu. Za starých časů by byla vaše loď, osídlovatelé, okamžitě zničena.”

“Bylo by barbarské naložit takhle s lidmi, kteří nic hrozného neudělali a ani dělat nehodlali,” řekl opatrně Trevize.

“Souhlasím, ale když příslušníci expanzivní společnosti stanou na půdě pokojného a statického světa, je tento samotný akt plný případné hrozby. Dokud jsme se této hrozby obávali, byli jsme hotovi zničit přilétající lodě v okamžiku jejich příletu. Protože již nemáme důvod k obavám, jsme, jak vidíte, ochotni si pohovořit.”

Trevize řekl: “Oceňuji informace, které jste nám tak ochotně poskytl.

Přece jste ale neodpověděl na otázku, na kterou jsem se ptal.

Zopakuji ji. Mohl byste nám sdělit, kde se nachází planeta Země?”

“Zemí, jak se domnívám, myslíte svět, na kterém vzniklo lidstvo a různé druhy rostlin a živočichů,” – rukou graciézně opsal kruh, jako by označoval okolo ležící krajinu.

“Ano, pane.”

Po tváři Solariana přelétl podivný výraz odporu. “Prosím, abyste mě oslovovali jednoduše Bander, jestli mě už musíte nějak oslovovat.

Neoslovujte mě žádným slovem, které používáte pro označení muže nebo ženy. Nejsem to ani ono. Jsem jeden celek.”

Trevize přikývl (měl tedy pravdu). “Jak si přejete, Bander. Kde se tedy nachází Země, dávný domov nás všech?”

“To nevím a ani vědět nechci. Kdybych to přece jen věděl, nebo někde mohl zjistit, stejně by vám to nebylo k ničemu, neboť Země jako svět už neexistuje… Ach,” roztáhl ruce a pokračoval, “je příjemné cítit slunce. Nejsem často na povrchu a nikdy, pokud nesvítí slunce.

Když jsem poslal roboty, aby vás uvítali, bylo slunce ještě za mraky. Já jsem vyšel, až když se obloha vyjasnila.”

“Jak to, že Země jako svět už neexistuje?” zeptal se neústupně Trevize a obrňoval se proti další zkazce o radioaktivitě.

Bander ale jeho otázku přešel, nebo ji spíše nedbale smetl stranou.

“Ten příběh je příliš dlouhý,” řekl. “Povídal jste mi, že váš přílet nepředstavuje žádnou hrozbu?”

“To souhlasí.”

“Proč jste pak přišel ozbrojen?”

“Z pouhé opatrnosti. Nevěděl jsem, co nás může potkat.”

“Na tom nesejde. Vaše zbraničky pro mě nepředstavují žádné nebezpečí. A přece jsem zvědavý. O vašich zbraních jsem samozřejmě hodně slyšel a vaše podivně barbarská historie je na nich snad naprosto závislá. Stejně jsem vlastně nikdy zbraň neviděl. Mohl bych vidět ty vaše?”

Trevize o krok ustoupil. “Je mi líto, Bander, to nejde.”

Bander vypadal pobaveně. “Ptal jsem se vás jen ze zdvořilosti.

Nemusel jsem se ptát vůbec.”

Natáhl ruku a z Trevizova pravého pouzdra se vynořil paprskomet a současně se z levého pouzdra vysouval neuronový bič. Trevize chňapl po svých zbraních, ale jako by pevná elastická pouta zadržela jeho ruce. Pelorat a Bliss vyrazili dopředu a bylo jasné, že také oni jsou spoutáni.

Bander řekl: “Nesnažte se mi klást odpor. Stejně nemůžete.”

Zbraně mu vlétly do rukou a on si je pečlivě prohlédl.

“Tahle,” ukazoval paprskomet, “vypadá na mikrovlnný zářič, který vyvíjí teplo, a tím způsobuje explozi jakýchkoli těles, obsahujících tekutiny. Ta druhá je mnohem delikátnější a já se musím přiznat, že na první pohled nevidím, k čemu je určena. A protože jste nic hrozného neudělali a ani nehodlali udělat, své zbraně nepotřebujete.

Umím odebrat, a také že odeberu, energii obsaženou v zásobnících obou zbraní. To je zneškodní, pokud ovšem nepoužijete jednu nebo druhou jako obušek, pro což by byly opravdu hodně nešikovné.”

Solarian pustil zbraně a ty opět klouzaly vzduchem, tentokrát zpět k Trevizovi. Každá se úhledně zasunula do svého pouzdra.

Trevize, který pocítil, že je opět volný, vytáhl paprskomet, ale zkoušet ho nemusel. Kontakt byl uvolněný a zásobník energie zjevně naprosto vybitý. Zcela stejně to vypadalo i s neuronovým bičem.

Podíval se na Bandera, jenž s úsměvem řekl: “Jste naprosto bezbranný, cizinče. Mohu, pokud si to budu přát, zničit vaši loď a samozřejmě i vás.”

KAPITOLA 11

V PODZEMÍ

47.

Trevize stál, jako by ho přimrazil. Zhluboka se nadechl, otočil se a pohlédl na Bliss.

Ta držela rukou ochranářsky Pelorata v pase a podle všeho byla docela klidná. Mírně se pousmála a ještě mírněji pokynula hlavou.

Trevize se obrátil zpět k Banderovi. Vyložil si Blissino chování jako povzbuzení a vroucně si přál, aby se nemýlil. “Jak jste to, Bander, udělal?” zeptal se příkře.

Bander se usmál. Zjevně se dobře bavil.

“Povězte mi, cizinečkové, věříte na čarování? Na magii?”

“Ne, nevěříme, Solariánku,” odsekl Trevize.

Bliss zatahala Trevize za rukáv a zašeptala: “Nedráždi ho, je nebezpečný.”

“To vidím,” sykl Trevize a jen s námahou tlumil svůj hlas, “tak dělej něco ty.”

Bliss špitala sotva slyšitelně: “Teď ještě ne. Až bude sebejistější, bude méně nebezpečný.”

Bander si krátkého šepotu mezi cizinci nevšímal. Lhostejně se od nich vzdálil. Roboti se rozestoupili, aby mu uvolnili Potom se ohlédl a mdle jim pokynul prstem.

“Následujte mne. Všichni tři. Povím vám příběh, který se vás možná příliš nedotkne, ale zato se týká mne.” Pokračoval nenuceně v chůzi.

Trevize zůstal chvíli na místě, nejistý, jak se dál nejlépe chovat.

Bliss se pohnula a tlak její ruky vedl dopředu také Pelorata. Nakonec se pohnul i Trevize. Neměl na výběr. Zůstal by sám mezi roboty.

Bliss opatrně navrhla: “Kdyby byl Bander tak laskav a vyprávěl nám příběh, který se nás možná nedotkne…”

Bander se otočil a pozorně pohlédl na Bliss, jako by ji teprve teď vzal na vědomí.

“Vy jste půl-člověk, že?” řekl. “Chabší polovina?”

“Ano, slabší polovina, Bander.”

“Ti ostatní dva jsou tedy mužští půl-lidé?”

“To opravdu jsou.”

“Už jste měla dítě, ženo?”

“Jmenuji se Bliss a dítě jsem ještě neměla. Tohle je Trevize. Tohle je Pel.”

“A který z těch dvou mužů vám bude asistovat, až přijde váš čas? Nebo snad oba? Nebo žádný?”

“Pel mi bude asistovat, Bander.”

Bander obrátil svou pozornost na Pelorata.

“Máte bílé vlasy.”

“Ano,” řekl Pelorat.

“Měly vždy tuto barvu?”

“Ne, zbělely věkem.”

“Kolik vám je?”

“Dvaapadesát,” řekl Pelorat a rychle dodal: “Tedy standardních galaktických roků.”

Bander pokračoval volnějším krokem (směrem ke vzdálenému domu, domyslel si Trevize). “Nevím, jak je dlouhý galaktický rok, ale nemůže se příliš lišit od našeho. Kolik vám bude, Pele, až zemřete?”

“Těžko říct. Mohu žít ještě třicet let.”

“Tedy osmdesát dva let. Žijete krátce a rozděleni vedví. Neuvěřitelné.

A přeci byli moji předkové stejní jako vy a žili na Zemi. Jenže někteří z nich ze Země odešli a vybudovali nové světy okolo jiných sluncí, mnoho nádherných světů, dobře organizovaných.”

Trevize hlasitě namítl: “Mnoho ne. Padesát.”

Bander se podíval svrchu na Trevize. Zdálo se, že poněkud zvážněl. “Jmenujete se Trevize?”

“Golan Trevize, celým jménem. Já tvrdím, že bylo založeno padesát Intermitentních světů. Počet našich světů jde do miliónů.”

“Potom tedy znáte příběh, který vám chci vyprávět?” zeptal se mírně Bander.

“Jestli je ten příběh o založení padesáti Intermitentních světů, tak ho známe.”

“Pouhé počty nejsou rozhodující, půl-človíčku,” řekl Bander.

“Rozhodující je kvalita. Bylo jich padesát. Ale takových padesát, že by se všechny vaše milióny nemohly rovnat jednomu z nich. Solarie byla padesátá, a proto nejlepší. Dalece předstihla ostatní Intermitentní světy. Tak dalece, jako ony předstihly Zemi.

Jedině my ze Solarie jsme objevili, jak se má žít. Neuchylovali jsme se do stád a hejn jako zvířata, jak tomu bylo na Zemi a na dalších světech a jak tomu bylo dokonce i na ostatních Intermitentních světech. Každý z nás žil sám, jenom mocí robotů. Vídali jsme se na elektronických zařízeních tak často, jak jsme si jen přáli, ale prostým okem jsme se spatřovali jen zřídka. Již mnoho let jsem nepohlédl na lidi, jako nyní hledím na vás, jenže vy jste jen půl-lidé, a proto vaše přítomnost neomezuje mou svobodu o nic více než přítomnost krávy nebo robota.

A přece jsme kdysi bývali také půl-lidé. Ačkoli jsme dávali přednost osobní svobodě, ačkoli jsme se vyvíjeli jako osamělí páni nesčetných robotů, naše svoboda nebyla nikdy naprostá. Na vzniku dětí museli spolupracovat dva jedinci. Bylo samozřejmě možné dodat sperma a vajíčko, zajistit spojení i prenatální vývoj plodu v řízeném umělém prostředí. Bylo možné, aby kojenci vyrůstali za dostačující péče robotů. To vše se mohlo zajistit, ale půl-lidé se nechtěli vzdát rozkoše, která doprovázela biologické oplodňování. Následkem byl vznik perverzních emocionálních vazeb a zánik svobod. Chápete, že muselo dojít ke změnám?”

“Ne, Bandere, protože my neměříme svobodu vašimi měřítky,” řekl Trevize.

“Protože nevíte, co je svoboda. Nikdy jste nežili jinak než rojích.

Neznáte jiný způsob života než ten prorostlý neustálým puzením podřizovat svou vůli názoru ostatních, dokonce i v těch nejmenších drobnostech. Nebo, což je stejně odporné, trávíte svůj čas násilným přesvědčováním ostatních, aby podřídili svůj názor vaší vůli.

Kde je tu možná nějaká svoboda? Svoboda není nic, když nemůžete žít podle svého přání! Přesně podle svého přání!

Poté nastala doba, kdy se pozemšťané začali znovu rojit. Jejich srocenými davy se to ve vesmíru jen hemžilo. Ostatní Intermitentí, kteří se nehoufovali jako pozemšťané, ale přesto se sdružovali, i když v menší míře, se snažili držet krok. My, Solariané, ne. Předvídali jsme nevyhnutelný krach všeho rojení. Nastěhovali jsme se do podzemí a zpřetrhali veškeré kontakty se zbytkem Gulaxie. Rozhodli jsme se zůstat sami sebou za každou cenu. Vyvinuli jsme vhodné zbraně na obranu našeho zdánlivě neobydleného povrchu. Svůj úkol splnily obdivuhodně. Vesmírné lodě přilétaly, byly ničeny – a přestaly přilétat. Planeta začala být po čase považována za opuštěnou. Zapomnělo se na ni, v což jsme také doufali. Mezitím jsme v podzemí pracovali na řešení našich problémů. Opatrně a citlivě jsme upravovali své geny. Vedle nezdarů jsme měli také pár úspěchů a z nich jsme těžili. Trvalo nám to mnoho staletí, ale nakonec
jsme vytvořili plnohodnotné lidské bytosti. Mužský a ženský princip jsme sloučili do jednoho těla, které si poskytuje plnou rozkoš silou své vůle a rodí, když si to přejeme, oplodněná vajíčka, určená pro další vývoj odborné péči robotů.”

“Hermafrodité,” poznamenal Pelorat.

“Tak nám říkáte ve vašem jazyku?” zeptal se lhostejně Bander.

“Nikdy jsem to slovo neslyšel.”

“Hermafroditismus udržuje evoluci ve vyjetých kolejích,” řekl Trevize. “Každé dítě je genetickým duplikátem svého hermafroditního rodiče.”

“Jděte,” ozval se Bander, “zacházíte s evolucí, jako by to byla záležitost náhody. Můžeme své děti utvářet, pokud si to přejeme.

Můžeme změnit a přizpůsobit geny. Příležitostně je opravdu upravujeme…

Ale jsme téměř u mého příbytku. Pojďme dovnitř. Slunce již nedostatečně vyzařuje teplo a uvnitř budeme mít více pohodlí.”

Vstoupili dveřmi, na kterých nebyl žádný zámek. Když k nim přistoupili, dveře se samy otevřely, a jak jimi prošli, zase se zavřely.

Rozlehlá místnost neměla okna. Při jejich vstupu stěny zamrkaly luminiscenčním životem a rozzářily se. Zdálo se, že podlaha není ničím pokryta, a přece byla na dotek měkká a pružná. Ve všech čtyřech rozích stáli roboti.

“Tato stěna,” Bander ukázal na stěnu proti dveřím, která se na pohled nelišila od ostatních tří, “je obrazovka. Otevírá přede mnou svět, ale v žádném případě neomezuje moji svobodu, neboť mě nikdo nemůže přinutit, abych ji zapnul.”

Trevize namítl: “Jenže také nemůžete přinutit nikoho jiného zapnout tu jeho obrazovku, když ho chcete vidět.”

“Přinutit?” řekl Bander povýšeně. “Ať si každé dělá, co chce, pokud je naprosto srozuměné s tím, že i já si dělám, co chci. Všimněte si, prosím, že nerozlišujeme mezi mužem a ženou, když o sobě mluvíme.”

Před obrazovkou stálo jediné křeslo v místnosti. Bander na ně usedl.

Trevize se rozhlédl, jako by čekal, že se další křesla vysunou z podlahy. “Můžeme se také posadit?” zeptal se.

“Pokud si přejete,” odvětil Bander.

Bliss se s úsměvem posadila na podlahu. Pelorat usedl vedle ní, Trevize zůstal tvrdohlavě stát.

Bliss se zeptala: “Prozraďte mi, Bander, kolik lidí žije na této planetě?”

“Říkejte Solarianů, půl-člověče Bliss. Označení lidská bytost je kontaminováno skutečností, že si ho přivlastňují půl-lidé. Mohli bychom si říkat celo-lidé, ale to zní neohrabaně. Správný termín je Solarian.”

“Kolik Solarianů tedy žije na této planetě?”

“Nejsem si docela jist. Nepočítáme se. Snad dvanáct set.”

“Plných dvanáct set?”

“Pouhých dvanáct set. Znovu uvažujete o počtech. Pro nás je rozhodující kvalita. A ani nechápete svobodu. Pokud existuje Solarian, který pochybuje o mé naprosté svrchovanosti nad jakoukoli částí mého území, nad roboty, živočichy nebo objekty, moje svoboda je tím omezena.

Protože však jiní Solariané existují, může být omezování svobody odstraněno pouze jejich vzájemným oddělením, tak aby docházelo ke kontaktům jednoho s druhým v co nejmenší míře. Na Solarii může žít dvanáct set Solarianů za podmínek blížících se ideálnímu stavu.

Bude-li jich víc, svoboda se tím citelně zmenší a situace se stane nesnesitelnou.”

“To tedy znamená, že každé dítě musí být do počtu a musí nahrazovat úmrtí,” ozval se náhle Pelorat.

“Jistě. To musí platit na každém světě se stabilní populací – dokonce snad i na vašem.”

“A protože úmrtí asi nejsou častá, musí se rodit jen málo dětí.”

“To máte pravdu.”

Pelorat mlčky pokýval hlavou.

Trevize řekl: “Rád bych věděl, jak jste to udělal, že mé zbraně létaly ve vzduchu. Nevysvětlil jste to.”

“Nabídl jsem vám čáry a magii jako vysvětlení. Odmítáte je přijmout?”

“Samozřejmě, že odmítám. Za co mě máte?”

“Budete tedy věřit v zákon zachování energie a v nezbytné zvyšování entropie?”

“To ano. A nevěřím, že jste během byť i dvaceti tisíciletí tyto zákony změnili, nebo je třeba i jen nepatrně modifikovali.”

“Ne, nezměnili, půl-člověče. Ale teď uvažujte. Venku svítí slunce.”

Udělal podivné graciézní gesto, jako by kolem dokola označoval světlo. “A je tam stín. Na slunci je tepleji než ve stínu a teplo proudí samovolně z ozářeného místa do stínu.”

“Říkáte mi věci, které důvěrně znám.”

“Možná je znáte tak důvěrně, že už o nich ani nepřemýšlíte.

V noci je povrch Solarie teplejší než objekty vně její atmosféry, takže teplo proudí samovolně z povrchu planety do vnějšího prostoru.”

“To je mi známo.”

“A v noci i ve dne je nitro planety teplejší než její povrch. Proto teplo proudí samovolně z nitra na povrch. Umím si představit, že je vám to také známo.”

“No a co, Bander?”

“Proudění tepla z teplejšího do studenějšího prostředí, které musí probíhat podle druhého termodynamického zákona, může být využito k práci.”

“Ano, teoreticky, ale sluneční paprsky jsou řídké, teplo povrchu planety je ještě řidší a poměr, v jakém uniká teplo z nitra, z něho dělá nejslabší zdroj. Hodnota tepelného proudění, která může být využita, nestačí ani na to, aby zvedla oblázek.”

“Záleží na zařízení, jaké k tomu účelu použijete,” namítl Bander.

“Naše nástroje byly vyvíjeny celá tisíciletí a není to nic menšího než část našeho mozku.”

Bander nadzvedl vlasy po stranách hlavy. Obnažil část lebky za ušima. Otočil hlavou doleva a doprava. Za každým uchem měl bouli ve tvaru tupějšího konce slepičího vejce. “Tato část mého mozku a skutečnost, že ji nemáte, představuje rozdíl mezi Solarianem a vámi.”

Trevize se občas podíval na Blissinu tvář. Soustředila se zcela na Bandera. Začal si být jistý, že ví, co se právě odehrává v té Banderově vylepšené mozkovně.

Bander přes všechen svůj chvalozpěv o svobodě nedokázal odolat této jedinečné příležitosti. Nemohl mluvit s roboty jako se sobě rovnými a se zvířaty už vůbec ne. Bylo mu nepříjemné mluvit se svými solarijskými sousedy. Všechna komunikace, ke které docházelo, byla vynucená, nikdy ne opravdu bezprostřední. Zač takový rozhovor může stát? Trevize, Bliss a Pelorat byli pro Bandera jen půllidé, znamenali pro něj pouze drobné narušení jeho svobod, stejně jako roboti a zvířata. Intelektuálně se mu však rovnali (nebo téměř rovnali) a příležitost promluvit si s nimi byla tak jedinečným přepychem, jaký ještě nikdy nezažil. Není divu, pomyslel si Trevize, že se nechal unést. A Bliss (tím si byl Trevize dvojnásobně jist) tomu napomáhala.

Velmi jemně stimulovala Banderovo vědomí, aby ho podnítila dělat to, po čem tak jako tak toužil.

Bliss zřejmě počítala s tím, že bude-li Bander mluvit dost dlouho, mohl by jim říci něco užitečného o Zemi. To připadalo Trevizovi rozumné. I kdyby ho samotný rozhovor vůbec nezajímal, stejně by se v něm proto snažil pokračovat. “K čemu slouží mozkové laloky?”

zeptal se Trevize.

“Jsou to usměrňovače tepla a přeměňují ho na mechanickou energii,” řekl Bander.

“To se mi nechce věřit. Na to tepelná výměna nemůže stačit.”

“Půl-človíčku, vy neuvažujete. Kdyby bylo pohromadě mnoho Solarianů a všichni se snažili využít energii proudění tepla najednou, jistě by to nestačilo. Jenže já mám sám pro sebe více než čtyřicet čtverečních kilometrů. Mohu soustředit tepelnou výměnu z části této rozlohy, aniž by mi v tom někdo překážel. Tím je množství tepelné energie dostatečné. Chápete?”

“Je opravdu tak jednoduché soustředit energii tepelného proudění z takovéhle rozsáhlé oblasti? Obrovskou část energie spotřebuje samotný proces koncentrace.”

“Snad ano, ale já to nepociťuji. Moje lalokové usměrňovače koncentrují energii tepelné výměny neustále. Pokud je potřeba vykonat práci, je odvedena. Když jsem vám vytrhl zbraně do vzduchu, určitá část sluncem ozářené atmosféry předala trochu nadbytečného tepla poměrné části zastíněné oblasti. Použil jsem k tomu účelu energii slunce. Místo mechanického nebo elektrického zařízení mi posloužily neurony,” lehce se dotkl jednoho lalokového usměrňovače.

“Pracují rychle, efektivně, neustále a bez námahy.”

“To je neuvěřitelné,” zamumlal Pelorat.

“Vůbec ne,” řekl Bander. “Vezměte do úvahy citlivost oka i ucha a to, jak přeměňují malá kvanta fotonů a vibrace vzduchu na informace. Zdály by se vám také neuvěřitelné, kdybyste se s nimi nikdy dříve nesetkal. Lalokové usměrňovače nejsou o nic neuvěřitelnější a ani by vás nenapadlo o nich zapochybovat, kdybyste je znal.”

Trevize se zeptal: “K čemu využíváte tyto neustále pracující lalokové usměrňovače?”

“S jejich pomocí ovládáme náš svět,” odpověděl Bander. “Každý robot na této rozsáhlé državě přijímá energii ode mě, nebo, lépe řečeno, z přírodní tepelné výměny. Ať už robot reguluje spojení nebo kácí strom, energie je dodávána mentálními usměrňovači – mými mentálními usměrňovači.”

“A když spíte?”

“Proces usměrňování probíhá v chůzi i ve spánku, půl-člo-víčku.

Přestanete ve spánku dýchat? Přestane vám bít srdce? V noci pokračují roboti v práci za cenu mírného ochlazení jádra Solarie. Výměna je v globálním měřítku nezměřitelně malá a nás je pouze dvanáct set.

Energie, kterou spotřebujeme, nijak znatelně nezkrátí životnost slunce, ani nevyčerpá energii jádra planety.”

“Napadlo vás, že byste ji mohli použít jako zbraň?”

Bander zíral na Trevize, jako by nevěřil vlastním uším. “Usuzuji,” řekl, “že naznačujete možnost Solarie použít při útoku na jiné světy energetické zbraně založené na principu usměrňování. I kdybychom porazili jejich energetické zbraně založené na jiných principech – což je víc než jisté -, co bychom získali? Kontrolu nad jinými světy? Co bychom si počali s jinými světy, když máme svůj ideální svět? Měli bychom si snad zotročit půl-lidi a používat je na nucené práce? Máme své vlastní roboty, kteří jsou mnohem vhodnější k tomuto účelu než půl-lidé. Máme všechno. Nechceme nic, jen aby si nás nikdo nevšímal. Podívejte – povím vám další příběh.”

“Spusťte,” povzbudil ho Trevize.

“Před dvaceti tisíci lety se půl-stvoření ze Země začala rojit ve vesmíru a my se uchýlili do podzemí. Ostatní Intermitentní světy se rozhodly zastavit příval nových osídlovatelů ze Země. A tak na Zemi udeřili.”

“Na Zemi?” Trevize se snažil zatajit své uspokojení. Konečně se k tomu dostali.

“Ano, na její jádro. Svým způsobem rozumný tah. Jestliže chcete někoho zabít, nemíříte na prst nebo patu, ale na srdce. Našim Intermitentním sousedům, kteří neměli emocionálně daleko k lidským bytostem, se podařilo zapálit radiací povrch Země a učinit tak větší část tohoto světa neobyvatelnou.”

“Ach, tak tohle se tedy stalo.” Pelorat zaťal ruku v pěst a rychle s ní pohyboval, jako by přibíjel na zeď nějakou tezi. “Já věděl, že to nemohl být přírodní úkaz. Jak to udělali?”

“Nevím, jak to udělali,” odvětil lhostejně Bander, “a v žádném případě to Intermitentním neprospělo. Což je také pointou příběhu.

Osídlovatelé se dál rojili a Intermitentní vymřeli. Pokusili se držet krok, a zanikli. My, Solariané, jsme se uchýlili do ústraní, odmítli konkurovat, a jsme tady stále.”

“A stejně tak jsou tady osídlovatelé,” prohlásil Trevize.

“Ano, ale ne navždy. Roje musí bojovat, musí soupeřit, nakonec musí zemřít. Může to trvat desítky tisíc let, ale my umíme čekat. Až to nastane, my Solariané, neporušení, samotářští, osvobození, budeme mít celou Galaxii pro sebe. Potom můžeme anebo nemusíme použít další svět. Kterýkoli si budeme přát.”

“Ale ta záležitost se Zemí,” Pelorat netrpělivě luskl prsty.

“Říkáte nám legendu, nebo historickou událost?”

“Jaký je v tom rozdíl, půl-člověče Pelorate?” zeptal se Bander.

“Všechna historie je legendou, nic více a nic méně.”

“Co říkají vaše záznamy? Mohu vidět zprávy o této události, Bander? Prosím, rozumějte, mýty, legendy a prahistorie jsou mým oborem. Jsem vědec a těmito materiály se zabývám; zvláště materiály, které se vztahují k Zemi.”

“Já pouze opakuji, co jsem slyšel. O této události neexistují žádné záznamy. Naše záznamy se zabývají pouze záležitostmi Solarianů a zmínky o ostatních světech jsou v nich pouze v případě, že na nás měly nějaký dopad.”

“Země na vás jistě nějaký dopad měla,” namítl Pelorat.

“Může být, ale pokud ano, bylo to před strašně dlouhou dobou.

Ze všech světů nám byla Země nejodpornější. Jestli existovaly nějaké záznamy o Zemi, jsem si jist, že byly zničeny z pouhého odporu.”

Trevize zoufale skřípal zuby.”To jste je zničili sami?” zeptal se.

Bander obrátil svou pozornost na Trevize. “Nikdo jiný, kdo by je mohl zničit, tady není.”

Pelorat se nevzdával: “Co jste ještě slyšel o Zemi?”

Bander se zamyslel a potom řekl: “Když jsem byl mladý, slyšel jsem od jednoho robota pověst o pozemšťanovi, který kdysi navštívil Solarii, a o solarijské ženě, která s ním odešla a stala se významnou osobností v Galaxii. Jenže podle mne je ta pověst smyšlená.”

Pelorat si nervózně okusoval rty. “Jste si jistý?”

“Jak si mohu být něčím jistý v těchto záležitostech?” ohradil se Bander. “Že by se pozemšťan odvážil přilétnout na Solarii, nebo že by Solarie strpěla takovou dotěrnost, to překračuje veškeré meze hodnověrnosti. A ještě nepravděpodobnější se mi zdá, že by solarijská žena – tenkrát jsme byli půl-lidmi, ale přesto – měla dobrovolně opustit tento svět… Ale pojďme, ukáži vám svůj domov.”

“Váš domov?” Bliss se rozhlédla. “My nejsme u vás doma?”

“Vůbec ne.” řekl Bander. “Toto je pouze vstupní hala. Používám ji jako pozorovatelnu. Zde se, pokud musím, setkávám se svými solarijskými sousedy. Jejich obraz se objevuje na této stěně nebo – pokud je chci vidět trojrozměrně – v prostoru před ní. Jde tedy o přijímací místnost a jako taková nepatří do mého domova. Pojďte se mnou.”

Vykročil napřed, ani se neohlédl, jestli jdou za ním. Zároveň s ním opustili své rohy čtyři roboti. Trevize věděl, že pokud by Bandera nenásledovali dobrovolně, roboti by je k tomu rozhodně donutili.

Pelorat a Bliss se postavili. Trevize lehce zašeptal Bliss: “Udržovala jsi ho při hovoru?”

Bliss mu stiskla ruku a přikývla. “Ale stejně bych si přála vědět,” dodala a v jejím hlase zněla stísněnost, “co má za lubem.”

49.

Šli za Banderem. Roboti zůstávali v uctivé vzdálenosti.

Z jejich přítomnosti byla cítit neustálá hrozba. Procházeli chodbou a Trevize si sklíčeně mumlal: “Na této planetě, co se týče Země, nic užitečného není. Jsem si tím jist. Pouze další varianta tématu o radioaktivitě.” Pokrčil rameny. “Budeme muset pokračovat na třetí soustavě souřadnic.”

Otevřely se dveře a odhalily před nimi malou místnost. Bander je vyzval: “Vstupte, půl-lidé, chci vám ukázat, jak žijeme.”

Trevize zašeptal: “Ta exkurze mu stačí k dětské radosti. Nejradši bych ho praštil.”

“Nesnaž se s ním předhánět v dětinskostech,” řekla Bliss. Bander uvedl všechny tři do místnosti. Následoval je také jeden z robotů.

Bander propustil ostatní mávnutím ruky a sám vstoupil. Dveře se za ním zavřely.

“To vypadá jako výtah,” poznamenal Pelorat s uspokojením objevitele.

“Také to opravdu výtah je,”řekl Bander. “Od doby, co jsme se přestěhovali do podzemí, jsme se odtud nikdy skutečně nevynořili. A ani bychom nechtěli, ačkoliv se mi příležitostně zdá příjemné cítit sluneční paprsky. Ale nemám rád mraky nebo noc v přírodě. Mám vždy pocit, jako bych byl v podzemí, aniž bych tam opravdu byl, jestli mi rozumíte, co tím myslím. Je to určitým způsobem kognitivní rezonance a je mi velice nepříjemná.”

“Země také vybudovala podzemní prostory,”ozval se Pelorat.

“Svým městům říkali Železné jeskyně. A také Trantor za období svého Císařství vybudoval dokonce ještě rozsáhlejší podzemí. A teď staví své podzemí Comporellon. Když se zamyslíte, je to běžná tendence.”

“Rojení půl-lidí v podzemí a život v podzemí, v izolované nádheře, jsou dvě naprosto odlišné věci,” odpověděl Bander.

“Na Terminu mají obytné prostory na povrchu,” řekl Trevize.

“Vystavené nepřízni počasí,” ušklíbl se Bander. “Jak primitivní.”

Ve výtahu až na počáteční pocit nižší gravitace, podle které ho Pelorat poznal, nebyl znát žádný pohyb. Trevize přemýšlel, jak hluboko asi sjíždějí, když náhle na okamžik pocítil zhoupnutí a dveře se otevřely.

Před sebou měli obrovský, pěkně zařízený pokoj. Byl tlumeně osvětlen, ale zdroj světla nebyl vidět. Téměř se zdálo, jako by samotný vzduch mírně světélkoval.

Bander namířil prstem a v místě, kam ukazoval, světlo o trochu zjasnělo. Namířil prst jinam a stalo se totéž. Levou ruku položil na krátkou a tlustou tyč, umístěnou na jedné straně dveří. Pravou rukou opsal širokou kružnici a celá místnost se rozzářila, jako by byla zalita slunečním svitem, které ale nevydávalo žádný žár.

Trevize se ušklíbl a polohlasně pronesl: “Ten člověk je šarlatán.”

Bander řekl ostře: “Žádný člověk, Solarian. Nevím jistě, co znamená slovo šarlatán, ale podle tónu vašeho hlasu je ten výraz hanlivý.”

Trevize vysvětloval: “Šarlatán je někdo neupřímný, kdo předvádí efekty, které se zdají být působivější, než ve skutečnosti jsou.”

Bander odvětil: “Připouštím, že miluji dramatičnost, ale co jsem vám ukazoval, není efekt. Je to skutečnost.” Poplácal tyč, na které spočívala jeho levá ruka. “Tato tepelně vodivá tyč je zapuštěna do hloubky několika kilometrů. Mám je rozmístěné na vhodných místech po celé državě. Vím, že podobné tyče jsou i na ostatních državách.

Tyto tyče zvyšují rychlost, kterou se teplo uvolňuje z nižších částí Solarie na povrch, a usnadňují jeho přeměnu na práci. Nemusím rozsvěcet rozmáchlými gesty rukou, ale přidává to na dramatičnosti, a to já miluji, i když, jak jste upozornil, zavání to trochu neupřímností.”

Bliss se zeptala: “Máte často příležitost potěšit se takovými drobnými dramatickými projevy?”

“Ne,” odpověděl Bander, potřásaje hlavou. “Mé roboty takové věci nepřekvapí. A ani solarijské sousedy. Tato neobvyklá příležitost setkat se s půl-lidmi a možnost jim to předvést je nanejvýš… zábavná.”

“Když jsme vstoupili do této místnosti, svítilo zde matné světlo.

Svítí stále?” zeptal se Pelorat.

“Ano, představuje to jen malý úbytek energie, podobně jako chod robotů. Celá má država je v neustálém provozu a části, které nejsou zapojeny do aktivní práce, jsou odstaveny.”

“A vy neustále dodáváte energii celé rozsáhlé državě?”

“Slunce a jádro planety dodávají energii. Já jsem pouhý vodič.

Nicméně, celá država není produktivní. Příroda je z větší části nekultivovaná a plná různých živočišných druhů, protože to za prvé chrání mé hranice a za druhé v tom spatřuji určité estetické hodnoty. Vlastně jsou má pole a továrny docela malé. S výjimkou několika specialit, které vyrábějí na výměnu za jiné zboží, zásobují jenom mě. Například moji roboti mohou podle potřeby vyrobit a instalovat tepelně vodivé tyče. Řada Solarianů je závislá na dodávkách těchto tyčí.”

“A co váš domov?” zeptal se Trevize. “Jak je velký?”

Musela to být ta správná otázka, neboť se Bander celý rozzářil úsměvem.

“Obrovský. Věřím, že je jedním z největších na planetě. Táhne se na kilometry do tří směrů. O můj podzemní domov se stará stejný počet robotů jako o všechny ty tisíce čtverečních kilometrů na povrchu.”

“Obýváte celý prostor?” podivil se Pelorat.

“Je nasnadě, že mohou existovat místa, kam jsem nikdy nevkročil.

No a co? Roboti udržují všechny místnosti v čistotě a pořádku, provětrávají je. Ale pojďte, vstupte sem.”

Vyšli ze dveří – jiných, než kterými vstoupili – a ocitli se v další chodbě. Před sebou měli malou otevřenou drezínu.

Bander jim pokynul. Jeden po druhém nastoupili. Nebylo tam dost místa pro všechny čtyři a robota, ale Pelorat a Bliss se k sobě pevně přitiskli a uvolnili místo Trevizovi.

Bander se pohodlně usadil před ně. Po boku měl robota. Drezína jela sama. Krom občasných pohybů Banderovy ruky nic nenasvědčovalo, že by ji řídil.

“Ve skutečnosti je tohle robot ve tvaru drezíny,” upozornil je Bander s nedbalou netečností.

Lehce klouzali majestátní rychlostí okolo dveří, které se otevíraly, když se přibližovali, a zase se zavíraly, jak je minuli. Na všech byly rozmanité dekory, jako by roboti měli nařízeno vymýšlet náhodné kombinace.

V chodbě vpředu bylo příšeří a stejně tak za nimi. Ale kdekoli se právě nacházeli, byli zaliti chladným slunečním jasem. Také v místnostech, když se dveře otevřeli, se rozsvěcovalo. A Bander pokaždé pokynul pomalu a elegantně rukou.

Cesta neměla konce. Z občasného zatáčení bylo znát, že se podzemní příbytek rozprostírá ve dvou směrech. (Ne, ve třech, pomyslel si Trevize v jednom okamžiku, když plynule klesali po mírném svahu.) Všude, kam přijeli, byli roboti. Desítky, stovky; všichni byli pohrouženi do práce, kterou vykonávali ve volném tempu a jejíž povahu nebylo pro Trevize snadné uhádnout.

Projeli okolo otevřených dveří jedné velké místnosti, ve které byly řady robotů tiše nahnutých nad stoly.

“Co dělají, Bander?” zeptal se Pelorat.

“Účetnictví. Vedou statistické záznamy, účty a spoustu podobných věcí, kterými, velice rád to říkám, se nemusím obtěžovat. Nemám zanedbané hospodářství. Asi třetina obdělávané plochy je vyhrazenu pro sady. Na další desetině je obilí, ale sady jsou mou opravdovou chloubou. Pěstujeme nejlepší ovoce na světě. Mám ho také mnoho různých druhů. Banderova broskev, to je na Solarii pojem.

Těžko byste hledali někoho jiného, kdo by se s nimi piplal jako já. Roboti by vám mhli poskytnout úplné informace.”

“Co děláte se vším tím ovocem?” zajímal se Trevize. “Nemůžete sníst všechno sám.”

“Po tom bych ani netoužil. Jsem jen umírněný příznivec ovoce.

Vyměňuji ho za zboží s dalšími državami.”

“Za jaké zboží?”

“Většinou za minerální suroviny. Na mé državě nejsou žádné významné doly. Také je vyměňuji za všechno, co je nezbytné k udržení zdravé ekologické rovnováhy. Mám na své državě rozmanitou flóru a faunu.”

“Zřejmě se o všechno starají roboti,” řekl Trevize.

“Starají – a velice dobře.”

“Vše pro jednoho Solariana?”

“Vše pro državu a její ekologickou úroveň. Náhodou jsem jediný Solarian, který navštěvuje různé části državy – pokud se mi chce – , ale to je součástí mé svrchované svobody.”

Pelorat řekl: “Předpokládám, že ostatní… ostatní Solariané také udržují lokální ekologickou rovnováhu a mají možná močály nebo hory, nebo mají državy na pobřeží.”

“Také to předpokládám. Podobnými problémy se zabýváme na konferencích, které si někdy vynutí světové dění.”

“Jak často se musíte setkávat?” zeptal se Trevize. (Jeli poměrně úzkým a dost dlouhým průjezdem. Ani na jedné nebyly místnosti.

Trevize odhadoval, že tato štola byla vyražená v oblasti, kde nebylo snadné postavit nic širšího a sloužila proto jako spojující článek mezi dvěma křídly, která nebylo obtížné rozšířit.) “Příliš často. Jen vzácně uběhne měsíc bez toho, abych nemusel strávit nějaký čas jednáním v komisích, jichž jsem členem. Ale stejně, i když nemám na své državě hory nebo močály, jsou mé sady, chovné rybníky a botanické zahrady nejlepší na světě.”

“Drahý příteli – chtěl jsem říci, Bander -, předpokládám, že jste nikdy neopustil svou državu a nikoho nenavštívil,” řekl Pelorat “Jistě že ne,” ohradil se rozhořčeně Bander.

“Řekl jsem ‘předpokládám’,” opakoval mírně Pelorat. “Ale jak si v tomto případě můžete být jist, že vaše država je nejlepší, když jste nikdy neprozkoumal, nebo dokonce ani nezahlédl žádnou jinou?”

“Protože,” nezaváhal Bander,” to mohu odvodit z poptávky po svém zboží.”

“A co výroba?” zeptal se Trevize.

Bander odpověděl: “Na některých državách vyrábějí nástroje a zařízení. Jak jsem už řekl, na mé državě se vyrábějí tepelně vodivé tyče, ale ty jsou dost jednoduché.”

“A roboti?”

“Roboti jsou vyráběni na různých místech. Po celou svou historii byla Solarie v Galaxii první co do vyspělosti a obratnosti, s jakou konstruovala roboty.”

“Hádám, že je tomu tak i v současnosti,” řekl Trevize. Dal si záležet na pečlivé intonaci, aby věta vyzněla jako konstatování, a ne jako otázka.

Bander se podivil: “V současnosti? Kdo by je v současnosti mohl konstruovat? Nyní už jenom Solarie vyrábí roboty. Vaše světy ne, pokud jsem si správně vyložil to, co jsem slyšel na hypervlnách.”

“A jiné Intermitentní světy?”

“Už jsem řekl, neexistují.”

“Vůbec žádné?”

“Nedomnívám se, že by byl naživu jediný Intermitentní někde jinde než na Solarii.”

“Tak tedy nežije nikdo, kdo by znal polohu Země?”

“A proč by někdo chtěl znát polohu Země?”

Pelorat je přerušil: “Já ji chci znát. Patří to do mého výzkumu.”

“Pak,” prohlásil Bander,” budete muset zkoumat něco jiného. O poloze Země mi není nic známo a ani jsem neslyšel o někom, komu by bylo. A navíc, fólie ze starého robota mi na tom záleží.”

Drezína přibrzdila a Trevize si na okamžik pomyslel, že se Bander urazil. Zvolna zastavili. Bander vystoupil, a když pobídl k výstupu také ostatní, zdálo se, že je jako obvykle v dobrém rozmaru.

Vešli do potemnělé místnosti. Osvětlení zůstalo tlumené i poté, co jej Bander zesílil posunkem ruky. Z místnosti vybočovala chodba, po jejíchž obou stranách byly menší komory. V každé z nich jedna nebo dvě ozdobné vázy. Některé byly obklopeny předměty připomínajícími filmové projektory.

“Co to tady je, Bander?” zeptal se Trevize.

“Pohřební kobky mých předků, Trevizi,” odpověděl Bander.

50.

Pelorat se se zájmem rozhlédl kolem sebe. “Zřejmě zde pochováváte popel svých předchůdců?”

“Jestli si pod ‚pochováváním,” zdůraznil Bander, “představujete ukládání do země, nemáte tak docela pravdu. Jsme sice v podzemí, ale toto je moje sídlo a popel je v něm, tak jako jsme právě teď my.

V našem jazyce říkáme, že jsme popel ubytovali.” Chvíli váhal a poté dodal: “Byt je zastaralý výraz pro sídlo.”

Trevize se letmo rozhlédl. “A to všechno jsou vaši předkové?

Kolik jich je?”

“Téměř stovka,” Bander se nesnažil skrýt hrdost ve svém hlase.

“Devadesát devět, abych byl přesný. Samozřejmě, ti první nebyli opravdovými Solariany – ne v dnešním slova smyslu. Byli to půllidé, muži a ženy. Takové půl-předky ukládali jejich potomci do uren vedle sebe. Já přirozeně do těchto kobek nechodím. Je to poněkud odpudihodné. Tak to alespoň označujeme v solarijštině, neznám odpovídající výraz v galaktickém jazyku. Možná ho ani nemáte.”

“A filmy?” zeptala se Bliss. “Tohle jsou přece filmové projektory?”

“Filmové deníky,” vysvětlil Bander. “Historie jejich života. Jejich záběry v oblíbených částech državy. To znamená, že ve všech ohledech nezemřeli. Část z nich zůstává a součástí mé svobody je možnost se s nimi setkat, kdykoli se rozhodnu. Mohu se podívat na kousek toho či onoho filmu. Podle svého přání.”

“Ale ne těch… odpudihodných.”

Bander se kradmo podíval stranou. “Ne,” připustil,”ale vždyť jsme všichni dědictvím po části svých předků postiženi stejně. Pro všechny je to stejná bída.”

“Stejná? Mají ostatní Solariané podobné pohřební kobky?” zeptal se Trevize.

“Ano, jistě, všichni. Jenže moje jsou nejlepší, nejvýstavnější a nejzachovalejší.”

Trevize chtěl vědět: “Máte už připravenou svou kobku?”

“Jistě. Je již dostavěná a vybavená. To bylo mou první povinností, když jsem zdědil državu. A až lehnu popelem, – jak by řekl básník -, bude první povinností mého následníka vystavět svou vlastní.”

“A vy máte následníka?”

“Budu mít, až se můj čas nachýlí. Zatím mám před sebou ještě pořádný kus života. Až budu muset odejít, zůstane po mně dospělý následník; natolik vyzrálý, aby se dokázal těšit z mé državy, a s dostatečně vyvinutými laloky, aby mohl usměrňovat energii.”

“Hádám, že to bude váš potomek.”

“Och, ano!”

“Ale co když,” řekl Trevize, “se stane neštěstí? Předpokládám, že i na Solarii dochází k nehodám a neštěstím. Co se stane, když nějaký Solarian lehne popelem předčasně a nemá následníka, který by zastal jeho místo, nebo alespoň někoho, kdo by se dokázal těšit z državy?”

“To se téměř nestává. V genealogii mých předků k tomu došlo pouze jednou. Když se něco podobného přihodí, stačí si jen uvědomit, že je dost jiných následníků čekajících na državu. Někteří z nich jsou již dost staří, aby mohli dědit, a zároveň mají rodiče dostatečně mladého, aby mohl počít druhého potomka a žít do doby, než je druhý potomek vyspělý pro převzetí državy. Jeden z těchto staromladých následníků, jak jsou nazýváni, by byl ustaven, aby převzal moji državu.”

“Kdo je ustavuje?”

“Jeden vládní výbor má jako jednu ze svých funkcí… stanovení následníka v případě předčasného zpopelnění. Všechno se to samozřejmě projednává na holovizi.”

Pelorat namítl: “Ale poslyšte, když se Solariané vůbec nevídají, jak by někdo poznal, že nějaký Solarian někde neočekávaně – nebo, pokud se toho týče, očekávaně – lehl popelem?”

“Když někdo z nás lehne popelem, přestane proudit energie do celé državy. Pokud ihned nenastoupí dědic, je tato neobvyklá situace nakonec zpozorována a jsou podniknuta nápravná opatření. Ubezpečuji vás, že náš sociální systém funguje bezvadně.”

Trevize se zeptal: “Mohli bychom si promítnout nějaké filmy, které zde máte?”

Bander ztuhl. “Omlouvá vás pouze vaše neznalost. To, co jste vyslovil, je velice kruté a vulgární.”

“Omlouvám se,” řekl Trevize. “Nechtěl bych vás obtěžovat. Již jsem vám vysvětlil, že máme velký zájem na získání informací o Zemi. Napadlo mě, že vaše nejstarší filmy mohou pocházet z doby, kdy Země ještě nebyla radioaktivní. Proto by v nich o Zemi mohla být zmínka. Mohly by v nich být uvedeny nějaké maličkosti. Zcela jistě není naším přáním rušit vaše soukromí. Byli bychom vám však velice zavázáni, kdybyste mohl najít nějaký způsob jak si prohlédnout tyto filmy; snad nechat je prohlédnout roboty a poskytnout nám hledané informace. Samozřejmě, pokud byste dokázal přijmout naše vysvětlení a pochopil, že se vynasnažíme respektovat vaše pocity, mohl byste nám dovolit, abychom si ty filmy prohlédli sami.”

Banderova odpověď zněla ledově: “Zřejmě si ani nemůžete uvědomovat, že se chováte stále nepřístojněji. Avšak s tímhle vším můžeme ihned skoncovat. Mohu vám prozradit, že žádné filmy nedoprovázejí mé lidské půl-předky.”

“Ani jeden?” Trevizovo zklamání bylo srdceryvné.

“Kdysi jsem je měl. Ale dokonce i vy si můžete představit, co na nich mohlo být. Dva půl-lidé projevující si vzájemně náklonnost, nebo dokonce,” Bander si odkašlal a s přemáháním vyslovil, “souložící.

Přirozeně, že byly všechny filmy zachycující půl-lidi zničeny již před mnoha generacemi.”

“A co záznamy ostatních Solarianů?”

“Byly do jednoho zničeny.”

“Jste si tím jist?”

“Bylo by šílenství nezničit je.”

“Možná, že někteří Solariané byli šílení nebo sentimentální či zapomnětliví. Doufáme, že nebudete proti a ukážete nám, kde jsou sousední državy.”

Bander se překvapeně podíval na Trevize. “Vy si myslíte, že ostatní k vám budou tak tolerantní, jako jsem já?”

“Proč ne, Bander?”

“Zjistíte, že nebudou.”

“To je riziko, které musíme podstoupit.”

“Ne, Trevizi nesmíte. Poslouchejte.”

V pozadí stáli roboti a Bander byl zamračený.

“Co se děje, Bander?” Trevize náhle znejistěl.

Bander řekl: “Bylo zábavné si s vámi povídat a pozorovat všechno vaše… podivínství. Byl to naprosto výjimečný zážitek, jenž mě potěšil, ale který nemohu zaznamenat ve svém denníku ani natočit na film .”

“Proč ne?”

“Že jsem s vámi hovořil, poslouchal vás, zavedl vás do pohřebních kobek, to všechno jsou ostudné činy.”

“My nejsme Solariané. Záleží vám na nás jako na těch robotech, že?”

“Tím jsem se omlouval sám před sebou. Jenže to nemusí znamenat omluvu pro ostatní.”

“Co vám na nich sejde? Máte přece naprostou svobodu dělat si, co se vám zachce, ne?”

“Dokonce ani pro nás není svoboda opravdu naprostá. Kdybych byl jediným Solarianem na této planetě, mohl bych dělat ostudné činy naprosto svobodně. Jenže vzhledem k tomu, že zde žijí i další Solariané, není svoboda ideální. I když jsme se jí přiblížili, nedosáhli jsme jí. Na planetě je dvanáct set Solarianů, kteří by mnou opovrhovali, kdyby věděli, co jsem udělal.”

“Není důvod, proč by se to měli dozvědět.”

“Máte pravdu. Byl jsem si toho vědom od chvíle, kdy jste přiletěli.

Uvědomoval jsem si to po celou dobu, kdy jste mě bavili. Ostatní to nesmí zjistit.”

Pelorat řekl: “Pokud to znamená, že se obáváte komplikací, které by vám vznikly z naší návštěvy na dalších državách po pátrání po informacích o Zemi, nemáte proč. Vždyť my s přirozeně nezmíníme, že jsme nejdříve navštívili vás. To se rozumí samo sebou.”

Bander potřásl hlavou. “Již jsem riskoval dost. Samozřejmě o tom s nikým nebudu mluvit. Moji roboti o tom taky nebudou mluvit, naopak, budou naprogramováni, aby zapomněli. Vaše vesmírná loď bude dopravena do podzemí a prozkoumána. A zajistím veškeré informace, které mi může poskytnout…”

“Počkejte,” zaprotestoval Trevize, “jak dlouho si myslíte, že můžeme čekat, než si prohlédnete naši loď? To je nemožné.”

“Vůbec ne nemožné, protože vy do toho nemáte co mluvit. Je mi líto, rád bych si s vámi ještě povídal a prohovořil ještě mnoho věcí, jenže, jak vidíte, celá situace se stává stále více nebezpečnou.”

“Ale nestává,” odporoval Trevize důrazně.

“Stává, půl-človíčku. Obávám se, že nastal okamžik, kdy musím udělat to, co by moji předkové udělali okamžitě. Musím vás všechny tři zabít.”

KAPITOLA 12

VZHŮRU NA POVRCH

51.

Trevize okamžitě obrátil hlavu a podíval se na Bliss. Její tvář byla napjatá a bez výrazu. Oči měla upřené na Bandera, až se zdálo, že si přestala všímat všeho ostatního.

Pelorat nevěřícně přihlížel široce otevřenýma očima. Trevize, který nevěděl, co Bliss udělá – nebo co by mohla udělat -, se snažil potlačit zkrušující pocit prohry, který nepramenil ani tak z myšlenky na smrt jako z představy, že zemře, aniž se dozví, kde je Země a proč vybral Gaiu pro lidskou budoucnost. Musel hrát o čas.

Snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a jasně: “Bander, projevil jste se jako zdvořilý a vlídný Solarian. Nerozzlobilo vás, když jsme pronikli do vašeho světa. Byl jste tak laskavý a provedl nás po vaší državě a vašem sídle. Zodpověděl jste naše otázky. Vaší povaze by více odpovídalo, kdybyste nás nechal odejít. Nikdo se nemusí dovědět, že jsme byli na té planetě, a my nebudeme mít žádný důvod se sem vrátit. Přilétli jsme naprosto bezelstně a pouze hledali informace.”

“Je to, jak říkáte,” prohodil Bander lehce,” a zatím jsem vás nechal žít. Propadli jste smrti v okamžiku, kdy jste sestoupili do atmosféry.

Když jsem se s vámi setkal, mohl jsem – a měl jsem – vás ihned zabít. Potom jsem měl nařídit příslušném robotovi, aby udělal vaši pitvu a zajistil veškeré údaje, které mi vaše těla mohou poskytnout.

Neudělal jsem to. Hýčkal jsem svou zvědavost a ustoupil své bezstarostné povaze. Tomu je konec. Už to nemohu dál dělat. Vždyť jsem vlastně svou nedbalostí ohrozil bezpečnost Solarie. Kdybyste využili nějaké mé slabosti a přesvědčili mě, abych vás pustil, jistě by po vás přiletěli vám podobní ať už se zaříkáváte, jak chcete. Mohu vám slíbit alespoň jedno. Vaše smrt bude bezbolestná. Pouze vám mírně zahřeji mozek a vyřadím ho z činnosti. Nebudete cítit vůbec nic. Pouze přestanete žít. Nakonec, až bude ukončena pitva a výzkum, vás sežehnu intenzívním impulsem žáru na popel a bude po všem.”

“Jestliže musíme zemřít, potom nemohu nic namítat proti rychlé a bezbolestné smrti. Proč ale musíme zemřít, když jsme se nedopustili žádného zločinu?” hrál dále o čas Trevize.

“Váš přílet byl zločinem.”

“Protože jsme nemohli vědět, že je to zločin, nemůžete mít racionální podklad.”

“Charakteristiku zločinu určuje společnost. Vám se může zdát iracionální a tyranská, jenže nám ne. A toto je náš svět. Máme plné právo rozhodnout o tom či onom. Spáchali jste zločin a zasluhujete si smrt.”

Bander se usmál, jako by vedli pouze příjemný rozhovor, a pokračoval: “Vy ani nemáte právo odvolávat se na svou neposkvrněnou bezúhonnost. Máte paprskomet, který proudem mikrovln vyvolává intenzívní smrtonosný žár, a jsem si jist, že pracuje mnohem hruběji a bolestivěji. Kdybych z něho neodčerpal energii a kdybych byl natolik pošetilý, že bych vám nechal svobodu pohybu, která by vám umožnila vytáhnout zbraň z pouzdra, neváhal byste ho ihned proti mně použít.”

Trevize se bál zavadit pohledem o Bliss, aby na ni neobrátil Banderovu pozornost, a zoufale vyhrkl: “Žádám vás o akt milosrdenství, nedělejte to!”

Bander náhle surově pronesl: “Musím být především milosrdný k sobě a svému světu, a abych to splnil, musíte zemřít.” Zvedl ruku a Trevize okamžitě obklopila tma.

52.

Trevize měl na okamžik pocit, že se zajíká tmou. Celý bez sebe si pomyslel: Je tohle smrt?

A jako by měly jeho myšlenky ozvěnu, zaslechl šepot: “Je tohle smrt?” Byl to Peloratův hlas.

Trevize se pokusil promluvit a zjistil, že může. “Jak se můžeš ptát?” Pocítil ohromnou úlevu. “Sama skutečnost, že jsi schopen zeptat se, dokazuje, že to smrt není.”

“Podle starých legend existuje život po smrti.”

“Nesmysl,” zamumlal Trevize. “Bliss! Jsi tady, Bliss?”

Odpověď se neozvala.

Pelorat znovu zopakoval jako ozvěna: “Bliss, Bliss?”

“Co se stalo, Golane?”

“Bander je s největší pravděpodobností mrtvý. V takovém případě nemůže své državě dodávat energii. A světla přece zhasla.”

“Ale jak by… Myslíš, že to udělala Bliss?”

“Předpokládám. Doufám, že se jí přitom nic zlého nestalo.” Plazil se po všech čtyřech. Tma v podzemí byla – pokud nepočítáme příležitostné neviditelné zážehy radioaktivního rozpadu atomů – naprostá.

Potom se rukou dotkl něčeho teplého a měkkého. Hmatem rozpoznal nohu a uchopil ji. Na Bandera byla zjevně příliš malá.

“Bliss?”

“Jsem naživu,” zazněl Blissin hlas, podivně zalklý.

Trevize se zeptal: “Jsi v pořádku?”

“Ne.” S odpovědí se k nim vrátilo slabé světlo. Stěny mdle zamrkaly, rozjasňovaly se a nepravidelně pohasínaly. Bander ležel zhroucený v zastíněné hromádce. Po jeho boku byla Bliss. Držela si hlavu.

Pohlédla na Trevize a Pelorata. “Solarian je mrtvý.” Tváře se jí ve slabém světle leskly slzami.

Trevize byl ohromen: “Proč pláčeš?”

“Zabila jsem myslící a inteligentní bytost – neměla bych snad plakat? Nebyl to můj záměr.”

Trevize se sehnul, aby jí pomohl na nohy, ale odstrčila ho. Řada přišla na Pelorata. Poklekl. “Bliss, prosím tě, ani ty už mu nemůžeš vrátit život. Pověz nám, co se stalo?”

Nechala se zvednout a s námahou ze sebe vysoukala: “Co dokáže Bander, dokáže i Gaia. Gaia může využít nerovnoměrného výskytu energie ve vesmíru a převést ji mentální silou na určenou práci.”

“Věděl jsem to.”Trevize se ji pokoušel ukonejšit a nebyl si tak docela jist jak se zachovat. “Pamatuji si dobře na naše setkání ve vesmíru, když jsi – lépe řečeno Gaia – zajala naši loď. Vzpomněl jsem si na to, když mě Bander odzbrojil a spoutal. Tebe spoutal také, jenže já věřil, že se dokážeš vymanit, pokud budeš chtít.”

“Ne. Neuspěla bych, kdybych se o to pokusila. Když byla tvoje loď v mé/naší/gaiské moci,” vypravila ze sebe smutně, “byli jsme já i Gaia opravdu jedna bytost. Nyní je mezi námi hyperprostorový předěl.

Omezuje mé/naše schopnosti. Navíc Gaia působí hrubou silou spojeného vědomí. Naše mozky postrádají lalokové usměrňovače, jaké má ten Solarian. Neumíme využívat energie tak jemně, efektivně, neúnavně, jako mohl on. Vidíte, já nedokáži udržet jasnější světlo.

Nevím, jak dlouho je vůbec udržím rozsvícené, než se unavím.

Bander mohl zásobovat energií celou rozsáhlou državu dokonce i ve spánku.”

“Ale ty jsi ho zneškodnila,” namítl Trevize.

“Protože nepředpokládal mé schopnosti,” vysvětlovala Bliss, “a protože jsem je před ním neprojevila. Proto mne nepodezíral a vůbec si mne nevšímal. Soustředil se výhradně na tebe, Trevizi. Vždyť jsi nesl zbraně. Znovu nám velice posloužilo, že jsi se ozbrojil. Já musela počkat na příležitost a zneškodnit Bandera jedním rychlým, neočekávaným zásahem. Ta chvíle nastala, když se nás chystal zabít.

Když celou svou mysl plně soustřeďoval na to a na tebe, mohla jsem udeřit.”

“A klaplo to náramně.”

“Jak můžeš být tak krutý, Trevizi? Chtěla jsem ho jen zastavit.

Přála jsem si pouze zablokovat činnost jeho usměrňovačů.

V momentě překvapení, kdy by se nás pokusil zlikvidovat a zjistil, že místo toho pohasíná světlo v našem okolí a ustupuje tmě, sevřela bych svůj stisk, nechala ho upadnout do normálního, ale prodlouženého spánku a uvolnila usměrňovače. Energie by zůstala zapojená.

My bychom se mohli dostat ze sídla do lodě a opustit planetu. Chtěla jsem to zařídit tak, aby Bander, až se nakonec probudí, zapomněl na všechny události od chvíle, kdy nás spatřil. Gaia netouží zabíjením prosazovat to, co se dá provést i bez něj.”

“Co nevyšlo, Bliss?” zeptal se Pelorat soucitně.

“Nikdy jsem se nesetkala s podobnou věcí, jako jsou lalokové usměrňovače. Neměla jsem čas s nimi pracovat a prozkoumat je. Jen jsem násilně zasáhla se svým blokovacím manévrem. Zjevně neměl předpokládané účinky. Nebyl zablokován vstup energie do laloků, ale výstup. Energie proudí do těchto laloků vždy v nahodilém množství.

Normálně se mozek jistí vypouštěním nadbytečné energie stejnou rychlostí, jakou ta do něj vstupuje. Jenomže když jsem výstup zablokovala, energie se ihned nahromadila uvnitř laloků. Teplota vystoupila na bod, kdy se protein v mozku explozivně vyřazuje z činnosti, a on zemřel. Světla zhasla, já ihned odstavila bloky, ale přirozeně už bylo pozdě.”

“Nevidím možnost jednat jinak, než jsi jednala,” konejšil ji Pelorat.

“Jaká to může být útěcha, když si pomyslím, že jsem zabila?”

“Bander se nás právě chystal zabít,” poukázal Trevize.

“To byl důvod pro zneškodnění, a ne zabití.”

Trevize váhal. Nechtěl dát průchod netrpělivosti, které byl plný.

Nechtěl Bliss ani urazit, ani ji dál rozrušovat. Konec-konců byla jejich jedinou obranou proti naprosto nepřátelskému světu.

Řekl: “Bliss, je na čase přenést se přes Banderovu smrt. Protože je mrtvý, vypnul se proud v celé državě. Dříve nebo později, ale spíš dříve, si toho nějaký Solarian všimne. Budou nuceni vyšetřovat. Nemyslím, že bys byla schopna příliš dlouho dodávat i tu trochu energie, kolik se ti jí daří dodávat teď. Pro nás je nyní důležité dostat se bez otálení zpět na povrch a do naší lodě.”

“Ale Golane,” namítl Pelorat, “jak to uděláme? Jeli jsme dlouhé kilometry po cestě plné zatáček. Mám dojem, že je to tady dole úplné bludiště, a co se mne týče, nemám nejmenší představu kam jít, abychom se dostali na povrch. Vždycky jsem měl špatný orientační smysl.”

Trevize se rozhlédl a uvědomil si, že Pelorat má pravdu. “Mám dojem, že na povrch vede mnoho otvorů. Nemusíme najít právě ten, kterým jsme vstoupili.”

“Vždyť my nevíme ani o jedné z těch děr. Jak je nalezneme?”

Trevize se znovu obrátil na Bliss. “Můžeš mentálně zjistit něco, co by nám pomohlo najít cestu ven?”

Bliss odpověděla: “Roboti na této državě jsou zcela nečinní. Cítím přímo nad sebou nepatrný šepot neinteligentního života, ale z toho pouze vyplývá, že povrch je přímo nad námi, což beztak víme.”

“Potom tedy,” rozhodl Trevize, “se budeme muset podívat po nějakém tom otvoru.”

“Metodou pokusu a omylu,” ozval se vyděšeně Pelorat “nikdy neuspějeme.”

“Mohli bychom, Janove,” řekl Trevize. “Budeme-li hledat, máme naději, i když malou. Druhá možnost je jednoduše zůstat tady.

Když se k tomu rozhodneme, neuspějeme nikdy. Pojďme i malá naděje je lepší než žádná.”

“Počkejte,” přerušila je Bliss. “Přece jenom něco cítím.”

“Co?” zeptal se Trevize.

“Vědomí.”

“Inteligentní bytosti?”

“Ano, nevyvinuté, myslím. Ale nejsilněji ke mně doléhá něco jiného.”

“Co?” Trevize znovu potlačoval svou netrpělivost.

“Strach! Neúnosný strach!” zašeptala Bliss.

53.

Trevize se lítostivě rozhlédl. Věděl, kudy vstoupili, ale nedělal si iluze. Nedokáží se vrátit po stejné cestě, jakou se sem dostali. Málo si všímal všech zatáček a odboček. Kdo by si také pomyslel, že se ocitnou v situaci, kdy budou muset sami hledat zpáteční cestu pouze v pohasínajícím matném světle. “Co myslíš, Bliss, byla bys schopná uvést drezínu do chodu?”

“Jistě byla, Trevizi, jenže to neznamená, že bych ji uměla řídit.”

Pelorat uvažoval nahlas: “Bander ji pravděpodobně řídil myšlenkami.

Neviděl jsem, že by se během jízdy něčeho dotýkal.”

Bliss mírně poznamenala: “Ano, řídil ji myšlenkami, Pele. Ale jak myšlenkami? Stejně tak dobře můžeš říct, že k řízení používal ovladač. Neznáš-li způsob používání ovladače podrobně, nepomůžeš si, že?”

“Mohla by ses pokusit,” navrhl Trevize.

“Když se pokusím, budu se muset soustředit celým mozkem a v tom případě pochybuji, že budu schopná udržet světla rozsvícená.

Ve tmě nám drezína nebude nic platná, i když se ji naučím ovládat.”

“Pak tedy budeme muset jít, jak se zdá, pěšky.”

“Obávám se, že nám nic jiného nezbývá.”

Trevize upíral zrak do husté, ponuré tmy, vládnoucí za sporým světlem v jejich bezprostředním okolí. Nic neviděl, nic neslyšel.

Zeptal se: “Bliss, cítíš stále to vyděšené vědomí?”

“Ano, cítím.”

“Můžeš nám říci, kde je? Dokážeš nás k němu zavést?”

“Mentální pocity se šíři po přímce. Běžná hmota nemění znatelně jejich směr, tudíž mohu s jistotou říci, že přicházejí odtud.”

Ukázala na místo na potemnělé stěně. “Nemůžeme projít stěnou.

Nejlepší bude, když se vypravíme po chodbách a pokusíme se postupovat směrem, kde bude intenzita pocitů narůstat. Zkrátka si budeme muset zahrát na přihořívá – hoří.”

“Začneme tedy rovnou.”

Pelorat zůstal pozadu. “Počkej, Golane. Chceme opravdu najít tu věc, ať už je to cokoli? Je-li v úzkých, může se stát, že budeme v úzkých také.”

Trevize netrpělivě zakroutil hlavou. “Nemáme na výběr Janove.

Ať je to vědomí vystrašené nebo ne, může být ochotné – nebo je můžeme donutit – ukázat nám cestu na povrch.”

“A Bandera tady necháme jen tak ležet?” protestoval Pelorat znepokojeně.

Trevize ho uchopil za loket. “Pojď, Janove. Ani v tom nemáme na vybranou. Nakonec nějaký Solarian oživí tohle místo, jeho robot najde ostatky Bandera a postará se o ně. Doufám, že už budeme pryč, v bezpečí.”

Trevize pustil Bliss před sebe, do čela. Zastavila se u každých veřejí, u každého rozcestí chodeb, světlo bylo vždy nejjasnější bezprostředně kolem ní. Pokoušela se určit směr, odkud cítila zděšení.

Někdy prošla dveřmi nebo obešla zákrut chodby, vrátila se a zkusila náhradní cestu. Trevize bezradně přihlížel. Když se utvrdila v rozhodnutí, odhodlaně se vydala ve stanoveném směru a pokaždé se před ní rozzářilo světlo. Nyní se světlo zdálo Trevizovi o trochu jasnější – buď jeho oči přivykly příšeří, nebo se Bliss postupně učila zvládat usměrňování účinněji. V jednom okamžiku, kdy míjela jednu z tyčí zabudovaných do země, dotkla se jí rukou a světlo se znatelně rozjasnilo. Přikývla hlavou, jako by byla se sebou spokojená.

Nic jim ani vzdáleně nepřipadalo povědomé. Zdálo se, že tápou změtí těch chodeb podzemního sídla, kterými cestou dovnitř neprojížděli.

Trevize neustále hledal chodby vedoucí příkře vzhůru a příležitostně zapátral na stropech po případném obrysu ně jakého poklopu.

Po ničem takovém však nebylo ani památky a vystrašené vědomí zůstávalo jejich jedinou nadějí, že se dostanou ven.

Postupovali mlčky chodbou, jen jejich kroky rozeznívaly ticho.

Šli tmou prozářenou světlem pouze v jejich nejbližším okolí; obklopeni mrtvou nehybností, jediní – naživu. Někdy zahlédli torza robotů sedících či stojících nehnutě v polotmě jako přízraky. Jeden robot ležel na boku, ruce i nohy strnulé v neskutečné poloze. Ztratil rovnováhu, pomyslel si Trevize, v okamžiku odpojení proudu upadl. Ať živý nebo mrtvý, ani Bander by nedokázal ovlivnit sílu přitažlivosti.

Takhle nehybně stojí a leží roboti nejspíš po celé rozlehlé Banderově državě a na hranicích si toho někdo rychle všimne. Nebo možná ne, pomyslel si náhle. Solariané by věděli, kdyby jeden z jejich středu umíral sešlostí věkem. Celý svět by byl na nohou a připraven. Ale Bander zemřel náhle, neočekávaně a v nejlepších letech.

Koho by to napadlo? Kdo by to mohl tušit? Kdo by sledoval, jestli je država bez proudu?

Ale ne (a Trevize zavrhl optimismus a sebeútěchu jako nebezpečná tenata přílišné sebedůvěry). Solariané si všimnou, že se na Banderově državě zastavil veškerý pohyb, a ihned podniknou nějaká opatření. Mají všichni příliš velký zájem o následnictví, než aby državu nechali napospas smrti. Pelorat naříkavě zahuhlal: “Ventilace se zastavila. Takovéhle místo v podzemí se musí větrat a Bander dodával proud. Teď ho nedodává.”

“Na tom nesejde, Janove,” řekl Trevize. “Tady, v prázdném podzemí, je dost vzduchu, aby nám vystačil na léta.”

“Ale je to uzavřené. Působí to špatně na psychiku.”

“Prosím tě, Janove, nezačínej s hloupostmi. – Bliss, dostali jsme se blíž?”

“O hodně, Trevizi,” odpověděla. “Cítím ten vjem silněji a je mi jasnější, odkud vychází.”

Postupovala teď dopředu mnohem jistěji. Méně váhala na rozcestích.

“Tam! Tam!” zvolala. “Cítím to intenzívně.”

Trevize suše poznamenal: “Dokonce i já to už slyším.” Všichni tři se zastavili a bezděčně zadrželi dech. Slyšeli tiché hořekování, plné přerývaných vzlyků.

Vešli do prostorné místnosti. Světla se zamihotala. Na rozdíl od všech ostatních, které dosud viděli, byla místnost bohatě zařízena barevným nábytkem. Uprostřed stál mírně shrbený robot s rukama roztaženýma v láskyplném gestu. Stál, jak také jinak, naprosto bez hnutí.

Za robotem rozechvěle zašustilo oblečení. Na jedné straně se opatrně vynořilo kulaté ustrašené oko a ozvalo se srdceryvné zalkání.

Trevize se prudce rozeběhl kolem robota. Z druhé strany vystřelila ječící postavička. Klopýtla a rozplácla se na podlaze. Zůstala ležet, zakryla si oči a kopala nohama na všechny strany, jako by se snažila odrazit nebezpečí hrozící jí odkudkoli, a úpěnlivě naříkala…

Bliss zvolala zcela nadbytečně : “Je to dítě!”

54.

Trevize zmateně ustoupil. Co tady dělá dítě? Bander byl tolik pyšný na svou naprostou samotu. Tolik na ní trval. I Pelorat, který neměl takový sklon sahat k železné logice, když stál před záhadou, se ihned dovtípil: “Podle všeho je to jeho nástupce.”

“Banderovo dítě,” souhlasila Bliss, “ale myslím, že je příliš malé na to, aby se mohlo stát nástupcem. Solariané si budou muset najít náhradníka někde jinde.” Zadívala se upřeně na dítě, ale neprobodávala je očima. Její pohled byl laskavý, mírný a hypnotizující. Dítě se pozvolna utišovalo. Otevřelo oči a odpovědělo Bliss pohledem. Jeho nářek se zmírnil na občasné tiché vzlyknutí. Bliss nyní vydávala utišující brumlavé zvuky a zkomolená slova, která sama o sobě byla bez významu a měla pouze zesílit uklidňující účinek jejího mentálního působení. Bylo to, jako by myšlenkami ohmatávala neznámý mozek dítěte a snažila se uhladit jeho vzbouřené emoce.

Dítě se pomalu postavilo na nohy, ani na okamžik přitom nespustilo oči z Bliss, chvíli se kymácelo na místě a potom se prudce rozeběhlo k ztuhlému robotu. Obemklo rukama bachraté robotovy nohy, jako by toužilo po bezpečí jeho dotyku.

“Zřejmě je ten robot jeho chůva nebo ošetřovatel,” řekl Trevize.

“Předpokládám, že se jeden Solarian nemůže starat o druhého Solariana dokonce ani jako rodič o dítě.”

“A já myslím, že to dítě je hermafrodit,” připojil svůj názor Pelorat.

“Musí být,” poznamenal Trevize.

Bliss, neustále zcela zaměstnaná dítětem, se k němu zvolna přibližovala.

Ruce držela vzhůru, pokrčené v loktech. Dlaně měla obráceny k sobě, jako by chtěla naznačit, že nehodlá to malé stvoření polapit. Dítě tiše sledovalo její příchod, jen se pevněji přimklo k robotovi.

Bliss slabikovala: “Děťátko – tady – teplo, děťátko – hodné, tady – teplo, pohoda, klid, bezpečí – děťátko – v bezpečí – bezpečí.”

Zastavila se, a aniž by se ohlédla, tiše požádala: “Pele, promluv na něj v jeho řeči. Pověz mu, že jsme roboti a přišli jsme se o něj postarat, protože je vypnutý proud.”

“Roboti!” vyrazil Pelorat otřeseně.

“Musíme se vydávat za roboty. Robotů se nebojí. A lidi nikdy nevidělo, možná o nich nemá ani potuchy.”

Pelorat zaváhal: “Nevím, jestli si vybavím správné výrazy. Neznám ve starém jazyce slovo ‚robot.”

“Tak řekni ‚robot’, Pele. Když to nepochopí, zkus ‚kovová věc’.

Cokoli, co znáš.”

Pelorat se zvolna, slovo za slovem, rozhovořil ve starém jazyce.

Dítě, ve snaze mu porozumět, ho upřeně pozorovalo s podmračeným soustředěním.

Trevize navrhl: “Když už s ním mluvíš, mohl by ses ho rovnou zeptat jak se dostat ven.”

Bliss namítla: “Ne, teď ještě ne. Nejdříve v něm musíme vzbudit důvěru, potom se ho můžeme na něco ptát.” Dítě se dívalo na Pelorata.

Uvolnilo stisk rukou, pustilo se robota a promluvilo vysokým melodickým hlasem.

Pelorat zneklidněl: “Mluví na mě příliš rychle.”

“Požádej ho, ať to zopakuje pomaleji. Snažím se je ze všech sil uklidnit a odstranit jeho strach.”

Pelorat se znovu snažil porozumět, co dítě říká. “Ano, robot se jmenuje Jemby a dítě má jméno Fallom.”

“Hodné!” Bliss se na dítě široce, šťastně usmála, ukázala na ně a pronesla: “Fallom. Hodné Fallom. Odvážné Fallom.” Položila si ruku na prsa a představila se: “Bliss.”

Dítě se usmálo. Když se usmívalo, bylo velmi hezké.

“Bliss,” zopakovalo a přitom trochu neobratně zasykalo “s”.

Trevize řekl: “Bliss, kdyby se ti podařilo oživit robota Jembyho, mohl by nám odpovědět na naše otázky. Pelorat by si s ním mohl promluvit stejně jednoduše jako s tím dítětem.”

“Ne,” odmítla Bliss. “To by byla chyba. První povinností robota je chránit dítě. Kdyby byl oživen, ihned by si ho všiml. Zpozoroval by cizí bytosti a mohl okamžitě zaútočit. Tady žádní lidé nemají co dělat. Musela bych ho vypnout, stejně by nám neposkytl žádné informace.

A potom dítě, když by bylo nuceno znovu se vyrovnávat s odpojení jediného rodiče, kterého zná… Prostě to neudělám.”

“Nám ale tvrdili,” namítl mírně Pelorat, “že roboti nemohou člověku ublížit.”

“To nám také tvrdili,” odvětila Bliss, “jenže nás nikdo nepoučil o tom, jaké roboty vyvinuli Solariané. A i kdyby tenhle byl naprogramován tak, aby neublížil člověku, stejně by si musel vybrat mezi dítětem, jež považuje za vlastní, a třemi objekty, ve kterých ani nemusí vidět lidi, ale pouze násilné vetřelce. Přirozeně by si vybral dítě a nás by napadl.” Znovu se otočila k dítěti. “Fallom,” zopakovala, “Bliss.” Ukázala prstem: “PeI… Trev.”

“Pel, Trev,” poslušně proneslo dítě.

Přistoupila blíže a napřímila k němu ruku. Chvíli ji sledovalo a potom o krok ustoupilo.

“Klid, Fallom,” utišovala je Bliss. “Hodné Fallom. Pohladíme Fallom. Milé Fallom.”

O krůček přistoupilo k ní a Bliss si ulehčeně oddechla “Hodné Fallom.”

Dotkla se nahé ruky Fallom, neboť bylo oblečeno – stejně jako Bander – jen do dlouhé, vpředu otevřené řízy, pod níž mělo pouze bederní zástěrku. Něžně se ho dotkla, odtáhl ruku, počkala a znovu k němu natáhla ruce a lehce ho hladila. Dítě přivřelo oči pod uklidňujícím vlivem Blissiny vůle. Bliss posouvala ruce pomalu, zlehka, téměř se dítěte nedotýkajíc, vzhůru k ramenům, jeho krku a uším, až sklouzly po hranici dlouhých hnědých vlasů k místu těsně nad a za ušima.

Potom ruce odtáhla. “Lalokové usměrňovače jsou ještě malé.

Zatím nedošlo k vývoji lebeční kosti. Má tam pouze tuhou vrstvu kůže, která se později vzedme, a až laloky dorostou, budou vyztužené kostí. – Vyplývá z toho, že zatím není schopno řídit državu, dokonce ani oživit svého osobního robota. – Pele, zeptej se, kolik mu je.”

Po krátkém vyptávání Pelorat oznámil: “Je mu čtrnáct pokud jsem správně rozuměl.”

Trevize poznamenal: “Vypadá spíš na jedenáct.”

“Délka roku používaná na tomto světě nemusí přesně odpovídat standardnímu galaktickému roku. Kromě toho, Intermitentní se dožívají delšího průměrného věku. Jestliže jsou Solariané v tomto ohledu podobní Intermitentním, mohlo u nich dojít k prodloužení vývojových stadií. Takže se stejně nemůžeme řídit věkem.” řekla Bliss.

Trevize netrpělivě mlaskl: “Dost už té antropologie. Musíme se dostat na povrch, a protože máme co do činění s dítětem, můžeme s ním jenom plýtvat časem. Možná, že nezná cestu na povrch. Možná, že ještě na povrchu vůbec nebylo.”

Bliss řekla: “Pele!”

Pelorat věděl, co má na mysli, a proto následoval nejdelší rozhovor, jaký zatím s dítětem vedl.

Nakonec oznámil: “To dítě zná slunce. Tvrdí, že už ho vidělo.

Myslím, že také vidělo stromy. Nechovalo se, jako by si nebylo jisto, co to slovo znamená – nebo alespoň, co znamená to slovo, které jsem použil…”

“Jasně, Janove – ale, prosím tě, mluv k věci,” napomenul ho Trevize.

“Slíbil jsem Fallom, že se pokusíme oživit jeho robota, jestliže nás dokáže vyvést na povrch. Vlastně jsem slíbil, že oživíme jeho robota. Myslíš, že bychom mohli?”

Trevize odvětil: “S tím si budeme lámat hlavu až potom. Řeklo výslovně, že nás povede?”

“Ano. Chtěl jsem, aby se to dítě více snažilo, víš, a tak jsem udělal ten slib. – Je to riskantní. Asi ho zklameme.”

“Ale jdi,” odtušil Trevize. “Vyrazíme. Jestli nás chytnou v podzemí, bude to všechno jenom akademická debata.” Pelorat řekl něco dítěti, které vykročilo, potom se zastavilo a ohlédlo zpět na Bliss.

Ta natáhla ruku, dítě ji uchopilo a všichni se společně vydali na pochod.

“Jsem nový robot,” pochlubila se Bliss s mírným úsměvem.

“Zjevně z toho má docela radost,” poznamenal Trevize. Fallom rozjařeně hopkalo a Trevize okamžik uvažoval, jestli je spokojené proto, že je Bliss zpracovala a navíc se těší nu návštěvu povrchu a má tři nové roboty, nebo že se raduje z pomyšlení, že se mu vrátí jeho nevlastní rodič Jemby.

Dokud je dítě vedlo, nebylo v tom však třeba hledat žádný rozdíl.

Dítě postupovalo sebejistě dopředu. Odbočovalo bez váhání, kdykoli přišlo na rozcestí. Vědělo opravdu, kam míří nebo to všechno byla pouze záležitost dětské lehkomyslnosti? Nebyla to jednoduše hra bez jasného konce?

Ale Trevize poznal z mírné námahy při pochodu, že stoupají.

Dítě se šinulo důležitě vzhůru, ukazovalo přitom před sebe a štěbetalo.

Trevize se podíval na Pelorata. Ten si odkašlal a poznamenal: “Mám dojem, že říká ‚dveře’.”

“Doufám, že to není jenom tvůj dojem,” ozval se Trevize. Dítě se pustilo Bliss a rozeběhlo se. Ukazovalo na část podlahy, která se zdála temnější než sousedící pole. Dítě si na ni stouplo, několikrát poskočilo, otočilo se s rozladěným výrazem v obličeji a mnohomluvně se rozhovořilo pronikavým hláskem.

Bliss se námahou stáhla tvář. “Budu muset dodat energii. Vysiluje mě to.”

Její obličej zbrunátněl, světla pohasla, ale dveře se otevřeli těsně před Fallom. To se zasmálo potěšeným sopránem a vyběhlo ze dveří.

Oba muži se vydali za ním. Poslední vyšla Bliss. Ohlédla se, světla uvnitř zhasla a dveře se zavřely Potom se zastavila, aby nabrala dech.

Vypadala vyčerpaně.

“Tak,” oddechl si Pelorat, “a jsme venku. Kde je naše loď?

Všichni se kochali stále ještě rozzářeným podvečerem.

Trevize zabručel: “Zdá se mi, že to bylo tímhle směrem.”

“Také si myslím,” souhlasila Bliss. “Pojďme,” a podala ruku Fallom.

Všude bylo ticho narušované jen zvuky větru, pohyb; a voláním zvěře. Cestou zahlédli robota, který stál nehnut u kmene stromu a držel nějaké podivné předměty. Pelorat k němu zvědavě vykročil, ale Trevize ho zastavil. “Do toho nám nic není, Janove. Pokračujme!”

Potom z dálky obcházeli dalšího robota, zhrouceného na zemi.

Trevize poznamenal: “Roboti jsou asi roztroušeni na metry v každém směru.” Potom jásavě zvolal: “Ach, tam je naše loď!”

Přidali do kroku, ale záhy se prudce zastavili. Fallom rozrušeně vypísklo.

Na zemi vedle lodě stálo na pohled obstarožní vzdušné přibližovadlo.

Jeho rotor vypadal neduživě a nepříliš energeticky účinně. U přibližovadla, mezi malou skupinkou cizinců u jejich lodí, stály čtyři lidské postavy.

“Pozdě,” řekl Trevize. “Promarnili jsme příliš mnoho času. Co teď?”

Pelorat zapřemýšlel nahlas: “Čtyři Solariané? To přece nejde.

Jistě by nepřipustili takhle blízký fyzický kontakt. Nejsou to holoobrazy, co myslíš?

“Ti jsou až příliš hmotní,” usoudila Bliss. “Jsem si tím jistá. A také to nejsou Solariané. Mozky nepochybně mají. Jsou to roboti.”

“Tak tedy,” povzdechl si Trevize unaveně, “vpřed!” Vykročil směrem k lodi klidnou chůzí a ostatní se drželi za ním.

Pelorat hlesl téměř bez dechu: “Co chceš dělat?”

“Jestli to jsou roboti, musí poslouchat rozkazy.” Roboti je očekávali a Trevize z nich ani na okamžik nespustil oči.

Ano, určitě to byli roboti. Jejich tváře, které vypadaly jako by byly vyrobené z kůže podložené svaly, byly podivně bezvýrazné.

Roboti byli oblečeni do uniforem zakrývajících každý čtvereční centimetr kůže kromě obličeje. Dokonce i na rukou měli tenké neprůsvitné rukavice.

Trevize jim ležérně pokynul takovým způsobem, kterým zřetelně a příkře naznačil, aby ustoupili stranou. Roboti se nepohnuli.

Trevize řekl polohlasně Peloratovi: “Vysvětli jim to, Janove, a buď tvrdý.”

Pelorat si odkašlal, naladil svůj hlas na nezvyklý baryton, promluvil pomalu a stejným posunkem jako před ním Trevize, jim přikázal, aby ustoupili. V tom jeden z robotů, který snad byl o kousek vyšší než ostatní, pronesl něco chladným, rezavým hlasem.

Pelorat se obrátil na Trevize. “Mám dojem, že nás považ za cizince.”

“Pověz mu, že jsme lidé a že nás musí poslouchat.” Potom promluvil robot podivným, ale srozumitelným galaktickým jazykem: “Rozumím vám, cizinci. Mluvím galaxštinou. My jsme dozorčí roboti.”

“Tak to jsi mě slyšel, jak říkám, že jsme lidé, a proto musíte poslouchat.”

“Jsme naprogramováni poslouchat výhradně Vládce, cizinče. Vy nejste ani Vládci, ani Solariané. Vládce Bander neodpovídal v určený čas Kontaktu a my to máme vyšetřit na místě. Je to naše povinnost.

Našli jsme vesmírnou loď, která není solarijské výroby, zastihli několik cizinců a všichni Banderovi roboti jsou odpojeni. Kde je Vládce Bander?”

Trevize zakroutil hlavou a pomalu a zřetelně pronesl: “My o ničem nevíme. Počítač na naší lodi nefunguje správně. Ocitli jsme se v blízkosti této cizí planety proti své vůli. Přistáli jsme, abychom zjistili svou polohu. Našli jsme všechny roboty nehybné. Nevíme, co se zde mohlo přihodit.”

“Vaše výpověď není věrohodná. Jestliže jsou všichni roboti na této državě odpojeni a veškerý proud vypnut, pak musí by Vladař Bander mrtev. Je proto nelogické předpokládat, že zemřel, právě když vy jste přistáli. Musí v tom být nějak kauzální spojitost.”

Trevize řekl bez zvláštního úmyslu – jen aby zmátl celou záležitost a naznačil svou neznalost prostředí, a tím i svou nevinu: “Ale proud přece vypnutý není. Vy jste v provozu, Robot se ohradil: “My jsme dozorčí roboti. Nejsme závislí na žádném Vládci. Nedodává nám energii, patříme celému světu. Jsme na nukleární pohon. Ptám se znovu: Kde je Vládce Bander?”

Trevize se rozhlédl kolem sebe. Pelorat vypadal vyděšeně. Bliss měla pevně semknuté rty, ale byla klidná. Fallom se třáslo, když se však Bliss dotkla rukou jeho ramene, strnul a tvář se mu uvolnila.

(Utišovala ho?) Robot se znovu ozval: “Ptám se ještě jednou a naposled. Kde je Vládce Bander?”

“Já nevím,” odpověděl Trevize neochvějně.

Robot pokynul hlavou a dva z jeho druhů odešli. Robot prohlásil: “Moji dva kolegové prohledají sídlo. Zatím budete zadrženi a předvedeni k výslechu. Podejte mi předměty, které máte zavěšené u boku.”

Trevize o krok ustoupil. “Jsou neškodné.”

“Přestaňte se hýbat! Neptám se na jejich škodlivost. Žádám o jejich vydání.”

“Ne.”

Robot udělal rychle jeden krok a prudce hrábl rukou. Tak prudce, že si Trevize ani nestačil uvědomit, co se děje. Robot mu pevně sevřel rameno a zatlačil dolů. Trevize poklesl na kolena.

“Ty předměty,” rozkázal robot a natáhl druhou ruku.

“Ne,” zajíkl se Trevize.

Bliss se vrhla dopředu, vytrhla paprskomet z pouzdra a dříve, než jí v tom Trevize, uvězněný silným stiskem robota, mohl zabránit, ho podala robotovi. “Tady je, dozorčí,” řekla, “a když budeš mít chvilku strpení… Tady je druhý. Teď pusť mého společníka.”

Robot držel obě zbraně a odstoupil. Trevize se zvolna zvedl na nohy a s tváří zkroucenou bolestí si usilovně mnul rameno.

(Fallom měkce pofňukávalo, což odvedlo Peloratovu pozornost, a on je zoufale a pevně objímal.) Bliss nasupeně zašeptala Trevizovi: “Proč se s ním dohaduješ?

Mohl by tě zabít malíčkem.”

Trevize úpěnlivě procedil mezi zuby: “Proč se s ním nevypořádáš ty?”

“Snažím se. Ale nějakou dobu to bude trvat. Jeho vědomí je uzavřené, složitě naprogramované a poskytuje málo prostoru k ovládání. Musím ho prozkoumat. Hraj o čas.”

“Nezkoumej jeho vědomí. Rovnou ho zlikviduj,” hlesl Trevize téměř neslyšně.

Bliss vrhla rychlý pohled na robota. Ten si pečlivě prohlížel zbraně. Druhý robot, který mu pořád stál po boku, sledoval cizince.

Zdálo se, že ani jednoho z nich tiché špitání mezi Bliss a Trevizem nezajímá.

Bliss řekla: “Ne žádné ničení. Na prvním světě jsme jednoho psa zabili a druhého zranili. Víš, co se stalo zde?” pokradmu pohlédla na dozorčí roboty. “Gaia nemasakruje bezúčelně životy nebo inteligenci.

Potřebuji čas, abych to vyřešila nenásilnou cestou.” O krok ustoupila a upřeně se zahleděla na robota.

Robot prohlásil: “Jsou to zbraně.”

“Ne,” odporoval Trevize.

“Ano,” souhlasila Bliss, “ale už nejsou k ničemu. Je v nich vybitá energie.”

“Je tomu skutečně tak? Proč byste nosili vybité zbraně? Možná vybité nejsou.” Robot sevřel jednu zbraň v dlani a přesně umístil svůj palec. “Spouští se tímto způsobem?”

“Ano,” odpověděla Bliss, “kdybys přitlačil, zbraň by se spustila, pokud by v ní byla energie – ale není.”

“Opravdu?” Robot namířil zbraň na Trevize. “Chcete stále tvrdit, že jestli ji teď spustím, nebude fungovat?”

“Nebude fungovat,” potvrdila Bliss.

Trevize zkoprněl na místě, neschopen slova. Když mu Bander vybil energii z paprskometu, vyzkoušel ho a zjistil, že je naprosto nepoužitelný; ale robot svíral neuronový bič. Ten Trevize nezkontroloval.

I kdyby v něm zůstal třeba jen malý zbytek energie, bude stačit na to, aby v nervech vyvolal silnou bolest, vedle níž bude dřívější robotův stisk připomínat přátelské poplácání. Když byl Trevize na námořní akademii, byl stejně jako ostatní kadeti donucen okusit slabou ránu neuronovým bičem, aby věděl, jak to chutná. Necítil potřebu dozvědět se o něco víc.

Robot spustil zbraň a Trevize na okamžik ztuhl v očekávání bolesti – poté se pomalu uvolnil. Bič byl také naprosto bez energie.

Robot civěl na Trevize a potom odhodil obě zbraně stranou.

“Jak to, že jsou ty zbraně vybité?” chtěl vědět. “Proč je nosíte, když jsou nepoužitelné?”

Trevize odpověděl: “Jsem zvyklý na jejich váhu a nosím je, i když jsou vybité.”

“To vůbec nedává smysl. Uvalujeme na vás vazbu. Budete zatčeni a předvedeni k dalšímu výslechu, a pokud se Vládci rozhodnou, budete dezaktivováni. – Jak se otevírá tato loď? Musíme ji prohledat.”

“To vám nepomůže,” namítl Trevize. “Nevyznáte se v ní.”

“Když ne my, vyznají se v ní Vládci.”

“Oni se v ní také nevyznají.”

“Tak nám všechno vysvětlíte, abychom se v ní vyznali.”

“Ne, nevysvětlím.”

“Tak budete dezaktivován.”

“Mojí dezaktivací nezískáte žádné vysvětlení a já si myslím, že budu dezaktivován, i když vám všechno vysvětlím.”

Bliss zamručela: “Pokračuj. Začínám rozplétat myšlenkové pochody v jeho mozku.”

Robot si Bliss nevšímal. (Postarala se o to? Snad ano, pomyslel si zoufale Trevize.) Robot, upíraje neochvějně svou pozornost na Trevize, pohrozil: “Jestli budete dělat potíže, tak vás částečně dezaktivujeme. Poškodíme vás a pak nám ještě rád povíte, co chceme vědět.”

Pelorat náhle přiškrceně vzkřikl: “Počkejte, tohle nesmíte! Dozorčí, tohle nesmíte udělat!”

“Já mám přesné pokyny,” řekl robot tiše. “Mohu to udělat. Samozřejmě vás poškodím jen tolik, aby to bylo v souladu s cíli výslechu.”

“Ale vy to nemůžete udělat. Vůbec ne. Jsem cizinec a moji dva druzi také. Jenom to dítě není.” Pelorat se podíval na Fallom, které stále plakalo. “Je to Solarian. Přikáže vám, co máte dělat, a vy je budete muset poslechnout.”

Fallom se dívalo na Pelorata široce otevřenýma očima, které se ale zdály prázdné.

Bliss prudce zakroutila hlavou, jenže Pelorat se na ni díval bez jakékoli známky porozumění.

Robotovy oči spočinuly krátce na Fallom: “To dítě není důležité.

Nemá lalokové usměrňovače.”

“Nemá ještě plně vyvinuté lalokové usměrňovače,” řekl Pelorat a zalapal po dechu, “ale za čas je bude mít. Je to solarijské dítě.”

“Je to dítě. Bez plně vyvinutých lalokových usměrňovačů to není Solarian. Nepodléhám jeho rozkazům a není mou povinností je chránit.”

“Ale je to potomek Vládce Bandera,” “Ano? Jak jste na tohle přišli?”

Pelorat zakoktal, tak jak se mu to někdy stávalo, když byl příliš upřímný. “Čím..čím jiným by mohlo být na této državě. Ja..jaké jiné dítě by bylo na této državě?”

“Jak víte, že jich tady není tucet?”

“Viděli jste nějaké jiné?”

“Tady se ptám já.”

V tom okamžiku odvedl jeho pozornost druhý robot, který se dotkl jeho ruky. Dva roboti, kteří byli posláni do sídla, se vraceli poněkud rozkolísaným poklusem.

Než přiběhli, zavládlo ticho. Potom jeden z nich promluvil solarijsky – přičemž všichni čtyři roboti náhle ztratili pružnost. Chvíli se zdálo, že se zmenšují před očima, jak jim ucházel ventilek.

Pelorat, ještě než mu Trevize stačil naznačit, aby byl zticha, řekl: “Našli Bandera.”

Robot se pomalu obrátil a hlasem, ve kterém splývaly hlásky, pronesl: “Vaše poznámka nám právě prozradila, že jste byli vědomi jeho smrti. Jak k tomu došlo?”

“Jak bych to mohl vědět?” zeptal se Trevize vyzývavě.

“Věděli jste, že je mrtev. Věděli jste, že bude nalezen uvnitř. Jak byste to mohli vědět, pokud byste tam nebyl a pokud byste ho nezabili?”

Robotova výslovnost se již začala zlepšovat. Utrpěl šok a vyrovnával se s ním.

“Jak bychom ho mohli zabít? Se svými lalokovými usměrňovači by nás okamžitě zlikvidoval.”

“Jak můžete vědět, co mohou nebo nemohou lalokové usměrňovače způsobit?”

“Před chvílí jsi o lalokových usměrňovačích mluvil.”

“Já jsem se o nich pouze zmínil. Nepopisoval jsem je vlastnosti nebo možnosti.”

“Zjevily se nám ve snu.”

“To není věrohodná odpověď.”

Trevize namítl: “Předpoklad, že jsme zabili Bandera, není věrohodný.”

Pelorat dodal: “V každém případě, pokud je Vládce Banner mrtev, přebírá řízení této državy Vládce Fallom. Zde je Vládce a vy ho musíte poslouchat.”

“Už jsem vysvětloval,” zdůraznil robot, “že potomek s nevyvinutými lalokovými usměrňovači není Solarian. Nemůže se stát Následovníkem, a proto jakmile nahlásíme tuto smutnou zprávu o Banderově smrti, bude sem přepraven jiný nástupce přiměřeného věku.”

“A co Vládce Fallom?”

“Žádný Vládce Fallom neexistuje. Je tu jenom dítě a dětí máme nadbytek. Bude zlikvidován.”

Bliss prohlásila důrazně: “Toho se neodvážíte. Vždyť je to dítě!”

“Nemusím to být já,” řekl robot, “kdo vykoná tento čin, a zcela určitě to nebudu já, kdo o tom rozhodne. Záležet bude na postoji Vládců. Velice dobře však vím, jaké bude rozhodnutí v případě přebytečného dítěte.”

“Ne, já povídám NE!”

“Bude to bezbolestné. – Ale přilétá další loď. Teď je důležité, abychom zašli do bývalého Banderova sídla a uspořádali holovizní Radu která jmenuje Následníka a rozhodne a vašem osudu. Dejte mi to dítě.”

Bliss vytrhla Peloratovi omdlévající a úplně zhroucené Fallom.

Pevně je svírala pokoušela se vyrovnat jeho rovnováhu svým ramenem.

“Nedotýkejte se ho,” poručila.

Robot znovu prudce hrábl rukou a vykročil aby se chopil Fallom.

Bliss rychle ustoupila do strany. Pohnula se ještě dříve, než robot vůbec stačil vykročit. Ten však pokračoval v pohybu, jako by Bliss ještě pořád stála před ním. Toporně se převalil přes špičky svých nohou a upadl na tvář. Ostatní tři stáli bez hnutí s rozmlženým zrakem.

Bliss zlostí málem vzlykala. “Už jsem téměř našla správný postup jak je řídit, a oni mi nedali čas. Neměla jsem nic jiného na výběr než znovu zasáhnout, a teď jsou dezaktivováni všichni čtyři. Pojďme do lodě, než přistanou další. Je mi příliš zle, než abych mohla čelit dalším robotům.”

ČÁST PÁTÁ

MELPOMENIE

KAPITOLA 13

PRYČ ZE SOLARIE

56.

Odlet byl jedna mela. Trevize popadl neužitečné zbraně, otevřel přetlakovou komoru a všichni se do ní vřítili. Teprve když byla loď nad povrchem, všiml si Trevize, že s sebou vzali také Fallom.

Zřejmě by ani nestihli odlétnout, kdyby solarijská vzdušná technika nebyla poměrně zaostalá. Přibližujícímu se solarijskému plavidlu trval sestup a přistání příliš dlouho. Na druh straně, pro počítač Vzdálené hvězdy bylo dílem okamžiku navést gravitační loď vzhůru po vertikále.

Ačkoli odrušení vzájemného působení přitažlivých sil a tím i setrvačnosti odstranilo jinak neúnosné následky zrychlení, které by doprovázely takový rychlý start, neodstranilo odpor vzduchu. Teplota vnějšího pláště stoupala znatelně rychleji, než by letovým směrnicím (v tomto případě parametrům lodě) odpovídalo.

Když se vznesli, uviděli přistávat druhé plavidlo Solarianů a několik dalších se přibližovalo. Trevize uvažoval, s kolik roboty by si Bliss poradila, a spočítal, že kdyby zůstali na povrchu o patnáct minut déle, byli by přemoženi. Když se dostali do volného prostoru (nebo dostatečně volného, kolem nich byly pouze zředěné náznaky exosféry), Trevize namířil k noční straně planety. Byl to jenom kousek, neboť odstartovali, když se smrákalo. Ve tmě bude mít Vzdálená hvězda příležitost vychladnout mnohem rychleji a bud se moci vzdalovat od povrchu v pozvolné spirále. Pelorat vyšel z místnosti, kterou obýval společně s Bliss. “Dítě už spí normálně. Ukázali jsme mu, jak má používat toaletu, a pochopilo to bez problémů.”

“To mě nepřekvapuje. Muselo mít podobné zařízení v sídle.

“Žádné jsem tam neviděl, přestože jsem hledal,” řekl Pelorat procítěně. “Vrátili jsme se zpátky do lodě právě včas, alespoň podle mě.”

“O tom jsme přesvědčeni všichni. Ale proč jsme s sebou vzali na palubu také to dítě?”

Pelorat omluvně pokrčil rameny. “Bliss ho nechtěla pustit. Jako by zachraňovala život na oplátku za život, který vzala. Nemohla snést…”

“Já vím,” řekl Trevize.

Pelorat poznamenal: “To dítě je podivně rostlé.”

“Podivné musí být, když je hermafrodit,” odvětil Trevize.

“Člověče, ono má varlata.”

“Bez nich by se těžko obešlo.”

“A něco, co se dá popsat jenom jako malinkatá vagína.”

Trevize se zaškaredil: “To je nechutné.”

“Ne tak docela, Golane,” protestoval Pelorat. “Je přizpůsobené ke svému účelu. Rodí jenom oplodněná vajíčka nebo drobounká embrya, která potom vyrůstají v laboratorním prostředí, v péči, odvažuji se tvrdit, robotů.”

“A co se stane, když se ten jejich robotový systém rozpadne?

Pokud k tomu dojde, nebudou schopni rodit živé děti.”

“Všechny světy by měly vážné potíže, kdyby se jejich sociální struktura rozpadla.”

“No, Solariany bych asi příliš neoplakával, kdyby se dostali do potíží.”

“Připouštím, že ten svět nevypadá příliš lákavě – myslím pro nás,” řekl Pelorat. “Ale, drahý kámo, nám nesedí pouze jeho obyvatelé a sociální struktura. Odečti obyvatelstvo a roboty a máš svět, který se jinak…”

“Může rozpadnout, jako se začíná rozpadat Aurora,” poznamenal Trevize. “Jak se cítí Bliss, Janove?”

“Mám takový špatný pocit, že je dost utahaná. Teď spí. Ta si tedy užila svoje, Golane.”

“Já se taky zrovna nerekreoval.”

Trevize zavřel oči a usoudil, že on sám by uvítal trochu spánku.

Popřeje si tu úlevu, hned jak si bude dostatečně jist, že Solariané nedisponují vesmírnou leteckou technikou – doposud počítač nehlásil žádné umělé předměty ve vesmíru. Hořce vzpomínal na dva Intermitentní světy, které navštívili. Nepřátelští psi na jednom – nepřátelští hermafrodité na druhém – a ani na jednom místě byť i sebenepatrnější náznak polohy Země. Jediné, s čím se mohli po obou návštěvách pochlubit, bylo Fallom.

Otevřel oči. Pelorat stále seděl na svém místě na druhé straně počítače a hloubavě si ho prohlížel.

Trevize s náhlým přesvědčením řekl: “Měli jsme tam to solarijské dítě nechat.”

Pelorat namítl: “Chudák. Zabili by ho.”

“Přesto,” odporoval Trevize, “patří tam. Je součástí své společnosti.

Být odsouzeno k smrti, protože je nadbytečné, je šlamastika, do které se narodilo.”

“Můj drahý příteli, je kruté dívat se na to takovým způsobem.”

“Je to racionální způsob. Nevíme, jak se o ně postarat, U nás může trpět mnohem déle – a stejně nakonec zahynout. Co jí?”

“Myslím, že všechno, co jíme i my, staříku. Otázkou vlastně je, co budeme jíst my? Kolik máme zásob?”

“Spoustu. Hromadu. Dost na to, abychom si mohli dovolit našeho nového pasažéra.”

Při této poznámce Pelorat nevypadal, jako by se zalykal štěstím.

“Stala se z toho pěkně fádní strava,” řekl. “Měli jsme si vzít na palubu některé potraviny z Comporellonu – ne že by byla jejich kuchyně nějak převratná, ale…”

“Nemohli jsme. Odlétali jsme, pokud si vzpomínáš, poněkud nakvap, stejně jako jsme odlétali z Aurory a obzvlášť pak ze Solarie.

Ale co je trocha fádnosti? Zkalí radost, ale udrží tě naživu.”

“Mohli bychom si nabrat čerstvé zásoby, kdybychom potřebovali?”

“Kdykoli, Janove. Pro tuhle gravitační loď s hyperprostorovými motory je Galaxie malým zapadákovem. Za pár dnů se můžeme dostat kamkoli. Jediným problémem je, že polovina všech světů má pohotovost a vyhlíží tuto loď; raději bychom jim neměli nějaký čas chodit na oči.”

“Taky si myslím. – Nevypadalo to, že má Bander zájem o naši loď.”

“Ten si jí možná všiml jen podvědomě. Myslím si, že se Solariané vzdali vesmírných letů před dávnou dobou. Jejich prvořadou touhou je, aby si jich nikdo nevšímal, a těžko by se mohli těšit z bezpečí samoty, kdyby se pořád pohybovali prostorem a vytrubovali svou přítomnost.”

“Co uděláme teď, Golane?”

“Máme možnost podívat se ještě na jeden svět,” řekl Trevize.

Pelorat zakroutil hlavou. “Pokud mohu usuzovat podle prvních dvou, nic slibného nás nečeká.”

“V tomhle okamžiku si od toho také příliš neslibuji, ale jakmile se trochu prospím, nechám počítač nastavit náš kurs k třetímu světu.”

57.

Trevize spal značně déle, než předpokládal, ale to nebylo na překážku. Na palubě lodě nebyl den ani noc v přírodním slova smyslu a dvacetičtyřhodinový cyklus neodpovídal vždy biorytmům. Hodiny byly tím, čím byly – časovým úsekem. Pro Trevize a Pelorata (a zvlášť Bliss) bylo běžné, že z přirozeného rytmu jídla a spaní často vypadávali. Trevize dokonce dumal během seškrabávání (při nezbytném šetření s vodou bylo záhodno mýdlovou pěnu spíše seškrabovat než oplachovat) o další hodině nebo dvou spánku. Když se otočil, zjistil, že zírá na Fallom, které bylo stejně jako on svlečené.

Překvapeně uskočil dozadu, což v omezeném prostoru sociálek nezbytně skončilo nárazem těla do něčeho tvrdého. Zavrčel.

Fallom na Trevize zvědavě civělo a ukazovalo na jeho penis.

Brebentilo něco naprosto nesrozumitelného, ale celkové vzezření dítěte prozrazovalo pocit naprosté nevíry. Trevize neměl na vybranou a pro klid své duše si musel penis zakrýt rukama.

Potom Fallom zapískalo vysokým hláskem: “Zdravíčko.”

Trevize mírně zarazilo, že dítě neočekávaně použilo galaxštinu, jenže slovo zaznělo, jako by bylo naučené nazpaměť. Fallom pokračovalo, pronášejíc každé slovo s velkou námahou: “Bliss… říkat…

ty… umýt… mě.”

“Ano?” podivil se Trevize. Položil ruce Fallom na ramena.

“Ty… zůstat… tady.” Ukázal na podlahu a Fallom se samozřejmě podívalo na místo, kam směřoval prst. Neprojevilo však ani náznak, že by větě porozumělo.

“Nehýbej se,” přikázal Trevize. Sevřel pevně ruce dítěte a silně mu je přitiskl k tělu, jako by mu předváděl nehybnost. Spěšně se osušil, navlékl si trenky a na ně kalhoty.

Vykročil ven a zahulákal: “Bliss!”

Na lodi bylo obtížné vzdálit se jeden od druhého na více než čtyři metry, a tak Bliss přišla ihned ke svým dveřím. S úsměvem se zeptala: “Voláš mě, Trevizi, nebo to byl tichý vánek ševelící v klátící se trávě?”

“Nebuď vtipná, Bliss. Co to znamená?” palcem prudce škubl přes rameno.

Bliss se podívala podél něj. “Hm, vypadá to na solarijské dítě, které jsme včera přivedli na palubu.”

“Ty jsi přivedla na palubu. Proč po mně chceš, abych je umyl?”

“Myslela jsem, že bys mohl chtít. Je to velice chápavé stvoření.

Rychle se učí galaktická slova. Nikdy nezapomene, co jsem vysvětlovala.

Samozřejmě mu v tom pomáhám.”

“Přirozeně.”

“Ano. Uklidňuji ho. Udržovala jsem ho v mrákotách během většiny rozrušujících událostí na planetě. Dohlédla jsem, aby na palubě spalo, a pokouším se trochu odvést jeho mysl od Jemby ho, robota, kterého ztratilo a kterého zjevně tolik milovalo.”

“Takže nakonec se mu tady bude líbit.”

“Doufám. Je přizpůsobivé, protože je mladé a já je povzbuzuji v míře, s jakou si jen dovolím ovlivňovat jeho vědomí. Chystám se je naučit galaxštinu.”

“Tak si je také umyj! Jasné?”

Bliss pokrčila rameny. “Umyji, když na tom trváš, ale chtěla bych, aby mělo přátelský vztah ke každému z nás. Bylo by, užitečné, kdybychom všichni vykonávali rodičovské role, V tom s námi můžeš spolupracovat.”

“Ne v takovém rozsahu. A až ho umyješ, zbav se ho. Chci s tebou mluvit.”

Bliss se ostře a skoro nepřátelsky zeptala: “Co tím chceš říct, zbavit se ho?”

“Nemyslím tím, abys ho vyhodila ven z přetlakové komory.

Vezmi si je do pokoje. Posaď je do kouta. Chci mluvit s tebou.”

“K tvým službám,” zavrčela odměřeně.

Doprovodil ji pohledem, chvíli se opájel svou rozlíceností, potom se odebral do pilotní kabiny a rozsvítil monitor. Ze Solarie se stal tmavý puntík s oblinou srpu světla po levé straně. Trevize položil ruce na terminál, aby se dostal do kontaktu s počítačem a zjistil, že z něho vyprchává zlost. Člověk musí být klidný, aby účinně spojil svůj mozek s počítačem, a nakonec podmíněný reflex spojí dotek ruky s duševní pohodou. V žádném směru nebyly až k samotné planetě v prostoru vidět jakékoli umělé předměty. Solariané (nebo pravděpodobněji jejich roboti) je nemohli nebo nechtěli pronásledovat.

V pořádku. Mohl tedy vyletět z nočního stínu. Kdyby pokračoval ve vzdalování, stejně by stín zmizel, jak by se ustupující kotouč Solarie oproti mnohem většímu a vzdálenějšímu ale také obrovitějšímu kotouči slunce, kolem kterého obíhala, stále více zmenšoval.

Nastavil počítač, aby dostal loď z planetární roviny, neboť umožňuje větší bezpečnost při zrychlení. Potom se rychleji dostanou do oblasti, kde zakřivení prostoru bude dost nízké, aby byla zajištěna bezpečnost skoku.

Zabral se do prohlížení hvězd, jak se mu často stávalo při takových příležitostech. Ve své tiché neměnnosti působily téměř hypnoticky.

Všechna jejich turbulence a nestabilnost byla smazána vzdáleností, která z nich nadělala pouhé svítící tečky. Jednou z těch teček může být slunce, kolem kterého obíhá Země – původní slunce, pod jehož paprsky vznikl život a jehož blahodárným vlivem se rozvíjelo lidstvo. Jistě jestliže Intermitentní světy obíhaly kolem hvězd, které byly jasnými a významnými členy vesmírné rodiny, a přesto nebyly zaneseny do počítačové mapy Galaxie, totéž může platit o slunci Země.

Nebo byla slunce Intermitentních světů o opominuta kvůli nějaké starověké dohodě, která jim zajišťovala, aby nebyly rušeny? Mohlo by slunce Země být včleněno do galaktické mapy, aniž by bylo označeno a odlišeno od nesčíslného množství hvězd, které se podobaly sluncím, a přeci neměly kolem sebe na orbitě obyvatelnou planetu?

Koneckonců v Galaxii je nějakých třicet miliard hvězd podobných sluncím, ale pouze jedna z tisíce má za oběžnici obyvatelnou planetu. Na pár stovek parseků od jeho polohy může být tisícovka obyvatelných planet. Mě by prověřit všechny sluncím podobné hvězdy jednu po druhé a hledat obyvatelné planety?

Anebo první slunce v této oblasti Galaxie není vůbec? V kolika dalších regionech jsou přesvědčeni, že slunce je jedním z jejich sousedů, že oni jsou první osídlenci…?

Potřeboval informace a dosud žádné nezískal.

Byl pln pochybností, jestli i nejdůkladnější průzkum tisíciletých rozvalin na Auroře přinese nějaké informace se zmínkou o poloze Země. A ještě větší pochybnosti se ho zmocňovaly, když uvažoval o tom, zda přimějí Solariany, aby jim řekli alespoň něco z toho, co potřebují vědět. Vždyť se také zdálo, když zmizely veškeré zprávy o Zemi z Galaktické Knihovny na Trantoru a žádná zpráva nezůstala ani ve velké kolektivní paměti Gai, že je malá naděje, že by mohly přetrvat nějaké zprávy, které byly přehlédnuty na ztracených Intermitentních světech.

A i kdyby nejnahodilejší shodou okolností našel to pravé slunce a potom i samotnou Zemi – přimělo by ho něco, aby je přehlédl? Byla obrana Země neproniknutelná? Bylo její rozhodnutí zůstat v úkrytu nezlomné?

Co vlastně hledal?

Byla to Země? Nebo to byla chyba v Seldonově plánu, o které si myslel (důvod mu nebyl zcela jasný), že by ji mohl objevit na Zemi?

Podle Seldonova Plánu se pracovalo již pět století. Má lidstvu konečně přinést (alespoň se to tak tvrdí) útočiště v lůně Druhé Galaktické Říše, která bude ještě větší, mnohem velkolepější a svobodnější než ta první – a přesto on, Trevize, proti tomu hlasoval a byl pro Galexii.

Galexie proroste v jeden velký organismus, Druhá galaktická Říše – bez ohledu na její velikost či různorodost – bude vedle ní pouhým svazem jednotlivých organismů mikroskopických rozměrů.

Druhá Galaktická Říše bude opět příkladem svazu jednotlivců, jaké lidé zakládali od doby, kdy se stali lidmi. Možná, že Druhá Galaktická Říše bude z těchto svazů nejlepší a největší, ale přesto zůstane jen další variantou svého druhu.

Aby Galexie, naprosto odlišný druh organizace, mohla být lepší než Druhá Galaktická Říše, musí v Plánu existovat nějaká chybička, něco, co přehlédl sám velký Hari Seldon.

Ale pokud něco přehlédl Seldon, jak by tu chybu mohl opravit Trevize? Nebyl matematikem; o podrobnostech Plánu nevěděl nic, naprosto nic! A ničemu by nerozuměl, i kdyby mu to vysvětlovali.

Byl si jistý jedině předpoklady – že plán se týká obrovského počtu lidí a ti že si nejsou vědomi, k jakým koncům to spěje. První předpoklad byl očividně správný vzhledem k obrovské populaci Galaxie a druhý musí být správný, protože pouze lidé z Druhé Nadace znali podrobnosti a pečlivě si je střežili.

Z toho vyplýval ještě jeden předpoklad, který byl nicméně považován za naprosto neotřesitelnou skutečnost, dokonce tak neotřesitelnou, že ho nikdo nikdy nevyslovil a ani na něj nepomyslel – a přece může být klamný. Předpoklad, který – pokud by bol chybný – by změnil velkolepé výsledky očekávané od Plánu a zvýhodnil by Galexii před Říší.

Ale když byl tento předpoklad považován za tak neotřesitelný, že vůbec nebyl vysloven, mohl by být chybný? A když se o něm nikdo nezmínil a ani na něj nepomyslel, jak Trevize mohl vědět, že je chybný? Anebo mohl uhádnout, v čem je jeho chyba, když pouze tušil jeho existenci?

Byl Trevize opravdu člověkem neomylné intuice, jak tvrdila Gaia?

Rozhodl by se udělat tu pravou věc, kdyby nevěděl, proč ji dělá?

Teď navštěvoval všechny Intermitentní světy, o kterých věděl.

Dělal tu pravou věc? Ukrývaly Intermitentní světy odpověď? Nebo alespoň začátek odpovědi?

Opravdu nebylo na Auroře nic jiného než zříceniny a divocí psi?

(A podle všeho další divoce žijící zvířata. Běsnící býci? Přerostlé krysy? Plíživé kočky se zelenýma očima?) Solariané žili, ale čím jiným byli než pouhými roboty a lidskými usměrňovači energie? Co měly oba světy společné se Seldonovým Plánem, pokud neskrývaly tajemství o poloze Země?

A jestliže polohu znaly, co měla Země společného se Seldonovým Plánem? Nebo to bylo všechno šílenství? Neposlouchal příliš dlouho a příliš vážně fantaziím své vlastní neomylnosti?

Zavalila ho ohromná tíže studu. Připadal si jí tak přiškrcený, že mohl jen stěží dýchat. Podíval se na hvězdy – vzdálené, chladné – a pomyslel si: Určitě jsem jeden z největších pošetilců Galaxie.

58.

Pronikl k němu Blissin hlas. “No tak, Trevizi, proč se mnou chceš mlu… Stalo se něco?” V jejím hlase náhle zazněly obavy.

Trevize vzhlédl a přistihl se, že se na okamžik nemůže přenést přes svou náladu. Upřeně se na ni zahleděl a řekl “Ne, to nic není.

Já… já jsem se jenom zamyslel. Konečně čas od času alespoň zjistím, že taky myslím.”

Neklidně si uvědomoval, že Bliss dokáže vyčíst jeho emoce.

Měl pouze její slovo, že se dobrovolně zdrží jakéhokoli dohledu nad jeho vědomím.

Zdálo se však, že jeho vysvětlení přijímá. Pravila: “Pelorat je s Fallom. Učí je galaktické fráze. Dítě konzumuje stejné jídlo jako my bez nemístných námitek. – Ale o čem se mnou chceš hovořit?”

“Promluvíme si, ale ne tady,” řekl Trevize. “Počítač mě u v tomto okamžiku nepotřebuje. Jestli se mnou půjdeš do mého pokoje, můžeš si sednout na postel, je ustlaná. A já s posadím na židli.

Anebo naopak, jak chceš.”

“Na tom nezáleží.” Udělali několik kroků do Trevizova pokoje.

Zaujatě ho sledovala. “Zdá se, že už nezuříš.”

“Kontroluješ moje myšlenky?”

“Vůbec ne. Kontroluji tvou tvář.”

“Nezuřím. Občas se možná trochu rozčilím, ale to nemá s zuřením nic společného. Ale k věci. Jestli dovolíš, musím se tě na něco zeptat.”

Bliss se vzpřímeně posadila na Trevizovu postel. Její široká tvář a černé oči měly vážný výraz. Havraní vlasy, které jí sahaly na ramena, měla pečlivě upravené, ruce volně sepjaté v klíně. Kolem sebe nepatrně šířila nevtíravou vůni parfému. Trevize se usmál. “Ty ses ale vyšňořila. Mám podezření, že předpokládáš, že na takovouhle mladou a hezkou dívku nebudu příliš ječet.”

“Na mě můžeš ječet a křičet, jak chceš. Jestli ti to pomůže. Já jenom nechci, abys ječel a křičel na Fallom.”

“Nemám v úmyslu na tebe křičet. Copak jsme se nedohodli, že budeme přátelé?”

“Gaia k tobě vždy chovala přátelství, Trevizi.”

“Já nemluvím o Gaie. Vím, že jsi částí Gai a že Gaia jsi. Ale pořád je v tobě určitým způsobem něco individuálního a já mluvím k této individualitě. Mluvím k někomu se jménem Bliss, bez ohledu – nebo s nejmenším možným ohledem na Gaiu. Copak jsme se nedohodli, že budeme přátelé Bliss?”

“Ano, Trevizi.”

“Tak proč jsi odkládala zneškodnění robotů, když jsme opustili sídlo a došli k lodi? Byl jsem ponížen a fyzicky napaden, a přesto jsi nezasáhla. Dokonce jsi nic neudělala, ani když se k nám přibližovali další roboti; ve velkém počtu nás přece mohli každým okamžikem přemoci.”

Bliss se na něj vážně podívala a promluvila, jako by neměla v úmyslu obhajovat své chování, ale vysvětlit je. “Já jsem něco dělala, Trevizi. Zkoumala jsem mozky dozorčích robotů, snažila jsem se naučit se je ovládat.”

“Vím, že jsi to zkoušela. Alespoň jsi to v tu chvíli tvrdila. Já v tom jenom nevidím žádný smysl. Proč ovládat mozky, když jsi měla neomezenou možnost zlikvidovat je. Nakonec jsi to stejně udělala.”

“Myslíš si, že je tak jednoduché zničit inteligentní bytost?”

Trevize stáhl znechuceně rty. “Ale, Bliss. Inteligentní bytost?

Vždyť to byl jenom robot.”

“Jenom robot?” Do jejího hlasu vstoupilo trochu rozhořčení.

“To je vždycky argument. Jenom. Jenom! Proč měl ten Solarian Bander váhat, jestli nás má zabít? Jsme jenom lidé bez usměrňovačů.

Proč bychom měli mít nějaké pochybnosti a nenechat Fallom svému osudu? Je to jenom Solarian a navíc ještě nedospělý exemplář. Jestli začneš odmítat všechny nebo všechno, čeho se chceš zbavit, s poukazem jenom na to nebo ono, tak můžeš zničit, co si usmyslíš.

Vždycky pro to najdeš nějakou šablonu.”

“Nežeň naprosto rozumnou poznámku do extrémů, jen abys ji mohla zesměšnit. Robot je jenom robotem. To nemůžeš popřít. Není to člověk. Není inteligentní v našem slova smyslu. Je to stroj, který budí zdání inteligence.”

“Jak můžeš tak spatra mluvit o věcech, o kterých nic nevíš. Já jsem Gaia. Ano, jsem také Bliss, ale předně jsem Gaia. Jsem světem, který nachází v každém svém atomu hodnotu a účel a v každém útvaru atomů ještě větší hodnotu a účelnost. Já/my/Gaia lehkomyslně neporušíme žádný organizovaný útvar, i když ho rádi přestavíme do něčeho ještě komplexnějšího. Vždy za předpokladu, že se neporuší celek.”

“Víme, že nejvyšší forma organizace hmoty má inteligenci, a k úmyslnému zničení inteligence nás může přimět pouze naprostá nezbytnost. Pramálo záleží na tom, jestli jde o inteligenci umělou nebo biochemickou. Ve skutečnosti představovali dozorčí roboti druh inteligence, se kterou jsme se já/my/Gaia nikdy nesetkali.

Zkoumat je bylo úžasné. Zničit je, nemyslitelné – kromě okamžiku vrcholné tísně.”

Trevize suše poznamenal: “V sázce byly tři větší inteligence: tvoje vlastní, Pelorata – člověka, kterého miluješ, a pokud dovolíš, mé vlastní maličkosti.”

“Čtyři! Stále ještě zapomínáš započítávat Fallom. Podle mého odhadu v sázce tehdy ještě nebyly. Podívej – představ si, že bys stál před obrazem, před opravdu mistrovským dílem, jehož existence by ohrožovala tvůj život. Aby ses zachránil, stačilo by vzít široký štětec, plácnout a cáknout s ním náhodně přes obraz, aby byl navždy zničený.

Ale představ si, že kdybys místo toho pečlivě prozkoumal malbu a přidal ždibec barvy sem, ďubku tam, odškrábl droboulinkou špetku na třetím místě a tak dál, pozměnil bys obraz natolik, aby ses vyhnul smrti, a přece by zůstal mistrovským dílem. Taková úprava by mohla být přirozeně provedena jen s naprosto puntičkářskou péčí. Trvalo by to dlouho, ale jistě by ses pokusil, pokud bys měl čas, zachránit obojí – svůj život i obraz.”

“Snad. Ale nakonec jsi stejně ten obraz nenávratně zničila. Široký štětec dopadl a sprovodil ze světa všechny ty úžasné ždibečky barvy, delikátnost tvaru a formy. Jakmile byl ohrožen malý hermafrodit, udělalas to okamžitě. Naše a tvoje vlastní ohrožení s tebou ani nepohnulo.”

“My, cizinci, jsme stále ještě nebyli bezprostředně v ohrožení, zatímco Fallom, jak se mi zdálo, náhle bylo. Musela jsem volit mezi dozorčími roboty a Fallom, a protože času nebylo nazbyt, vybrala jsem si Fallom.”

“Je to opravdu tak, Bliss? Rychlá kalkulace a porovnání jednoho mozku s druhým, rychlé posouzení větší komplexnosti a větší ceny?”

“Ano.”

Trevize namítl: “Co když ti řeknu, že před tebou stálo jenom dítě.

Dítě ohrožené smrtí. Zmocnil se tě náhle mateřský instinkt a zachránilas je, ačkoli jsi předtím, když byly v sázce jenom tři životy dospělých, byla samá kalkulace.”

Bliss se mírně začervenala. “Možná, že na té myšlence něco je, ale určitě se to neodehrálo tak, jak jsi to s výsměchem popsal. Mělo to také racionální podklad.”

“O tom pochybuji. Kdyby to mělo racionální podklad, usoudila bys, že dítě potká běžný osud, nevyhnutelný v jeho společnosti. Kdo ví, kolik tisíc dětí zahynulo, aby se udržel jejich nízký počet, který Solariané považují za vhodný pro svůj svět?”

“Bylo v tom něco víc, Trevizi. To dítě by zabili, protože bylo příliš malé na to stát se Následníkem, a to jenom proto, že jeho rodič zemřel předčasně, a to proto, že jsem toho rodiče zabila.”

“V okamžiku, kdy šlo buď zabít, nebo se nechat zabít.”

“To není důležité. Já zabila jeho rodiče. Nemohla jsem nevšímavě přihlížet a nechat ho zahynout za svůj čin. – Kromě toho se nám nabízí takový druh mozku, který ještě nikdy nebyl Gaiou prostudován.”

“Dětský mozek.”

“Nezůstane pořád dětským mozkem. Bude dále rozvíjet své lalokové usměrňovače, které dávají jednomu Solarianovi schopnosti, jimiž nevládne celá Gaia. Mě unavilo jednoduché svícení pár světly a aktivace zařízení, která otevírají dveře. Bander mohl udržovat proud v celé državě, která byla stejně spletitá a rozsáhlejší než město, jaké jsme viděli na Comporellonu – a mohl to dělat dokonce i ve spánku.”

Trevize se poškleboval: “Ty v tom dítěti tedy vidíš důležitou součást základního výzkumu mozku.”

“Jistým způsobem ano.”

“Já to takhle nevidím. Mně se zdá, že jsme si na palubu přivedli nebezpečí. Velké nebezpečí.”

“Jaké nebezpečí? Skvěle se přizpůsobí – s mou pomocí. Je velmi inteligentní a už k nám projevuje příchylnost. Bude jíst stejnou potravu, půjde všude s námi a já/my/Gaia získáme nedocenitelné poznatky o jeho mozku.”

“A co když porodí děti? Nepotřebuje partnera. Je svým vlastním partnerem.”

“Ještě roky nebude pohlavně zralé. Intermitentní žili celá staletí a Solariané si nepřejí zvyšovat svůj stav. Zpožděná reprodukce je pravděpodobně genově zakódována v populaci. Fallom nebude mít děti ještě dlouho.”

“Jak to můžeš vědět?”

“Já to nevím. Jenom logicky uvažuji.”

“A já ti říkám, že Fallom pro nás představuje velké nebezpečí.”

“Ty to nevíš. A logicky taky neuvažuješ.”

“Já to cítím, Bliss. Aniž bych věděl proč. Ty přece trváš na tom, že moje intuice je neomylná, ne já.”

Bliss se zamračila a vypadala znepokojeně.

59.

Pelorat stanul u dveří pilotní kabiny a celý nesvůj nahlédl dovnitř.

Vypadal, že se pokouší uhodnout, jestli je Trevize zabraný do práce nebo není.

Trevize měl ruce položené na terminálu jako vždy, když se spojoval s computerem, a očima sledoval monitor. Pelorat usoudil, že pracuje, a trpělivě čekal, snaže se ani nepohnout, aby ho nevyrušil.

Konečně Trevize zabloudil očima k Peloratovi. Jeho pohled byl vždycky trochu zastřený a nepřítomný, jako by se díval, myslel a žil nějakým jiným způsobem.

Vjem však přece, byť těžce a loudavě, pronikl do zrakových receptorů a Trevize pomalu kývl na Pelorata. Potom, po krátké chvilce, zvedl ruce, usmál se a byl opět sám sebou.

Pelorat omluvně řekl: “Nevyrušuji tě od práce, Golane?”

“Ani ne, Janove, jenom jsem dělal testy, abych věděl, jestli je loď připravena na skok. V podstatě jsme přichystáni, ale myslím, že jí dám ještě pár hodin, pro strýčka Příhodu.”

“Má s tím strýček Příhoda – nebo náhodné faktory – něco společného?”

“To je jenom slovní obrat,” řekl Trevize s úsměvem, “ale teoreticky s tím náhodné faktory něco společného mají… Co máš na srdci?”

“Mohu se posadit?”

“Jistě, ale pojďme raději do mého pokoje. Jak se cítí Bliss?”

“Dobře,” trochu si odkašlal. “Zase spí. Chápej, musí se vyspat.”

“To naprosto chápu. Jde o hyperprostorové odloučení.”

“Přesně, starý brachu.”

“A Fallom?” Trevize přenechal židli Peloratovi a sám se uvelebil na posteli.

“Čte knihy z mé knihovny. Víš, jak jsi nechal vytisknout na počítači ty pohádky. Rozumí samozřejmě galaktickému jazyku jen velice málo, ale zdá se, že vychutnává zvuk každého slova. Je… Stále o něm přemýšlím jako o muži. Čím myslíš, že to je, staříku?”

Trevize pokrčil rameny. “Snad tím, že ty sám jsi muž.”

“Možná. Víš, je hrozně inteligentní.”

“Hm.”

Pelorat zaváhal. “Mám za to, že nemáš Fallom příliš rád.”

“Osobně proti němu nic nemám, Janove. Nikdy jsem děti neměl a zpravidla jsem jimi nebyl valně nadšen. Ty jsi ale děti měl, že?”

“Syna… Byla to moje radost. Vzpomínám na něj, když byl ještě malý capart. To je možná důvod, proč myslím na Fallom jako na muže. Připomíná mi, co tenkrát před čtvrtstoletím nebo tak bylo.”

“Nemám nic proti tvým sympatiím, Janove.”

“Ty bys ho měl také rád, kdyby ses tomu nebránil.”

“To určitě ano, Janove, a jednou se možná bránit přestanu.”

Pelorat znovu zaváhal. “Také vím, že tě musí unavovat dohadování se s Bliss.”

“Já si nemyslím, že bych se s ní příliš dohadoval. V podstatě spolu docela dobře vycházíme. Dokonce jsme si nedávno docela rozumně promluvili – bez křiku a bez vzájemného obviňování – o jejím váhání, když měla zneškodnit dozorčí roboty. A koneckonců nám pořád zachraňuje životy, takže jí ani nemohu nabídnout nic menšího, než je přátelství, ne?”

“Jo, to souhlasím, ale já nemyslel dohadování ve smyslu hádky.

Já mluvím o těch neustálých tahanicích o Galexii jako protikladu individuality.”

“Ach tak! Předpokládám, že v tom budeme – ve vší slušnosti – pokračovat.”

“Dovolíš, Golane, abych na chvilku argumentoval za ni?”

“Nemám námitky. Přijímáš představu o Galexii sám od sebe, nebo ti jenom dělá dobře, když souhlasíš s Bliss?”

“Sám od sebe, opravdu. Myslím, že Galexie představuje to, co by mělo přijít. Ty sám jsi vybral tento směr a já se neustále víc a více přesvědčuji, že je správný.”

“Protože jsem ho vybral já? To není argument. Ať už Gaia tvrdí cokoli, mohu se mýlit. Takže se nenech od Bliss na základě toho naverbovat pro Galexii.”

“Jsi na omylu. Dokázala mi to Solarie, a ne Bliss.”

“Jak?”

“Vezměme to od začátku. My oba jsme Izolovaní.”

“To je její termín, Janove. Raději se považuji za individualitu.”

“To je jenom záležitost sémantiky, přítelíčku. Říkej tomu, jak chceš, ale jsme uzavřeni do svých vlastních kůží, obklopeni svými soukromými myšlenkami a nejdříve a především myslíme na sebe.

Pro nás je prvním zákonem přírody sebeobrana, dokonce i když to znamená zničit každého živáčka v okolí.”

“O lidech bylo vždy známo, že dokáží položit svůj život za druhé.”

“Vzácný jev. Mnohem více je o lidech známo, že dokázali obětovat nejnaléhavější zájmy druhých pro nějaký svůj pošetilý vrtoch.”

“Co to má společného se Solarií?”

“Vždyť na Solarii jsme viděli, co se z Izolovaných – nebo jestli chceš z individualit – může stát. Solariané dokáží stěží přenést přes srdce, že si mezi sebe mají rozdělit celý jeden svět. Považují život v naprosté izolaci za dokonalou svobodu. Dokonce i ke svým dětem necítí nic jiného než touhu zabít je, když jejich příliš. Obklopují se otrockými roboty, kterým dodávají energii, takže když zemřou, symbolicky s nimi zemře také jejich obrovská država. Dá se tohle obdivovat, Golane? Můžeš to přirovnat ke slušnosti, laskavosti a vzájemnému zájmu, jaké jsou na Gaie…? Bliss se mnou o tomhle vůbec nemluvila.

Je to můj vlastní pocit.”

“Tenhle pocit je ti vlastní, Janove. Já mám stejný. Myslím si, že solarijská společnost je příšerná, ale vždycky tomu tak nebylo. Solariané jsou vzdálenými potomky pozemšťanů a přímými potomky Intermitentních, kteří vedli mnohem normálnější život. Z nějakého důvodu si vybrali cestu, která vedla k extrému, ale podle extrému nemůžeš soudit. Dokázal bys v celé Galaxii se všemi těmi milióny obydlených světů najít jediný, který má nebo v minulosti měl společnost, jaká je na Solarii – nebo alespoň vzdáleně se té solarijské podobající?

A měla by vůbec Solarie takovou společnost, kdyby nebyla tak prošpikována roboty? Je vůbec myslitelné, aby společnost individualit dospěla na vrchol takové solarijské ohavnosti bez robotů?”

V Peloratově tváři trochu zaškubalo. “Golane, ty najdeš mouchy na všem – alespoň se nezdá, že by ti dělalo problémy bránit Galexii, proti které ses vyjádřil.”

“Já nebagatelizuji všechno. Pro Galexii existuje logické opodstatnění, a až ho najdu, rozpoznám ho a přijmu je. Lépe řečeno, jestli je najdu.”

“Myslíš, že bys ho nemusel najít?”

Trevize pokrčil rameny. “Jak to mohu vědět? – Víš, proč chci počkat se skokem těch pár hodin a proč hrozí, že se nechám strhnout, abych čekal ještě dalších pár dnů?”

“Tvrdil jsi, že bude bezpečnější, když počkáme.”

“To jsem tvrdil, ale i teď by to bylo dostatečně bezpečné. Ve skutečnosti se ale obávám, že nás ty Intermitentní světy, jejichž souřadnice máme, úplně zklamou. Máme pouze troje. Dvoje jsme již použili a pokaždé jen o vlásek unikli smrti.

Přitom stále ještě nemáme ani ponětí o poloze Země, a dokonce pořád nevíme, jestli vůbec existuje. Nyní stojíme před třetí a poslední příležitostí, a když nás zklame i ta, co pak?”

Pelorat si povzdechl: “Víš, ve starých pohádkách – jedna je vlastně mezi těmi, které jsem dal Fallom, aby se na nich cvičilo – se vyplní hrdinovi tři přání, ale jenom tři. Zdá se, že trojka je v těchhle věcech významné číslo, snad proto, že je prvním lichým číslem, a tím i prvním množstvím, které může rozhodovat. Rozumíš, dva ze tří je většina. – Důležité však je, že v těchto příbězích jsou přání k ničemu. Nikdo si nevybere správně. Předpokládám, že právě v tom je prastará moudrost, ze které vyplývá, že vyplnění svých přání si musíš zasloužit a ne…”

Náhle se v rozpacích odmlčel. “Promiň, staříku, ale já tě zdržuji.

Mám sklony k žvanění, když začnu o svém koníčku.”

“Vždycky mě zaujmeš, Janove. Ochotně přijímám to podobenství.

Měli jsme tři přání. Dvakrát jsme si už přáli a k ničemu to nevedlo.

Teď nám zbývá pouze jedno. Z nějakých důvodů jsem přesvědčen o dalším neúspěchu a přeji si ho oddálit. Odkládám proto skok, jak jen to jde.”

“Co budeš dělat, když znovu neuspěješ? Poletíš zpátky na Gaiu?

Nebo na Terminus?”

“Ne,” zašeptal Trevize a zakroutil hlavou. “Pátrání musí pokračovat…

Jen kdybych věděl jak.”

KAPITOLA 14

MRTVÁ PLANETA

60.

Trevize byl deprimován. Těch pár vítězství, která od začátku pátrání zaznamenal, nemělo nikdy dlouhé trvání. Vždy pouze dočasně zažehnávala porážku.

Nyní odkládal skok k třetímu z Intermitentních světů, až svým neklidem nakazil i ostatní. Když se konečně rozhodl, že prostě počítači pokyn, aby přemístil loď hyperprostorem, dát musí, objevil se u dveří do pilotní kabiny zasmušilý Pelorat a Bliss stála hned za ním.

Dokonce tam postávalo i Fallom. Mžouralo na Trevize a pevně svíralo Blissinu ruku.

Trevize vzhlédl od počítače a poněkud obhrouble řekl: “Úplná rodinka!” Ale to promluvil jen jeho vlastní neklid. Naprogramoval počítač ke skoku tak, aby znovu vstoupili do prostoru ve větší vzdálenosti od cílové planety, než bylo nezbytně nutné. Přesvědčoval se, že to dělá proto, že ho následky událostí na prvních dvou Intermitentních světech naučily opatrnosti, sám tomu ale nevěřil. Věděl, že někde v hloubi duše si přeje, aby vstoupili do prostoru ve velké vzdálenosti od hvězdy, kde by si nemohl být jistý, jestli u ní je obydlená planeta. To by mu poskytlo pár dní letu vnitřním prostorem navíc, než by zjistil a případně byl nucen podívat se do očí hořké porážce.

Teď se tedy, s celou “rodinkou” za zády, zhluboka nadechl, Zadržel dech, zadal počítači poslední pokyny a písklavé oddechnutí se mu prodralo mezi rty.

Hvězdný obrazec se s tichým trhnutím přesmykl a monitor pohasl, neboť teď zobrazoval oblast, kde byly hvězdy poněkud roztroušenější.

A tam, skoro ve středu, svítila jasně žhnoucí hvězda.

Trevize se široce zazubil. Svým způsobem to znamenalo vítězství.

Koneckonců třetí soustava souřadnic mohla být chybná a na obzoru se nemusela objevit žádná přiměřená hvězda třídy G. Očima zavadil o ostatní tři a řekl: “Tak tady ji máme. Hvězda číslo tři.”

“Jsi si tím jist?” zeptala se opatrně Bliss.

“Sleduj,” vyzval ji Trevize. “Přepnu na rovinně centralizovaný pohled v galaktické mapě počítače. Jestli ta jasná hvězda zmizí, pak není zanesená do mapy, a tu chceme.” Počítač reagoval na jeho příkaz a hvězda bleskově zhasla, aniž by měla čas potemnět. Vypadalo to, jako by nikdy neexistovala, ale zbytek hvězdného pole zůstal, jaký byl – majestátně lhostejný.

“Máme ji,” řekl Trevize. A přesto vedl Vzdálenou hvězdu kupředu jen poloviční rychlostí, než jakou by mohl snadno udržovat. Přítomnost nebo nepřítomnost obyvatelné planety v jejich okolí byla stále ještě otázkou a Trevize s hledáním odpovědi nikterak nepospíchal. Dokonce ani po třech dnech přibližování se o tom stále ještě nedalo nic říci s určitostí.

Nebo ne tak docela nic. Kolem hvězdy obíhal v ohromné vzdálenosti olbřímí plynný obr. Jeho denní strana, kterou ze své polohy viděli jako široký srp, žhla světlounkou žlutí. Trevizovi se jeho vzezření nelíbilo, ale snažil se nedat to najevo. Promluvil věcně jako průvodce: “Před sebou máme velkého plynného obra,” řekl. “Je to strhující podívaná. Všimněte si úzkého páru prstenců a dvou slušně velkých oběžnic, které jsou v této chvíli vidět.”

Bliss se ujišťovala: “Většina soustav má plynného obra. že?”

“Ano, ale tenhle je dost velký. Pokud mohu soudit ze vzdálenosti jeho satelitů a doby jejich oběhu, bude téměř dvoutisíckrát hmotnější, než by mohla být obyvatelná planeta.”

“Jaký je v tom rozdíl?” zajímala se dál Bliss. “Plynní obři jsou plynnými obry bez ohledu na svou velikost, ne? Obíhají vždy ve velké vzdálenosti od hvězdy a žádný z nich není obyvatelný vzhledem ke své velikosti a oběžné vzdálenosti. My se jenom musíme podívat po obyvatelné planetě blíž u hvězdy.”

Trevize zaváhal a potom se rozhodl vyložit karty na stůl. “Problém je,” řekl, “že plynní obři mají ve zvyku zcela vysmýčit velký objem planetárního prostoru. Hmota, kterou neabsorbují svou masou, se shlukne do dosti velkých těles a ta vytvářejí jejich soustavu oběžnic.

Do značné vzdálenosti zabraňuje slučování dalších těles, takže čím je plynný obr větší, tím je pravděpodobnější, že je jedinou dostatečně velkou planetou dané hvězdy. V soustavě zbyde pouze plynný obr a asteroidy.”

“Naznačuješ tím snad, že zde není obyvatelná planeta?”

“Čím je plynný obr větší, tím je menší naděje na výskyt obyvatelné planety. A tenhle plynný obr je tak veliký, že je doslova trpasličí hvězdou.”

Pelorat se zeptal: “Můžeme ho vidět?”

Všichni tři se v tom okamžiku zadívali na monitor (Fallom bylo s knihami v Blissině pokoji).

Zvětšovali pohled, až byla celá obrazovka vyplněná srpem. Napříč srpem, v malém odstupu od jeho středu vedla tenká tmavá linka, stín prstence, která byla rozeznatelná v malé vzdálenosti za povrchem planety jako třpytivá oblina. Zatínala se do tmavé strany o kousíček dříve, než sama vstoupila do stínu.

“Osa otáčení planety má sklon asi třiceti pěti stupňů k oběžné rovině a prstenec je přirozeně ve výšce rovníku planety, takže světlo hvězdy přichází na tomhle místě oběžné dráhy zespoda a vrhá stín prstence daleko nad rovník.”

Pelorat hleděl jako u vytržení. “To jsou ale tenké prstence.”

“Vlastně jsou nadprůměrně velké,” řekl Trevize. “Podle legend jsou prstence, které obepínají plynného obra planetární soustavě Země, mnohem širší, jasnější a daleko dokonalejší, než jsou tyhle. Vedle nich je plynný obr zakrslík.”

“To mě nepřekvapuje,” řekl Trevize. “Když se nějaký příběh předává z generace na generaci po tisíce let, myslíš, že se cokoli ve vypravování smrskává?”

Bliss se rozplývala: “Je nádherný. Když pozoruješ ten srp, zdá se, jako by se ti před očima natřásal a vrtěl.”

“To jsou atmosférické bouře,” vysvětloval Trevize. “Většinou je můžeš vidět mnohem zřetelněji, když si vybereš vhodnou vlnovou délku světla. Já se o to pokusím.” Položil ruce a terminál a dal počítači pokyn, aby postupoval spektrem zastavil se na přiměřené vlnové délce.

Tlumeně zářící srp se rozhýřil divokou barevností, která se měnila tak rychle, až oči přecházely. Konečně se ustálil na červenooranžové; po srpu plynuly jasné spirály, které se při pohybu svíjely a rozvíjely.

“Neuvěřitelné,” zamumlal Pelorat.

“Rozkošné,” prohlásila Bliss.

Docela uvěřitelné a všechno možné, jen ne rozkošné, pomyslel si Trevize hořce. Ani Pelorat, ani Bliss, pohroužení té krásy, se neobtěžovali myšlenkou, že planeta, kterou tolik obdivují, snižuje naděje na vyřešení záhady, již se Trevize snaží rozuzlit. Ale proč by vlastně měli? Oba se spokojí tím, že Trevizovo rozhodnutí bylo správné, a jistě ho doprovázeli při pátrání, aniž by se do něj citově zapojili.

Nemělo smysl je z ničeho vinit.

“Noční strana je temná, ale kdyby naše oči vnímaly v rozsahu o trochu větším, než je obvyklá hranice vlnových délek, viděli bychom ji jako jednotvárnou tmavou agresivní červeň. Planeta vyzařuje do prostoru obrovské množství infračerveného záření, neboť je natolik hmotná, že by skoro mohla být rozpálená do ruda. Není to pouhý plynný obr, je to napůl hotová hvězda.”

Trevize se odmlčel a pak dodal: “A teď zapomeneme na tenhle objekt a podíváme se, jestli by tu mohla být obyvatelní planeta.”

“Snad ano,” řekl usmívající se Pelorat. “Nevzdávej se, starý brachu.”

“Ještě jsem se nevzdal,” opáčil Trevize bez opravdového přesvědčení.

“Proces utváření planet je příliš složitá záležitost, než aby se dala vtěsnat do striktních pravidel. Mluvíme pouze o pravděpodobnostech.

S tím monstrem venku pravděpodobnost klesá – ale ne na nulu.”

“Proč bychom se na to nemohli dívat trochu jinak? První dvě řady souřadnic přinesly pokaždé obyvatelný svět, proto tato třetí sestava, která už přinesla určenou hvězdu, musí mít obyvatelnou planetu také. Nač máme mluvit o pravděpodobnostech?”

“Samozřejmě doufám, že máš pravdu, Bliss,” řekl Trevize, ale utěšený rozhodně nebyl. “Teď vybočíme z planetární roviny a vezmeme to ke hvězdě.”

Počítač se o to postaral téměř hned, jakmile Trevize vyslovil svůj záměr. Když se Trevize zavrtal hlouběji do svého pilotního křesla, zase jednou usoudil, že největší potíž pro člověka pilotujícího gravitační loď s tak vyspělým počítačem je, že už vůbec – nikdy – nebude schopen řídit jakýkoli jiný typ lodě.

Mohl by se někdy znovu přimět dělat propočty sám? Mohl by se donutit brát opět do úvahy zrychlení a myslet na jeho rozumnou úroveň?

– Se vší pravděpodobností by na to zapomněl a snažil by se vymáčknout z lodě, co to dá, dokud by se on a s ním všichni na palubě nerozmázli po jedné z vnitřních stěn.

Bude tedy pilotovat tuto loď – nebo jinou, která by byla navlas jako tahle, pokud by vůbec dokázal snést takovou změnu – napořád.

A protože se snažil udržet myšlenky daleko od ožehavé otázky: Obyvatelná planeta – ano, či ne? -, hloubal nad skutečností, že navedl loď nad planetární rovinu místo pod ni. Piloti téměř vždy létali nad rovinou; s čestnými výjimkami, kdy z blíže neurčených důvodů letěli pod rovinou. Proč? A když už jsme u toho, proč se tak umíněně dává přednost jednomu směru před druhým? Vždyť při symetrii vesmíru je to čirá konvence.

A přece si vždy všímal u pozorované planety smyslu otáčení okolo její osy a obíhání kolem její hvězdy. Když bylo oboje proti směru hodinových ručiček, potom zdvižená ruka směřovala k severu a nohy směřovaly k jihu. A po celé Galaxii byl sever zobrazován směrem vzhůru a jih směrem dolů. Je to slepě dodržovaná čirá konvence, která pochází z dob zahalených závojem času. A když se člověk podívá na známou mapu nasměrovanou jihem vzhůru, nepozná ji. Musí ji otočit “vzhůru nohama”, aby se v ní vyznal.

Trevize si připomněl bitvu u Bel Riose, vybojovanou před třemi sty lety pod vedením Generála Říše, který vedl svou eskadru pod planetární rovinou a v rozhodujícím okamžiku přistihl v záloze čekající a nepřipravenou nepřátelskou eskadru. Vyskytly se námitky, že šlo o nečestný manévr – ale přirozeně si stěžovali jenom poražení.

Konvence, tak význačná a tak odvěká, musela vzniknout na Zemi – a to přivedlo Trevizovy myšlenky překvapivě zpět k otázce obyvatelné planety.

Pelorat a Bliss stále sledovali plynného obra, jak se pomalu otáčí na obrazovce s loudavě pozvolnými zpětnými salty. Sluncem ozářená část narůstala. Trevize udržoval spektrum na oranžovočervené vlnové délce a svíjení bouří na povrchu se stávalo zběsilejší a hypnotičtější.

Potom zabloudilo do kabiny Fallom a Bliss usoudila, že by si mělo zdřímnout. Sama se k němu rozhodla připojit. Trevize řekl Peloratovi, který zůstal v kabině: “Budu muset přestat snímat plynného obra, Janove. Chci, aby se počítač soustředil na pátrání po gravitačním impulsu správné velikosti.”

“Jasně, starouši,” přitakal mu Pelorat.

Ale nebylo to tak docela jednoduché. Nebyl to pouze gravitační impuls správné velikosti, po němž musel počítač pátrat, ale i impuls ve správné vzdálenosti. I tak uběhne ještě několik dní, než bude mít jistotu.

61.

Trevize, vážný, zamyšlený – opravdu až zakaboněný -, vešel do své kabiny a zřetelně sebou škubl.

Čekala na něj Bliss a těsně vedle ní stálo Fallom ve své bederní zástěrce a říze neklamně šířící čerstvou vůni dekatování a vakuového žehlení. V říze to mládě vypadalo mnohem lépe než v jedné z těch zkrácených Blissiných nočních košilek.

“Nechtěla jsem tě rušit u počítače, ale teď poslouchej ! – Fallom, spusť.”

Fallom pravilo svým vysoko posazeným melodickým hlasem: “Zdravím tě, ochránče Trevizi. Je pro mě velkou ctí, dady – doprovázet tě v této lodi na cestě vesmírem. Také mě velice těší laskavost mých přátel – Bliss a Pela.” Fallom domluvilo, hezky se usmálo a Trevize si zase jednou pomyslel: Považuji ho za chlapce, nebo děvče, nebo za obojí, anebo ani zajedno?

Pokynul hlavou. “Naučilo se to hezky nazpaměť a téměř bezchybně to vyslovilo.”

“Vůbec to není naučené nazpaměť,” řekla Bliss vroucně. “Fallom si to připravilo samo a požádalo mě, aby ti to mohlo přednést. Já ani netušila, co chce Fallom povědět, dokud jsem to tady neslyšela.”

Trevize se přiměl k úsměvu: “V tom případě je to skutečně velmi pěkné.” Všiml si, že když Bliss může, vyhýbá se u Fallom užívání rodu.

Bliss se obrátila na Fallom: “Povídala jsem ti, že se to bude Trevizovi líbit. – Teď utíkej k Pelovi, a jestli máš chuť, můžeš ještě chvíli číst.”

Fallom odběhlo a Bliss řekla: “Je úžasné, jak rychle se Fallom učí galaxštinu. Ti Solariané musí mít nějaké zvláštní nadání na jazyky.

Vzpomeň si, jak Bander mluvil galaxštinou, kterou se naučil pouhým odposlechem hyperprostorových přenosů. Jejich mozky jsou asi pozoruhodné nejen usměrňováním energie.”

Trevize zabručel.

Bliss pokračovala: “Neříkej, že Fallom ještě stále nemáš rád.”

“Ani rád, ani nerad. Jsem jenom z toho stvoření celý nesvůj.

Připadá mi úděsné mít co do činění s hermafroditem.”

Bliss namítla: “Prosím tě, Trevizi, nebuď směšný. Fallom je naprosto přijatelné živé stvoření. Jen si představ, jak se společnosti hermafroditů musíme zdát odporní my dva – a obecně muž a žena.

Každý jen polovina celku, a abychom mohli mít děti, musí dojít k dočasnému a nemotornému spojení.”

“Ty proti tomu máš nějaké námitky, Bliss?”

“Nedělej, že mi nerozumíš. Snažím se nás ukázat z pohledu hermafroditů. Jim se to musí zdát vrcholně nechutné. Nám se to zdá přirozené. Ty si protivíš Fallom, ale je to jen úzkoprsý projev zaslepenosti.”

“Upřímně řečeno,” prohodil Trevize, “je nechutné, když člověk neví, jaký rod má používat ve spojení s tím stvořením. To věčné váhání nad tím, zda je oslovovat jako ji nebo jeho, ztěžuje hovor a zastavuje myšlenky.”

“Ale to je chyba našeho jazyka,” podotkla Bliss, “a ne Fallom.

Žádný lidský jazyk nebyl vyvinut se zřetelem na hermafroditismus.

A jsem ráda, že se o tom zmiňuješ, protože jsem už o tom sama přemýšlela.

– Říkat ‚ono’, jak se dožadoval Bander, není řešení ‚Ono‚ je zájmeno k označování objektu, u kterého je pohlaví podružné, a zájmeno, které by označovalo objekty pohlavně aktivní v obou směrech, vůbec neexistuje. Proč se tedy nerozhodnout a náhodně si nevybrat jedno osobní zájmeno? Já považuji Fallom za děvče. Jednak má vysoký dívčí hlas, jednak je schopná rodit, a to je nejpodstatnější definice ženství. Pelorat souhlasí. Proč bys neměl také ty? Ať je to ‚ona’.”

Trevize pokrčil rameny. “Tak dobře. Skutečnost, že ona má varlata, vyznívá poněkud zvláštně, ale proč ne?”

Bliss si povzdechla: “Máš naprosto nechutný zvyk dělat si ze všeho legraci, ale já vím, máš moc starostí; beru na to ohled. Ale stejně tě prosím, používej pro Fallom ženský rod.”

“Budu.” Trevize zaváhal a potom, neschopen odolat, poznamenal: “Vždycky, když vás vidím pohromadě, připadá mi Falloma čím dál tím víc jako náhražka za tvoje dítě. Nechceš ty náhodou dítě a nebojíš se, že ti k němu Pelorat nemůže pomoci?”

Bliss vyvalila oči. “On tady není kvůli dětem! Myslíš si, že ho použiji jako šikovný nástroj, kterým si dopomohu k dítěti? V každém případě ještě nenadešla doba vhodná k tomu, abych měla dítě. A až přijde, bude to muset být gaiské dítě, a k tomu není Pelorat způsobilý.”

“Chceš tím říct, že ho odložíš?”

“Jen na čas. A je možné, že budu oplodněna uměle.”

“Ty asi budeš moci mít dítě, jen když Gaia rozhodne, že je nějaké potřeba. Když se uvolní prázdné místo úmrtím již existujícího lidského elementu Gai.”

“To je řečeno velice necitlivě, ale do jisté míry pravdivě. Na Gaie se musí pečlivě udržovat rovnováha všech jejích částí a vztahů.”

“Stejně jako v případě Solarianů.”

Bliss stiskla pevně rty a trochu pobledla ve tváři. “Vůbec ne. Solariané se reprodukují rychleji, než je potřeba, a ničí přebytek. My se reprodukujeme přesně podle potřeby a nikdy nevzniká nutnost ničení – stejně jako je horní vrstva tvé pokožky nahrazována novou, naprosto stejnou; také ti nenaroste ani o buňku víc.”

“Už to chápu,” konstatoval Trevize. “Mimochodem, doufám, že bereš do úvahy Peloratovy pocity.”

“Vztahující se k jeho případné roli při početí dítěte? To ještě nikdy na přetřes nepřišlo a ani nepřijde.”

“Ne, na to nenarážím. – Připadá mi, že se neustále více zabýváš Fallomou. Janov si může připadat odstrčený.”

“Není odstrčený a Fallomou se zabývá stejně jako já. Ona je elementem v našem vzájemném vztahu, který nás dokonce ještě více spojuje. A nejsi to náhodou ty, kdo si připadá odstrčený?”

“Já?” zvýšil Trevize překvapeně hlas.

“Ano, ty. Nerozumím Izolovaným o nic víc než ty rozumíš Gaie, ale mám pocit, že jsi rád na téhle lodi středem pozornosti. Mohlo by ti připadat, že tě Falloma odsunula do pozadí.”

“To je hloupost.”

“O nic větší hloupost, než když naznačuješ, že zanedbávám Pela.”

“Tak raději vyhlásíme příměří a ukončíme to. Budu se snažit vidět ve Fallomě dívku a nebudu se nadměrně starat o to, zda máš ohledy k Janovovým pocitům.”

Bliss se usmála. “Děkuji ti. Vše je tedy v pořádku.”

Trevize se otočil a nato Bliss řekla: “Počkej!”

Trevize se obrátil zpátky a trochu znaveně se zeptal: “Ano?”

“Trevizi, je mi naprosto jasné, že jsi smutný a unavený. Nehodlám pátrat v tvém vědomí, ale možná mi budeš sám chtít povědět, co se děje. Včera jsi tvrdil, že v této soustavě je vhodná planeta, a vypadal jsi spokojeně. – Doufám, že tam ještě je. Nebyl to falešný poplach, že ne?”

“V soustavě je vhodná planeta a neztratila se,” potvrdil.

“Má správnou velikost?”

Trevize přikývl. “Protože je vhodná, má i správnou velikost. A je také ve správné vzdálenosti od hvězdy.”

“Tak co se tedy děje?”

“Už jsme dostatečně blízko, abychom mohli analyzovat atmosféru.

Ukázalo se, že nestojí za zmínku.”

“Nemá žádnou atmosféru?”

“Nestojí za zmínku. Je to neobyvatelná planeta, není tady žádná oběžnice slunce, na které by byla i nejnepravděpodobnější možnost pro uchování života. Na třetí pokus jsme si táhli černého Petra.”

Na zachmuřeném Peloratovi byla znát jeho neochota vyrušit Trevize z tíživého mlčení. Nahlížel od dveří pilotní kabiny a očividně doufal, že Trevize načne hovor.

Trevize byl zarputile němý. Jestli někdy něco mohlo budit zdání tvrdošíjnosti, pak to bylo ticho obklopující Trevize.

Nakonec to Pelorat už dál nemohl snést a nesměle se otázal: “Co děláš?”

Trevize vzhlédl, zíral chvíli na Pelorata, odvrátil se a potom utrousil: “Omrkneme tu planetku zblízka.”

“Ale když tam není atmosféra…”

“Počítač říká, že tam není atmosféra. Až dosud mi vždycky říkal, co jsem chtěl slyšet, a já to bral. Teď mi říká věc, jakou slyšet nechci, a já si to prověřím. Jestli se někdy počítač může zmýlit, chci, aby to bylo tentokrát.”

“Myslíš, že se mýlí?”

“Ne, nemyslím.”

“Napadá tě nějaká příčina, která by ho zavedla k chybě?”

“Ne, nenapadá.”

“Tak proč si tím lámeš hlavu, Golane?”

A Trevize se konečně ve svém křesle na kolečkách otočil čelem k Peloratovi. S tváří staženou zoufalstvím řekl: “Copak nevidíš, Janove, že nevím, co jiného mám dělat? Na obou předchozích světech jsme, co se týče polohy Země, vyšli naprázdno a teď máme v rukou černého Petra. Co si tedy mám počít?

Potulovat se od světa k světu, očumoval a vyptávat se: ,Promiňte, nevíte, kde je Země?’ Země zametla své stopy příliš pečlivě. Nikde nenechala ani náznak. Začínám si myslet, že se postará o to, abychom se ani nenachomýtli k nějaké stopě, i kdyby někde nějaká byla.”

Pelorat přikývl. “Sám jsem si něco podobného myslel. Můžeme si o tom promluvit? Vím, že z toho máš velkou hlavu, staříku, a nechce se ti o tom hovořit. Takže jestli chceš, abych ti dal pokoj, nebudu se hněvat.”

“Spusť, rozebereme to,” řekl Trevize tak, že to pozoruhodně připomínalo zaúpění. “Co mohu dělat lepšího než poslouchat?”

Pelorat promluvil: “Nezní to, jako by sis opravdu přál poslouchat moje řeči, ale snad nám moje povídání prospěje. Prosím tě, zaraž mě, kdykoli si budeš myslet, že to dál nesneseš. – Mně se, Golane, zdá, že Země nemusí dělat pouze pasivní opatření, aby se skryla.

Nemusí jenom smazávat všechny zmínky o sobě. Nemohla by také rozmísťovat falešné stopy a aktivně vytvářet tímhle způsobem nejasnosti?”

“Jak to myslíš?”

“Na několika místech jsme slyšeli o radioaktivitě Země a taková věc by mohla záměrně odrazovat od jakéhokoli pokusu ji najít. Pokud by opravdu byla radioaktivní, vůbec by se k ní nedalo přiblížit.

S největší pravděpodobností bychom na ní nikdy nemohli přistát.

Dokonce i průzkumní roboti, kdybychom nějaké měli, by nemuseli radiaci vydržet. Tak proč ji hledat? A jestli není radioaktivní, zůstává nedotčena, s výjimkou náhodných cest – a i potom může mít jiné prostředky jak se zamaskovat.”

Trevize se úspěšně pokusil o úsměv. “Zvláštní je, Janove, že mě napadla stejná myšlenka. Napadlo mě, že ten nepravděpodobně obří satelit byl smyšlen a nastrčen do světových legend. A pokud se týká toho plynného obra s monstrózní soustavou prstenců, je dost dobře možné, že byl nalíčen stejným způsobem. Snad je záměrem, aby nás přiměl pátrat po něčem, co neexistuje, takže i kdybychom nakrásně prolétali tou pravou planetární soustavou a dívali se na Zemi, stejně bychom si jí nevšimli, protože by jí vlastně chyběl ohromný satelit nebo tříprstencový bratránek nebo radioaktivní kůra. Nepoznali bychom ji a ani ve snu by nás nenapadlo, že se na ni koukáme. – A napadá mě ještě horší věc.”

Pelorat vypadal sklesle. “Jak by tě mohlo napadnout něco horšího?”

“Jednoduše – když mne uprostřed noci začne tlačit můra a začnu pátrat v nezměrné říši fantazie po čemkoli, co může prohloubit naše zoufalství. Co když je schopnost Země skrýt se nepřekonatelná? Co když jsou naše mozky uměle zastřené? Co když jsme těsně míjeli Zemi s jejím obřím satelitem i s jejím vzdáleným plynným obrem a prstenci, a nic z toho neviděli? Co když se nám to už stalo?”

“Ale jestli tomu věříš, proč…?”

“Neříkám, že tomu věřím. Mluvím o šílených fantaziích. Budeme pokračovat v pátrání.”

Pelorat zaváhal a potom se zeptal: “Jak dlouho, Trevizi? Jednou se jistě budeme muset vzdát?”

“Nikdy,” opáčil Trevize divoce. “I kdybych měl strávit zbytek života putováním od planety k planetě, očumováním a ptaním se: ‚Prosím vás, pane, kde je Země?’, tak to udělám. Mohu vás vzít, tebe, Bliss a dokonce i Fallomu, kdykoli si budete přát, zpátky na Gaiu a potom vyrazit na vlastní pěst.”

“Ale ne. Víš, že já tě na holičkách nenechám a Bliss zrovna tak.

Když budeme muset, budeme skákat od planety k planetě s tebou.

Ale proč?”

“Protože já musím najít Zemi, a protože ji najdu. Nevím jak, ale najdu. – Hele, teď se snažím dostat do polohy, odkud budu moci prostudovat denní stranu planety, aniž by slunce bylo příliš blízko, tak mě na chvilku nech být.”

Pelorat zmlkl, ale neodešel. Dál sledoval Trevize, jak studuje na monitoru obraz planety. Nyní více než z poloviny ozářené. Peloratovi připadala jednotvárná, uvědomoval si ale, že Trevize, spojený s počítačem, vidí její siluetu zvýrazněně.

Trevize zašeptal: “Je tam mlha.”

“Tak to tam musí být atmosféra,” vyhrkl Pelorat.

“Nemusí jí být nijak moc. Třeba nestačí na udržení života, ale jen na mírný vítr, zviřující prach. To je dobře známa charakteristika planet s řídkou atmosférou. Možná na ní budou drobné ledové polární čepičky. To je trocha vodního ledu kondenzovaná kolem pólů, rozumíš? Tahle planeta je příliš teplá pro tuhý oxid uhličitý – musím přepnout na radarové mapování. Při něm bude práce na noční straně snazší.”

“Skutečně?”

“Ano, měl jsem to udělat hned, ale u planety prakticky bez ovzduší, a tím i bez mraků, mě napadlo vyzkoušet nejprve vizuální prozkoumávání.”

Trevize se na dlouhou dobu odmlčel a na obrazovce se rozčepýřily radarové odrazy, které vytvořily bezmála planetární abstrakci, jakou by býval mohl vytvořit umělec cleonijského období. Potom velmi pomalu utrousil: “Fíha…” a znovu umlkl.

Pelorat se nakonec zeptal: “Co má znamenat to ‘Fíha’?”

Trevize po něm střihl okem . “Nevidím žádné krátery.”

“Žádné krátery? Je to dobré?”

“Naprosto nečekané,” řekl Trevize. Roztáhl obličej do širokého úsměvu: “A velmi dobré. Vlastně možná báječné.”

63.

Falloma měla nos stále přitisknutý na skle lodního výzoru, odkud byl vidět nepatrný úsek vesmíru přesně tak, jak ho vnímalo prosté oko, bez počítačového zvětšování a profilování.

Bliss si po dlouhé snaze všechno jí vysvětlit povzdechla a tichým hlasem oslovila Pelorata: “Nevím, kolik toho pochopila, Pele.

Pro ni byly otcovo sídlo a malá část državy, která byla na povrchu nad ní, celým univerzem. V noci asi nikdy venku nebyla, a tak hvězdy nejspíš nikdy neviděla.”

“Opravdu si to myslíš?”

“Opravdu. Neodvažovala jsem se jí něco z toho ukázat, dokud nebude mít takovou slovní zásobu, aby mně alespoň trochu rozuměla – jaké jsme měli štěstí, že jsi s ní mohl mluvit jejím jazykem.”

“Potíž je, že ho dostatečně neovládám,” řekl Pelorat omluvně.

“A vesmír je dost těžký oříšek k pochopení, když se jej pokoušíš rozlousknout. Říkala mi, že jestli ta malá světélka jsou obrovské světy, každý z nich navlas podobný Solarii – samozřejmě jsou mnohem větší než Solarie -, tak nemohou viset v prostoru jen tak. Tvrdí, že musí spadnout.”

“A soudě podle toho, co zná, má pravdu. Klade rozumné otázky a kousek po kousíčku začíná chápat. Přinejmenším je zvědavá a nebojí se.”

“Když to vezmu kolem a kolem, jsem taky zvědavý, Bliss. Podívej, jak se změnil Trevize, když zjistil, že na světě, kam máme namířeno, nejsou žádné krátery. Já neměl ani potuchy, že je v tom nějaký rozdíl. Ty ano?”

“Ani trochu. Ale on přece ví o planetologii mnohem víc než my.

Můžeme předpokládat, že ví, co dělá.”

“Kéž bych to věděl i já.”

“Tak se ho zeptej.”

Pelorat protáhl obličej. “Vždycky se bojím, že ho tím popudím.

Jistě si myslí, že bych tyhle věci měl vědět i bez něj.”

Bliss namítla: “To je hloupost, Pele. On se tě bez váhání ptá na jakýkoli aspekt galaktických legend a mýtů, o kterém si myslí, že by mohl být užitečný. Ty jsi vždycky ochotný odpovědět a vysvětlit mu to, tak proč by neměl být on? Běž se ho zeptat. Jestli ho tím popudíš, bude mít alespoň příležitost procvičit si sociální chování, a to mu neuškodí.”

“Půjdeš se mnou?”

“Ne. Chci zůstat s Fallomou a pokusit sejí dostat do hlavy představu o podobě vesmíru. Mně to můžeš vysvětlit později, až to on vysvětlí tobě.”

64.

Pelorat nesměle vstoupil do pilotní kabiny. Ulehčeně zpozoroval Trevize, jak si pohvizduje a má očividně dobrou náladu.

“Golane,” spustil tak zvesela, jak jen byl schopen. Trevize vzhlédl.

“Janove! Ty se vždycky vplížíš po špičkách, jako by bylo trestné mě vyrušit. Zavři dveře a posaď se. Sedni si! Mrkni na tuhle věc.”

Ukázal na planetu na obrazovce a řekl. “Nenašel jsem víc než dva nebo tri krátery a všechny docela malé.”

“Je to nějak důležité, Golane? Fakt?”

“Důležité? Jistě. Jak se vůbec můžeš ptát?”

Pelorat udělal bezmocný posunek. “Je to pro mě všechno záhada.

Mým oborem na fakultě byla historie. K ní jsem přibral sociologii a psychologii, také jazyky a literaturu, většinou starověkou. A při postgraduálním studiu jsem se specializoval na mytologii.

K planetologii jsem se nikdy nedostal, ani k žádné jiné přírodní vědě.”

“To není žádný zločin, Janove. Jsem rád, že víš svoje. Tvoje zběhlost v pravěkých jazycích a mytologii nám přišla nesmírně vhod.

Vždyť to víš. – A co se týká planetologie, tu si beru na starost já.”

“Víš, Janove, planety se utvářejí vzájemným srážením malých objektů. Pár posledních objektů vždy zanechá po svých nárazech krátery. Když je planeta natolik velká, aby byla plynným obrem, je pod plynnou atmosférou v podstatě tekutá a při posledních srážkách to jen šplouchne, ale nezůstanou žádné stopy.

Menší planety, které jsou tuhé – nezáleží na tom, jestli jsou z ledu nebo hornin -, mají na svém povrchu krátery, jež tam zůstanou navždy, pokud ovšem nedojde k procesu zahlazení. Existují tři druhy zahlazování.

Za prvé: Planeta může mít ledový povrch, který zakrývá tekutý oceán. V tom případě každý narážející objekt rozbije ledový příkrov a vyšplouchne voda. Ta se zase uklidní, zmrzne a – obrazně řečeno – zahladí ten vpich. Taková planeta nebo oběžnice by musela být chladná; my bychom ji mohli mylně považovat za obyvatelnou.

Za druhé: Planeta je intenzívně vulkanicky činná a neustálý výron lávy a spad sopečného popela stále zaplňují a přikrývají všechny krátery, které se vytvářejí. Ale takováhle planeta nebo oběžnice nebude se vší pravděpodobností také obyvatelná.

To nás ve třetím případě přivádí k obyvatelné planetě. Takové světy mohou mít ledové polární čepičky, ale většina oceánu musí být volně tekutá. Mohou mít aktivní vulkány, ale ty se musí vyskytovat jen zřídka. Takové světy nedokáží krátery ani zarovnat, ani vyplnit.

Ale přece i tam existují vlivy eroze. Krátery narušuje vítr a tekoucí voda, a je-li tam život, činnost živočichů je také silně erozivní. Chápeš?”

Pelorat o tom zauvažoval a potom řekl: “Golane, já ti vůbec nerozumím.

Ta planeta, co se k ní blížíme…”

“Zítra přistaneme,” řekl Trevize radostně.

“Ta planeta, co se k ní blížíme, nemá oceán.”

“Jenom něco tenkých polárních čepiček.”

“Ani větší množství atmosféry.”

“Jenom setinu hustoty atmosféry Terminu.”

“Ani život.”

“Žádný nemohu objevit.”

“Tak co mohlo zahladit krátery?”

“Oceán, atmosféra a život,” prohlásil Trevize. “Podívej, kdyby byla tahle planeta od svého vzniku bez ovzduší a vody, tak by tam stále ještě byly krátery a celý povrch by jimi byl zbrázděn. Nepřítomnost kráterů nasvědčuje, že nemůže být od svého vzniku bez vzduchu a vody a v nedávné minulosti mohla dokonce mít hojnost atmosféry i oceánů.

Kromě toho jsou na ní ohromné pánve, v nichž kdysi musely být oceány a moře, nemluvě o korytech řek, která jsou teď vyschlá. Jak vidíš, došlo k erozi, a ta přestala před tak krátkou dobou, že nebyl čas, aby se nahromadily nové krátery.”

Pelorat vypadal malověrně. “Já možná nejsem planetolog, ale zdá se mi, že když je nějaká planeta natolik hmotná, aby udržela hustou atmosféru snad několik miliard let, tak ji přece najednou neztratí, ne?”

“Nemyslím si to,” řekl Trevize. “Ale na tomhle světě, než zmizela jeho atmosféra, byl nepochybně život a pravděpodobně i lidé.

Odhaduji, že si ho přizpůsobili – stejně jako téměř všechny obývané světy naší Galaxie. Problém je, že nevíme, jaké tady byly podmínky před příchodem lidí, ani jak si planetu lidé pro sebe přizpůsobili, ani za jakých okolností odtud vlastně život vymizel. Mohlo dojít ke katastrofě, která odsála atmosféru a zavinila konec lidského osídlení.

Nebo na téhle planetě mohla být nějaká zvláštní nerovnováha, kterou lidé udržovali v mezích, dokud tady byli, a která vyústila do obludného cyklu redukce atmosféry, když odešli. Možná, že najdeme odpověď, až přistaneme, možná, že ne. Na tom nezáleží.”

“Ale pokud tam není život teď, pak jistě nezáleží ani na tom, jestli tam kdysi dávno byl. Jaký je v tom rozdíl, jestli ta planeta byla vždy neobyvatelná, nebo jenom teď?”

“Pokud je neobyvatelná jenom teď, tak na ní budou rozvaliny po bývalých obyvatelích.”

“Na Auroře taky byly rozvaliny…”

“Správně, ale na Auroře dvacet tisíc let pršelo a sněžilo, mrzlo a tálo, foukalo a měnila se teplota. A byl tam taky život – nezapomínej na život. Nebyli tam sice lidé, ale bylo tam hodně živočichů. Rozvaliny jimi mohou být zahlazeny, stejně jako krátery. Možná ještě rychleji.

A po těch dvaceti tisících letech toho moc nezbylo, co by nám pomohlo. – Na této planetě sice uběhlo hodně času, možná také dvacet tisíc let, možná méně, ale bez větru, bouří a života. Přiznávám, že dochází ke změnám teploty, ale to je všechno. Rozvaliny budou pěkně zachovalé.”

“Pokud,” zamručel Pelorat pochybovačně, “tam nějaké rozvaliny jsou. Bylo by možné, aby na této planetě nikdy žádný život nebyl, nebo se sem nikdy žádní lidé nedostali a aby se atmosféra ztratila následkem nějaké události, se kterou lidé nemají nic společného?”

“Ne, to není,” řekl Trevize. “Pesimismus nevytahuj, protože ten na mě neplatí. Dokonce jsem už padl na rozvaliny a jsem si jist, že je to město. – Takže zítra přistáváme.”

Bliss řekla ustaraným hlasem: “Falloma je přesvědčená, že ji odvezem zpátky k jejímu robotovi Jembymu.”

“Hmm,” zabručel Trevize. Studoval povrch planety, který klouzal pod vznášející se lodí. Potom zdvihl zrak, jako by si tu poznámku uvědomil opožděně. “Byl to jediný ‚rodič’, kterého znala, ne?”

“Ano, jistě, ale ona si myslí, že jsme se vrátili na Solarii.”

“Copak takhle vypadá Solarie?”

“Jak by to mohla vědět?”

“Řekni jí, že tohle Solarie není. Podívej, já ti dám jednu nebo dvě filmové příručky s ilustracemi. Ukaž jí pár detailních záběrů různých osídlených světů a vysvětli, že je jich na milióny. Budeš na to mít čas. Kdo ví, jak dlouho se budeme s Janovem potulovat venku, až si vybereme slibný cíl a přistaneme.”

“Ty a Janov?”

“Ano. Falloma s námi jít nemůže, i kdybych to chtěl. A já bych chtěl, jen kdybych byl cvok. Na tomto světě je nutné nosit skafandr, Bliss. Není tam vzduch. A my nemáme pro Fallomu vhodný skafandr, do kterého by se vešla. Takže vy dvě zůstanete na lodi.”

“Proč já?”

Trevizovy rty se roztáhly do neveselého úsměvu. “Přiznávám,” řekl, “že bych se cítil bezpečněji, kdybys byla s námi, ale nemůžeme nechat Fallomu na lodi samotnou. Může, třeba i neúmyslně, způsobit nějakou škodu. Musím s sebou mít Janova, protože by mohl rozluštit nějaký případný archaický nápis. To znamená, že budeš muset zůstat s Fallomou. Myslel jsem, že budeš chtít…”

Bliss vypadala nerozhodně.

“Podívej. Chtěla jsi mít s sebou Fallomu, i když já nechtěl. Jsem přesvědčen, že s ní budou jenom potíže. Takže – její přítomnost přináší určitá omezení a ty se tomu musíš přizpůsobit. Ona tady zůstane, takže ty tu musíš být s ní. Mám pravdu?”

Bliss si povzdechla: “Asi ano.”

“Dobře, kde je Janov?”

“Je u Fallomy.”

“Výborně. Běž ho vystřídat. Chci s ním mluvit.”

Když vešel Pelorat a zakašláním oznámil svou přítomnost, Trevize stále ještě studoval povrch planety. Zeptal se: “Stalo se něco, Golane?”

“Něco ano, Janove, ale nevím co. Je to podivný svět a já nevím, co se tady semlelo. Moře, soudě podle pánví, které po nich zbyly, musela být rozlehlá, avšak velice mělká. Podle stop, které tady lidé zanechali, mohu přibližně říci, že to byl svět plný odsolovacích zařízení a kanálů – možná ta moře nebyla příliš slaná. To by alespoň vysvětlovalo chybějící rozsáhlé solné usedliny, které by jinak v pánvích musely zůstat. Anebo, když zmizel oceán, zmizela s ním i sůl – spíš to ale vypadá, že zapracovali lidé.”

Pelorat váhavě řekl: “Promiň mi mou omezenost v těchto věcech, Golane, je to však pro to, co hledáme, vůbec důležité?”

“Předpokládám, že ne. Já si jen nemohu pomoci od zvědavosti.

Kdybych věděl, jakým způsobem si lidé tuto planetu pro sebe terraformovali a jak vypadala, než to udělali, potom bych možná pochopil, co se s ní stalo po odchodu lidí – nebo možná těsně před ním. A kdybychom věděli, co se s ní stalo, mohlo by nám to ušetřit nepříjemná překvapení.”

“Jaká překvapení? Ten svět je mrtvý, ne?”

“Důkladně mrtvý. Jenom s trochou vody a řídkou, nedýchatelnou atmosférou; a Bliss nezachytila ani stopu mentální aktivity.”

“Tím je to snad vyřízeno?!”

“Nepřítomnost mentální aktivity nutně nevylučuje život.”

“Jistě musí vylučovat nebezpečnou formu života.”

“Nevím. – Ale chtěl jsem se s tebou poradit o něčem jiném. Jsou zde dvě velká města, která by mohla být vhodná pro naši první výpravu.

Vypadají úžasně zachovale, stejně jako všechna ostatní. To, co zničilo vzduch a oceány, nemělo asi na města vliv. Nicméně, tahle dvě města jsou zvlášť velká. Ve větším z nich je, zdá se, nedostatek volného prostoru. Daleko na předměstích jsou sice kosmodromy, jenže v centru není žádný. V tom menším volný prostor je, takže bude snazší přistát někde ve středu, i když ne na žádném oficiálním kosmodromu. – Ale komu by to tady vadilo?”

Pelorat se zaškaredil: “Chceš, abych to rozhodl já, Golane?”

“Ne, já se rozhodnu. Chci jenom slyšet, co si o tom myslíš.”

“Tak poslouchej. Velké, živelně rozrostlé město bude zřejmě střediskem obchodu a výroby. Menší město s otevřenými prostorami bude pravděpodobně administrativním střediskem. Nám se hodí spíš administrativní centrum. Je v něm nějaká monumentální stavba?”

“Co myslíš monumentální stavbou?”

Pelorat se usmál svým úzkým a protaženým úsměvem se stisknutými rty. “To těžko můžu vědět. Móda se mění od ‚světa k světu a od doby k době. Předpokládám však, že jsou vždy obrovské, drahé a k ničemu. – Jako ta budova, co jsme v ní byli na Comporellonu.”

Teď přišel s úsměvem na řadu Trevize. “To se dá takhle svrchu těžko poznat a pohled z boku, když se přibližujeme nebo vzdalujeme, je příliš zkreslený. Proč dáváš přednost administrativnímu centru?”

“Tam nejspíš najdeme planetární muzeum, knihovnu, archivy, univerzity a tak dále.”

“Dobře. Tak tedy vyrazíme do menšího města. Snad něco nalezneme.

Dvakrát jsme byli vedle, ale možná, že tentokrát něco najdeme.”

“Bude to do třetice všeho dobrého.”

Trevize povytáhl obočí. “Kdes vyhrabal tu větu?”

“Je velice stará,” pochlubil se Pelorat. Našel jsem ji ve starých legendách. A myslím, že znamená úspěch na třetí pokus.”

“To zní slibně,” řekl Trevize. “Dobrá, tak do třetice, Janove.”

KAPITOLA 15

LIŠEJNÍK

66.

Trevize vypadal ve svém skafandru komicky. Jedinou jeho částí, která zůstala venku, byla pouzdra na zbraně. Ne ta, které si běžně připínal k bokům, ale jiná, jež byla mnohem robustnější součástí skafandru.

Opatrně vložil paprskomet do pouzdra na pravém boku a neuronový bič do levého. Obě zbraně byly znovu nabité a tentokrát, pomyslel si odhodlaně, mi je nic a nikdo nesebere.

Bliss se usmála. “Ty budeš nosit zbraně dokonce i na planetě bez ovzduší nebo… No nic! Nechci zpochybňovat tvoje rozhodnutí.”

“Prima!” řekl Trevize a obrátil se k Peloratovi, aby mu pomohl upravit přilbu, než si nasadí tu svou.

Pelorat, který na sobě ještě nikdy skafandr neměl, řekl poněkud naříkavě: “Budu fakticky moci dýchat v tomhle krámu, Golane?”

“Máš moje čestné slovo,” utěšil ho Trevize.

Bliss, ruku kolem Fallominých ramen, přihlížela, jak jsou zajišťovány poslední spoje. Mladá Solarianka na ty dvě postavy ve skafandrech vyjeveně zírala. Celá se chvěla a Bliss jí jemně a povzbudivě tiskla ruku.

Dveře přetlakové komory se otevřely, dvě postavy ve skafandrech vstoupily dovnitř a na rozloučenou zamávaly. Dveře se zavřely.

Výstup z komory se otevřel a Pelorat s Trevizem těžkopádně vykročili na půdu mrtvé planety. Rozednívalo se. Obloha byla samozřejmě napurpurovělá a jako vymetená, ale slunce ještě nevyšlo. Podél světlejšího horizontu, kde mělo vyjít, se vznášel slabý opar. Pelorat prohlásil: “Je zima.”

“Tobě je zima?” zeptal se Trevize překvapeně. Skafandry byly dobře izolovány, a pokud se tu a tam vyskytl nějaký problém, šlo spíš o to, jak se zbavit přebytku tělesného tepla.

Pelorat odvětil: “Vůbec ne, ale podívej…” Trevize slyšel jasně jeho hlas na rádiových vlnách a sledoval jeho vztyčený prst.

V ranním purpurovém světle spatřil ojíněné rozpadající se průčelí budovy, ke které se blížili.

Trevize řekl: “U řídké atmosféry můžeš předpokládat, že noci bude mráz a ve dne horko. Právě teď je nejstudenější období dne a bude trvat ještě dlouho, než bude takové horko, že nebudeme moci zůstat na slunci.”

A jako by vyřkl magické slovo, nad horizontem se vyhoupl okraj slunce.

“Nedívej se do něj,” připomněl Trevize. “Průzor je sice reflexní a nepropouští ultrafialové paprsky, ale stejně by to bylo nebezpečné.”

Obrátil se zády k vycházejícímu slunci a jeho dlouhý stín dopadl na stavbu. Díval se, jak sluneční paprsky před očima rozpouštějí jinovatku.

Na pár okamžiků stěna ztmavla vlhkostí, ale i ta potom zmizela.

Trevize podotkl: “Zespoda ty budovy už tak dobře jako ze vzduchu nevypadají. Jsou popraskané a rozpadají se. Předpokládám, že je to následek prudkých změn teplot. Možná celých dvacet tisíc let v noci mrzly a ve dne roztávaly kapky vody ve spárách jejich zdí.”

“Na kameni nad vchodem jsou vyryta písmena, ale jsou natolik porušená, že se dají jen těžko přečíst.”

“Můžeš je rozluštit? Rozumíš tomu nápisu, Janove?”

“Je to nějaký peněžní ústav. Nebo alespoň rozeznávám slovo, které snad znamená ‘banka’.”

“Co to je?”

“Budova, kde se aktiva přechovávala, vybírala, prováděly s nimi obchodní transakce, investice, půjčky – pokud je to opravdu to, co si myslím.”

“Byla celá budova určena k tomuto účelu? Nebyly v ní žádné počítače?”

“Ani nápad. Ji vůbec žádné počítače neřídily.”

Trevize pokrčil rameny. Podrobnosti z prahistorie ho nenaplňovaly nadšením.

Jejich postup se stával spěšnějším, u každé následující budovy trávili méně času. Ticho a mrtvolno bylo velmi skličující. Pomalý tisíciletý rozpad, do kterého pronikli, udělal z města kostru, všechno bylo pryč, jen skelet zůstal. Teplota uvnitř skafandrů byla bezpochyby v příslušných mezích, ale Trevizovi se přesto zdálo, že v zádech cítí žár slunce.

Pelorat, který byl asi sto metrů napravo od něj, ostře zvolal: “Podívej se na tohle!”

Trevizovi zazvonilo v uších. “Nekřič, Janove. Slyším i tvůj šepot, i když jsi daleko. Co je to?”

Pelorat ihned zmírnil hlas. “Tady ta budova je ‚Palác světů’.

Nebo se alespoň domnívám, že je to tam napsáno.”

Trevize se k němu připojil. Před sebou měli třípodlažní konstrukci.

Přímka její střechy byla nepravidelně zborcená a obtěžkána velkými úlomky kamene, jako by tam kdysi stály sochy, které se rozpadly.

“Jsi si tím jistý?” zeptal se Trevize.

“Přesvědčíme se, když půjdeme dovnitř.”

Vystoupili po pěti nízkých širokých schodech a přešli prostranstvím plýtvajícím prostorem. Jejich kovové boty vydávaly v řídké atmosféře spíše šeptavé otřesy než zvuk kroků. “Už chápu, co sis představoval pod tím ‚obrovské, drahé, k ničemu’,” zamručel Trevize.

Vstoupili do široké a vysoké dvorany. Sluneční paprsky, pronikající podlouhlými okny, velmi ostře osvětlovaly interiér v místech jejich dopadu, a přece v prostoru, kam slunce přímo nedosáhlo, byly předměty zahaleny stínem. Uprostřed stála postava člověka v nadživotní velikosti, vytesaná z něčeho, co připomínalo syntetický kámen. Jedna ruka jí odpadla. Druhá byla u ramene naprasklá a Trevize cítil, že kdyby do ní silně klepl, ulomila by se také. O krok ustoupil, jako by se bál, že přílišná blízkost by ho mohla svést k tomuto nepřístojnému vandalství.

“Zajímalo by mě, kdo to byl,” řekl Trevize. “Nikde žádný nápis.

Asi ti, kdo ho tady vztyčovali, cítili, že je jeho sláva natolik velká, že nepotřebuje žádné označení. Ale dnes…” Trevize pocítil, že by mohl upadnout do planého filozofování, a raději obrátil pozornost jinam.

Pelorat se díval vzhůru a Trevize se pokusil sledovat úhel jeho pohledu. Na stěně byly vyryté značky, které Trevize nedokázal přečíst.

“Úžasné,” pronesl Pelorat. “Snad dvacet tisíc let staré, ale tady uvnitř, trochu chráněné před sluncem a vlhkostí, jsou stále čitelné.”

“Pro mě ne,” řekl Trevize.

“I na svou dobu je to staré a vyumělkované písmo. Mrkneme se na to – sedm… jedna… dvě..:” Peloratův hlas se vytratil do mumlání.

A potom znovu promluvil: “Je to seznam padesáti jmen. Předpokládám, že jsou to jména padesáti Intermitentních světů, pravděpodobně sestavená podle dat založení. Aurora je první a Solarie poslední. Jak sis mohl všimnout,je tu sedm sloupců se sedmi jmény v prvních šesti sloupcích a s osmi jmény v posledním z nich. Jako by si naplánovali sedmimístné schéma a potom, po činu, přidali Solarii. Podle mého odhadu, starouši, tenhle seznam pochází z doby, než byla Solarie terraformována a obydlena.”

“A můžeš říct, které jméno patří planetě, na níž právě stojíme?”

Pelorat odtušil: “Všimni si, že pátý nápis dole ve třetím sloupci, devatenáctý v pořadí, je vyrytý o něco většími písmeny než ostatní.

Vypadá to, že autoři byli dost egocentričtí na to, aby projevili jistou pýchu na svůj svět. Kromě…” “Jak zní to jméno?”

“S největší pravděpodobností, jak to jen mohu rozluštit, zní ten nápis Melpomenie. To jméno mi naprosto nic neříká.”

“Mohlo by to znamenat Země?”

Pelorat mohutně zakroutil hlavou, ale to v přilbě vidět nebylo.

“Ve starých legendách se pro Zemi používala spousta jmen. Jak víš, Gaia je jedno z nich. Stejně tak Terra a Erda a tak dál. Všechna jsou krátká. Nevím o žádném dlouhém jménu nebo o čemkoli podobném zkrácené verzi Melpomenie.”

“Pak tedy stojíme na Melpomenii, a ne na Zemi.”

“Ano. A kromě toho – jak jsem se už snažil podotknout – máme dokonce ještě lepší důkaz totožnosti, než jsou větší písmena; jsou to souřadnice Melpomenie, udané jako 0,0,0 – dá se přece čekat, že souřadnice budou vztaženy k této planetě.”

“Souřadnice?” Trevizův hlas zněl ohromeně. “Na tom seznamu jsou uvedené také souřadnice?”

“U každé planety jsou tři číslice. Předpokládám, že to jsou souřadnice.

Co jiného mohou znamenat?”

Trevize neodpověděl. Otevřel malou přihrádku v části skafandru, pokrývající jeho pravé stehno, a vyndal jednolitý přístroj, spojený kabelem s přihrádkou. Přiložil ho k oku a pečlivě zaostřil na stěnu s nápisy; jeho obrněné prsty udělaly z toho, co by za běžných okolností bylo hračkou, složitý úkon.

“To je fotoaparát?” zeptal se zbytečně Pelorat.

“Přenese obraz rovnou do palubního počítače,” odpověděl Trevize.

Udělal několik fotografií z různých úhlů a potom řekl: “Počkej! Musím se dostat výš. Pomoz mi, Janove.” Pelorat sepnul ruce a chtěl Trevize vysadit, ale Trevize zakroutil hlavou. “Takhle mou váhu neudržíš. Musíš na všechny čtyři.”

Pelorat lopotně poklekl a Trevize, fotografický přístroj zastrčený znovu do kapsy, se stejně lopotně vyškrábal na jeho záda a odtud na podstavec sochy. Opatrně zatřásl kamenem, aby zjistil jeho pevnost, potom nakročil nohou na ohnuté koleno sochy a použil je jako stupínku.

Vyšvihl se vzhůru a chytl se bezrukého ramene. Špičku boty zaklínil do nějaké nerovnosti na hrudi sochy, nadzvedl se a nakonec se mu po několikerém heknutí podařilo usadit se na jejích ramenou.

Všichni ti dávno zesnulí, kteří uctívali onu sochu a vše, co představovala, by Trevize pro jeho čin považovali za kacíře. Samotná tato představa ho ovlivnila natolik, že se snažil sedět zlehka.

“Spadneš a zraníš se!” zvolal úzkostlivě Pelorat.

“Nespadnu a nezraním se, ale ty ze mě možná uděláš hluchého.”

Trevize vyprostil fotografický přístroj a znovu zaostřil. Udělal několik dalších snímků, vrátil ho opět na místo a opatrně se začal spouštět dolů, až se jeho nohy dotkly podstavce. Skočil na zem a otřes jeho dopadu byl onou příslovečnou poslední kapkou – doposud držící paže dopadla na podlahu, roztříštila se a vytvořila u paty sochy hromádku drtě. Pád nevydal žádný zvuk.

Trevize strnul, jeho první myšlenkou bylo někam se schovat, než přiběhne hlídač a chytí ho. To je divné, napadlo ho potom, jak rychle člověk v takovéhle situaci znovu prožije zážitky z dětství – když nedopatřením rozbije něco co vypadá důležitě. Trvá to jenom chvilku, ale zasáhne to hluboko. Peloratův hlas zazněl pochmurně, jak se sluší na někoho, kdo přihlíží, dokonce napomáhá vandalismu, ale přece se mu podařilo najít slova útěchy. “To… to nic, Golane.

Stejně to bylo na spadnutí.”

Došel k drti, a jako by chtěl dokázat své tvrzení, natáhl se pro jeden větší kousek. Náhle řekl: “Golane, pojď sem.” Trevize přistoupil k Peloratovi. Ten ukazoval na úštěpek kamene, zjevně části ruky, která se odštípla od ramene, a zeptal se: “Co je to?”

Trevize se pozorně zahleděl na jasně zelenou načepýřenou skvrnku. Přejel po ní tak jemně prstem zakukleným ve skafandru, až se odloupla.

“Vypadá to dost jako lišejník,” řekl.

“Život bez vědomí, o němž ses zmiňoval?”

“Nemám vůbec jistotu v tom, jak dalece je bez vědomí. Umím si představit, jak Bliss horlivě tvrdí, že má duši – ale ta by to dokázala prohlásit i o tomhle šutru.”

Pelorat se zeptal: “Myslíš, že je to ten zelený prevít, co rozdroluje kámen?”

“Nepřekvapilo by mě, kdyby se na tom podílel. Planeta má spoustu slunečního světla a něco vody. Polovinu její atmosféry tvoří vodní pára. Zbytek je dusík a inertní plyny a jenom stopové množství oxidu uhličitého, což by člověka vedlo k domněnce, že na planetě nejsou rostliny – ale oxidu uhličitého může být málo, protože je prakticky všechen vázaný v minerálech. Jestli jsou v minerálech uhličitany, mohou lišejníky vylučovat kyselinu, rozkládat je a využívat vyvinutý oxid uhličitý. Taková forma života může na této planetě převládat.”

“To je úžasné,” vydechl Pelorat.

“Nepochybně,” dodal Trevize, “ale pouze do určité míry. Souřadnice Intermitentních světů jsou mnohem zajímavější, ale po čem opravdu paseme, to jsou souřadnice Země. Pokud nejsou tady, mohly by být na jiném místě nebo v nějaké jiné budově. Pojď, Janove.”

“Ale, víš…” spustil Pelorat.

“Ne, ne,” zarazil ho netrpělivě Trevize. “Promluvíme si později.

Musíme se podívat, co nám tahle budova může ještě předvést, pokud na to má. Nějak se otepluje.”

Podíval se na malý ukazatel teploty na zápěstí levé rukavice.

“Pojď, Janove.”

Procházeli místností a snažili se našlapovat tak lehce, jak jen to šlo. Ne proto, že by se báli dělat hluk v běžném slova smyslu, nebo že by je někdo mohl slyšet, ale proto, že se ostýchali způsobit otřesy další škodu.

Nohama vířili prach, který se vždy trochu vznesl, ale v řídké atmosféře se rychle usadil a zůstaly v něm otisky jejich bot.

Občas jeden druhému mlčky ukázal další místa, kde rostly lišejníky.

V přítomnosti nepatrných ostrůvků života bylo něco povzbuzujícího, jakési zdání útěchy, zmírňující mrtvolný a dusivý pocit z cesty po mrtvém světě, zvláště když lidské výtvory roztroušené všude kolem dokazovaly, že tu kdysi pulsoval život.

A potom řekl Pelorat: “Tohle je určitě knihovna…” Trevize se zvědavě rozhlédl. Spatřil police a při bližším pohledu shledal, že to, co koutkem oka přešel jako pouhou výzdobu, vypadalo na filmové knihy. Opatrně se pro jednu natáhl. Byly vysoké a neforemné, ale potom si uvědomil, že jsou to jen obaly. Zašátral tlustými prsty a jednu otevřel. Uvnitř spatřil několik kotoučů. Byly také vysoké a budily dojem křehkosti, raději to neprověřoval.

“Neuvěřitelně primitivní.”

“Jsou tisíce let staré,” vysvětloval Pelorat omluvně, jako by bránil staré Melpomeny proti obvinění z technické zaostalosti. Trevize ukázal na hřbet filmu, kde byly vybledlé kudrlinky ozdobného písma, které tento starověký národ používal. “Je to titul? Co je tu napsáno?”

Pelorat si nápis prohlížel. “Fakt nevím, staříku. Myslím, že se jedno slovo vztahuje k mikroskopickému životu. Snad je tu slovo ‚mikroorganismus’. Mám podezření, že jde o odborné mikrobiologické termíny, kterým bych nerozuměl ani ve standardní galaxštině.”

“Pravděpodobně,” řekl nevrle Trevize. “A stejně pravděpodobně by nám bylo k ničemu, i kdybys jim rozuměl. O bakterie se nezajímáme.

– Udělej mi laskavost, Janove. Mrkni se na ty knihy, jestli je tam nějaká se zajímavým titulem. Já se mezitím podívám na ty prohlížečky.”

“To jsou opravdu prohlížečky?” zeptal se udiveně Pelorat. Byly to bachraté krychlové předměty, zakončené na vrchu zkoseným stínítkem a nad ním oblou nadstavbou, která mohla sloužit jako opěrátko pro loket nebo místo, kam se vkládal elektrozáznamník – pokud něco takového na Melpomenii měli.

“Jestli jsme v knihovně, tak tu museli mít taky nějaké prohlížečky a tohle vypadá, že by to mohlo sloužit k tomu účelu.” Trevize velmi opatrně oprášil stínítko a ulevilo se mu, když se nerozpadlo pod dotykem. Jemně vyzkoušel ovládací knoflíky, jeden po druhém.

Nic se nestalo. Zkusil další prohlížečku, potom další – se stejným výsledkem.

Nebyl překvapen. I kdyby po dvaceti tisíciletích byl přístroj schopen provozu, pořád zůstávala otevřena otázka zdroje energie.

Akumulovaná energie si vždy najde cestičku k úniku, přes všechny snahy zastavit ji. To byla další stránka neúprosného druhého zákona termodynamiky.

Pelorat stál za ním. “Golane?”

“Ano.”

“Mám tady filmovou knihu…”

“Co je na ní?”

“Myslím, že historie kosmických letů.”

“Paráda – ale bude nám houby platná, jestli neuvedeme promítačku do chodu.” Zlostně zaťal ruku v pěst. “Mohli bychom vzít filmy na loď.”

“Neuměl bych je přizpůsobit naší prohlížečce. Nevešly by se tam a náš snímací systém by je jistě nepřijal.”

“Ale je to všechno skutečně nezbytné, Golane? Kdybychom…” “Je to skutečně nezbytné, Janove. Teď mě neruš. Snažím se rozhodnout, co dál. Můžeme se pokusit pustit do té prohlížečky proud.

Snad je to to jediné, co jí schází.”

“Kde sebereš proud?”

“Tady -” Trevize vytáhl zbraně, krátce se na ně podíval a paprskomet zasunul zpět do pouzdra. Otevřel neuronový bič a zkontroloval ukazatel napětí. Byl na maximu. Trevize se natáhl na podlahu, sáhl za promítačku (stále předpokládal, že to promítačka je) a snažil se ji odstrčit. O kousek se posunula a Trevize prozkoumával odkryté místo. Jeden z těch kabelů musel přivádět proud a určitě to byl kabel tažený ze stěny. Nikde nebyla vidět zásuvka nebo spojka. (Jak si má člověk poradit s cizí pravěkou kulturou, když i ty nejsamozřejmější věci jsou k nepoznání?) Slabě zaškubal za kabel, potom silněji. Zakroutil jím na jednu stranu, pak na opačnou. Zatlačil na stěnu v jeho okolí, zmáčkl kabel těsně u stěny. Obrátil plně svou pozornost na napůl zakrytou zadní stěnu prohlížečky, ale i tam vyšla jeho snaha naprázdno.

Opřel se rukou o zem, nadzdvihl se, a když se napřimoval, kabel se odpojil. Neměl ani potuchy, jak mohl kabel uvolnit. Nebyl ani zlomený, ani utržený. Konec kabelu vypadal neporušeně – stejně jako otvor ve stěně, kam byl připojen.

Pelorat řekl mírně: “Golane, můžu…”

Trevize rezolutně máchl rukou. “Teď ne, Janove, prosím tě!”

Náhle si všiml zelené hmoty ulpělé v záhybech levé rukavice.

Musel se otřít o lišejník za promítačkou a rozmačkat ho. Rukavice byla navlhlá. Díval se, jak osychá a zelenavé skvrnky hnědnou.

Obrátil svou pozornost ke kabelu. Pečlivě si prohlížel jeho odpojený konec. Nepochybně v něm byly dvě malé dírky, kam by se vešly drátky.

Posadil se znovu na podlahu a otevřel baterii neuronového biče.

Opatrně depolarizoval jeden kontakt a západkou uvolnil drátek, potom ho pomalu a s citem zavedl do dírky. Zastrkával ho, dokud se nezastavil. Když se ho snažil znovu opatrně vytáhnout, narazil na odpor, jako by se tam zasekl. Potlačil v sobě nutkání vytrhnout ho silou ven. Odpojil druhý drátek a zasunul ho do druhého otvoru. Dalo se očekávat, že se tím uzavřel obvod a elektrický proud může proudit do prohlížečky.

“Janove,” řekl, “ty sis hrál se všemi možnými filmovými knihami.

Zkus vymyslet, jak tu knihu dostat do prohlížečky.”

“Je opravdu nez…”

“Prosím tě, Janove, pokus se nemít zbytečné otázky. Nemáme moc času. Nechtěl bych čekat dlouho do noci, než se budova dostatečně ochladí, abychom se do ní mohli vrátit.”

“Musí se tam vkládat takhle,” řekl Janov, “ale…”

“Dobrá,” řekl Trevize. “Jestli máme v ruce historii vesmírných letů, pak musí začínat na Zemi, protože právě tam byly vesmírné lety vynalezeny. Teď uvidíme, jestli tenhle krám funguje.”

Pelorat trochu podrážděně vložil film do přístroje a začal studovat značky u ovládacích knoflíků. Hledal nějakou stopu návodu.

Trevize čekal, a aby se částečně uvolnil, tiše se rozpovídal.

“Myslím si, že na této planetě musí být roboti – tu a tam – ve všech ohledech v slušném stavu. V téhle řídké atmosféře by měli vypadat jako noví. Potíž je, že se z nich dávno vybila jejich zásoba energie – a co se asi stane s jejich mozky, budou-li znovu připojeni k elektrickému zdroji? Táhla a převody mohou vydržet tisíciletí, ale co mikrospínače a takové ty subatomární čudlíky, jaké mají v mozcích? Ty se poškodit musely; a i kdyby ne, co by tihle roboti mohli vědět o Zemi? Byli by…”

Pelorat zvolal: “Prohlížečka funguje, starouši. Podívej.” Obrazovka začala blikat v šeru. Obraz byl sotva viditelný, ale když Trevize trochu zesílil proud v neuronovém biči, stal se zřetelnějším. Místnost byla, až na ostře ohraničené sloupy slunečního světla, vlivem řídkého vzduchu poměrně šerá, takže obrazovka v ní měla zdánlivě větší kontrast. Stále poblikávala a občas se po ní přehnaly tmavé pruhy.

“Potřebovala by zaostřit,” podotkl Trevize.

“Já vím,” řekl Pelorat, “ale s tím už nic nenadělám. Ten film musí být poškozený.”

Pruhy se teď míhaly po obrazovce rychleji a každou chvilku se objevil obraz, který vzdáleně připomínal vybledlý tisk. Náhle se obraz krátce zaostřil, avšak jeho kontury se hned rozpily.

“Vrať to a stopni, Janove,” nařídil Trevize.

Pelorat se o to už snažil. Při přetáčení dozadu převinul film příliš daleko, potom se vrátil dopředu, až to konečně našel. Trevize se snažil text nedočkavě přečíst, potom se zklamaně zeptal: “Rozluštíš to ty Janove?”

“Ne tak docela,” odpověděl Pelorat a s přivřenýma očima hleděl na obrazovku. “Jde o Auroru. To ti můžu říct zodpovědně. A myslím, že se jedná o první hyperprostorovou expedici – je tu napsáno: ‚prvotní výron’.”

Spustil opět přístroj a obraz se znovu rozostřil a zešedl. Nakonec řekl: “Všechny části, které dokážu rozeznat, pojednávají o Intermitentních světech, Golane. O Zemi nemohu najít nic.”

Trevize pronesl trpce: “Ne, nic tam nebude. Všechny stopy byly na této planetě zahlazeny; stejně jako na Trantoru.Vypni tu bednu.”

“Ale to nevadí…” začal Pelorat a vypnul prohlížečku.

“Protože se můžeme pokusit najít další knihovny? Tam nebude taky nic. Nikde. Víš že…” Trevize se prudce zarazil. Při řeči se na Pelorata příliš nedíval, ale nyní na něj zíral s pocitem hrůzy a odporu.

“Co se ti stalo s průzorem?!” vykřikl.

67.

Pelorat se bezděčně dotkl rukavicí svého průzoru. Potom ruku oddálil a podíval se na ni.

“Co je to?” zeptal se zmateně. Podíval se na Trevize a poněkud kvílivě pokračoval: “Máš na svém průzoru taky něco, Golane.”

Trevize se automaticky rozhlédl po zrcadle. Nikde žádné nebylo, a i kdyby bylo, potřeboval by osvětlení. Zamručel: “Pojďme na světlo.”

Napůl vedl, napůl strkal Pelorata k paprskům světla pronikajícím nejbližším oknem. Přes izolační vrstvu svého skafandru pocítil na zádech jejich teplý dotek.

Řekl: “Janove, zavři oči a natoč hlavu ke slunci.” Ihned bylo jasné, co se stalo s jeho průzorem. V místech, kde byl vložen do metalizované tkaniny skafandru, rostla bohatá vrstva lišejníku. Průzor rámovalo zelené chmýří a Trevize si uvědomil, že je na tom stejně.

Přejel prstem po lišejníku na Peloratově průzoru, trocha se odloupla a rozmačkaná zeleň potřísnila rukavici. Prohlížel lišejník třpytící se na slunci. Zdálo se, že tuhne a tvrdne. Znovu se ho dotkl a tentokrát se lišejník rozpadl a zhnědl. Ještě jednou přejel okraje Peloratova průzoru a silou lišejník odtrhl.

“Janove, otři můj,” požádal ho. Potom se ujišťoval: “Jsem čistý?

Dobře, ty taky. – Pojďme. Myslím, že tady už nic na práci nemáme.”

Slunce se nepříjemně opíralo do opuštěného města bez ovzduší.

Kamenné stavby jasně zářily, až to řezalo do očí. Trevize při pohledu na ně oči přimhuřoval, a pokud to situace dovolovala, chodil po zastíněné straně ulic. Zastavil se u praskliny v průčelí jedné budovy.

Puklina byla dost široká na to, aby do ní mohl strčit malíček s rukavicí. Přesně to také udělal, podíval se na prst, zamumlal: “Lišejník,” došel až ke konci stínu a tam chvíli podržel malíček na světle.

Oznámil: “Oxid uhličitý je tady úzký profil. Lišejník roste všude, kde ho dokáže sehnat – ve zvětrávajících horninách, prostě kdekoli. My jsme velice dobrý zdroj oxidu, pravděpodobně bohatší než cokoli jiného na této téměř mrtvé planetě. Myslím, že plyn trochu uniká po okrajích průzorů.”

“Takže tam roste lišejník?”

“Ano.”

Cesta zpět k lodi byla úmorná – zdála se mnohem delší a samozřejmě šli v daleko větším horku než za úsvitu. Loď, když k ní dorazili, však stála ještě ve stínu. Přesně podle Trevizova předpokladu.

Pelorat ukázal k lodi: “Podívej!”

Obvod dveří přetlakové komory byl ohraničen zeleným lišejníkem.

“Další netěsnost?” zeptal se.

“Samozřejmě. Uniká jistě jen nepatrné množství, ale zdá se, že ten lišejník je lepším indikátorem stopového množství oxidu uhličitého, než o jakém jsem kdy slyšel. Jeho spory musí být všude, a kde se setkají i třeba s pár molekulami oxidu uhličitého, ihned začínají pučet.” Naladil vysílačku na vlnový rozsah lodě a zavolal: “Bliss, slyšíš mě?”

Blissin hlas zazvučel v obou párech sluchátek: “Ano. Jste připraveni vstoupit? Našli jste něco?”

“Jsme u vchodu,” řekl Trevize, “ale neotvírej přetlakovou komoru.

Otevřeme ji zvenku. Opakuji, neotvírej přetlakovou komoru.”

“Proč ne?”

“Bliss, udělej, o co tě žádám, ano? Poklábosit si můžeme později.”

Trevize vytáhl paprskomet, opatrně nastavil jeho intenzitu na minimum a potom se na něj nejistě zadíval. Ještě nikdy ho nepoužil při minimálním výkonu. Rozhlédl se kolem sebe. Nenašel nic dostatečně křehkého, na čem by ho vyzkoušel. Z čirého zoufalství zacílil na kamenité úbočí, v jehož stínu stála Vzdálená hvězda. – Cíl se nerozehřál do červena. Bezděčně se dotkl místa, které zasáhl. Bylo teplé? Pod izolující tkaninou skafandru se nebyl schopný dobrat ani s trochou určitosti nějaké odpovědi.

Znovu zaváhal, potom uvážil, že trup lodě bude stejně odolný jako úbočí. Zamířil paprskomet na okraj přetlakové komory, zadržel dech a krátce zmáčkl kohoutek.

Několik centimetrů porostu lišejníku ihned zhnědlo. Zamával rukou v blízkosti zahnědlého místa a i slabý závan řídké atmosféry stačil rozprášit světlé zbytky stélek, ze kterých se zhnědlá hmota skládala.

“Pomáhá to?” zeptal se Pelorat úzkostlivě.

“Jo, pomáhá,” řekl Trevize. “Seřídil jsem paprskomet na slabé tepelné vlny.”

Přejel paprskem po celém obvodu okraje přetlakové komory.

Všechna zelená hmota mizela pod dotekem žáru. Uhodil do dveří, aby jimi otřásl a srazil, co z hmoty ještě zbylo. Hnědý prach se snesl k zemi – prach tak jemný, že se chvíli vznášel dokonce i v řídké atmosféře, nadnášený roztroušenými molekulami plynu.

“Myslím, že už můžeme otevřít,” řekl Trevize a vyťukal na dálkovém ovládání na zápěstí skafandru kód rádiového signálu, který uváděl do chodu otevírací mechanismus zvenku. Přetlaková komora se rozšklebila ne více než napůl, když Trevize řekl: “Neokouněj, Janove, a nastup – nečekej na schůdky, vyšplhej se dovnitř.”

Trevize se vyhoupl za ním. Okraje přetlakové komory přejel ztlumeným paprskometem. Když se vysunuly schody, očistil i je.

Potom dal pokyn k uzavření dveří a ozařoval je, dokud se zcela nedovřely.

“Bliss, jsme v přetlakové komoře. Zůstaneme tady několik minut.

Dál nic nepodnikejte!”

Blissin hlas odpověděl: “Naznač mi, co se stalo. Jste v pořádku.

Jak je Pelovi?”

“Jsem tady, Bliss,” ozval se Pel, “a naprosto v pořádku. Nemusíš se ničeho bát.”

“Když to tvrdíš ty, Pele, ale budeš mi muset potom všechno vysvětlit.

Doufám, že je ti to jasné.”

“Máš naše slovo,” slíbil Trevize a zapnul v komoře světlo.

Stáli ve skafandrech čelem proti sobě.

Trevize řekl: “Vypumpujeme co nejvíc té atmosféry. Takže si musíme chvíli počkat.”

“A co vzduch z lodě? Pustíme ho sem?”

“Až za chvilku. Stejně jako ty se nemůžu dočkat, až se vysvleču ze skafandru, Janove, ale chci se pojistit, že se zbavíme spor, které se sem mohly dostat s námi – nebo na nás.” Ve sporém světle zamířil Trevize paprskomet na vnitřní spoje komory a trupu lodě a ozařoval je postupně teplem – podél podlahy, vzhůru, do stran a zpět k podlaze. “Teď ty, Janove.”

Pelorat se nervózně zavrtěl a Trevize řekl: “Možná se trochu zahřeješ, ale nic horšího se ti nestane. Kdyby ses zapotil příliš, stačí se ozvat.”

Nasměroval neviditelné paprsky na průzor, obzvlášť na okraje, a kousek po kousku je posouval po celém skafandru. Zamručel: “Zvedni ruce, Janove.” Potom: “Opři si ruce o moje ramena a nadzdvihni nohu – musím se dostat na podrážky… Teď tu druhou. – Už ti je moc horko?”

Pelorat zakašlal: “Ne že by mě zrovna ovíval chladný vánek, Golane.”

“Tak, teď mi dej okusit vlastní medicíny. Pusť to na mě.”

“Ještě nikdy jsem paprskomet v ruce nedržel.”

“Musíš to udělat. Takhle ho popadni, zmačkni ten knoflíček – a drž pevně pouzdro. Správně. – Teď zamiř na můj průzor. Pohybuj paprskometem pravidelně, Janove, nezůstávej příliš dlouho na jednom místě. Vem zbytek přilby, potom boky a zadní stranu…”

Trevize pokračoval dál v udělování pokynů. Když byla všechna místečka prohřátá, až se z toho zpotil, vzal si nazpět paprskomet a zkontroloval ukazatel energie.

“Spotřebovali jsme víc než polovinu,” oznámil a začal ozařovat postupně celý vnitřek komory. Přejížděl po stěnách nahoru a dolů, dokud úplně nevyčerpal zásobník energie, přičemž se z toho rychlého nepřetržitého vybíjení sám paprskomet celý rozehřál. Potom ho Trevize zavěsil zpět do pouzdra.

Teprve nyní vydal signál k otevření vstupu do lodě. Zasyčelo to a Trevize ucítil příjemný závan vzduchu vnikajícího do komory otevírajícími se vnitřními dveřmi. Jeho nižší teplota a proudění odvede teplo z povrchu skafandrů daleko rychleji než pouhé vyzařování.

Mohlo to být jenom jeho představivostí, ale Trevize ihned cítil ochlazení. Ať už se jednalo o představivost nebo skutečnost, uvítal to.

“Sundej skafandr, Janove, a nech ho tady v přetlakové komoře,” řekl.

“Jestli nebudeš mít námitky,” řekl Pelorat, “ze všeho nejdřív bych se rád osprchoval.”

“Ne, ne. Obavám se, že ještě před tím, a dokonce ještě než stačíš ulevit svému měchýři, se budeme muset vyzpovídat Bliss.”

Bliss už na ně samozřejmě čekala a její tvář byla plná zájmu. Za ní vykukovala Falloma, pevně svírající Blissinu levou ruku.

“Co se stalo?” zeptala se Bliss vážně. “Něco vážného?”

“Prevence proti infekci,” oznámil stroze Trevize, “takže zapnu ultrafialové světlo. Vylovte tmavé brýle a žádné otálení, prosím.”

Pod smíšeným světlem stěny a ultrafialových paprsků se Trevize vysvlékl z vlhkých šatů. Jeden svršek po druhém natřásl, potom obrátil naruby a pokračoval.

“Dělám to z opatrnosti,” vysvětloval. “Ty to udělej také, Pelorate.

– Bliss, musím se svléknout úplně celý. Kdyby ti to vadilo, postup si do vedlejší místnosti.”

Bliss řekla: “Nebude mi to vadit, ani mi to nebude trapné. Mám docela přesnou představu, jak vypadáš, takže mi jistě nepředvedeš nic nového. – Co je to za infekci?”

“Jenom takové malé nic, které, kdyby se mu dala příležitost,” řekl Trevize úmyslně lhostejným hlasem, “by mohlo nadělat hodně škody celému lidstvu.”

68.

Veškerá očista skončila. Ultrafialové světlo odvedlo svou práci.

Úředně, podle složitých informačních a instrukčních filmů, které Trevize zhlédl, když tenkrát na Terminu poprvé vstoupil na palubu Vzdálené hvězdy, bylo ultrafialové světlo určeno výslovně k dezinfekci. Ale Trevize si vždy uvědomoval, že se ho zmocňuje velké pokušení – někdy mu podlehl a dopřál slušivý bronz obyvatelům světů, kde byla snědost módní. Nicméně světlo mělo dezinfekční účinky při jakémkoli použití.

Navedli loď do vesmíru a Trevize s ní obratně manévroval tak blízko melpomenskému slunci, jak jen bylo možno, nechtěl-li sobě i ostatním na palubě příliš znepříjemnit život. Obracel a přetáčel loď, aby se ujistil, že celý její povrch byl již ozářen ultrafialovým světlem.

Nakonec vyprostili oba skafandry, které byly odloženy v přetlakové komoře, a přezkoumávali je, dokud nebyl spokojen i Trevize.

“A to všechno,” shrnula nakonec Bliss, “kvůli lišejníkům. Říkal jsi tomu lišejník, že ano, Trevizi?”

“Nazval jsem to lišejníkem,” odtušil Trevize, “protože mi ho to připomnělo. Já ale nejsem botanik. Mohu jedině říci, že je to jasně zelené a zřejmě si to vystačí s malinkatým množstvím světelné energie.”

“Proč s malinkatým?”

“Tahle rostlinka je citlivá na ultrafialové paprsky a na místech, kam dopadá přímé světlo, se nedokáže rozrůstat, dokonce ani přežít.

Její spory jsou všude – roste v zastrčených koutech, puklinách soch a na přízemních částech budov. Vegetuje všude tam, kde je zdroj oxidu uhličitého, a stačí jí energie rozptýlených fotonů světla.”

Bliss řekla: “Pokládáš ji asi za nebezpečnou.”

“Velice dobře by mohla být. Kdyby na nás ulpěly její spory, nebo kdyby se sem vtrousily při našem vstupu, našly by zde spoustu světla bez pro ně škodlivých ultrafialových paprsků. Měly by tu i dostatek vody a neomezený přísun oxidu uhličitého.”

“Pouhopouhé tři setiny procenta naší atmosféry,” řekla Bliss.

“To je pro ně až až – a čtyři procenta ve vzduchu, který vydechujeme. Co kdyby nám ty spory zahnízdily v nosních dírkách nebo na puse? Co kdyby rozložily a zničily naše jídlo? Co kdyby vylučovaly toxiny, které by nás zabily? I kdybychom se je pracně snažili zničit a jen pár jich přežilo, i tak, pokud bychom je zanesli na nějakou jinou planetu, by jich bylo dost k jejímu zamoření a přenesení na další světy. Kdo ví, co by mohly napáchat za škody?”

Bliss zakroutila hlavou. “Život nemusí být nutně nebezpečný jenom proto, že je jiný. Ty nemáš k zabíjení nikdy daleko.”

“To z tebe mluví Gaia,” ušklíbl se Trevize.

“Samozřejmě, ale to snad na věci nic nemění. Ten lišejník je přizpůsobený poměrům vládnoucím na této planetě. Může tu být řada netušených souvislostí. K životu mu stačí malé množství světla, ale velké ho zabíjí; dokáže žít z příležitostných nepatrných závanů oxidu uhličitého, ale jeho velké množství by ho třeba také usmrtilo. Možná, že by nikde jinde než na Melpomenii přežít nedokázal.”

“Chtěla bys, abych to zkusil?” zeptal se Trevize.

Bliss pokrčila rameny. “Tak dobře. Nemusíš se hned bránit.

Chápu tvůj přístup. Stejně si asi nemůžeš vybírat. Jako Izolovaný musíš zřejmě dělat to, co jsi udělal.”

Trevize by odpověděl, ale přerušila je Falloma, která jasným a vysokým hláskem promluvila svým jazykem.

Trevize se zeptal Pelorata: “Co říká?”

Pelorat začal: “Co Falloma říká…?”

Falloma, jako by se teď rozpomněla, že se jejímu jazyku nedá tak lehce porozumět, se ozvala znovu: “Byl tam Jemby?” Větu pečlivě vyslovila a Bliss se celá rozzářila.

“No, nemluví krásnou galaxštinou? A naučila se ji strašně rychle.”

Trevize potichu řekl: “Bliss, vysvětli jí, že jsme na té planetě nenašli žádného robota. Kdybych se jí to pokusil vysvětlit já, určitě bych to zvoral.”

“Já jí to vysvětlím,” nabídl se Pelorat. “Pojď, Fallomo.” Něžně ji vzal kolem ramen. “Pojď do naší kabiny a já ti dám další knihu na čtení.”

“Knihu? O Jembym?”

“Ne tak docela…” A dveře se za nimi zavřely.

“Víš,” řekl Trevize a znechuceně se za dvojicí díval, “marníme čas hraním si na chůvu toho dítěte.”

“Marníme? Jakým způsobem to narušuje tvoje pátrání po Zemi, Trevizi? – Žádným. Navíc, hraní na chůvu vytváří sociální pouta, zmírňuje strach a živí lásku. Takové výsledky nic neznamenají?”

“Znovu z tebe mluví Gaia.”

“Ano,” přitakala Bliss. “Tak mluvme tedy k věci. Navštívili jsme tři staré Intermitentní světy a nic jsme nezískali.”

Trevize přikývl. “Máš pravdu.”

“Vlastně jsme zjistili, že každý z nich je nebezpečný, že? Na Auroře jsou zdivočelí psi, na Solarii podivní a nebezpeční lidé, na Melpomenii prapodivné lišejníky. Z toho tedy vyplývá, že když se planeta ponechá svému osudu, ať už jsou na ní lidé nebo ne, stává se nebezpečnou pro vesmírnou společnost.”

“Nemůžeš to považovat za obecné pravidlo.”

“Tři ze tří. To jistě něco napovídá.”

“A jaký dojem to dělá na tebe, Bliss?”

“Povím ti to. A, snaž se mě, prosím tě, poslouchat nezaujatě.

Pokud jsou v celé Galaxii milióny ovlivňujících se světů, jak tak tomu v tomhle případě skutečně je, a když na každém z nich žijí pouze Izolovaní, jako že žijí, potom lidé ovládnou každý z těchto světů a dokážou vnutit svou vůli ostatním formám života, neživému geologickému prostředí, a dokonce jeden druhému. Galaxie je potom velice primitivní, neohrabanou a špatně fungující Galaxií. Začátkem jednoho celku. Chápeš, co tím myslím?”

“Chápu, co se snažíš říct, ale to neznamená, že s tebou budu souhlasit, až domluvíš.”

“Jenom mě poslouchej. Můžeš souhlasit či nesouhlasit, ale hlavně poslouchej. Jediná cesta, jak zajistit fungování Galaxie, je vytvoření ‚protoGalexie’, prototypu budoucí Galexie.

A čím míň ‚proto’ a čím více Galexie, tím lépe. Galaktická Říše, to byl pokus o silnou protoGalexii. A když se rozpadla, životní podmínky se rychle zhoršovaly a stále důrazněji se projevovala snaha posílit ideje protoGalexie. Konfederace Nadace je takovým pokusem.

Zrovna tak jako Mezkova Říše ve své době. A nic jiného to není ani v případu Říše, kterou plánuje Druhá Nadace. Ale i kdyby takové říše nebo konfederace neexistovaly, i kdyby panoval zmatek po celé Galaxii, pokud by to byl propojený zmatek, do kterého by se zapojil každý svět, i kdyby pouze na základě nepřátelství ke všem ostatním světům, nebylo by to ještě to nejhorší. Byl by to totiž stále druh určitého celku.”

“Co by tedy mohlo být horší?”

“Ty znáš odpověď, Trevizi. Viděl jsi ji. Pokud se svět obývaný lidmi rozpadne docela, je opravdu Izolovaný A když ztratí všechny vzájemné kontakty s dalšími lidskými světy, vyvíjí se zhoubně.”

“Tedy rakovina?”

“Ano. Copak jí Solarie není? Je nepřátelská vůči všem světům.

A každé individuum na ní je nepřátelské vůči všem ostatním. Viděl jsi to. A pokud všichni lidé opustí takový svět, ztratí se s nimi i poslední zbytky nějakého řádu. Každý vůči každému pozbyde svého smyslu – jako v případě aurorských psů -, nebo se to změní v pouhou elementární sílu jako tady u toho lišejníku. Chápeš, doufám, že čím blíž jsme Galexii, tím je společnost lepší. Proč se tedy zastavovat u čehokoli jiného kromě Galexie?”

Trevize se chvíli upřeně díval na Bliss. “Přemýšlím o tom. Ale proč předpokládat, že dávkování má pouze jednosměrný efekt; že když trochu je dobře, více je lépe a mnoho je nejlepší? Copak jsi sama nezdůrazňovala, že je možná ten lišejník adaptován na velmi malé množství oxidu uhličitého, a tudíž by ho jeho nadbytečný přísun mohl zabít? Dvoumetrový člověk je na tom lépe než člověk vysoký metr; ale je na tom lépe také třímetrový člověk? Myš si nepolepší, když ji zvětšíš na velikost slona. Zahynula by. A ani slon by na tom nevydělal, kdyby byl veliký jako myš.

Všechno má svou přirozenou velikost, přirozenou složitost, jakési optimální proporce, ať je to hvězda nebo atom, a to jistě platí i o živočiších a živých společenstvech. Netvrdím, že stará Galaktická Říše byla ideální, a samozřejmě vidím chyby, jež má Konfederace Nadace, ale nemohu říci, že naprostá izolovanost je špatná a naprostá Jednota skvělá. Oba extrémy mohou být stejně hrůzné a nějaká staromódní Galaktická Říše by mohla být i přes jisté nedostatky to nejlepší, co bychom mohli vytvořit.”

Bliss zakroutila hlavou. “To by mě, Trevizi, zajímalo, jestli věříš sám sobě. Chceš tvrdit, že virus a člověk jsou oba stejně nevyhovující, a budeš si přát rozhodnout se pro něco mezi – třeba slizovku hlenku?”

“Ne. Ale mohl bych se přít, že virus a superčlověk jsou stejně nevyhovující, a rozhodnout se pro něco mezi – třeba obyčejného člověka.

– Nemá ale smysl se dohadovat. Poznám řešení, až najdu Zemi.

Na Melpomenii jsme našli souřadnice dalších čtyřiceti sedmi Intermitentních světů.”

“A navštívíš je všechny?”

“Pokud budu muset, tak ano.”

“A na každém budeš riskovat život.”

“Když to bude k nalezení Země nezbytné.”

Pelorat se vynořil ze dveří, za kterými zanechal Fallomu, zdálo se, že se něco chystá říci, když se náhle ocitl v přímé palbě slov mezi Trevizem a Bliss. Díval se z jednoho na druhého; podle toho, kdo zrovna mluvil.

“Jak dlouho to bude trvat?” zeptala se Bliss.

“Podle toho, kolik to zabere času,” odpověděl Trevize. Třeba najdeme, co potřebujeme, hned na další planetě, kterou navštívíme.”

“Nebo na žádné!”

“To nemůžeme vědět, dokud je neprohledáme.”

Teď se konečně Peloratovi podařilo vložit se do řeči: “Ale proč hledat, Golane? Odpověď máme.”

Trevize netrpělivě umlčel Pelorata rukou, pak si uvědomil smysl slov, která Pelorat pronesl, otočil hlavu a zmateně hlesl: “Cože?”

“Povídám, že máme odpověď. Pokoušel jsem se ti to vysvětlit už na Melpomenii alespoň pětkrát, ale tys byl tak zabraný do své práce…”

“Jakou máme odpověď? O čem to mluvíš?”

“O Zemi. Myslím, že víme, kde je Země.”

ČÁST ŠESTÁ

ALFA

KAPITOLA 16

STŘED SVĚTŮ

69.

Trevize se dlouze zadíval na Pelorata s výrazem jasné nelibosti.

Potom pronesl: “Víš o něčem, čeho jsem si nevšiml a o čem jsi mi neřekl?”

“Ne,” odpověděl Pelorat mírně. “Jak už jsem řekl, snažil jsem se ti to vysvětlit, ale ty jsi vůbec neměl náladu poslouchat.”

“Tak to tedy zkus znovu.”

Bliss vylítla: “Nezastrašuj ho, Trevizi.”

“Já ho nezastrašuju. Já se jenom ptám. A ty se k němu nechovej jako k malému klukovi.”

“Prosím vás,” přerušil je Pelorat, “poslouchejte mě a nehádejte se. – Pamatuješ, Golane, jak jsme hovořili o dávných pokusech objevit původ lidstva? O Yariffově projektu? Víš, jak se snažil časově zmapovat osídlování jednotlivých planet. Předpokládal, že osídlování probíhalo rovnoměrně ve všech směrech od světa původního. Kdybychom tedy postupovali od světů mladších ke starším, blížili bychom se ze všech stran k původnímu světu.”

Trevize netrpělivě přikývl. “Já si hlavně pamatuji, že to naprosto zklamalo, protože data osídlení nebyla spolehlivá.”

“To je ono, starý brachu. Ale Yariff pracoval se světy, které byly součástí druhé expanze lidstva. Technika hyperprostorové dopravy byla už značně vyspělá a osídlování se muselo šířit dost nepravidelně.

Začalo být velice jednoduché brát obrovské vzdálenosti jedním hupem a osídlení se nutně nemuselo šířit rovnoměrně v radiální symetrii – od středu. To samozřejmě ještě zhoršilo problém nespolehlivosti dat osídlení.

Ale zamysli se na chvilku, Golane, nad Intermitentními světy.

Ty byly osídleny v první vlně. Tenkrát bylo hyperprostorové cestování vyspělé méně a je pravděpodobné, že takové hupy se uskutečňovaly málo, jestli vůbec. Zatímco během druhé vlny došlo asi k dost chaotickému osídlení zhruba miliónu světů, v první vlně jich bylo osídleno jenom padesát a pravděpodobně velice systematicky. A zatímco v druhé expanzi byly osídleny milióny světů během dvaceti tisíc let, těch padesát v první expanzi bylo osídleno během několika staletí – tedy, srovnáme-li to, téměř okamžitě. Ta padesátka, když ji vezmeš celou dohromady, by měla být ve zhruba sférické symetrii kolem původního světa.”

Souřadnice světů, které ji tvoří, máme. Vyfotografoval jsi je, jen si vzpomeň, z té sochy. Ten nebo to, co zničilo informace týkající se Země, souřadnice buď přehlédlo, nebo to ani nenapadlo, že by nám mohly poskytnout informaci, kterou potřebujeme. Teď jenom zbývá upravit souřadnice podle dvaceti tisíc let stelárního posunu, Golane, a pak najít střed hvězdné sféry. Když to uděláš, skončíš pěkně blízko u zemského slunce nebo alespoň v místě, kde se nacházelo před dvaceti tisíci lety.”

Trevizovi během té přednášky mírně poklesla čelist a ještě poté, co Pelorat domluvil, mu chvilku trvalo, než pusu zavřel. “Jak je možné, že jsem na to nepřišel sám?”

“Snažil jsem se ti to vyložit, ještě když jsme byli na Melpomenii.”

“Máš pravdu, vzpomínám si. Promiň, Janove, že jsem tě odmítal poslouchat. Vlastně by mě nikdy nenapadlo…” zahanbeně se odmlčel.

“…Že bych mohl říci něco důležitého?” Pelorat se tiše usmál pod vousy. “V jiných případech asi ne, ale tohle je můj obor. Chápeš?

Jsem si jist, že obvykle děláš dobře, když mě neposloucháš.”

“To ne,” zamračil se Trevize, “to je jinak. Připadám si teď jako blbec a dobře mi tak. Znovu se ti omlouvám… Ale teď se nezlob, musím jít ke svému počítači.”

Šli s Peloratem do pilotní kabiny a Pel jako vždy – s pocitem, ve kterém se mísil úžas a nevěřícnost – sledoval Trevizovy ruce, které jako by se nořily do terminálu, až to budilo dojem jediného organismu – člověkastroje.

“Budu muset vyjít z určitých předpokladů, Janove,” pravil Trevize s poněkud nepřítomným výrazem v obličeji, odrážejícím soustředěnost jeho vědomí na počítač. “Budu muset předpokládat, že první číslice označuje vzdálenost v parsecích a další dvě znamenají úhly v radiánech – první tedy ukazuje, abych tak řekl, nahoru a dolů a druhá zleva doprava. Musím předpokládat, že používání plusu a mínusu v případě těchto úhlů odpovídá galaktickému standardu a že označení nula-nula-nula je melpomenské slunce.”

“To vypadá docela důvěryhodně,” usoudil Pelorat.

“Jo? Máme šest možností jak uspořádat tato čísla, čtyři způsoby jak stanovit znaménka. Vzdálenosti mohou být udány ve světelných rocích namísto parseků, úhly ve stupních místo radiánů. To je dohromady devadesát šest různých variant. Navíc, jestli je vzdálenost uvedena ve světelných rocích, tak nic nevíme o délce uvažovaného roku. K tomu přidej skutečnost, že neznám vlastní konvenci použitou při měření úhlů. Předpokládám, že by jednou z možností bylo odvodit je od melpomenského rovníku, ale kde je jejich nultý poledník?”

Pelorat se zamračil. “Teď to začíná vypadat nějak beznadějně.”

“Zcela beznadějně ne. Aurora a Solarie jsou také zařazeny do seznamu a o nich vím, kde je ve vesmíru hledat. Použiji jejich souřadnice a podívám se, jestli je dokážu lokalizovat. Pokud skončím na špatném místě, budu souřadnice upravovat tak dlouho, dokud mi nedají správné místo, a to mi prozradí, který můj předpoklad se odchyluje od standardů určujících souřadnice. A až své premisy poopravím, budu se moci poohlédnout po středu sféry.”

“Neztíží všechny ty proměnné možnosti rozhodování?”

“Prosím?” zeptal se Trevize. Byl stále soustředěnější na počítač.

Když Pelorat zopakoval svou otázku, kývl: “Ach tak. Je pravděpodobné, že souřadnice budou odpovídat galaktickému standardu, a úprava podle neznámého základního poledníku není obtížná. Tyto systémy lokalizace bodů ve vesmíru byly vypracovány před dávnou dobou a většina astronomů si je jimi tak jistá, že podle nich dokonce antedatují interstelární dopravu. V některých ohledech jsou lidé velmi konzervativní a téměř nikdy nemění číselné konvence, když si na ně jednou zvyknou. Myslím, že je někdy dokonce zaměňují s přírodními zákony – což je také v pořádku, protože kdyby každý svět měl své jednotky míry a ty se měnily každé století, tak si fakticky myslím, že by veškerá vědecká práce uvízla a navždy se zastavila.”

Bylo vidět, že při řeči pracuje, neboť jeho slova zaznívala s odmlkami. A hned taky zabručel: “Ale teď už ticho.” Potom, s tváří v hlubokém soustředění, svraštil čelo. Po několika minutách si v křesle poposedl a dlouze se nadechl. Tiše řekl: “Konvence souhlasí.

Lokalizoval jsem Auroru. O tom není pochyb. – Vidíš?”

Pelorat se zadíval na hvězdné pole a na jasnou hvězdu těsně u středu a zeptal se: “Víš to určitě?”

Trevize odpověděl: “Můj osobní názor není důležitý. Počítač to ví stoprocentně. A na Auroře jsme koneckonců byli. Máme její charakteristiky – průměr, hmotnost, svítivost, teplotu, spektrální charakteristiku, a to se vůbec nezmiňuji o uspořádání okolních hvězd. Počítač říká, že je to Aurora.”

“Pak tedy asi musíme dát na jeho názor.”

“To víš, že ano. Teď mě nech seřídit monitor a počítač se bude moci dát do práce. Má před sebou padesát sestav souřadnic a použije jednu po druhé.”

Trevize při řeči upravoval obrazovku. Počítač běžně pracoval ve čtyřrozměrném prostoročase, ale pro potřeby lidí bylo použití monitoru ve více než dvou rozměrech vzácné. Nyní se zdálo, že se monitor otevřel do tmavé hloubky stejného rozměru, jako byla jeho výška a šíře. Trevize nechal pohasnout světla v kabině téměř do tmy, aby usnadnil pozorování svitu hvězd.

“Teď to spustí,” zašeptal.

O chvíli později se objevila hvězda, za ní další a další. Obraz se na monitoru posouval s každým přírůstkem tak, aby vždy obsáhl všechny zobrazené hvězdy. Bylo to, jako by prostor před očima ustupoval dozadu, takže se pohled stával více a více panoramatickým.

Přibývalo posunů nahoru a dolů, doprava nebo doleva…

Nakonec se objevilo padesát světelných bodů, vznášejících se v třírozměrném prostoru.

Trevize řekl: “Uměl bych ocenit krásné sférické uspořádání, jenže tohle vypadá jako nepodařená sněhová koule, nakvap uplácaná ze starého přemrzlého sněhu.”

“Je tím všechno ztracené?”

“Přináší to určité potíže, ale doufám, že si s tím poradíme. Samotné hvězdy nejsou rovnoměrně rozprostřené, stejně tak jako obyvatelné planety, takže tím došlo k nerovnoměrnostem při zakládání nových světů. Počítač upraví každou z těch teček do její současné polohy podle pravděpodobných posunů za posledních dvacet tisíc let – a potom je všechny nacpe do co nejpravidelnější kulové sféry. Jinými slovy – najde kulovitou plochu, od níž jsou všechny tečky nejméně vzdálené. Potom vyhledáme střed té sféry. Země by měla být těsně u středu. V to alespoň doufáme… Nebude to dlouho trvat.”

Měl pravdu. Trevize samotného udivilo, i když byl zvyklý čekat od počítače zázraky, jak krátce to trvalo. Dal počítači pokyn, aby zahrál příjemný zvučný tón, až určí souřadnice poměrného středu.

Neměl k tomu žádný podstatný důvod, pouze chtěl zažít pocit vnitřního uspokojení, až ho uslyší a bude vědět, že je pátrání možná u konce. Bylo otázkou několika minut, než se zvuk rozezněl jako lehké pohlazení dunivého gongu. Nabíral na síle, až jim tělem procházelo chvění, a potom se pozvolna vytrácel.

Bliss se téměř okamžitě objevila ve dveřích. “Co je to?” zeptala se s očima dokořán. “Tísňové volání?”

Trevize se usmál. “Ale vůbec ne.”

Pelorat dychtivě dodal: “Možná jsme našli Zemi, Bliss. Tím zvukem vyjádřil počítač svůj souhlas.”

Vešla do kabiny. “Mohli jste mě upozornit.”

Trevize řekl: “Omlouvám se, Bliss. Nevěděl jsem, že to bude tak hlasité.”

Falloma přišla za Bliss do kabiny a zeptala se: “Proč se ozval ten zvuk, Bliss?”

“Jak vidím, je také zvědavá,” zamručel Trevize. Zavrtěl se na křesle a rukou si unaveně přejel po obličeji. Dalším krokem měl být pokus promítnout zjištěná data do reálné Galaxie, zaostřit na souřadnice středu Intermitentních světů a zjistit, zda se tam skutečně nachází hvězda třídy G. Znovu se vzpíral udělat nezbytný krok, nemohl v sobě najít vůli podrobit možné řešení vlastní zkoušce.

“Ano,” souhlasila Bliss. “Proč by neměla být zvědavá? Je stejně lidská jako my.”

“Její rodič by s tebou nesouhlasil,” řekl Trevize nepřítomně. “To dítě mi dělá starosti. Je to prokletí.”

“Čím si vysloužila takové nařčení?” ohrazovala se Bliss.

Trevize rozpřáhl ruce. “Mám z ní takový pocit.”

Bliss se na něj pohrdavě podívala a obrátila se k Fallomě.

“Snažíme se najít Zemi, Fallomo.”

“Co je Země?”

“Další svět, ale velice zvláštní. Je to svět, ze kterého přišli naši předkové. Víš ze svého čtení, co znamená slovo ‚předci, “Znamená to…?” Ale poslední slovo nebylo z galaktického jazyka.

Pelorat vysvětloval: “To je archaický výraz pro ‚předky’, Bliss.

Ale naše slovo ‚předchůdci’ je mu blíže.”

“Dobře,” kývla Bliss s náhlým krásným úsměvem. “Země svět, odkud přišli naši předchůdci, Fallomo. Tvoji, moji, Pelovi a Trevizovi.”

“Tvoji, Bliss – a také moji?” Falloma vypadala zmateně.

“Máme jenom jedny předchůdce,” poučila ji Bliss. “Všichni jsme měli stejné předchůdce.”

Trevize zafuněl: “Zdá se, jako by to dítě dobře vědělo, že od nás liší.”

Bliss zašeptala Trevizovi tiše: “Neříkej to. Musíme ji přesvědčit, že odlišná není. V podstatných věcech se neliší.”

“Já myslel, že hermafroditismus je podstatná věc.”

“Mluvím o mysli.”

“Lalokové usměrňovače jsou také podstatné.”

“Trevizi, zbytečně to nekomplikuj. Je inteligentní a je člověkem bez ohledu na podružnosti.”

Otočila se k Fallomě a nahlas řekla: “V klidu si to promysli, Fallomo, a pochopíš, co to pro tebe znamená. Tvoji i moji předchůdci byli stejní. Všichni lidé na všech světech – mnoha a mnoha světech – všichni měli stejné předchůdce, a ti předchůdci žili nejdříve na světě zvaném Země. To znamená, že jsme všichni navzájem příbuzní, ano?

– Teď se vrať do naší místnosti a přemýšlej o tom.”

Falloma spočinula zahloubaným pohledem na Trevizovi, načež se otočila a odběhla, pobídnuta Blissiným něžným plesknutím po zadečku.

Bliss se obrátila k Trevizovi: “Prosím tě, Trevizi, slib mi, že nebudeš dělat žádné narážky, které by v ní mohly vyvolat dojem, že je jiná než my, když je v doslechu.”

“Slibuji. Nechci podrývat tvou autoritu ani překážet tvým vzdělávacím procedurám, ale ty víš, že jiná je.”

“Svým způsobem. Jako se od tebe liším já nebo Pel.”

“Nebuď naivní, Bliss. V případě Fallomy jsou odlišnosti mnohem větší.”

“Trochu větší. Podobnosti jsou daleko důležitější. Ona a její národ budou jednoho dne součástí Galexie. A velice užitečnou součástí, tím jsem si jistá.”

“V pořádku. Nebudeme se hádat.” Váhavě se obrátil k počítači.

“Zatím však, obávám se, budu muset překontrolovat předpokládanou polohu Země v reálném vesmíru.”

“Obáváš se?”

“Tedy,” Trevize pokrčil rameny způsobem, který byl, jak doufal, vážný jen napůl. “Co když nebude v blízkosti toho místa žádná vhodná hvězda?”

“Tak tam nebude,” řekla Bliss “Přemýšlím, jestli to má teď cenu prověřovat. Stejně ještě několik dnů nebudeme moci udělat skok.”

“A ty je strávíš v mukách nad případnými možnostmi. Zjisti to hned. Čekáním se nic nezmění.”

Trevize chvíli seděl, rty pevně stisknuty. Potom vzhlédl: “Máš pravdu. Tak tedy – jedem.”

Otočil se k počítači, položil ruce na značky na terminálu a monitor potemněl.

Bliss řekla: “Teď vás opustím. Moje přítomnost by vás znervózňovala.”

Zamávala rukou a odešla.

“Nejdříve,” zabručel Trevize, “prověříme galaktickou mapu počítače.

Slunce Země by tam nemělo být zaneseno. Ale budeme…”

Udiveně se zarazil v půlce věty. Na monitoru se tentokrát rozsvítila nepřeberná spousta hvězd. Většina z nich byla šerá, jen tu a tam, roztroušeny po ploše obrazovky, zářily hvězdy světlejší. A velmi blízko středu obrazu stála hvězda, jež svým jasem předčila všechny ostatní.

“Máme ji,” prohlásil vítězoslavně Pelorat. “Máme ji, starouši.

Podívej, jak svítí.”

“Uprostřed monitoru by se ti každá hvězda zdála jasná,” odbyl ho Trevize, který se zjevně snažil potlačit projevy jakéhokoli předčasného nadšení. “Pohled je koneckonců snímán ze vzdálenosti jednoho parseku od místa ležícího ve středu monitoru. A přece – ta zaměřená hvězda jistě není rudý trpaslík ani rudý nebo modrobílý obr.

Počkáme si na přesné údaje: počítač prohlíží databanku.”

Na pár sekund zavládlo ticho a potom Trevize oznámil: “Spektrální třída G-2.” Další odmlka a pak: “Průměr jedna celá čtyři desetiny miliónů kilometrů. Hmotnost jedna celá dvě setiny hmotnosti slunce Terminu. Povrchová teplota šest tisíc stupňů Kelvina.

Rotace pomalá, necelých třicet dní – žádná neobvyklá aktivita, nic mimořádného.”

Pelorat vyzvídal: “Není to všechno typické pro hvězdy, u nichž se vyskytují obyvatelné planety?”

“Ano,” potvrdil Trevize, kývaje hlavou v příšeří. “A tudíž přesně odpovídající slunci, které bychom čekali u Země. Jestli je to místo, kde vznikl život, slunce Země určilo jeho původní podobu.”

“Takže máme slušnou naději, že kolem něj bude obíhat obyvatelná planeta.”

“Nad tím nemusíme hloubat,” pravil Trevize, na jehož hlasu bylo znát, že něco není v pořádku. “Galaktická mapa uvádí, že má planetu s lidským osídlením – ale je u toho otazník.”

Peloratovo nadšení vzrostlo. “To jsme přesně čekali, Golane.

Máme planetu, na níž je život, ale pokusy utajit tuto skutečnost zastírají údaje, které se k ní vztahují, a proto jsou autoři mapy, jež je v počítači, nejistí.”

“Ne, tak to není a v tom je právě ten háček,” řekl Trevize.

“Tohle jsme přece nečekali. Když uvážíš důkladnost, s jakou byla odstraněna všechna data, která se vztahovala k Zemi, neměli by autoři mapy vůbec vědět, že v této soustavě existuje život, natož pak lidé. Ti by neměli dokonce ani vědět, že existuje nějaké slunce Země.

Intermitentní světy nejsou na mapě. Proč by tam mělo být slunce Země?”

“No jo, ale ono tam je. Nemá smysl se o tom dohadovat. Jaké jsou další informace o té hvězdě?”

“Jméno.”

“Jo?! Jaké?”

“Alfa.”

Nastala krátká odmlka a potom řekl Pelorat dychtivě: “To je ono, starouši. Tohle je poslední důkaz. Jen uvaž, co to jméno znamená.”

“Ono něco znamená?” zeptal se Trevize. “Pro mě je to jenom označení – a pěkně divné. Vůbec nezní galakticky.”

“Není galaktické. Pochází z prehistorického jazyka Země, stejného, podle jakého dostala své jméno Gaia, Blissina planeta.”

“Co tedy znamená Alfa?”

“Alfa je první písmeno abecedy onoho prehistorického jazyka.

Je to jeden z nejprokázanějších střípků našich znalostí, které máme.

V prehistorických dobách bylo slovo ‚alfa’ používané jako označení pro první věc z celé řady. Jmenuje-li se tedy nějaké slunce Alfa, vyplývá z toho, že jde o první slunce. A nebude první slunce právě tím sluncem, kolem kterého obíhá první planeta, na níž se zrodil člověk – planeta Země?”

“Víš to jistě?”

“Naprosto,” usmál se Pelorat.

“Nezmiňují se prastaré legendy o nějakém – jsi přece mytolog – výrazně neobvyklém rysu slunce Země?”

“Ne jak by mohly? Tohle slunce muselo přeci být jakýmsi standardem a mně připadá, že charakteristiky, které nám počítač poskytl, jsou tak standardní, jak jen mohou být, nebo ne?”

“Domnívám se, že slunce Země je jednoduchá hvězda.”

“No ovšem! Pokud vím, všechny osídlené světy obíhají kolem jednoduchých hvězd,” přisvědčoval zaníceně Pelorat.

“Taky bych si to býval myslel,” odtušil Trevize. “Problém je, že ta hvězda uprostřed monitoru není jednoduchá hvězda, ale dvojhvězda.

Ta jasnější z dvojice je opravdu standardní a právě její data nám počítač dodal. Kolem této hvězdy však obíhá s periodou přibližně osmi let druhá, která má hmotnost pětiny té první. Prostým okem nelze jednotlivé hvězdy najít, ale kdyby počítač záběr zvětšil, nebyl by problém je rozeznat.

“Víš to určitě, Golane?” zeptal se zaskočeně Pelorat.

“Tvrdí mi to počítač. A díváme-li se na dvojhvězdu, slunce mě to není – ani nemůže být.”

Trevize přerušil spojení s počítačem. Světla se rozjasnila. To se očividně stalo znamením pro Bliss, která se vrátila s Fallomou, svým věrným ocáskem.

“Tak jaké jsou výsledky?”

“Špatné,” odpověděl Trevize bezbarvě. “Na místě, kde by mělo být slunce Země, jsem našel dvojhvězdu. Slunce Země je jednoduchá hvězda, takže jsme zase vedle.”

“Co budeme dělat, Golane?” zeptal se Pelorat.

Trevize pokrčil rameny. “No, nečekal jsem, že by se nám podařilo zaměřit slunce Země. Ani Intermitentní nemohli osídlovat světy tak pravidelně, aby vznikla dokonalá sféra. Aurora, nejstarší Intermitentní svět, možná vyslala své vlastní osídlovatele, což mohlo zkreslení sféry ještě zvětšit. Navíc slunce Země se možná nepohybovalo naprosto stejnou průměrnou rychlostí jako Intermitentní světy.”

Pelorat se vyděsil. “Chceš snad říct, že Země může být kdekoli?”

“Ne. Kdekoli zrovna ne. Ani součet všech těchto chyb by nemohl způsobit takovou nepřesnost. Slunce Země musí být v blízkosti daných souřadnic. Hvězda, kterou jsme našli téměř přesně v jejich průsečíku, musí sousedit se sluncem Země. Jenom je zarážející, že tahle sousední hvězda tak věrně připomíná slunce – až na to, že je binární. Nicméně, je to tak.”

“Ale pak bychom viděli slunce Země na mapě, ne? Myslím u Alfy.”

“Ne, vím určitě, že slunce Země na mapě vůbec není. To právě otřáslo mou důvěrou, když jsme poprvé vypátrali Alfu. Přes všechnu její podobnost se sluncem Země mě pouhá skutečnost, že byla na mapě, přinutila pochybovat, že jsme objevili to, co hledáme.”

Bliss navrhla: “Proč tedy nezkusit stejné souřadnice v reálném prostoru? Pokud bude v blízkosti jejich průsečíku jasná hvězda nezaznamenaná v mapě počítače a svými vlastnostmi hodně podobná Alfě, ale jednoduchá, čím jiným by mohla být než sluncem Země?”

Trevize si povzdechl. “Kdyby to bylo tak jednoduché, ochotně bych vsadil boty, že kolem té hvězdy, o níž mluvíš, obíhá Země. – Jenže znovu váhám, jestli to mám zkusit.”

“Bojíš se neúspěchu?”

Trevize přikývl. “Ale dejte mi chvilku, ať mohu popadnout dech, a já se přinutím.”

Zatímco se všichni tři dívali jeden po druhém, Falloma přistoupila k počítači a zvědavě si prohlížela obrysy rukou na terminálu.

Váhavě k nim vztáhla svoje dlaně, ale Trevize její úmysl zarazil rychlým pohybem své paže a ostrým: “Nech to! Toho se nesmíš dotýkat, Fallomo!”

Mladá Solarianka se poděsila a schoulila se do bezpečí Blissina objetí.

Pelorat pokračoval: “Golane, musíme se podívat pravdě do očí.

Co když v reálném vesmíru nic nenajdeš?”

“Potom se budeme muset vrátit k našemu původnímu plánu,” připustil Trevize, “a navštívit postupně všech čtyřicet sedm Intermitentních světů.”

“A když ani to nepřinese žádný výsledek, Golane?”

Trevize znechuceně potřásl hlavou, jako by se snažil, aby ta myšlenka nemohla zapustit kořeny příliš hluboko. S pohledem upřeným do klína znenadání řekl: “Tak něco vymyslím.”

“Ale co když žádný svět předchůdců vůbec neexistuje?”

Trevize se ostře podíval po pronikavém hlásku. “Kdo to řekl?”

Otázka byla zbytečná. Chvilka pochybnosti opadla a on si velmi dobře uvědomil, kdo se ptal.

“Já,” přiznala se Falloma.

Trevize se na ni podíval trochu podmračeně. “Rozuměla jsi, o čem se bavíme?”

Falloma odpověděla: “Hledáte svět předchůdců, ale ještě jste ho nenašli. Možná nějaký takový svět není.”

“Žádný takový svět,” opravila ji Bliss mírně.

“Ne, Fallomo,” řekl vážně Trevize. “Někdo si s jeho ukrytím dal pořádnou práci. Taková snaha něco skrýt prozrazuje, že tu k ukrytí něco je. Rozumíš, o čem mluvím?”

“Ano,” odpověděla Falloma. “Nedovolíš mně, abych se dotkla obrysů rukou na panelu. Protože mi to nedovolíš, znamená to, že by bylo zajímavé se jich dotknout.”

“Ach, ale ne pro tebe, Fallomo. – Bliss, ty pěstuješ monstrum, které nás všechny zničí. Nepouštěj ji sem, pokud nebudu u terminálu.

A i pak to pořádně uvaž, ano?”

Zdálo se, že ho tato drobná příhoda konečně vytrhla z neshodnosti. “Vypadá to, že se musím dát do práce. Když tu budu rozpačitě posedávat s rukama v klíně, ta příšerka převezme velení lodě.”

Světla potemněla a Bliss potichu zašeptala: “Slíbil jsi, Trevi, že když bude na doslech, nebudeš ji nazývat monstrem ani příšerkou.”

“Tak na ni dávej pozor a nauč ji slušnému chování. Pověz že děti nemají být moc slyšet ani příliš vidět.”

Bliss se zamračila. “Tvůj přístup k dětem je prostě strašný, Trevizi.”

“Možná, ale teď není čas o tom diskutovat.”

Potom řekl tónem, v němž byly stejnou měrou zastoupeny spokojenost a úleva: “Tady máme znovu Alfu v reálném vesmíru… O něco výš nalevo od ní je téměř stejně jasná hvězda, která v galaktické mapě computeru není. To musí být slunce Země. Vsadím na to všechno, co mám.”

“I kdybys prohrál všechno,” řekla Bliss, “nevzali bychom od tebe ani vindru, tak proč tu záležitost nevyřešit co nejdřív? Vypravíme se k té hvězdě, hned jak budeme moci udělat skok.”

Trevize zavrtěl hlavou. “Ne. Tentokrát nejde o nerozhodnost nebo strach. Jde o opatrnost. Třikrát jsme navštívili neznámý svět a třikrát jsme narazili na nějaké nečekané nebezpečí. A navíc jsme museli třikrát fofrem uletět. Tentokrát se jedná o maximálně závažnou věc a já už zajíce v pytli nechci. Alespoň ne tehdy, pokud si ho mohu nejprve prohlédnout. Zatím jsme získali jen nejasné zvěsti o radioaktivitě, a to nestačí. Podivnou, nikým neočekávanou shodou okolností se nachází ve vzdálenosti jednoho parseku od Země obydlená planeta…”

“Jsi si jist, že je Alfa obydlená?” vložil se do řeči Pelorat.

“Přece jsi říkal, že počítač tam udělal otazník.”

“I tak to stojí za pokus,” pravil Trevize. “Proč bychom se na ni nemrkli? Jestli na ní opravdu žijí lidé, můžeme od nich vyzvědět něco o Zemi. Ostatně – pro ně není Země nějakou vzdálenou legendární planetou, ale sousedním zářícím a na jejich obloze nápadným světem.”

Bliss zadumaně prohlásila: “To není špatná myšlenka. Napadá mě, že je-li Alfa obydlená a její obyvatelé nejsou nad míru klasičtí Izolacionisté, mohli by být přátelští a my bychom pro změnu mohli získat trochu slušného jídla.”

“A setkat se s příjemnými lidmi,” podotkl Trevize. “Na tu nezapomínej.

Nemáš žádné námitky, Pelorate?”

Pelorat se usmál. “Na rozhodování jsi tady ty, starouši. Kamkoli půjdeš ty, půjdu i já.”

“Najdeme tam Jembyho?” ozvala se náhle Falloma. Bliss – dřív než stačil Trevize cokoli říct – honem odpověděla: “Podíváme se po něm, Fallomo.”

A potom promluvil Trevize: “Tak ujednáno. Vzhůru k Alfě.”

73.

“Dvě velké hvězdy,” Falloma ukazovala na monitor.

“Správně,” souhlasil Trevize. “Dvě. – Bliss, dohlédni na ni. Nechci, aby se v něčem hrabala.”

“Fascinují ji přístroje,” bránila Fallomu Bliss.

“Ano, já vím,” řekl Trevize, “ale mě její zájem nefascinuje. I když musím přiznat, že pohled na dvě takhle jasné hvězdy, jako jsou ty, co září na monitoru, mě uvádí v úžas také!” Obě hvězdy byly natolik jasné, až se zdálo, že dosahují hranice, kdy se objevuje světelná koróna. V monitoru se automaticky zvýšila hustota optických filtrů, které odstranily tvrdé záření, a zmírnily tak propustnost světla obou žhnoucích hvězd, aby nedošlo k poškození sítnice pozorovatele.

V důsledku toho zmizely z obrazovky, až na pár výjimek, všechny ostatní hvězdy, jejichž svítivost nedosahovala takové úrovně, aby byly i nadále viditelné, a obě nejjasnější hvězdy zcela ovládly vyprázdněný prostor.

“Potíž je,” pravil Trevize, “že jsem ještě nikdy u binárního systému takhle blízko nebyl.”

“Ne?” zeptal se Pelorat překvapeně. “Jak je to možné?”

Trevize se zasmál. “Potloukám se vesmírem, Janove, ale takovým galaktickým tulákem, za jakého mě považuješ, zase nejsem.”

“Nikdy jsem nebyl ve vesmíru, dokud jsem tě nepotkal, Golane, ale vždycky jsem si myslel, že když se někomu podaří dostat se tam…”

“Vysmejčí každý kout. Já vím. Je to docela přirozené. Svízel se starousedlíky je, že i když jim třeba rozum říká něco jiného, jejich představivost odmítá skutečné velikosti Galaxie uvěřit. Mohli bychom cestovat po celý náš život – a stejně bychom nepronikli do všech jejích koutů, ba ani je zpovzdálí nezahlédli. Krom toho, nikdo nikdy nelétal k binárním systémům.”

“Proč ne?” zamračila se Bliss. “My Gaiané víme o astronomii ve srovnání s potulnými galaktickými Izolovanými jen málo, ale mám dojem, že dvojhvězdy nejsou žádnou vzácností.”

“Nejsou,” přisvědčil Trevize. “Ve vesmíru je podstatně víc dvojitých než jednoduchých hvězd. Jenomže formace dvou hvězd v těsném vzájemném vztahu narušuje běžný proces utváření planet.

Binární systémy mívají méně planetárního materiálu, než je obvyklé u hvězd jednoduchých. Představuji si, že první průkopníci meziplanetárních letů detailně prozkoumali mnoho binárních hvězd, ale časem začali vyhledávat pro osídlování pouze systémy jednoduché.

Jakmile byla Galaxie hustě zalidněna, prakticky veškerá doprava sloužila obchodu a komunikaci, a tím pádem byla vedena mezi obydlenými světy, obíhajícími kolem jednoduchých hvězd. Předpokládám, že v obdobích vojenských akcí byly někdy zřizovány základny i na malých, jinak neobyvatelných oběžnicích některých hvězd binárního systému, které měly náhodou strategicky důležitou polohu, ale s nástupem hyperprostorové dopravy význam takových základen klesl.”

Pelorat schlíple zamumlal: “Překvapuje mě, kolik toho ještě nevím.”

Trevize se zazubil: “Tím se nenech zaskočit, Janove. Když jsem byl u námořnictva, vyslechli jsme neuvěřitelné množství přednášek o starodávných vojenských taktikách, o nichž se nikdy nedělaly strategické studie a ani je nikdo nehodlal použít. Mluvilo se o nich jen ze setrvačnosti. Teď jsem jenom odpapouškoval kousek jedné z nich…

Uvědom si, co všechno, co já neznám, víš o mytologii, folklóru, prehistorických jazycích. To znáš jen ty a pár ostatních.”

“Jasně,” vložila se Bliss opět do hovoru, “ale ty dvě hvězdy vytvářejí binární systém a jedna z nich má obydlenou oběžnici.”

“Doufáme, že má, Bliss,” zdůraznil Trevize. “Všechno má své výjimky a v tomhle případě i úřední otazník, který z toho dělá ještě větší záhadu. – Ne, Fallomo, ty knoflíky nejsou na hraní. – Bliss, buď jí dej na ruce pouta, nebo ji odveď!”

“Ona nic nevyvede,” obhajovala Bliss Fallomu, ale pro jistotu přitáhla mladou solarijskou dorostenku k sobě.

“Jestli máš zájem o tu obydlenou planetu, tak proč tam už nejsme?”

“Z jednoho prostého důvodu,” zafuněl Trevize. “Jsem taky jenom člověk a chci se pokochat tímhle blízkým pohledem na binární soustavu. A jsem člověk, abych věděl, že opatrnosti není nikdy nazbyt.”

Pelorat se zeptal: “Která z těch dvou hvězd je Alfa, Golane?”

“Neboj, neztratíme se, Janove. Počítač ví naprosto přesně, která je Alfa, a díky němu to víme i my. Je to ta žhavější a žlutější, neboť je větší. Světlo té druhé napravo má teď zřetelně patrný oranžový nádech, skoro jako slunce Aurory, jestli si vzpomínáš. Všiml sis toho?”

“Ano, teď, když jsi mě na to upozornil.”

“Dobře. To je ta menší. – Jaké je druhé písmeno abecedy toho prehistorického jazyka, o němž jsi mluvil?”

Pelorat se na chvíli zamyslel a řekl: “Beta.”

“Pojmenujeme tedy tu oranžovou Beta a tu žlutobílou Alfa.

K Alfě právě míříme.” .

KAPITOLA 17

NOVÁ ZEMĚ

74.

“Čtyři planety,” zabrumlal Trevize. “Všechny jsou malé a mají chvost asteroidů. Žádní plynní obři.”

“Zklamalo tě to?” zjišťoval Pelorat.

“Ne tak docela. Čekal jsem to. Kolem žádné z hvězd binárního systému, obíhajících kolem sebe v malé vzdálenosti, mohou kroužit jiné planety. Ty mohou obíhat pouze okolo středu gravitace celé soustavy.

V tom případě je však velmi nepravděpodobné, že by byly obyvatelné, protože jsou příliš daleko.

Na druhou stranu, pokud jsou binární hvězdy vzájemně dostatečně vzdálené, může mít každá z nich své satelity – jsou-li dostatečně blízko jedné nebo druhé hvězdě – na stabilních oběžných dráhách.

Takové dvě hvězdy jsou od sebe, podle databanky počítače, vzdáleny průměrně tři a půl miliardy kilometrů, a dokonce i v periastronu, když jsou si nejblíže, je dělí zhruba necelé 2 miliardy kilometrů.

Dráhy planet, jejichž vzdálenost od kterékoliv z obou hvězd nepřesáhne dvě stě miliónů kilometrů, jsou stabilní a žádná planeta nemůže zároveň obíhat po dráze větší. To sice vylučuje plynné obry, protože by museli být mnohem dále od hvězdy, jenže tím se nic nemění.

Plynní obři stejně nejsou obyvatelní.”

“Ale jedna z těch čtyř planet by mohla být.”

“V úvahu přichází v podstatě pouze druhá z nich; a to toho důvodu, že je z nich jedinou planetou dostatečně velkou na to, aby mohla mít atmosféru.”

Rychle se přibližovali k druhé planetě, jejíž obraz se stále zvětšoval; nejprve majestátně, skoro odměřeně nabobtnával, když se neobjevila žádná loď, která by se je snažila zastavit, začal narůstat se stále se zvyšující, téměř strašidelnou rychlostí.

Vzdálená hvězda svižně uháněla po své dočasné oběžné dráze, tisíc kilometrů nad hranicí mraků, když Trevize zlověstně poznamenal: “Už chápu, proč paměťová banka počítače dala za údaj o obydlenosti této planety otazník. Není tu ani stopa po záření, ať už viditelném na noční straně, nebo rádiovém kdekoli.”

“Ta vrstva mraků vypadá pěkně silně,” podotkl Pelorat.

“Ty by neměly rádiovým vlnám vadit.”

Pod sebou sledovali otáčející se planetu, symfonii víření bílých mračen a modravé záplavy, která probleskovala průrvami ve vrstvě oblačnosti a prozrazovala oceán. “Pokrývka mraků je na obydlený svět značně mohutná. Bude to asi pořádně pochmurný svět. – Ale co mi opravdu dělá starosti,” dodal Trevize, když se ponořili do nočního stínu, “je to že nás nekontaktovala žádná vesmírná stanice.”

“Myslíš tak, jako to udělali na Comporellonu?” zeptal se Pelorat.

“Tak jak se to dělá na všech obydlených světech. Museli bychom zastavit na obvyklou kontrolu dokladů, nákladu, délky pobytu a tak dál.”

“Třeba jsme ten kontakt z nějakého důvodu nezaregistrovali” napadlo Bliss.

“Náš počítač by ho přijal na jakékoli vlnové délce, kterou by je mohlo napadnout použít. A vysíláme naše signály, jenže bezvýsledně.

S nikým a s ničím to ani nehlo. Sestup pod hranici mraků bez rádiového kontaktu s úředníky vesmírné správy porušuje zásady vesmírné slušnosti, ale nevidím žádné jiné řešení.”

Vzdálená hvězda zpomalila a úměrně zesílila svou antigravitaci tak, aby si udržela výšku. Vlétla opět do denního světla a ještě víc zpomalila. Trevize našel pomocí počítače dostatečně velkou skulinu mezi mraky. Loď se do ní zanořila a proplula jí. Dole se vzdouval oceán, hnaný ostrým mořským větrem. Rozprostíral se v hloubce několika kilometrů pod lodí, vrásčitý a lehce zbrázděný, se znatelně bílými linkami pěny.

Vyletěli ze sluncem ozářené skvrny a dostali se pod vrstvu mraků.

Vodní šíravy těsně pod nimi šedivě zesinaly a teplota znatelně poklesla.

Falloma, oči přilepené na obrazovku, žblebtla něco svým na souhlásky bohatým jazykem, načež přešla do galaxštiny. Hlas se jí třásl. “Co je tamto něco, co vidím dole?”

“To je oceán,” chlácholila ji Bliss. “Oceán je ohromná spousta vody.”

“Proč nevyschne?”

Bliss pohlédla na Trevize a ten řekl: “Protože na to jí je příliš mnoho.”

Falloma ze sebe přidušeně vymáčkla: “Já nechci všechnu tu vodu.

Poletíme pryč.” Potom tenounce zakňourala, vtom však Vzdálená hvězda vlétla do chumlu bouřkových mračen a obraz na monitoru vystřídala mléčná barva se stříkanci dešťových kapek.

Světla v pilotní kabině pohasla a loď se v letu mírně zacukala.

Trevize překvapeně vzhlédl a vykřikl: “Bliss, tvoje Falloma je už tak velká, že dokáže usměrňovat. Používá elektrický proud a snaží se manipulovat řízením. Zaraž ji!”

Bliss Fallomu objala a pevně ji sevřela. “Nic se neděje, Fallomo, všechno je v pořádku. Nemusíš se bát. Je to jenom další svět, nic víc.

Takovýchhle je spousta.”

Falloma se trochu uvolnila, ale pořád se třásla. Bliss se otočila k Trevizovi: “To dítě nikdy nevidělo oceán, a co já vím, nikdy nezažila mlhu nebo déšť. Nemůžeš s ním trochu soucítit?”

“Ne. Jestli se mi bude montovat do řízení, tak se stane nebezpečnou pro nás pro všechny. Odveď ji do své kabiny a utiš ji.” Bliss úsečně přikývla.

Pelorat se zvedl také: “Půjdu s tebou, Bliss.”

“Ne, ne, Pele,” odmítla Bliss. “Zůstaň tady. Já utiším Fallomu a ty zklidni Trevize.” A odešla.

“Já nepotřebuji, aby mě někdo uklidňoval,” zavrčel Trevize na Pelorata. “Je mi líto, že jsem na ni tak vystartoval, ale nemůžeme tady trpět dítě, které si hraje s řízením, ne?”

“Ne, to samozřejmě ne,” připustil Pelorat, “ale Bliss byla zaskočena.

Pomáhá jí, dokáže ji ukáznit a Falloma se fakticky chová velice spořádaně na dítě, které bylo vytrženo ze svého domova, od svého – svého robota a volky nevolky vhozeno do života, jemuž nerozumí.”

“Vím o tom. Ale já to nebyl, kdo ji chtěl vzít s sebou. Pamatuješ?

To byl Blissin nápad.”

“Ano, jenomže oni by to děcko zabili, kdybychom jej s sebou nevzali.”

“Dobře, já se pak Bliss omluvím. A tomu dítěti také,” řekl Trevize, ale nepřestával se mračit.

“Golane, starouši, trápí tě něco’?” zeptal se Pelorat vlídně.

“Ten oceán,” povzdychl si Trevize. Už dávno se vynořili z lijáku, a přece měli nad sebou stále bouřková mračna.

“Co je s ním?”

“Nic zvláštního, jenom je ho trochu moc.”

Pelorat vypadal zaraženě a Trevize vztekle dodal: “Žádná souš.

Vůbec jsme ještě neviděli pevninu. Atmosféra je naprosto normální, kyslík a dusík jsou v rozumném poměru, takže planeta musí být uměle řízena a musí mít rostliny, které udržují hladinu kyslíku. Takové atmosféry se v přírodních podmínkách nevyskytují – snad kromě Země, kde se vytvořila, čert ví jak. Ale na uměle řízených planetách je vždy rozumný podíl souše – až jedna třetina z celého povrchu, nikdy méně než jedna pětina. Jak může být tahle planeta uměle řízena, a přitom nemít pevninu?”

Pelorat uvažoval: “Třeba proto, že je součástí binární soustavy, a tudíž naprosto atypická. Možná uměle řízená nikdy nebyla, ale vytvořila se na ní atmosféra naprosto odlišná od běžného průměru, který se vyskytuje na planetách u jednoduchých hvězd. Snad se tady život vyvinul nezávisle, stejně jako kdysi na Zemi, ale pouze mořský.”

“I kdybychom něco takového připustili,” zavrtěl hlavou Trevize, “příliš by nám to nepomohlo. Mořští živočichové nemohou vyvinout žádnou techniku. Každá technika je založena na ohni a ten v moři nerozděláš. – A planetu bez techniky my nehledáme.”

“To je jasné. Já jen tak přemýšlím. Nakonec, podle toho, co víme, se technika vyvinula pouze jednou – na Zemi. Na všechna ostatní místa přišla až s osídlovateli. Když něco posuzuješ na základě jediného případu, nemůžeš tvrdit, že je to pravidlo.”

“Pohyb v moři vyžaduje proudnicový tvar. Mořští živočichové nemohou mít nepravidelný obrys a výčnělky podobné rukám.”

“Chobotnice mají chapadla.”

Trevize se naježil: “Jistě, teoreticky je to v pořádku, ale jestli si představuješ nějaké galaktické, nezávisle vyvinuté inteligentní tvory, kteří jsou podobní chobotnicím a mají techniku, jejíž vznik není podmíněn užitím ohně, je to podle mého názoru nesmysl.”

“Podle tvého názoru,” odvětil Pelorat vlídně.

Znenadání se Trevize zasmál. “Tak dobře, Janove. Vidím, že na mě jdeš – za to, jak neurvale jsem mluvil s Bliss – s přísnou logikou.

Odvádíš dobrou práci. Slibuji ti, že pokud nenajdeme žádnou pevninu, prozkoumáme co nejdůkladněji moře, abychom zjistili, jestli nenajdeme ty tvoje civilizované chobotnice.”

Zatímco mluvil, loď opět vlétla do nočního stínu a monitor ztmavl.

Pelorat sebou trhl. “Pořád bych rád věděl,” otázal se, “jestli je to nebezpečné.”

“Co by mělo být nebezpečné, Janove?”

“Hnát se takhle tmou. Mohli bychom ztratit výšku, vlétnout do oceánu a rozsekat se na kusy.”

“Naprosto vyloučeno, Janove. Skutečně! Počítač vede náš let podél gravitační siločáry. Jinak řečeno – udržuje loď na konstantní velikosti gravitační síly planety, což znamená, že nás udržuje v téměř neměnné nadmořské výšce.”

“Ale jak vysoko?”

“Skoro pět kilometrů.”

“To mě zrovna neuklidňuje, Golane. Vždyť můžeme vletět nad pevninu a napálit to do nějakých skal, které teďka nevidíme.”

“My je nevidíme, ale palubní radary ano; počítač se jim vyhne.”

“A co když tu bude rovná zem? Ve tmě ji mineme.”

“Nemineme, Janove. Odrazy radaru od vody jsou úplně jiné než radarové odrazy od země. Voda je v podstatě rovná; pevnina je členitá.

Odrazy od země jsou tudíž mnohem chaotičtější než od vody.

Počítač ten rozdíl pozná, a když bude na dohled země, upozorní mě. I kdyby byl den a planeta byla ozářená sluncem, stejně by počítač našel pevninu mnohem dříve než já.”

Oba utichli. Za pár hodin vylétla loď z nočního stínu a oni pod sebou v denním světle znovu spatřili prázdný, monotónně se kolébající oceán, který se jim občas, když se prodírali jednou z nesčetných bouří, ztrácel z dohledu. Při jedné takové bouři vychýlil vítr Vzdálenou hvězdu z jejího kursu. “Počítač, ‚ustoupil’,” vysvětloval Trevize, “aby zabránil zbytečnému plýtvání energií a minimalizoval riziko poškození lodě.” Potom, když bouři minuli, počítač navedl loď zpět do jejího kursu.

“Nejspíš okraj hurikánu.”

“Poslyš, kamaráde,” rýpl si Pelorat, “létáme pouze ze západu na východ – nebo z východu na západ. Nezdá se ti, že jediné, co takhle prozkoumáme, je rovník?”

Trevize se zasmál: “To by byla pěkná hloupost, ne? Sledujeme okružní trasu severozápad – jihovýchod. Ta nás vedu přes tropy a obě mírná pásma a přitom, jak se planeta pod námi otáčí kolem své osy, se s každým ukončeným okruhem posouváme trochu k západu. Metodicky tak křižujeme nad tímto světem. Protože jsme dosud nenarazili na pevninu, je podle počítače naděje, že je zde nějaký větší kontinent, ani ne jedna ku deseti. U středně velkého ostrova je to méně než jedna ku čtyřem. S každým dokončeným obletem se pravděpodobnost snižuje.”

“Víš, co bych udělal já,” pronesl pomalu Pelorat, když je znovu pohltila tma noční hemisféry. “Zůstal bych v pořádné vzdálenosti od planety a celou polokouli otočenou ke mnu bych projel radarem.

Mraky by přece nevadily, ne?”

“A pak odfrčel na druhou stranu a udělal totéž ještě jednou, že?

Nebo si planetu nechal otočit. – Po boji je každý generálem. Lze to udělat pomocí zastávky u vesmírného majáku a bez přidělení dráhy – aniž bychom byli zadrženi. A když se člověk dostane pod vrstvu mraků bez zastávky u majáku, kdo by předpokládal, že nenajde téměř ihned pevninu? Obývané planety jsou – pevnina!”

“Jistě ne samá pevnina,” ohradil se Pelorat.

“To jsem také netvrdil,” řekl Trevize, náhle plný vzrušení. “Povídám, že jsme našli pevninu! Ticho!”

Trevize se zdrženlivostí, která stejně nemohla zastřít jeho vzrušení, položil ruce na terminál a spojil se s počítačem. “Je to asi dvě stě padesát kilometrů dlouhý – plus mínus – a šedesát pět kilometrů široký. To znamená zhruba patnáct tisíc čtverečních kilometrů, nebo tak nějak. Žádný obr, ale docela slušný kousek. Trochu větší tečka na mapě. Počkej…” Světla v kabině potemněla a zhasla.

“Co to děláš?” zeptal se Pelorat a bezděčně ztlumil hlas, jako by tma byla křehký křišťál, který nesmí roztříštit svými promluvami.

“Čekám, až si naše oči zvyknou na tmu. Loď se vznáší nad ostrovem.

Pořádně koukej. Vidíš něco?”

“Ne… Možná malé ťupky světla. Nejsem si ale jist.”

“Také je vidím. Teď tam vrznu teleskopické zvětšení.” A bylo tam světlo! Jasně viditelné nepravidelné světelné skvrny.

“Je obydlený,” řekl Trevize. “Možná to je jediná obydlená ,část této planety.”

“Co teď uděláme?”

“Počkáme, až se rozední. Alespoň budeme mít pár hodin a odpočinek.”

“Nemohou nás napadnout?”

“A čím? S výjimkou viditelného a infračerveného světla sem neobjevil téměř žádné záření. Ostrov je obydlený a jeho obyvatelé jsou zjevně inteligentní. Nějakou techniku sice mají, ale patrně předelektronickou, takže myslím, že se tady nahoře nemusíme vzrušovat.

Kdybych se mýlil, počítač mě bude včas varovat.”

“A za úsvitu?”

“Přistaneme, pochopitelně!”

Začali se snášet s prvními paprsky ranního slunce, které se prodraly skulinou mezi mraky a odhalily svěží zeleň části ostrova, jehož vnitrozemí zvýrazňoval pás nízkých zvlněných kopců, táhnoucích se do narůžovělé dálavy.

Klesali níž, rozeznávali osamělé lesíky a roztroušené sady, ale z větší části byl ostrov poset dobře udržovanými zemědělskými usedlostmi.

Přesně pod nimi, na jihovýchodním pobřeží, byla stříbřitá pláž ohraničená zubatou linií balvanů, za níž se rozkládaly louky.

Občas zahlédli osamělé stavení, avšak nikdy jich nebylo více pohromadě.

Konečně rozeznali nezřetelné nitky silnic, u nichž se tu a tam krčil příbytek, a potom v chladivém ranním vzduchu zahlédli v dálce vzdušnou pramici. Že se jedná o vzdušnou pramici, a ne ptáka poznali pouze podle způsobu manévrování. Byl to první neoddiskutovatelný projev inteligentního života, který na planetě spatřili.

“To by mohl být samohybný dopravní prostředek, jestli to dokázali dát dohromady bez elektroniky,” poznamenal Trevize, Bliss přizvukovala: “To by mohl. Připadá mi však, že kdyby ho řídil nějaký lidský tvor, zamířil by s ním k nám. Musí na nás být zvláštní podívaná – dopravní prostředek, který klesá bez použití brzdných raketových motorů.”

“To je podivná podívaná pro všechny planety,” prohlásil Trevize zamyšleně. “Nemůže být mnoho světů; které by byly svědky sestupu gravitačního vesmírného plavidla. – Ta pláž je parádní místo na přistání, ale nerad bych loď utopil, kdyby zafoukal vítr. Sednu na tu trávu na druhé straně balvanů.”

“No, gravitační loď alespoň nespálí při sestupu žádnou zemědělskou půdu,” uklidňoval se Pelorat.

Dosedli měkce na čtyři široké přistávací plochy, které se zvolna vysunuly z trupu Vzdálené hvězdy během poslední fáze sestupu. Pod vahou lodě se zabořily do půdy. Pelorat řekl: “Přesto se obávám, že tady po nás nějaké stopy stejně zůstanou.”

“Zdá se,” podotkla Bliss a nepatrně se ušklíbla, “že podnebí je zde mírné. – Dokonce bych řekla, že teplé.” Na trávě stála lidská postava, sledující sestup lodě. Neprojevovala známky strachu ani překvapení.

Výraz její tváře (byla to žena), svědčil pouze o zaujatém zájmu.

Oblečena byla spoře, což byl zřejmě důvod Blissiny poznámky o podnebí. Její sandály vypadaly, jako by byly z plátna, a kolem boků měla ovinutou sukni s květinovým vzorem. Lýtka ani horní polovinu těla jí nic nezakrývalo. Černé, dlouhé a velmi lesklé vlasy jí splývaly téměř do pasu. Měla světle hnědou pleť a mandlové oči.

Trevize si pátravě prohlédl okolí, ale žádný jiný člověk nebyl v dohledu. Pokrčil rameny: “Je brzy ráno, obyvatelé jsou zřejmě ještě doma, možná i spí. Stejně se mi ale nezdá, že by tahle oblast byla příliš zalidněná.”

Obrátil se k ostatním a řekl: “Půjdu ven a popovídám si s tou ženou, jestli mluví nějakým srozumitelným jazykem. Vy ostatní…”

“Myslím,” prohlásila Bliss nekompromisně, “že si taky vyšlápneme.

Ta žena vypadá naprosto neškodně a já si chci protáhnout nohy, nadýchat se čerstvého vzduchu a třeba sehnat nějaké místní potraviny. Chtěla bych, aby si Falloma zase jednou zkusila, jak se jí stojí na pevné zemi, a myslím, že i Pel by rád omrkl tu ženu víc zblízka.”

“Kdo? Já?” zeptal se Pelorat a trochu se začervenal. “Vůbec ne, Bliss, ale jsem lingvista naší skupinky.”

Trevize pokrčil rameny. “Jde se, půjdeme všichni. I když vypadá neškodně, svoje zbraně beru s sebou.”

“Pochybuji,” řekla Bliss, “že bys měl chuť použít je na tu mladou ženu.”

Trevize se zazubil. “Je pěkňoučká, co?”

Vystoupil z lodě první, po něm Bliss, pevně držíc Fallomu, která opatrně sestupovala po rampě za ní. Poslední šel Pelorat. Mladá černovlasá žena je nepřestávala se zaujetím sledovat. Neustoupila ani o píď.

Trevize zabručel: “Tak to zkusíme.”

Ruce držel odtažené od zbraní a pronesl: “Zdravím vás.”

Mladá žena o tom chvíli uvažovala a pak promluvila: “Pozdravení vám i vaší družině.”

Pelorat rozjařeně vydechl: “Skvělé! Mluví starogalaxštinou a s naprosto správnou výslovností.”

“Také jí rozumím,” souhlasil Trevize a po straně kroutil rukou, aby naznačil, že nerozumí tak docela všemu. “Doufám, že ona rozumí mně.”

Nasadil přátelský výraz a s úsměvem řekl: “Pocházíme z dálného vesmíru. Pocházíme z jiného světa.”

“To jest obdivuhodné,” ozvala se mladá žena zvučným sopránem.

“Jest tvůj koráb původem též z Říše?”

“Pochází ze vzdálené hvězdy a jeho jméno je Vzdálená hvězda.”

Mladá žena pohlédla na nápis na lodi. “Jest to zde v písmu vyvedeno?

Jestliže ano a jestliže první literou jest V, pak popatři, vymalováno jest opačně.”

Trevize se chtěl ohradit, ale Pelorat s velkým nadšením její slova potvrdil: “Má pravdu. Písmeno V bylo převráceno zhruba přede dvěma tisíci lety. Tohle je naprosto skvělá příležitost k podrobnému studiu starogalaxštiny v její živé podobě.”

Trevize si pečlivě prohlížel mladou ženu. Nebyla o mnoho vyšší než jeden a půl metru, a přece se zdálo, že je dospělá. Drobná ňadra měla pěkně tvarovaná, s velkými bradavkami, jejichž dvorce byly tmavé, ačkoliv jejich barva mohla být ovlivněna snědostí její pleti.

“Jmenuji se Golan Trevize. Tohle je můj přítel Janov Pelorat.

Tato žena je Bliss a dítě se jmenuje Falloma.”

“Jest tedy na vzdálené planetě vaší zvykem jména dvojjediná mužům dávati? Mě zovou Hiroko, dcera Hiroky.”

“A tvůj otec?” ozval se náhle Pelorat.

Na to Hiroko odpověděla lhostejným pokrčením ramen: “Jméno jeho, jakž matka moje praví, Smool jest, to však málu významu má. Já ho neznám.”

“A kde jsou ostatní?” zeptal se Trevize. “Vypadá to, že jsi jediná, kdo nás přišel přivítat.”

“Muži mnozí na palubách rybářských člunů jsou; ženy mnohé v polích pracují. Vagace vzala jsem sobě poslední dva dnové, a protož fortuny té se mi dostalo na věc tuto obrovskou popatřiti. Ježto lid zvědav jest a sestoupivší loď spatřena jistotně i z velké dálavy byla, tudíž ostatní kalupem přijíti musí.”

“Je na ostrově hodně lidí?”

“Lidové četní, tucet a pět tisícovek čítající,” pochlubila se Hiroko se zřejmou hrdostí.

“A jsou v oceánu další ostrovy?”

“Další ostrovy, dobrotivý pane?” Vypadala udiveně. Trevizovi odpověď úplně stačila. Tohle bylo jediné lidmi obydlené místo na celé planetě.

“Jak se váš svět jmenuje?” zeptal se.

“Alfa jest jeho jméno, dobrotivý pane. Jakž napomínaní jsme, celým pak jménem Alfa Kentauri, jestliže více tobě prozrazuje. Ale my zoveme ji krátce Alfa, ježto tak nádobným světem jest.”

“Jakým světem?” Trevize se rozpačitě obrátil na Pelorata.

“Myslí jako krásný svět,” vysvětloval Pelorat.

“To tedy je,” přitakal Trevize, “alespoň tady a v tomto okamžiku.”

Podíval se vzhůru na hebce modré ranní nebe s bílými beránky.

“Dnes je krásný sluneční den, Hiroko, ale zřejmě si takových dnů na Alfě mnoho neužijete.”

Hiroko se celá naježila. “Tolik, kolik sobě přejeme, pane. Mraky přijíti mohou, když deště nám třeba jest, alebrž po mnoho dnů našich radši oblaka vysoko na nebi vídáme. Jistotně vysokého nebe a tichého větru jest záhodno míti, když rybářské čluny na moře vyplouvají.”

“Vaši lidé tedy umí ovládat počasí, Hiroko?”

“Pomysli sobě, pane Golane Trevizi, což nebyli bychom topeni deštěm?”

“Ale jak to děláte?”

“Nejsouc vyučeným technikem, pane, nemohu tobě pověděti.”

“A jakýž jménem zovete tento ostrov, kdež ty a tvůj národ přebývá?”

řekl Trevize, který se ocitl v pasti květnaté mluvy starogalaxštiny (a byl v zoufalých rozpacích, jestli větu sestavil alespoň trochu dobře).

Hiroko zpěvně odpověděla: “Náš nebeský ostrov uprostřed vodstva moře veškerého Novou Zemí zoveme.”

Načež se Trevize a Pelorat na sebe překvapeně i potěšeně podívali.

Na další otázky nebyl čas. Přicházeli další obyvatelé. Celé desítky.

To jsou asi ti, pomyslel si Trevize, kteří nebyli v člunech a na polích, a ti, kteří žijí nedaleko. Většina přišla pěšky, i když se objevily i automobily – dvě poněkud nemotorné starožitnosti.

Byla to společnost s málo vyvinutou technikou, a přece dokázali řídit počasí.

Je dobře známo, že technika nemusí být nutně jednolitá, že zaostalost v některých oborech nevylučuje značný pokrok jiných – avšak tento rozpor ve vývoji byl dost neobvyklý.

Alespoň polovinu přihlížejících, kteří teď okukovali loď, tvořili starší muži a ženy; byly tam i tři nebo čtyři děti. Zbytek se skládal převážně z žen. Na nikom nebyl znát strach nebo nejistota.

Trevize řekl potichu Bliss: “Ovlivňuješ je? Vypadají… poklidně.”

“Neovlivňuji je ani v nejmenším,” ohradila se Bliss. “Pokud nemusím, nikdy do vědomí nezasahuji. Kdo mi dělá starosti, je Falloma.”

Těch pár nově příchozích, jak by jak je vnímal každý, kdo zažil houfy zvědavců na jakémkoli normálním světě v Galaxii, a na jaké si všichni tři dospělí ze Vzdálené hvězdy už zvykli, to byl pro Fallomu rozvášněný dav. Dýchala rychle a mělce, oči napůl přivřené. Vypadala skoro jako v šoku. Bliss ji lehce a pravidelně hladila a přitom tišivě broukala. Trevize věděl, že všechnu tu něhu doprovází nekonečně citlivým přeskupováním Fallominých mozkových vlákének.

Náhle se Falloma zhluboka nadechla, téměř zajíkavě, a otřásla se bezděčným záchvěvem. Zvedla oči a podívala se na všechny přítomné téměř normálním pohledem, načež si hlavu zavrtala pod Blissino podpaždí.

Bliss ji rukou objala kolem ramen a rytmicky ji tiskla, jako by chtěla stále znovu a znovu naznačovat svou přítomnost, a tím i ochranu.

Pelorat byl jako u vytržení. Oči mu běhaly od jednoho Alfana k druhému. “Golane, oni se od sebe tak liší.”

Trevize si toho také všiml. Jejich pleť měla různé odstíny a vlasy různou barvu. Dokonce mezi nimi byla i dokonalá rusovláska s modrýma očima a pihatou tváři. Nejméně tři – bezpochyby dospělí lidé – byli stejně malí jako Hiroko a jeden nebo dva byli vyšší než Trevize. Několik mužů a žen mělo oči podobné Hiročiným a Trevize si vzpomněl, že na planetách kypících životem, které patřily do komerční zóny Fili, byly takové oči charakteristickým znakem tamních obyvatel. On však tyto končiny nikdy nenavštívil.

Žádný Alfan nebyl od pasu výše oblečen, a jak se zdálo, všechny ženy měly drobná ňadra. Trevize zpozoroval, že ze všech tělesných rysů to byl jediný, který téměř všeobecně převažoval.

Náhle se ozvala Bliss: “Slečno Hiroko, moje schovanka není zvyklá na vesmírné cesty a teď ji obklopuje tolik nového, že se s tím není schopna vyrovnat. Mohla by se někam osadit a dostat něco malého k jídlu a pití?”

Hiroko se zatvářila překvapeně a Pelorat zopakoval Blissinu otázku květnatější galaxštinou ze středního období Říše. Hiroko si v rozpacích zakryla rukou ústa a půvabně poklekla. “Prosím za odpuštění, ctihodná paní,” omlouvala se. Nevzpomněla jsem sobě potřeb dítka, neb tvých. Podivnost příhody této příliš mě zaujala. Uctila bys – vy všichni jako hosté – svou přítomností náš refektář a ranní krmí sobě libovala? – Můžem vám nabídnouti roh pohostinnosti naší?”

Bliss se usmála: “Je to od vás velice laskavé,” mluvila pomalu a pečlivě vyslovovala každé slovo, doufajíc, že budou srozumitelnější.

“S ohledem k dítěti bude lépe, když nás pohostíš jenom ty sama. Není navyklá být pohromadě takovou spoustou lidí a bylo by jí to nepříjemné.”

Hiroko se postavila: “Tvé přání vyplněno bude.” Bez spěchu je vedla přes trávník. Ostatní Alfané se přišourali blíž. Jejich pozornost přitahovalo zejména oblečení návštěvníků. Muž, který kráčel po Trevizově boku, se tázavě dotkl prstem jeho lehoučké bundy. Trevize se z ní vysvlékl podal mu ji.

“Na,” řekl, “prohlédni si ji. Ale vrátit!” Potom požádal Hiroko: “Slečno Hiroko, dohlédněte, ať ji vrátí.”

“Jistotně ji do vašich ctěných rukou vrátiti ráčí, ctihodný pane,” vážně pokývala hlavou.

Trevize se usmál a pokračoval v chůzi. V mírném teplém vánku se cítil pohodlněji bez bundy.

Ve svém okolí nezpozoroval nikoho, kdo by byl ozbrojen, Trevizovi připadalo zajímavé, že obyvatelé vůbec neprojevovali rozpaky nebo strach před jeho zbraněmi. Dokonce se ně ani nezajímali. Možná, že zbraně vůbec neznali. Podle toho, co Trevize zatím viděl, byla Alfa světem beze stopy po násilí. Jedna žena rychle předešla o pár kroků Bliss. Obrátila se a důkladně si prohlížela její blůzu. “Ráčíte prsa míti, ctihodná paní?”

A jako by se nemohla dočkat odpovědi, oběma rukama se lehce dotkla Blissiny hrudi.

Bliss se usmála a řekla: “Jak jste ráčila objeviti, mám. Snad nejsou tak libě tvarovaná jako vaše, ale to není grunt, proč je ukryté nosím. Na našem světě jest nemravným choditi s prsy odkrytými.”

Po straně zašeptala Peloratovi: “Tak jak jsem si poradila s klasickou galaxštinou?”

“Hezky jsi to pověděla, Bliss,” pochválil ji Pelorat. Jídelna byla rozlehlá. Stály v ní dlouhé stoly s lavicemi po obou stranách. Alfané si zjevně potrpěli na jídlo ve společných jídelnách.

Trevize hryzalo svědomí. Blissina žádost o soukromí to místo vyhradila pouze pro pět lidí a vypudila většinu Alfanů do vyhnanství za dveře. Malá část se jich přece jen venku postavila v uctivé vzdálenosti od oken, jimiž byly pouhé spáry ve zdi, ničím nezakryté, snad aby mohli Alfané sledovat, jak jedí cizinci.

Bezděčně začal uvažovat, co nastane, když začne pršet. Padá určitě jen lehký a drobný déšť, a to ještě pouze tehdy, když je potřeba.

Během přepršky, dokud není zem zavlažena, nevane určitě silný vítr.

Alfané jistě vědí, kdy déšť přijde a jsou na něj připraveni, představoval si Trevize. Z okna, proti kterému seděl, byl výhled na moře. Trevizovi se zazdálo, že daleko na obzoru spatřil hradbu mraků podobných těm, které zaplňovaly téměř celé nebe s výjimkou tohoto malého kousku ráje.

Řízené počasí má své výhody.

Konečně byli obslouženi mladou ženou na tanečnických nožkách.

Nikdo se jich neptal, co si přejí. Byla jim podána malá sklenice mléka, větší sklenka grepového džusu a ještě větší pohár vody.

Všichni stolující dostali dvě velká sázená vejce se dvěma proužky bílého sýra po stranách. Každý měl také velký tác s rybou pečenou na roštu a smaženými brambůrky, spočívajícími na svěžích zelených listech hlávkového salátu.

Bliss ohromeně hleděla na množství jídla před sebou a byla zcela jasně v rozpacích, s čím začít. Falloma takové problémy neměla.

Žíznivě vypila sklenku džusu a s očividným potěšením se pustila do ryby s bramborem. Chystala se jíst rukama, ale Bliss zvedla velkou lžíci s pocínovaným okrajem (mohla zároveň sloužit jako vidlička) a podala ji Fallomě.

Pelorat se spokojeně usmál a hned se dal do vajíčka. Trevize s poznámkou: “Tak si připomeneme, jak chutná vejce,” se k nim přidal.

Hiroko v euforii, jak ostatním chutná (dokonce i Bliss konečně začala jíst s nezakrývanou chutí, na jídlo úplně zapomněla a zeptala se: “Je to šmakovné?”

“To opravdu šmakovné je,” zazněl trochu zdušeně Trevizův hlas. “Určitě na tomhle ostrově není nedostatek potravin. Nebo jste nám ze slušnosti podali víc jídla, než je zvykem?”

Hiroko poslouchala s upřeným pohledem a zdálo se, že pochopila obsah, neboť odpověděla: “Ne, ne, ctihodný pane. Naše zem úrodná jest, moře štědré. Naše kachny vejce dávají a kozy mléko a sýr.

Zeliny také máme. Zatím naše moře rybami oplývající jest v druzích rozličných a v počtu nezměrném. Celé císařství z našeho stolu jísti by mohlo, a přec ryb z moří neubylo by.”

Trevize se zdrženlivě usmál. Bylo jasné, že mladá Alfanka nemá ani ponětí o skutečné velikosti Galaxie.

“Nazvali jste tento ostrov Nová Země, Hiroko. Kde by tedy mohla být Stará Země?” zeptal se Trevize.

Podívala se na něj udiveně: “Stará Země, díš? Žádám tě uctivě o prominutí, dobrotivý pane. Tvá slova mé chápání netrefují.

Trevize si odkašlal: “Než jste přišli na Novou Zemi, musel žít váš národ někde jinde. Kde je to ‘jinde’, odkud pocházíte?”

“O tom ničeho známo mi není, dobrotivý pane,” odpověděla s ustaranou vážností. “Tato země mou otčinou jest všechen život můj a mé máti a její máti přede mnou; a nad pochybu vší i jejich pramáti a prapramáti před nimi. O jiné zemi potuchy žádné nemám.”

“Ale,” Trevize začal jemně argumentovat,” mluvíte o této planetě jako o Nové Zemi. Proč jí tak říkáte?”

“Protož, milostivý pane,” odpověděla stejně jemně, “neb je tak zvaná od dob, kam lidská paměť sahá, a ne opačně.”

“Ale tohle je Nová Země, a proto později založená Země. Musí tudíž existovat nějaká Stará Země, předcházející Země, z níž jste odvodili název své planety. Každé ráno přichází nový den, a to znamená, že před ním byl nějaký starý den. Nechápeš, že to musí být stejně?”

“Ne, milostivý pane. Jen jméno naší země známo mi jest. Ničeho jiného známo mi není, ani tvoje odvozování chápati nestačím.

Ježto velmi blízko zní jak něco, jež my zoveme žvanící šalebnou logikou. Prosím, rač se neuraziti.”

A Trevize potřásl hlavou a cítil, že byl poražen. Trevize se nahnul k Peloratovi a zašeptal: “Kamkoli přijedeme, cokoli uděláme, stejně nezískáme žádné informace.”

“Víme přece, kde je Země, tak co na tom záleží?” Pelorat sotva znatelně pohyboval rty.

“Ale já se chci o Zemi něco dozvědět.”

“Hiroko je velmi mladá. Těžko můžeš očekávat, že bude spolehlivým zdrojem informací.”

Trevize se zamyslel a přikývl. “Máš pravdu, Janove.” Obrátil se na Hiroko a řekl: “Slečno Hiroko, vůbec jste se nás nezeptala, proč jsme tady, ve vaši zemi.”

Hiroko sklopila oči a řekla: “Špatný mrav jistotně soudil by, zvídala-li bych, prve nežli všichni napojeni, najedeni a odpočati jste, dobrotivý pane.”

“Ale my už jsme dojedli nebo téměř dojedli a dopili, odpočinutí jsme, takže vám povím, proč jsme tady. Můj přítel doktor Pelorat je učenec a vědec. Je to mytolog. Víte, co to znamená?”

“To není mi známo, ctihodný pane.”

“Studuje staré pověsti, jak jsou tradovány na různých světech.

Starým pověstem se také říká legendy nebo mýty a o ně se doktor Pelorat zajímá. Jsou na Nové Zemi učenci, kteří znají vaše staré pověsti?”

Hiroko zamyšlením trochu svraštila čelo. “V záležitostech těchto já sama zběhlá nejsem. Avšak staršina v těchto končinách žije, jenž o dnech zašlých rád mluvívá. Kdež tyto příběhy zvěděti mohl, známo mi není, a o sobě myslím, že představy své ze vzduchu vymysliti musel nebo někoho jiného slyšel, jenž sám tyto smyšleniny spřádal. To příběhové jistotně jsou, jakým druh tvůj naslouchal by.

Avšak nelze tehdy jistu býti věcmi těmi, jež libozvučně znějí. Často sobě tak o tom přemyšluji,” rozhlédla se nalevo a napravo, jako by se chtěla přesvědčit, že ji nikdo nemůže slyšet, “kmet nic jinačího není než drndal, i když mnozí sluchu mu ochotně dopřávají.”

Trevize přikývl: “Právě drndání si přejeme slyšet. Bylo by možné vzít mého přítele k tomu kmetovi…”

“Monolej jméno jeho jest.”

“…tedy Monolej. A myslíš, že by byl Monolej ochotný povídat si s mým přítelem?”

“On? Ochoten povídati?” řekla Hiroko pohrdavě. “Spíše ptáti se musíš, zda-li někdy ustane povídati. Muž je to jen, a protož mluviti, jestliže dovoleno mu, bude bez ustání až do kuropění. Nerač se urazit, milostivý pane.”

“Není se proč urážet. Mohla bys teď mého přítele zavést k Monolejovi?”

“To každý a kdykoli udělat může. Kmet vždy doma přebývá a vždy posluchače uvítati ochoten jest.”

“A snad by se mohla najít nějaká ochotná starší žena, která by poseděla s madam Bliss. Musí se starat o dítě, a proto se tady nebude mít čas porozhlédnout. Určitě by ji potěšila nějaká společnice, neboť – jak jistě víš – ženy rády…”

“Drndají?” doplnila ho pobaveně Hiroko. “Proč toto muži tvrdívají, vždyť často se osvědčuje, že sami vždy větší tlučhubové jsou.

Když z rybolovu se vracívají, jeden nad druhým se herštelují při výmyslích o úlovkách svých. Žáden všímati si řečí jejich nebude, ni věřiti jim, leč darmo, ničeho je nezastaví. – Jednu přítelkyni své máti, již právě za oknem vidím, žádati budu, by s madam Bliss ve společnost vešla, avšak nejprv přítele tvého ctihodného doktora k Monolejovi doprovoditi nechám, jestli přítel tvůj stejně tak dychtivě poslouchati bude, jako Monolej dychtí rozváděti příběhy své, pak se stěží živí rozejdou. Strpíte okamžik mé nepřítomnosti, prosím?”

Když odešla, Trevize se obrátil na Pelorata a řekl: “Poslyš, vytáhni z toho staříka, co budeš moci, a ty, Bliss, zjisti, co ti poví ten, kdo bude s tebou. Potřebujeme se dozvědět jakékoli zprávy o Zemi.”

“A ty?” zeptala se Bliss. “Co budeš dělat ty?”

“Zůstanu s Hiroko a pokusím se zajistit třetí zdroj informací.”

Bliss se usmála: “No jistě. Pel bude se staříkem; já se stařenkou.

A ty budeš nucen zůstat s tou slušivě neoděnou dívkou. Vypadá to jako rozumná dělba práce.”

“Náhodou, Bliss, to rozumné je.”

“Nezdá se ti, že je trochu smutné, když má takhle vypadat rozumná dělba práce?”

“Ne, proč? Mělo by?”

“To je fakt, proč vlastně?”

Hiroko se vrátila a znovu se posadila. “Vše zařízeno jest. Ctihodný doktor Pelorat k Monolejovi doprovozen bude, madam Bliss i schovanka její společnost míti budou. Mohu si tedy, dobrotivý pane Trevizi vyhradit potěšení hovoru s vámi, třeba by to Stará Země byla, o které tolik…”

“Drndáš?” zeptal se Trevize.

“Nikoli,” Hiroko se zasmála. “Alebrž právo máš žehrati na mě.

Málo uctivosti prokázala jsem tobě při zodpovídání otázek tvých o věcech těchto. Podejmu se vše k napravení přivést.”

Trevize se obrátil k Peloratovi. “Podejmu?”

“Bude se snažit,” tiše mu přetlumočil Pelorat.

“Slečno Hiroko, nepřipadá mi, že byste byla neuctivá, ale jestli vám to udělá radost, rád si s vámi popovídám,” blahosklonně řekl Trevize.

“Laskavě pán hovoří. Děkuji vám uctivě,” odvětila Hiroko a stoupla si.

Trevize se také postavil. “Bliss,” řekl, “dohlédni, aby byl Pelorat v bezpečí.”

“Buď bez obav. A co se týká tebe, máš…” pokývla hlavou směrem k pouzdrům se zbraněmi.

“Nemyslím, že je budu potřebovat,” odvětil rozpačitě Trevize.

Vyšel za Hiroko z jídelny. Slunce stálo vysoko na obzoru a teplota nadále stoupala. Ve vzduchu visela vůně cizího světa. Trevize si připomněl, že na Comporellonu byla vůně nezřetelná, na Auroře trochu zatuchlá a na Solarii velmi příjemná. (Na Melpomenii byli ve skafandrech a v nich je cítit jedině pach vlastního těla.) V každém případě ta vůně zmizela po několika hodinách, když se zadaptovaly čichové receptory.

Na Alfě bylo cítit příjemné aróma trávy prohřívané sluncem a Trevize trochu zlobilo pomyšlení, že i to brzy zmizí.

Blížili se k malému stavení. Zdálo se že je ze světle růžového sádrovce.

“Toto,” řekla Hiroko, “jest můj dům. Patříval mladší sestře mé matky.”

Vešla a pokynula Trevizovi, aby vstoupil. Trevize si všiml, když procházel, že jsou dveře dokořán, respektive že tam žádné nejsou.

Trevize se zeptal: “Co děláte, když prší?”

“Jsme na to přichystáni. Za dva dny, dneškem počínaje, pršeti bude tři hodiny před kuropěním, kdy nejchladněji jest a kdy déšť půdu nejúčinněji svlaží. Tehdy starostí mou jen bude závěs tento, jenž těžký a zároveň vodě neprodyšný jest, zatáhnouti napříč dveří.”

Při řeči zatáhla závěs. Byl vyroben z látky, která připomínala tlustou plachtovinu.

“Nynčko nechť na místě spočívá,” pokračovala v řeči. “Všem ostatním jasno hned bude, že uvnitř jsouc, rušena býti nechci, ježto spánku se oddávám neb záležitostmi neodkladnými sebe zaneprazdňuji.”

“Nezdá se mi, že by závěs zajišťoval příliš soukromí.”

“Proč by tomu nemělo tak býti? Hled, vchod opatřen závorou jest.”

“Ale každý ji může odsunout.”

“Na vzdoru přání domu pána?” zhrozila se Hiroko. “Toť mravy prováděné v světě tvém? Toť mravy barbarské.”

Trevize se zazubil: “Jenom se ptám.”

Zavedla ho do druhé místnosti a posadila do čalouněného křesla.

Přestože místnosti nebyly určeny výhradně k přespávání nebo pro potřebu soukromí, svou prázdnotou a podobností s kukaněmi vyvolávaly pocit blízký klaustrofobii. Okna měly maličká a vysoko u stropu, ale světlo jemně rozptylovaly na stěnách připevněné a do vzoru pečlivě sestavené proužky zrcadel. Štěrbinami v podlaze slabě proudil chladivý vzduch. Trevize neviděl nic, co by připomínalo umělé osvětlení, a uvažoval, jestli Alfané musí vstávat za úsvitu a chodit spát se západem slunce.

Právě se chystal zeptat, když se ozvala Hiroko: “Jest madam Bliss družkou tvojí?”

Trevize opatrně odvětil: “Myslíš tím, jestli je moje milenka?”

Hiroko se zarděla. “Zaříkám tebe, ber regule zdvořilého rozhovoru v ohled, ale v pravdě myslila jsem libosti tělesné.”

“Ne, ona je družkou mého učeného přítele.”

“Ale vždyť mladší jsi a spanilejší.”

“Tedy, děkuji ti za tvůj názor, ale Bliss si to nemyslí. Má doktora Pelorata mnohem radši než mě.”

“Velké překvapení jest to pro mě. On se děliti nebude?”

“Neptal jsem se ho, ale krk bych za to dal, že ne. A ani bych o to nestál.”

Hiroko chápavě pokývala hlavou. “Gruntu rozumím tvému, to pro sedinu její.”

“Její sedinu?”

“Vždyť známa jest ti. Tato.” A poplácala si svou půvabnou zadinku.

“Ach, tohle! Rozumím. Ano, Bliss je opravdu bohatě obdařena v oblasti pánve…” Ve vzduchu naznačil rukama křivku boků, mrkl a Hiroko se zasmála.

“Nicméně spousta chlapů má ráda takové bohaté proporce.”

“Tomu uvěřiti stěží mohu. Jistotně druhem obžerství nějakým by bylo přáti sobě hojnosti, kde střídmosti se sluší. Svědčilo by lahodněji oku tvému, kdyby prsa má zduřelá a povislá byla, s bradavkami lehlými na teřichu? Věru, takové spatřila jsem, a přece kolem nich muže hemžiti se neviděla. Ženy takto nešťastně postižené nutně své netvornosti zakrývati musí – tak jest tomu u madam Bliss.”

“Taková nadměrnost by mě také nepřitahovala, ale vím jistě, že si Bliss nezahaluje prsa kvůli nějakým vadám na kráse.”

“Nejsou, rci, tvary mé oku tvému libé?”

“No to bych musel být blázen. Jsi krásná.”

“A jakéž libosti na korábu svém chováš, jak od světa k světu poletuješ, když madam Bliss odpírána tobě jest?”

“Žádné, Hiroko. S tím se nedá nic dělat. Občas na libosti myslím, a to přináší určité svízele, ale my, kdo cestujeme vesmírem, velice dobře víme, že jsou doby, kdy se bez toho člověk musí obejít.

Vynahrazujeme si to jindy.”

“Jestliž to svízel, zdaliž odstraněn býti může?”

“Pociťuji mnohem víc svízelí, když se o tom bavíme. Myslím, že by bylo nezdvořilé, kdybych navrhl, jak problém odstranit.”

“Bylo by proti dobrému mravu, kdybych já způsob předestřela?”

“To závisí na povaze tvého návrhu.”

“Já káži pánu, bychom oblažiti sebe vzájemně hleděli.”

“Přivedla jsi mě sem, Hiroko, pro případ, že by k něčemu takovému došlo?”

Hiroko se příjemně usmála. “Ano. Jsem k tomu povinována dobrým mravem hostitelky a jest to také přáním mým.”

“Jestli je tomu opravdu tak, připouštím, že naše přání se shodují.

Vlastně bych ti v tomhle velice rád vyhověl. Budu… ehm… podejmu se dělati nám vzájemně libosti všelijaké.”

KAPITOLA 18

HUDEBNÍ SLAVNOST

78.

Oběd byl ve stejné jídelně jako snídaně. Místnost byla plná Alfanů, kteří halasně a vřele uvítali Trevize a Pelorata. Bliss s Fallomou jedly zvlášť, téměř v soukromí malého přístěnku.

Podávaly se různé druhy ryb společně s polévkou. V ní plavaly kousky masa, které mohly dost dobře být vařené kůzlečí. Na stolech byly bochníky chleba připravené ke krájení, máslo a džem na namazání.

Po chlebu přišla na řadu velká hlavička salátu s rozložitými listy. Přestože kolovaly ovocné džusy ve zdánlivě bezedných džbánech, bylo cítit, že chybí nějaký dezert. Oba muži Nadace byli vydatnou snídaní donuceni ke střídmosti, ale všichni ostatní si dopřávali jídla podle chuti.

“Jak to dělají, že netloustnou?” podivoval se potichu Pelorat.

Trevize pokrčil rameny: “Asi mají dost pohybu při práci.” Bylo zřejmé, že jsou ve společnosti, kde nebyla pravidla stolování nijak zvlášť ceněna. Křik, smích a rány hrubých, očividně nerozbitných hrnků o stoly, to vše se slévalo do jediné zmatečné vřavy, rozléhající se místností. Ženy byly stejně hlučné jako muži, lišily se pouze výškou hlasu. Pelorat trpěl, ale Trevize, který teď (alespoň dočasně) nepociťoval ani památku po svízelích, o nichž se zmiňoval Hiroko, byl uvolněný a v dobré náladě.

Řekl: “Vlastně to má své přednosti. Zdá se, že to jsou lidi, kteří se radují ze života a mají málo starostí. Počasí je takové, jaké si udělají, a jídla nepředstavitelná hojnost. Žijí ve zlatém věku, který jednoduše neustále pokračuje.”

Musel napínat hlasivky, aby přehlušil všeobecné rámusení, a Pelorat mu křikem odpovídal: “Ale je tu takový hluk!”

“Jsou na to zvyklí!”

“Nechápu, jak se v tom randálu domluví!”

Se dvěma muži Nadace žádná diskuse nebyla. Podivný přízvuk, starobylá gramatika a stavba vět alfanského jazyka tomu všemu, vyslovovanému s náležitým zesílením, se nedalo vůbec rozumět. Pro Nadačany to bylo, jako by naslouchali zvukům vyděšeného osazenstva zoologické zahrady. Po obědě se sešli s Bliss v malém stavení, které, jak Trevize zjistil, se dost málo lišilo od Hiročina domu a které jim bylo přiděleno na dobu pobytu jako domov. Fallomě se – podle Bliss – nesmírně ulevilo, že může být konečně sama. Zalezla si do druhé místnosti a snažila se trochu si zdřímnout. Pelorat se nejistě podíval na otvor dveří. “Tady je tak málo soukromí, jak si můžeme promluvit?”

“Ubezpečuji tě,” kývl Trevize ke dveřím, “že jakmile zatáhneš tu plachtu přes dveře, nikdo nás nebude rušit. Plachta je přehradí s veškerou silou nepsaného společenského zvyku.”

Pelorat sklouzl pohledem po vysokých otevřených oknech.

“Mohou nás slyšet.”

“Nemusíme křičet. Alfané nás špehovat nebudou. Dokonce i ráno, když stáli před okny jídelny, zůstávali v uctivé vzdálenosti.”

Bliss zahrozila ukazovákem: “Ty ses ale dozvěděl věcí o zvycích Alfanů během té doby, cos byl s tou malinkou hodnou Hiroko, a získal jsi nějakou důvěru v jejich ohledu-plnost vůči soukromí. Co to?”

“Jestli cítíš, že dendrity v mém mozku prodělaly změnu k lepšímu, a dokážeš uhodnout důvod, tak tě jenom žádám, nech mou hlavu na pokoji.”

“Víš velice dobře, že Gaia do tvého vědomí nezasáhne za žádných okolností s výjimkou životních krizí, a víš také proč. Ale přece nejsem mentálně slepá. Cítím na kilometry, co se stalo. Je tohle tvým neměnným zvykem při vesmírných cestách, ty můj libidinózní příteli?”

“Libidinózní? Nepřeháněj, Bliss. Dvakrát na celé cestě. Dvakrát!”

“Byli jsme pouze na dvou světech, kde se vyskytovaly ženský.

Dva a dvě. A to jsme byli na každém jenom pár hodin.”

“Dobře víš, že jsem na Comporellonu neměl na vybranou.”

“To je fakt. Pamatuju si, jak vypadala.” Bliss se na pár okamžiků bezuzdně rozesmála. Potom dodala: “Ale přece jen si nemyslím, že by tě Hiroko uvěznila ve svém drtivém stisku, nebo že by vnutila svou neodolatelnou vůli tvému odporujícímu tělu.”

“Ovšemže ne. Byl jsem docela svolný. Ale přesto to byl její návrh.”

Peloratovi zazněl v hlase nepatrný nádech závisti: “Stává se ti to pořád, Golane?”

“Samozřejmě, že jo, Pele,” posmívala se Bliss ironicky dál.

“Žádná žena mu nedokáže odolat.”

“Kéž by,” povzdechl si Trevize, “jenže ono to tak není. A jsem docela rád – chci ve svém životě dělat i jiné věci. Ale stejně, v tomhle případě jsem byl neodolatelný. Nakonec jsme první lidé z jiného světa, které Hiroko viděla, nebo – jak se zdá – které kdy viděl i ten nejstarší pamětník na Alfě.

Z řečí, které jí uklouzly, a z náhodných poznámek jsem si dal dohromady, že má o mně takovou vzrušující představu, bych se měl od Alfanů lišit buď tělesně, nebo svou technikou. Chuděra. Asi byla zklamaná.”

“Jóóó?” vyrazila Bliss. “A ty?”

“Ne,” odpověděl Trevize. “Byl jsem na spoustě světů a získal jsem jisté zkušenosti. A zjistil jsem, že lidi jsou lidi a sex je sex, ať člověk přijde kamkoli. A pokud v tom jsou nějaké znatelné rozdíly, pak jsou jednak triviální a jednak nepříjemné. Těch voňavek, ke kterým jsem čichal! Pamatuji na jedno děvče, co prostě nemohlo, dokud jí k tomu na plné pecky nehrála hudba. Tedy muzika složená ze zoufalého vřeštění. Takže ona pouštěla hudbu, no a potom jsem nemohl zase já. Ujišťuji vás – když jde v sexu o klasiku, jsem spokojen.”

“Když se zmiňuješ o hudbě,” řekla Bliss “po večeři jsme zváni na hudební soaré. Jde patrně o velmi oficiální záležitost konanou na naši počest. Zdá se, že Alfané jsou na svou hudbu velice hrdí.”

Trevize našpulil rty: “Jejich hrdost tu hudbu našim uším těžko zpříjemní.”

“Poslouchej mě přece,” řekla Bliss. “Domníván se, že se pyšní dokonalou hrou na staré nástroje. Velmi staré nástroje. Přes ně bychom se mohli dozvědět nějaké informace o Zemi.”

Trevize vykulil oči. “Zajímavý nápad. To mi připomíná, že vy už nějaké informace možná máte. Janove, viděl jsi toho staříka, o kterém nám vyprávěla Hiroko?”

“Jistě,” přisvědčil Pelorat. “Byl jsem s ním tři hodiny a Hiroko nepřeháněla. Měl opravdový monolog, a když jsem odcházel na oběd, pověsil se na mně a nenechal mně jít, dokud jsem mu neslíbil, že se vrátím hned, jak budu moci, abych si ho ještě trochu poslechl.

“A povídal něco zajímavého?”

“No, tvrdil – stejně jako všichni ostatní -, že Země je důkladně a vražedně radioaktivní; že předkové Alfanů odešli poslední a že kdyby neodletěli, zemřeli by. -Golane, mluvil o tom tak sugestivně, že jsem mu nakonec uvěřil. Jsem přesvědčen, že Země je mrtvá a že celé naše pátrání bude nakonec k ničemu.”

79.

Trevize si v křesle poposedl a upřeně se zadíval na Pelorata, skrčeného na úzkém lehátku. Bliss se zvedla z místa vedle Pelorata a přejela pohledem z jednoho na druhého, Konečně Trevize prolomil ticho: “Rozhodnutí, zda naše pátrání bude k ničemu, nebo ne, nech, Janove, na mně. Pověz mi, co všechno ti ten dědula napovídal – ale stručně, prosím tě.”

Pelorat spustil: “Dělal jsem si, když Monolej mluvil, poznámky.

Podpořilo to mou vědeckou prestiž, ale nemusím se do nich dívat.

Jeho řeč byla proud myšlenek. Každá věc, kterou řekl, mu připomněla něco jiného; jenže já strávil usilovným tříděním informací při pátrání po důležitém u významném celý život, takže schopnost zestručňovat dlouhé a nesouvislé ústní projevy je mi teď druhou přirozeností,” “Jo, do něčeho přesně stejně dlouhého a nesouvislého. K věci, drahý Janove,” popíchl ho mírně Trevize.

Pelorat si rozpačitě odkašlal. “Ano, jistě, starouši. Pokusím se z toho udělat ucelenou a chronologicky seřazenou pověst. Země byla původním domovem lidstva, miliónů živočišných a rostlinných druhů.

Stále, po celou dobu, nesčetně let, než byla vyvinuta hyperprostorová doprava. Potom byly založeny Intermitentní světy. Ty se odtrhly od Země, rozvinuly svou vlastní kultury a začaly opovrhovat a utiskovat svou mateřskou planetu .”

Po pár stoletích útlaku Země znovu nabyla svobody, ačkoli Monolej nijak neupřesnil, jak k tomu došlo, a já jsem se ho bál zeptat – i kdyby se mi naskytla příležitost ho přerušit, což se mi nenaskytla -, protože by ho to stejně přivedlo k novým odbočkám. Zmínil se o epickém hrdinovi, který se jmenuje Elijáš Baley. Ale všechny zkazky o něm tak připomínaly ten běžný zvyk připisovat jedné postavě činy mnoha generací, že téměř nemělo smysl pokoušet se…”

Bliss řekla: “Ano, můj milý Pele, tyhle potíže chápeme.”

Pelorat opět zastavil stavidla své výmluvnosti a zamyslel se: “No jistě. Omlouvám se. Země dala podnět k vyslání osídlovatelů druhé vlny, kteří založili podle nových představ mnoho dalších světů.

Nová skupina osídlovatelů prokázala větší životaschopnost než Intermitentní.

Dokázali je předstihnout a překonat; nakonec vybudovali Galaktickou Říši. Během série válek mezi osídlenci druhé vlny a Intermitentními – tedy, on je označil jako ‚konflikty’ a mluvil o nich velice opatrně – se Země stala radioaktivní.”

Trevize se znatelnou rozmrzelostí poznamenal: “To je směšné, Janove. Jak se může nějaký svět stát radioaktivním! Každá planeta má od okamžiku svého vzniku určitou velice slabou radioaktivitu a ta se pomalu zmenšuje. Planeta se nestává radioaktivní.”

Pelorat pokrčil rameny. “Opakuji jen to, co mi vyprávěl. A on vyprávěl pouze to, co sám slyšel od někoho, kdo mu řekl zas jen to, co zase slyšel on – a tak dál. Je to historie v lidové slovesnosti vyprávěná a předávaná po generace. A kdo ví, jaké nepřesnosti a odchylky při každém převyprávění mohly vzniknout.”

“To chápu, ale copak nemají žádné knihy, dokumenty, prehistorické materiály, které by ten příběh zachycovaly v dřívější době a které by nám poskytly něco přesnějšího než ty současné báje?”

“Na tohle jsem se zeptal a odpověď zněla ‚ne’. Tvrdil vyhýbavě, že ve starověku takové knihy měli, ale ty se před dávnou dobou ztratily, ale on že vypravuje to, co se v nich psalo.”

“Ano, pořádně pozměněné. Je to stále stejná písnička. Na každém světě, kam přiletíme, se záznamy o Zemi tak či onak ztratily. – A jak vysvětloval vznik radioaktivity na Zemi?”

“Nijak. Neuvedl žádné podrobnosti. Jednou sice prohlásil, že to byla vina Intermitentních, ale pak mi došlo, že pro lidi ze Země byli Intermitentní démonem odpovědným za všechna neštěstí. Radioaktivita…”

V tom ho zarazil zvučný hlas. “Bliss, já jsem Intermitentní?”

Falloma stála v uzoučkých dveřích spojujících obě místnosti, vlasy rozcuchané, noční košili (původně určenou pro mnohem plnější postavu Bliss) sesmeknutou na jedné straně z ramena a odhalující drobné, nevyzrálé ňadro.

Bliss řekla: “Báli jsme se zvědavců zvenku a zapomněli, že máme jednoho uvnitř. – Fallomo, proč říkáš takové věci?”

Vstala a šla k děvčeti.

Falloma odpověděla: “Nemám to, co mají oni,” ukázala na oba muže, “ani to, co máš ty, Bliss. Jsem jiná. Je to tím, že jsem Intermitentní?”

“Jsi, Fallomo,” pronesla Bliss tišivě, “ale malé odlišnosti nejsou důležité. Vrať se do postele.”

Falloma se podvolila; tak jako vždy, když si Bliss podmanila její vědomí. Otočila se a zeptala: “Jsem démon? Co je to ‚démon’?”

Bliss řekla přes rameno: “Počkejte chviličku. Hned jsem zpátky.”

Vrátila se za pět minut, pokyvujíc hlavou. “Teď bude spát, dokud ji nevzbudím. Asi jsem to měla udělat už předtím, jenže jakékoli změny vědomí musí být opodstatněny nezbytností.” Omluvně dodala: “Nemohu ji nechat dumat nad rozdíly mezi jejím a naším pohlavním ústrojím.”

“Jednou se stejně bude muset dozvědět, že je hermafrodit,” řekl Pelorat.

“Jednou,” namítla Bliss, “ale ne teď. Vyprávěj dál, Pele.”

“Jo,” přikývl Trevize, “než nás zase něco vyruší.”

“Takže Země se stala radioaktivní – nebo alespoň její povrch.

Tenkrát byla Země nesmírně přelidněná. Lidé byli soustředěni ve velkých městech, která byla z větší části v podzemí…”

“Tak,” skočil mu do řeči Trevize. “Takhle to jistě nebylo. Určitě jde o projev místního patriotismu, glorifikující zlatý věk planety. A podrobnosti jsou jednoduše pozměněným popisem Trantoru v době jeho rozkvětu, když byl hlavním říšským sídlem Galaktické soustavy světů.”

Pelorat s malou odmlkou spustil: “Hele, Golane, nemusíš mě poučovat o mém oboru, My mytologové moc dobře víme, že v mýtech a legendách jsou obsaženy opisy, mravní ponaučení, poznatky z přírody a stovky dalších zavádějících vlivů. Děláme, co můžeme, abychom je oddělili a dostali se k něčemu, na čem by mohlo být zrnko pravdy. V podstatě se tytéž postupy musí použít i u těch nejserióznějších vyprávění, protože nikdo nenapíše jasnou a čistou pravdu – jestli se dá vůbec říci, že nějaká taková pravda existuje. Teď víceméně opakuji, co mi vyprávěl Monolej, ačkoli předpokládám, že i já přidávám své vlastní nepřesnosti a odchylky, i když se tomu bráním zuby nehty.”

“Dobře, dobře,” řekl Trevize. “Pokračuj, Janove. Nechtěl jsem tě urazit.”

“Neurazil jsem se. Když se postupně začala radioaktivitu zvyšovat, obrovská města – předpokládejme, že taková byla, se rozpadala a zmenšovala, až se počet obyvatel snížil nu pouhý zlomek původního stavu. Lidé se shromaždovali do míst, která byla poměrně málo radioaktivní.

Nízké početné stavy lidí se udržovaly přísným řízením porodnosti a euthanasii lidí starších šedesáti let.”

“Hrůza!” zvolala rozhorleně Bliss.

“Nepochybně,” přitakal Pelorat, “ale podle Monoleje k tomu docházelo a mohlo by to tak být, neboť to neříká o pozemšťanech nic dobrého a je nepravděpodobné, že by si vymýšleli tak nelichotivou lež. Pozemšťany, které nejdříve utlačovali a utiskovali Intermitentní, nyní úplně stejně utlačovala a utiskovala Říše, ačkoli by se mohlo jednat i o přehnanou sebelítost, což je velice svůdný pocit. Jsou případy…”

“Jo, jo, Pelorate, někdy jindy. Prosím tě, pokračuj o Zemi.”

“Pardon. Říše v záchvatu velkorysosti přislíbila dovážet neradioaktivní půdu a odvážet zamořenou. Není třeba předesílat, že to byl obrovský úkol, který se Říši začal brzo zajídat, zvlášť jestli tohle období – pokud je můj odhad správný – zapadalo do doby pádu Kandara V. Tehdy měla Říše starostí mnohem víc než pouze ty se Zemí.

Radioaktivita stále rostla, obyvatelstva ubývalo, až se nakonec Říše v dalším záchvatu velkorysosti nabídla, že přesídlí zbytek obyvatel na svůj nový svět – zkrátka na tenhle. V nějakém dřívějším období, jak se zdá, vyslaná expedice oživila oceán, takže když se připravovaly plány na přesídlení pozemšťanů, byla už na Alfě úplná kyslíková atmosféra, a tudíž i velice dobré možnosti obživy. Žádný jiný svět Galaktické Říše po této planetě netoužil, neboť všeobecně panuje přirozená nedůvěra k planetám obíhajícím okolo dvojhvězd.

Myslím, že v binárních systémech je tak málo vhodných planet, že i ty jsou odmítány na základě předpokladu, že s nimi musí být něco v nepořádku. Tohle je běžný způsob uvažování. Dobře jsou známy případy, kdy například…”

“Ty dobře známé případy až později, Janove,” zasáhl Trevize.

“Pokračuj o přesídlování.”

“Zbývalo ještě,” snažil se Pelorat mluvit rychleji, “připravit pevninskou základnu. Byla vyhledána nejmělčí část oceánu, z větší hloubky byly vyzdviženy sedimenty a dopraveny na vybrané místo, až byl nakonec vytvořen ostrov, Nová Země. Na něj byly navršeny balvany a korály vydobyté z hlubin a jeho půda oseta rostlinstvem, jehož kořeny pomohly zpevnit nově vytvořenou zem. Galaktická Říše si opět dala příliš velký úkol. Snad nejdříve plánovala vybudovat celé kontinenty, jenže než byl tento ostrov vytvořen, říšský záchvat velkorysosti pominul.

Říšské loďstvo sem přepravilo ten malý zbytek obyvatel Země, načež posbíralo své muže a stroje a už se nikdy nevrátilo. Pozemšťané žijící na Nové Zemi se ocitli v naprostém osamění.”

Trevize se zeptal: “Naprostém? Nezmínil se Monolej o někom z Galaxie, kdo by se sem dostal před námi?”

“Téměř naprosté,” opravil se Pelorat. “Není sem proč létat, i když na chvíli zapomeneme na nedůvěru k binárním systémům. Občas, s dlouhými přestávkami, sem nějaká ta loď zavítala, stejně jako my, ale nakonec vždy odletěla a nikdo se už nevrátil. A to je celé.”

“Zeptal ses Monoleje na polohu Země?”

“Samozřejmě, že jo. Nezná ji.”

“Jak může vědět tolik o její historii, aniž by věděl, kde leží?”

“Zeptal jsem se zcela konkrétně, Golane, jestli by hvězda, která není od Alfy vzdálenější než asi jeden parsek, mohla být sluncem, kolem kterého obíhá Země. Nevěděl, co je parsek, a tak jsem mu vysvětlil, že v astronomickém měřítku je to docela malá vzdálenost.

Odpověděl, že ať malá či velká, o poloze Země mu není nic známo a ani neví o nikom, komu by bylo, a že podle něj není správné snažit se ji najít. Povídal, že by jí mělo být dopřáno navěky plout vesmírem v pokoji.”

Trevize se zeptal: “A ty s ním souhlasíš?”

Pelorat zarmouceně potřásl hlavou. “Ne tak docela. Jenže on tvrdil, že při rychlosti, s jakou stoupala její radioaktivita, se musela stát naprosto neobyvatelnou hned po přesídlení. Teď prý určitě prudce hoři, takže se stejně nemůže nikdo přiblížit.”

“To je hloupost,” prohlásil pevně Trevize. “Planeta se nemůže stát radioaktivní, a i kdyby to šlo, nemůže se její radioaktivita zvyšovat.

Ta může jedině klesat.”

“Ale Monolej si je tím vším naprosto jistý. Hovořili jsme s tolika lidmi na různých světech a všichni se shodují v jednom, že Země je radioaktivní. Určitě nemá smysl pokračovat v cestě.”

80.

Trevize se zhluboka nadechl a pečlivě ovládaným hlasem pronesl: “Nesmysl, Janove. Tohle není pravda.”

“No, kamaráde, nesmíš věřit něčemu jen proto, že tomu věřit chceš,” řekl Pelorat.

“Moje přání s tím nemají co dělat. Svět za světem, všude byly záznamy o Zemi vymazány. Jaký by to mělo smysl, kdyby nebylo co skrývat; kdyby byla Země mrtvou radioaktivní planetou, ke které se nedá přiblížit?”

“Nevím, Golane.”

“Ale ano, víš. Když jsme přilétali k Melpomenii, říkal jsi, že radioaktivita může být druhou stranou mince. Znič záznamy, abys odstranil přesné informace, a podstrč zvěsti o radioaktivitě, aby ty informace nahradily. Oboje slouží k odrazení od všech pokusů hledat Zemi, a my se nesmíme nechat odradit.”

“Zdá se,” ozvala se Bliss, “že považuješ nejbližší hvězdu za slunce Země. K čemu tedy ty dohady o radioaktivitě? Co mohou změnit? Proč se k té hvězdě prostě nerozletíme a nepodíváme se, jestli tam Země je, a pokud ano, jaká je?”

“Protože ti na Zemi musí být svým způsobem mimořádně silní a já bych o nich a jejich světě, než tam přiletíme, radši něco nejdříve věděl. Za současných podmínek, kdy pro mě Země zůstává velkou neznámou, by byl přílet nebezpečný. Napadá mě, že vás nechám tady na Alfě a budu pokračovat k Zemi sám. Riskování jednoho života úplně stačí.”

“Ne, Golane,” ohradil se Pelorat rázně. “Bliss a dítě tady mohou počkat, ale já musím letět s tebou. Hledal jsem Zemi, ještě než ses narodil, a nemohu zůstat vpovzdálí, když je cíl tak blízko, ať už hrozí jakékoli nebezpečí.”

“Bliss a dítě tady čekat nebudou,” řekla Bliss. “Jsem Gaia a Gaia nás dokáže ochránit dokonce i před Zemí.”

“Snad máš pravdu,” zabručel zachmuřeně Trevize, “ale ani Gaia nedokázala při svém zakládání zabránit ztrátě nejstarších vzpomínek na roli Země.”

“To se stalo v dávné historii Gai, když ještě nebyla dostatečně organizovaná a vyspělá. Teď se věci mají jinak.”

“Doufám. – Nebo jsi získala dneska ráno nějaké informace o Zemi, které neznáme? Žádal jsem tě, abys vyzpovídala pár starších žen, které by se tu mohly naskytnout.”

“Udělala jsem to.”

“A co jsi zjistila?” zeptal se Trevize.

“O Zemi nic. V tom mají naprostou mezeru.”

“Pch.”

“Ale mají velice vyspělé biotechnologie.”

“Jo?”

“Vypěstovali a vyzkoušeli na tomhle malém ostrůvku spoustu odrůd rostlin a zvěře a ustavili vhodný rovnovážný ekosystém, stabilní a soběstačný, a to přesto, že začínali jen s několika málo druhy.

Kultivovali oceánskou flóru i faunu, která zde byla, když tu před pár tisíci lety přistáli, zvýšili její výživnou hodnotu a zlepšili chuť. Právě jejich biotechnologie udělaly z tohoto světa roh hojnosti. Mají také plány do budoucnosti.”

“Jaké plány?”

“Moc dobře vědí,” dala se do vysvětlování Bliss, “že za stávajících podmínek, kdy jsou vázáni na jediný kousíček souše na tomto světě, nemohou počítat s rozšířením svého působiště. Chtějí se však stát obojživelníky.”

“Čím?”

“Obojživelníky. Kromě plic chtějí mít i žábry. Představují si, že by mohli pod vodou pobývat značnou dobu, najít si mělčiny a vybudovat na mořském dně stavby. Když mi to oje informátorka líčila, úplně se rozzářila, ačkoli přiznává, že dosud zaznamenali jen drobný pokrok, jestli se vůbec nějakém dá mluvit, přestože Alfané sledují ten cíl již mnoho staletí.”

Trevize se zamyslel: “Řízení počasí a biotechnologie – to jsou dvě oblasti, ve kterých mohou být mnohem vyspělejší než my. Ty technologie by mě zajímaly.”

“Museli bychom najít specialisty,” řekla Bliss, “a ti by o tom nemuseli být ochotni mluvit.”

Trevize řekl: “Není to naším hlavním zájmem, ale Nadaci by se rozhodně vyplatilo, kdyby se pokusila od tohoto miniaturního světa poučit.”

“Řekl bych,” vstoupil do hovoru opět Pelorat,” že se nám na Terminu podařilo řízení počasí zvládnout docela slušně.”

“Řízení počasí zvládají na mnoha světech,” odfrkl Trevize, “jenže se vždycky jedná o celý svět. Tady Alfané řídí počasí na malé části svého světa a mají určitě techniku, která nám chybí. – Ještě něco, Bliss?”

“Společenská pozvání. Místní lidé si zřejmě potrpí na slavnosti – pořádají je, kdykoli se mohou utrhnout od práce nu polích nebo od rybaření. Dnes po večeři bude hudební večírek. Už jsem ti o něm říkala. Zítra bude během dne plážová oslava. Po okrajích celého ostrova se shromáždí všichni ti, kteří budou moci opustit práci, aby se radovali z vody a vzdali hold slunci, protože pozítří bude pršet. Ráno, ještě než se spustí déšť, se vrátí rybářské lodě a večer bude uspořádána slavnost potravy s ochutnáváním úlovku.”

Pelorat zaúpěl: “Už takhle je tu tolik jídla… Jak potom může vypadat jeho oslavování?”

“Počítám, že hlavním rysem slavnosti nebude množství, ale různorodost.

V každém případě jsme všichni čtyři zváni k účasti na všech oslavách, a zvlášť na dnešní hudební večírek.”

“Na ty starožitné nástroje?” zeptal se Trevize “Přesně tak.”

“Mimochodem, co je na nich starožitného? Primitivní počítače?”

“Ne, ne. V tom je právě ten vtip. Vůbec se nejedná o elektronickou hudbu, ale o mechanickou. Ženy mi to popisovaly. Třou struny, foukají do rour a buší na povrchy.”

“Doufám, že sis to vymyslela,” otřásl se Trevize zděšeně.

“Ne, ani náhodou. A dozvěděla jsem se, že tvoje Hiroko bude foukat na jednu z těch rour – zapomněla jsem její jméno -, a tak bys to měl být schopen přežít.”

“Pokud jde o mě,” zasnil se Pelorat, “strašně rád bych na slavnost šel. O primitivní hudbě toho vím hrozně málo a chtěl bych nějakou slyšet.” .

“Ona není žádná ‚moje Hiroko’,” řekl suše Trevize. “Myslíš, že je to stejný druh nástrojů, jaké se používaly na Zemi?”

“Tak jsem to pochopila,” kývla Bliss. “Alespoň ty Alfanky tvrdily, že byly vynalezeny dávno před tím, než sem přiletěli jejich předkové.”

“V tom případě,” rezignoval Trevize, “by se to tření, kníkání a bouchání, vzhledem k informacím, které by nám mohlo přinést, asi vyplatilo vyslechnout.”

81.

Kupodivu to byla Falloma, koho nejvíce nadchla předzvěst nadcházejícího hudebního večera. Společně s Bliss se vykoupaly v malém přístěnku za domkem. Byla v něm vana s tekoucí vodou, horkou a studenou (nebo spíše teplou a chladnou), umyvadlo a skříňka.

Všechno bezvadně čisté, připravené k použití, v pozdně odpoledním slunci dokonce dobře osvětlené a veselé.

Fallomu jako obvykle zaujala Blissina ňadra a Bliss se omezila na tvrzení (teď, když Falloma rozuměla galaxštině), že na jejím světě lidé takhle vypadají. Načež následovala nevyhnutelná otázka – “Proč?” Bliss po chvilce uvažování shledala, že na to nemá žádnou odpověď, a uchýlila se k všeobecnému – “Pro slepičí kvoč!”

Když byly hotové, Bliss pomohla Fallomě se spodním prádlem, které jim poskytli Alfané, a vymyslela způsob, jak přes ně obléknout sukni. Nechat Fallomu od pasu nahoru neoblečenou se zdálo docela přijatelné. Samotná Bliss, která využila alfské prádlo na spodní polovinu těla (poněkud těsné přes boky), si svou blůzu oblékla. Zdráhat se obnažit svoje ňadra ve společnosti, kde všechny ženy chodily ‚nahoře bez’, zvlášť když ty její nebyly ve srovnání s ostatními, které viděla, ani přerostlé, ani odlišně tvarované – připadalo Bliss pošetilé.

Jenže – zábrany měla.

Pak je v přístěnku rychle vystřídali oba muži. Trevize se nezdržel obvyklého chlapského hudrání, jak to těm ženským trvalo dlouho.

Bliss si otočila Fallomu dokola, aby se ubezpečila, že sukně drží stále na svém místě nad jejím chlapeckým pasem a zadničkou. “Ta sukně je velice hezká, Fallomo. Líbí se ti?”

Falloma se zadívala do zrcadla: “Ano, líbí. Ale nebude mi zima, když nejsem nahoře oblečená?” A rukama si přejela po holé hrudi.

“Myslím, že ne, Fallomo. Je tu docela teplo.”

“Ale ty oblečená jsi.”

“Ano, jsem. Na mém světě chodíme takhle. Poslyš, Fallomo, na večeři a po ní budeme s obrovskou spoustou Alfanů. Co myslíš, vydržíš to?”

Falloma se zatvářila zkroušeně a Bliss pokračovala: “Budu sedět po tvé pravici a držet tě. Pel bude sedět z druhé strany a Trevize naproti, za stolem. Nikomu nedovolíme, aby na tebe mluvil, a ty nikomu nebudeš muset odpovídat.”

“Pokusím se, Bliss,” pípla Falloma tenkým hláskem.

“Po večeři,” pokračovala Bliss, “pro nás pár Alfanů zahraje svou velice zvláštní hudbu. Víš, co je hudba?” Zanotovala nejlepší napodobeninu elektronické hudby, jakou dokázala vyloudit.

Fallomina tvář ožila. “Myslíš jako…” Poslední slovo bylo v jejím jazyce a náhle se rozezpívala.

Bliss málem vypadly oči z důlků. Byla to nádherná melodie, i když divoká a plná trylků. “Správně. Tohle je hudba,” potvrdila.

Falloma řekla vzrušeně: “Jemby hrál” – zaváhala, načež se rozhodla použít galaktické slovo – “hudbu pořád. Hrál na…” Poslední slovo bylo opět v jejím jazyce.

Bliss nedůvěřivě opakovala její výraz: “Na fleknulu?”

Falloma se zasmála: “Ne, fleknulu…”

Byla-li obě slova vyslovena takhle za sebou, Bliss rozdíl slyšela, avšak naděje, že by druhé mohla vyslovit, se raději vzdala. Zeptala se: “Jak to vypadalo?”

Fallomina stále ještě omezená slovní zásoba galaxštiny nepostačovala na přesný popis a její pantomima nevyvolala u Bliss žádnou jasnou představu o tvaru.

“Ukázal mi, jak zacházet s…” pochlubila se hrdě Falloma. “Používala jsem prsty, stejně jako to dělal Jemby, ale povídal, že brzy nebudu muset.”

“To je báječné, drahoušku,” pochválila ji Bliss. “Po večeři uvidíme, jestli jsou Alfané stejně dobří jako tvůj Jemby.”

Fallomě zajiskřily oči a příjemné očekávání nastávající události ji přeneslo přes bohatou večeři i přes davy, smích a hluk, který byl všude kolem. Jenom jednou, když někdo neúmyslně překotil mísu a vyvolal salvu výkřiků a vzrušení těsně v jejich blízkosti, vypadala Falloma opravdu ustrašeně a Bliss ji ihned pevně stiskla do teplého a ochranného objetí.

“Zajímalo by mě, jestli by se dalo zařídit, abychom jedli o samotě,” zamručela k Peloratovi. “Jinak budeme muset z téhle planety odletět. Úplně stačí, že se cpeme těmi izolacionistickými živočišnými proteiny; musím mít alespoň možnost dělat to v klidu.”

“Mají jenom dobrou náladu,” zastával se Alfanů Pelorat, který by podstoupil vše myslitelné, co se podle jeho názoru vešlo pod záhlaví: “Chování a víra v primitivní kultuře.” Ale to už večeře skončila a bylo oznámeno, že brzo začne hudební slavnost.

82.

Sál, ve kterém se měl večírek konat, byl zhruba stejně prostorný jako jídelna. Byl opatřen sklápěcími sedadly (dost nepohodlnými, jak Trevize posléze zjistil) asi pro sto padesát lidí. Jako čestní hosté byli návštěvníci zavedeni do prvé řady, přičemž se mnozí Alfané zdvořile a pochvalně vyjadřovali o jejich šatech.

Oba muži byli od pasu nahoru vysvlečeni a Trevize, kdykoli si na to vzpomněl, stahoval břišní svaly a příležitostně pohlédl se zalíbením i na svou tmavě ochlupenou hruď. Pelorat, horlivě sledující všechno kolem, byl ke svému vzezření zcela lhostejný. Blissina halenka přitahovala kradmé udivené pohledy, ale nikdo to nahlas nekomentoval.

Trevize si všiml, že hlediště je zaplněno jen zpola a že naprostou většinu diváků tvoří ženy, neboť muži jsou nejspíš na moři.

Pelorat šťouchl do Trevize a zašeptal: “Mají elektřinu.”

Trevize se podíval tím směrem a uviděl svislé trubice na stěně a další na stropě. Slabě zářily.

“Zářivky,” poznamenal. “Velice primitivní.”

“Ano, ale svůj úkol plní. Jsou i v našich pokojích a v přístěnku.

Myslel jsem, že jsou jenom ozdobné. Kdybychom zjistili jak je rozsvítit, nemuseli bychom zůstávat potmě.”

Bliss si podrážděně ulevila: “Taky nám o nich mohli říct, lumpové!”

“Mysleli si, že zářivky známe, že je zná každý,” zastal se Alfanů Pelorat.

Čtyři ženy se vynořily zpoza paravánů a sesedly se vepředu před první řadou do skupinky. Každá držela politurovaný dřevěný nástroj.

Ty měly sice podobné tvary, ale nebylo snadné je popsat. Odlišovaly se hlavně velikostí. Jeden byl docela maličký, dva o něco větší a čtvrtý značně velký. Každá žena také držela v druhé ruce dlouhou tyčku. Když vešly, diváci začali mírně pohvizdovat a hudebníci odpověděly úklonou. Všechny měly prsa pevně stažena proužkem obinadla, jakoby proto, aby nepřekážela nástrojům. Trevize pochopil pískání diváků jako projev souhlasu nebo radostného očekávání a ze zdvořilosti se k nim připojil. Vtom se přidala i Falloma s trylkem, který byl mnohem víc než pouhé zahvízdání a který až vzbudil pozornost.

V tu chvíli ji ale zarazil stisk Blissiny ruky.

Tři ženy si bez přípravy vložily nástroje pod bradu, zatímco největší nástroj zůstal mezi nohama čtvrté, opřený o podlahu. Dlouhými tyčkami v pravé ruce začaly řezat příčně přes struny, natažené téměř po celé délce nástrojů zatímco prsty levé ruky hbitě přesouvaly po horních koncích těchto strun. Tohle, pomyslel si Trevize, bylo “tření”, jaké očekával, jenže to vůbec jako tření neznělo. Bylo slyšet měkký, melodický nápěv; každý nástroj sledoval svůj vlastní motiv a všechny dohromady tvořily příjemný souzvuk.

Scházela tomu mnohotvárná spletitost elektronické hudby (“opravdové hudby”, za kterou ji Trevize bezděčně musel považovat) a znělo to bezpochyby jednotvárně. A přece, jak čas plynul a jeho ucho si zvykalo na tento podivný řád zvuků, začal vnímat hloubku hudby. Takové soustředění bylo únavné a on toužebně pomyslel na lomoz, matematickou přesnost a čistotu pořádné skladby, ale napadlo ho také, že kdyby naslouchal hudbě toho dřevěného náčiní dostatečně dlouho, nakonec by se mu začala líbit.

Koncert probíhal již zhruba tři čtvrtě hodiny, když konečně na pódium vykročila Hiroko. Ihned si všimla Trevize v první řadě a usmála se na něj. Ten se z plného srdce připojil k mírnému uznalému pískotu obecenstva. Ve své dlouhé a bohatě zdobené sukni vypadala nádherně. Ve vlasech měla velikou květinu a přes prsa vůbec nic – patrně nehrozilo nebezpečí, že by se jí pletly do muziky.

Z jejího nástroje se vyklubala tmavá dřevěná rourka asi dvě třetiny metru dlouhá a téměř dva centimetry tlustá. Přiložila nástroj ke rtům, foukla přes otvor v blízkosti jednoho konce a vyloudila tenký, sladce znějící tón, který kolísal ve výšce podle toho, jak mačkala kovové klapky po celé délce rourky.

Při prvním zvuku Falloma zatahala Bliss za ruku a řekla: “Bliss, tohle je…” a slovo zaznělo jako “fleknula”. Bliss odmítavě zakroutila hlavou, ale Falloma tiše zaprotestovala: “Ale je to ona!”

Ostatní se podívali směrem k Fallomě. Bliss položila pevně ruku přes Fallomina ústa a sklonila se, aby jí hlesla do ucha pokyn: “Ticho!”, který působil téměř na samotné podvědomí. Od té chvíle Falloma tiše naslouchala Hiročině hře, ale její prsty se křečovitě zachvívaly, jako by tiskly kovové klapky na nástroji.

Posledním účinkujícím celého koncertu byl starší muž, který měl na ramenou zavěšený nástroj s varhánky po stranách. Mačkal ho a natahoval a přitom mu prsty jedné ruky jezdily po řadě bílých a černých políček a ve skupinkách je tiskly.

Trevizovi připadaly tyto zvuky obzvlášť únavné, značně barbarské a stejně nepříjemné jako vzpomínka na štěkot psů na Auroře – ne že by ten zvuk připomínal štěkání, ale vzbuzoval pocity, které podobné byly. Bliss vypadala, že si každou chvilku zakryje uši, a Pelorat se mračil. Jedině Fallomě se to zřejmě líbilo, neboť lehce podupávala nohou; Trevize si překvapeně všiml, že se rytmus hudby shoduje s údery její nohy.

Konečně muž dohrál, načež vypukla úplná bouře hvízdání a nad tím vším byl jasně slyšet Fallomin trylek. Potom se diváci rozdělili do malých debatních skupinek a za chvilku bylo všude tolik hluku, halasu a povyku jako zřejmě při všech společenských událostech na Alfě. Všichni účinkující, kteří hráli na koncertě, postávali v přední části sálu a hovořili s lidmi, kteří jim přišli blahopřát. Falloma vymanila ruku z Blissina sevření a přiběhla k Hiroko.

“Hiroko,” zvolala udýchaně. “Ukaž mi…”

“Ukázat čeho, maličká moje?”

“Tu věc, jak jsi s ní dělala hudbu.”

“Ach,” zasmála se Hiroko. “Arci, flétna jest to, maličká.”

“Mohu si ji prohlédnout?”

Hiroko otevřela pouzdro a vyndala nástroj. Byl rozdělen na tři kusy, ale ona ho rychle složila a přiblížila náustkem k Fallominým rtům. “Zde, rozduj dech svůj přes otvůrek tento.”

“Já vím, já vím,” řekla dychtivě Falloma a sáhla po flétně. Hiroko bezděčně ucukla a zdvihla ji do výše. “Zaduj, dítko, leč rukou nesahej.”

Falloma se zatvářila zklamaně. “Mohu se tedy na ni alespoň podívat?

Sahat na ni nebudu.”

“Jistotně, maličká.”

Znovu nastavila flétnu a Falloma se na ni soustředěně zadívala.

Náhle v místnosti zářivky nepatrně pohasly a flétna se trochu nejistě a kolísavě rozezněla.

Hiroko překvapením téměř flétnu upustila a Falloma vykřikla: “Dokázala jsem to, dokázala! Jemby říkal, že to jednoho dne dokážu.”

Hiroko žasla: “Bylas to ty, kdo zvuk vyluzoval?”

“Ano, já to byla, já to dokázala.”

“Alež jak zdařilo se to tobě, dítko?”

Bliss, zrudlá rozpaky, se omlouvala: “Promiňte, Hiroko. Odvedu ji pryč.”

“Ne,” pravila Hiroko, “přáním mým jest, aby znovu to předvedla.”

Dalších několik nejbližších Alfanů se přišlo podívat. Falloma stáhla obočí, jakoby silnou námahou. Zářivky potemněly o trochu víc než předtím a flétna se znovu rozezvučela, tentokrát jasným a pevným tónem. Potom, když se začaly samy od sebe hýbat klapky po celé délce nástroje, se tón rozmarně rozhoupal.

“Trochu se liší od…” zajíkla se Falloma zadýchaně, jako by flétnu rozezvučela vzduchem poháněným energií svého dechu.

Pelorat se otočil k Trevizovi: “Určitě čerpá energii z elektrického proudu, který je dodáván do zářivek.”

“Zkus to ještě,” požádala Hiroko přiškrceným hlasem. Falloma zavřela oči. Melodie byla teď měkčí a pevněji vedená. Flétna hrála sama, netisknuta prsty, ale ovládaná z dálky energií, přenášenou stále ještě nevyzrálými laloky Fallomina mozku. Tóny, jež zpočátku tryskaly téměř náhodně, se usadily do hudebního řádu; a to už všichni v síni obklopili Hiroko, držící opatrně flétnu na obou koncích palcem a ukazováčkem, a Fallomu se zavřenýma očima.

“Toto skladba jest, jež hrála jsem,” zašeptala Hiroko. “Pamatuji si ji,” Falloma mírně přikývla a snažila se nepřerušit své soustředění.

“Tys ni noty neopomněla,” řekla Hiroko, když melodie dozněla.

“Ale takhle to není ono, Hiroko. Nezahrála jsi to správně.”

Bliss ji okřikla: “Fallomo! Jsi nezdvořilá. Nesmíš…”

“Prosím, nezasahujte,” řekla rozhodně Hiroko. “Proč to nebylo správně?”

“Protože já bych to hrála jinak.”

“Ukaž tedy.”

Znovu se flétna rozehrála, ale mnohem složitější melodií, neboť síly působící na klapky je tiskly mnohem rychleji, v prudším sledu a v mnohem propracovanějších kombinacích než předtím. Hudba byla mnohem barvitější, nesrovnatelně procítěnější a dojemnější. Hiroko strnule stála a nikde v sále nezazněl ani hlásek.

Dokonce i potom, když Falloma dohrála, zavládlo dlouhé, ničím nepřerušované ticho, dokud se Hiroko nenadechla a neřekla: “Maličká, zdaliž jsi už někdy takto na ni hrála?”

“Ne,” odpověděla Falloma. “Uměla jsem hrát jenom prsty, ale ty k takovým pohybům nedokáži přinutit.” Pak prostě a beze stopy po chlubení dodala: “Nikdo to nedokáže.”

“Zahráti cos jiného, mohla bys?”

“Mohu si něco složit.”

“Nemyslíš-li vskutku – improvizovat?”

Při tom slově Falloma stáhla obočí a pohlédla na Bliss. Ta přikývla a Falloma řekla: “Ano.”

“Prosím tě, předveď se nám tedy,” vyzvala ji Hiroko. Falloma na minutku znehybněla v zamyšlení a potom pomalu spustila velice jednoduchý rozněžnělý řetězec tónů. Světlo zářivek odumíralo a ožívalo měrou, jakou stoupalo a klesalo množství spotřebované energie.

Nikdo si ale ničeho nevšiml, neboť to vypadalo, jako by hudba byla spíš příčinou než následkem, jako by přízračný elektrický duch poslouchal rozkazy zvuku.

Sestava not se pak zopakovala trošinku hlasitěji, poté trošinku spletitěji, náhle se obměnila, aniž by ztratila jasně znějící základní frázi, zamrazila a vzrušila, až se tajil dech. Konečně sestoupila daleko rychleji, než se prve vznesla. Tak vznikl dojem letu střemhlav, který postavil posluchače zpět na pevnou zem, zatímco v nich stále dozníval pocit, že se vznášejí vysoko v oblacích.

Vzduch rozčísla dunivá vřava, ba i Trevize, který byl zvyklý na naprosto odlišný druh hudby, si smutně poznamenal: “A už ji nikdy znovu neuslyším.”

Když se neochotně vrátilo neklidné ticho, Hiroko pozdvihla svou flétnu: “Zde, Fallomo, toto tvé jest!”

Falloma po ní dychtivě chňapla, ale Bliss ji chytla za napřaženou ruku a řekla: “Nemůžeme ji přijmout, Hiroko. Je to drahocenný nástroj.”

“Ještě jinakší mám, Bliss. Ne tak dobrý, avšak takto po právu tomu jest. Nástroj tento osobě přináleží, jež nejzdatněji ho rozehrává.

Aniž znělo pro mne hudby sladší a věru zlé bylo by, kdybych nástroj v držení míti měla, když umu zřetelně chybí mi k plnosti zvuků ho dovésti. Kéž znalosti té dostalo se mi, jak bez dotýkání nástroj přinutiti hudbu libozvučnou vyluzovati.”

Falloma popadla flétnu a s výrazem hluboké spokojenosti ji přitiskla pevně k hrudi.

83.

Každá z obou místností v jejich domku byla osvětlena jednou zářivkou. V přístěnku byla třetí. Všechny svítily matně, číst při nich by bylo namáhavé, ale aspoň se místnosti netopily ve tmě.

A přece se jim dovnitř nechtělo. Obloha byla poseta hvězdami, což byla věc, která rodilého Termiňana vždy upoutala, neboť na tamní obloze neprobleskla nikdy ani hvězdička, visel tam jenom nezřetelný mrak, symbolické ztělesnění osamocenosti Galaxie.

Hiroko je z obavy, aby nezabloudili nebo tápavě neklopýtali tmou, doprovodila až k příbytku. Celou cestu držela Fallomu za ruku, nakonec jim rozsvítila zářivky a zůstala s nimi na zápraží, stále zavěšená do děvčete.

Bliss, jíž bylo zřejmé, že se Hiroko zmítá v bouři protichůdných citů, se znovu pokusila o námitku: “Opravdu, Hiroko, nemůžeme přijmout tvou flétnu.”

“Ne, Falloma ji míti musí.” Přesto se ale zdálo, že má na krajíčku.

Trevize neustále pozoroval oblohu. Noc byla opravdu černá, jen díky pramínku světla tryskajícímu z jejich příbytku a za pomoci drobounkých jiskřiček světel vzdálenějších domů v sousedství temnota trochu prořídla.

“Hiroko, vidíš tu jasnou hvězdu? Jak se jmenuje?” zeptal se.

Hiroko pohlédla nedbale vzhůru a odpověděla bez většího zájmu: “Kumpán to jest.”

“Proč se tak jmenuje?”

“Slunce naše točí se kolem každých osmkrát deset let. Roční dobou touto stává se večernicí. Ale spatřiti ho můžeš v denní dobu touž, spočinuvší na horizontu.”

Dobře, pomyslel si Trevize. Astronomie jí přece jen není zcela cizí. Řekl: “Jestlipak víš, že má Alfa ještě jednoho průvodce, velmi malého, slabě zářícího, který je mnohem vzdálenější, než je ta jasná hvězda, a bez hvězdářského dalekohledu ho není vidět.” (On sám jej také neviděl, nesnažil se ho vypátrat, ale tento údaj byl zanesen v paměťové bance lodního počítače.) Odpověděla lhostejně: “V škole nás tomu učili.”

“A co támhleta? Vidíš těch šest hvězd, sestavených do klikaté čáry.”

“To Kasiopeja jest.”

“Opravdu?” zeptal se překvapeně Trevize. “Která hvězda?”

“Všecky. Celá klikatice ta jest Kasiopejou.”

“Po čem je tak pojmenována?”

“Vědomost ta jest mi odepřena. V astronomii nevyznám se, dobrotivý Trevizi.”

“Vidíš nejníže umístěnou hvězdu té klikaté čáry, tu jasnější než ostatní? Co je to?”

“To hvězda jest. Jméno její neznám.”

“Ale s výjimkou těch dvou hvězdných průvodců má k Alfě ze všech hvězd nejblíže. Její vzdálenost je pouze jeden parsek.”

Hiroko odvětila: “Tak díš? To známo mi není.”

“Mohla by to být hvězda, okolo které obíhá Země?”

V Hiroko se rozhořela nepatrná jiskřička zájmu a pohlédla na hvězdu. “Nevím toho. Nikdyž jsem neslyšela člověka žádného věc podobnou tvrditi.”

“Nemyslíš, že je to možné?”

“Jakpak věděti mohla bych? Nikdo přec nezná, kde Země mohla by se nalézat. Já – já již odejiti musím. Zítřejšího rána, než k plážové slavnosti zahájeni dojde, budu svou řadu v polích odpracovávati.

Shledám se s vámi hned po poledni. Ano?”

“Jistě, Hiroko.”

Náhle se otočila a odchvátala do tmy. Trevize se za ní chvíli díval a potom šel za ostatními do spoře osvětleného domku.

Zeptal se: “Bliss, dokážeš poznat, jestli o Zemi lhala?”

Bliss zavrtěla hlavou. “Nemyslím, že by lhala. Je v mimořádném duševním stressu, který jsem si poprvé uvědomila až po koncertě. Bylo to v ní, ještě než ses jí začal vyptávat na hvězdy.”

“Je to tedy tím, že darovala svou flétnu?”

“Možná. Těžko říci.” Obrátila se na Fallomu: “Tak, Fallomo, jdi do své místnosti. Až budeš chtít do postele, běž do přístěnku na nočník, potom si umyj ruce a obličej a vyčisti si zuby.”

“Bliss, chtěla bych si zahrát na flétnu.”

“Dobrá, ale jenom chvilku a velice potichu. Rozumíš, Fallomo?

A musíš přestat, když ti řeknu.”

“Ano, Bliss.”

Tři dospělí osaměli, Bliss seděla na jediné židli a oba muži byli na svých palandách.

“Má nějaký smysl zůstávat dál na této planetě?” zeptala se Bliss.

Trevize pokrčil rameny. “Vůbec jsme se nestačili vyptat na Zemi v souvislosti s těmi starobylými nástroji. Mohli jsme se k něčemu dobrat. Třeba by se vyplatilo i počkat, až se vrátí rybářské flotily.

Rybáři by mohli vědět něco, o čem tihle peciválové nemají ani páru.”

“To je, myslím, velice nepravděpodobné,” řekla Bliss. “Víš určitě, že to nejsou Hiročiny černé oči, co tě tady drží?”

“Já ti nerozumím, Bliss,” odvětil Trevize netrpělivě. “Co ty máš co vrtat do toho, pro co já se rozhodnu? Jak si můžeš osobovat právo vynášet nade mnou morální soudy?”

“Já se o tvou morálku nestarám. Ta záležitost ovlivňuje celou naši expedici. Chceš najít Zemi, aby ses mohl rozhodnout, jestli děláš dobře, když dáváš přednost Galexii před Izolovanými světy. Tak se rozhodni. Tvrdíš, že potřebuješ navštívit Zemi a rozhodnout se na místě; očividně jsi přesvědčen, že Země obíhá okolo té jasné hvězdy, co září na obloze. Tak tam zaletíme. Připouštím, že by pro nás bylo užitečné mít nějaké informace, než se k ní vypravíme, ale zcela jistě ty informace nezískáme tady. Nechci tu zůstávat jenom kvůli tomu, že se ti libí Hiroko.”

“Možná poletíme,” povzdechl si Trevize. “Já to promyslím a ujišťuji tě, že mé rozhodnutí Hiroko neovlivní.”

Pelorat se přidal: “Cítím, že bychom se měli pohnout k Zemi, i kdyby šlo jen o to zjistit, zda je nebo není radioaktivní. Nevidím žádný smysl v dalším čekání.”

“Jsi si jist, že tě nepopohánějí Blissiny černé oči?” prohodil Trevize trochu nevraživě. Hned ale dodal: “Ne, beru to zpátky, Janove.

Já nějak infantilním. Stejně je tohle ale okouzlující svět, bez ohledu na Hiroko. Musím říci, že za jiných okolností by mě lákalo zůstat tady napořád. – Bliss, nemyslíš, že Alfa vyvrací tvou teorii o Izolovaných?”

“V jakém smyslu?” zeptala se Bliss.

“Razíš názor, že každý Izolovaný svět se stává nebezpečným a nepřátelským.”

“Dokonce i Comporellon,” řekla klidně Bliss, “který má dost daleko k hlavnímu proudu současných galaktických snah, neboť ve skutečnosti je vlastně Přidružená Mocnost Nadace.”

“Ale Alfa ne. Tento svět je skutečně naprosto osamocený. A můžeš si stěžovat na nedostatek přátelství a pohostinností? Krmí nás, šatí, máme kam hlavu složit, pořádají na naši počest slavnosti a naléhají, abychom zůstali. Co jim můžeš vyčíst?”

“Zdá se, že nic. Hiroko ti dala dokonce své tělo.”

Trevize se nasupeně ozval: “Bliss, proč ti to leží v žaludku? Ona mi nedala tělo. Ty těla jsme si dali navzájem. Bylo to naprosto oboustranné a pro oba velice příjemné. Ty se taky nemůžeš chlubit, že děláš se svým tělem drahoty, když ti to přijde vhod.”

“Prosím tě, Bliss,” zaúpěl Pelorat. “Golan má úplnou pravdu.

Nemáme sebemenší důvod namítat něco proti jeho osobním radovánkám.”

“Pokud nenarušují naše záležitosti,” trvala Bliss zavile na svém.

“Nenarušuji je,” bránil se Trevize. “Ujišťuji tě, že odletíme. Pátrání po dalších informacích nás dlouho nezdrží.”

“Stejně Izolovaným nevěřím,” odfrkla Bliss. ” I když přijdou s dárky.”

Trevize rozhodil paže: “Nejdřív suď, pak si překruť důkazy, aby se šikly. Jak podobné…”

“Nevyslovuj to,” pohrozila Bliss. “Já nejsem žena. Jsem Gaia. A je to Gaia, a ne já, kdo má špatný pocit.”

“Není důvod k…” A právě v ten okamžik se ozvalo zaškrábání na dveře.

“Co je to?” trhl sebou Trevize.

Bliss lehce pokrčila rameny. “Otevři dveře a podívej se. Ty nám tady přece tvrdíš, že jsme na světě, kde nebezpečí nepadá v úvahu.”

Trevize však váhal až do okamžiku, kdy se z druhé strany dveří ozval hebký hlas: “Prosím, to já jsem!”

Byla to Hiroko. Trevize prudce otevřel dveře. Hiroko rychle vstoupila. Tváře měla vlhké.

“Zavřete dveře,” zajíkla se.

“Co se stalo?” zeptala se Bliss.

Hiroko se pověsila na Trevize. “Nedokáži vpovzdálí zůstávati.

Snahu vynaložila jsem, leč marno, vydržeti břímě to nemůžu. Odejdi, a vy všichni. Mladičku rychle s sebou vezměte. S lodí odražte, pryč – pryč z Alfy -, dokaváď temnota panuje.”

“Ale proč?” zeptal se Trevize.

“Neboť jinak zhyneš a s tebou všichni ostatní.” Všichni tři cizinci dlouho beze slova zírali na Hiroko.

Trevize prorazil ticho: “Chceš říci, že nás tvoji lidé zabijí?”

Hiroko kanuly slzy po tvářích: “Již po cestě k záhubě své kráčíš, dobrotivý Trevizi. A ostatní též. – Před dobou dávnou mudrcové virus přihotovili, jež neškodný jest nám, ale cizincům smrt přináší.

Nám moudří imunitu dali.” Nepříčetně zalomcovala Trevizem. “Tys byl infikován.”

“Jak?”

“Když rozkoše dopřáli jsme sobě. To jeden ze způsobů jest.”

“Ale já se cítím naprosto fit.”

“Virus ještě aktivován nebyl. K aktivaci po návratu rybářského loďstva důjde. Podle regulí práva našeho veškerenstvo o věci takové rozhodnouti musí – dokonce i mužové. Všichni jistotně své rozhodnutí dají, že skutek vykonán býti musí, a my zdržovati vás zde budem, dokaváď čas neuzraje, to jest za dvě jitra ode dneška. Odeberte se pryč, příkrov tmy stále ještě jest a nikdo podezření nemá.”

Bliss ostře spustila: “Proč to vaši lidé dělají?”

“Pro bezpečí naše. Nás poskrovnu jest a hojnosti máme. Nepřejeme sobě cizinců vpád. Jestliže len jeden přijde a rozhlásí naši bohatost, ostatní přikvačí, a tudíž když řídce v době dlouhé loď přistane, musíme na jistotu zaručiti, že nikdy neodletí.”

“Ale proč,” byl Trevize zmaten, “proč nás tedy varuješ?”

“Neptej se po gruntu. – Nic to, sama tobě povím, neb slyšeti ho mohu. Naslouchej…”

Z vedlejší místnosti se linula tichá a nesmírně sladká hudba.

Hiroko pravila: “Nemohu přestáti zmar hudby té, neboť mladička zhyne též.”

Trevize příkře vzkřikl: “Tedy proto jsi dala tu flétnu Fallomě?

Protože jsi věděla, že ji dostaneš zpátky, jakmile zemře?”

Hiroko se zděsila: “Ne, to nikdy bych neobmýšlela. A dlouze se toho domyslivši, věděla jsem, že přihoditi se to nesmí. Odejděte s dítkem a s sebou flétnu odneste, abych už, spočinouti okem na ní nemusela. Ve vesmíru bezpeční budete a nezaktivovaný virus po době krátké ve vašem těle sám zanikne. Na oplátku jen žádám, nemluvte s živáčkem o světě našem, aniž by žádný zvěděti mohl o něm.”

“Nebudeme o něm mluvit,” slíbil Trevize.

Hiroko zvedla oči a zašeptala: “Smím ti políbení dáti, ještě než odletíš?”

“Ne. Byl jsem už jednou infikovaný a to stačí,” tvrdě odbyl Hiroko Trevize. Potom se obměkčil a dodal: “Neplač. Lidi se budou ptát, proč pláčeš, a ty nedokážeš odpovědět. – Odpouštím ti, co jsi mně provedla – s ohledem na tvou snahu zachránit nás.”

Hiroko se napřímila, pečlivě otřela tváře hřbetem ruky, hluboce se nadechla, řekla: “Za to ti děkuji,” a rychle odešla.

Trevize se posadil: “Vypneme světla, chvíli počkáme a potom odejdeme. – Bliss, pověz Fallomě, ať přestane hrát. Samozřejmě nezapomeňte vzít flétnu. – Pokusíme se dostat k lodi, jestli ji v té tmě dokážeme najít.”

“Já ji najdu,” prohlásila Bliss. “Mám na palubě oblečení. A to, i když nepatrně, je také Gaia. Gaia nebude mít potíže najít Gaiu.” A zmizela ve své místnosti, aby přivedla Fallomu.

“Myslíš, že stačili poškodit naši loď, aby nás zadrželi na planetě?”

chtěl vědět Pelorat.

“Na to jim chybí prostředky,” odpověděl Trevize vážně. Objevila se Bliss, za ruku vedla Fallomu a Trevize vypnul světla.

Čas, který proseděli ve tmě, jim připadal jako půlka noci, a přitom to mohla být půlhodinka. Trevize pomalu a tiše otevřel dveře.

Zdálo se, že je obloha více zatažená, hvězdy ale svítily. Kasiopeja byla teď vysoko na nebeské klenbě a na jejím nižším konečku hořelo světlo, které snad mohlo být sluncem Země. Vzduch stál, nikde se neozval ani hlásek. Trevize opatrně vykročil a pokynul ostatním, aby ho následovali. Ruka mu téměř bezděčně sklouzla k pažbě neuronového biče. Věděl, že ho nebude muset použít, ale… Bliss šla v čele, v jedné ruce Peloratovu, v druhé Fallominu dlaň. Fallomina volná ruka pevně svírala flétnu, Peloratova paži Trevize, který jejich noční procesí uzavíral. Bliss tápala nohama v téměř naprosté tmě a vedla ostatní k místu, kde značně nezřetelně cítila gaištinu svých šatů na palubě Vzdálené hvězdy.

ČÁST SEDMÁ

ZEMĚ

KAPITOLA 19

RADIOAKTIVNÍ?

85.

Vzdálená hvězda tiše odstartovala, pomalu stoupala atmosférou a pod sebou zanechávala temný ostrov. Těch pár sotva patrných světýlek v hloubce nejdříve potemnělo, pak zmizelo, a jak s výškou řídla atmosféra, rychlost lodě vzrůstala a světla na obloze nad nimi přibývala a rozjasňovala se. Teprve teď pohlédli dolů na planetu. Z Alfy byl ozářen jen srpek hojně ověnčený mraky.

“Myslím, že nemají mobilní vesmírnou techniku. Nemohou nás tím pádem pronásledovat.”

“Že by mi zrovna tohle zvedlo náladu, to se říct nedá,” poznamenal Trevize sklíčeným hlasem a tvářil se zarputile. “Jsem infikovaný.”

“Ale nezaktivovaným virem,” namítla Bliss.

“Který však může být zaktivován. Mají na to metodu. Nevíš o ní něco?”

Bliss pokrčila rameny: “Hiroko tvrdila, že nezaktivovaný virus v těle, které na něj není zvyklé – jako je tvé -, nakonec zemře.”

“Jó?” ozval se navztekaně Trevize. “Jak to může Hiroko vlastně vědět? A když jsme u toho, jak já můžu vědět, že její tvrzení není pouhý sebeklam? A není možné, že by se ten proces aktivace, ať už probíhá na jakékoliv bázi, spustil nedopatřením? Nějakou zvláštní chemikálií, určitým druhem záření, a – a – kdo ví čím? Najednou se mi udělá zle… A vy tři pak zahynete se mnou. Nebo se to stane, až přiletíme na nějaký osídlený svět. Vypukne hrozná epidemie, kterou prchající obyvatelé roznesou na další světy.”

Podíval se na Bliss. “Můžeš s tím něco dělat?”

Bliss pomalu zakroutila hlavou. “To není tak jednoduché. Na Gaie žijí parazité – mikroorganismy, červi. Napomáhají udržovat ekologickou rovnováhu. Žijí, aniž by nějak viditelně škodili. Potíž je, Trevizi, že virus, který se do tebe dostal, není součástí Gai.”

“Říkáš, že to není jednoduché,” řekl podmračený Trevize. “Nemohla by ses o to alespoň pokusit, i když to může být za daných okolností složité? Nedokázala bys ve mně najít ten virus a zničit ho?

A kdyby to nešlo, nemohla bys alespoň posílit můj imunitní systém?”

“Uvědomuješ si, co po mně chceš, Trevizi? Neznám mikroskopickou flóru tvého těla. Nemusela bych v buňkách tvého těla rozlišit viry od normálních genů, které v nich sídlí. A ještě mnohem složitější by bylo rozeznat viry, na které Je tělo zvyklé, od těch, kterými tě nakazila Hiroko. Pokusím se to udělat, Trevizi, ale budu si s tím muset pohrát a nevím, jestli uspěji.”

“Prosím tě o to,” požádal ji Trevize. “A snaž se.”

“Jasně,” ujistila ho Bliss.

Pelorat ji povzbuzoval: “Jestli měla Hiroko pravdu, mohla bys najít viry, které již začínají ztrácet životaschopnost a uspíšit jejich rozpad.”

“To bych mohla,” připustila Bliss. “To není špatný nápad.”

“Nepolevíš?” ujišťoval se Trevize. “Víš, když zabiješ ty viry, budeš muset zničit drahocenné ždibce života.”

“To je pěkná jedovatost, Trevizi,” řekla Bliss odměřeně, “ale ať už to děláš z jízlivosti nebo ne, upozornil jsi na vážný problém. I tak tě ale asi sotva opomenu zařadit před viry. Zabiji je, když budu mít příležitost, neboj. Koneckonců, i kdybych nebrala ohled na tebe,” a koutky jí zacukaly, jako by potlačovala úsměv, “tak jsou přece ohrožení i Pelorat s Fallomou. Možná budeš mít větší důvěru v můj vztah k nim než k tobě a třeba tě uklidní i to, že já jsem ohrožena také.”

“V tvou sebelásku zrovna důvěru nemám,” zamručel Trevize.

“Ty jsi kdykoliv ochotna položit svůj život za nějaké vyšší ideály.

Beru však tvou starostlivost o Pelorata.” Potom se zaposlouchal: “Neslyším flétnu. Stalo se něco Fallomou?”

“Ne,” odpověděla Bliss. “Usnula. Spí naprosto přirozeným spánkem, se kterým nemám nic společného. A navrhovala bych, abychom – až vypracuješ skok k té hvězdě, kterou považujeme za slunce Země – udělali všichni totéž. Strašně se potřebuji prospat a hádám, že ty taky, Trevizi.”

“Ano,jestli se mi podaří usnout… Víš, měla jsi pravdu, Bliss.”

“S čím, Trevizi?”

“S Izolovanými. Nová Země nebyla žádný ráj, i když tak vypadala.

Ta pohostinnost – to otevřené přátelství a hned zpočátku – chtěli ukolébat naši ostražitost, aby mohli jednoho z nás snadno infikovat…

A všechna ta pohostinnost potom – slavnosti tohohle a támhletoho – měla jediný cíl: zdržet nás, dokud se nevrátí rybáři, aby bylo možné začít s aktivací virů. A nebýt Fallomy a její hudby, vyšlo by jim to.

Možná, že i v tomhle jsi měla pravdu.”

“S Fallomou?”

“Ano. Nechtěl jsem, abys ji brala s sebou, a její přítomnost na lodi mě nijak zvlášť netěšila. Je tvojí zásluhou, Bliss, že ji tady máme, a byla to právě ona, kdo nás nevědomky zachránil. A přece…”

“A přece co?”

“Přesto jsem stále v její společnosti celý nesvůj. A nevím proč.”

“Snad se ti uleví, když ti povím, že nevím, jestli můžeme připisovat všechny zásluhy pouze Fallomě. Hiroko použila Fallominu hudbu jako omluvu pru čin, který by ostatní Alfané jistě považovali za zradu. Možná i sama věřila svému zdůvodnění, jenže někde v koutku jejího podvědomí bylo něco navíc, co jsem nezřetelně cítila, ale nemohla nijak určit; něco, co se sama sobě styděla přiznat. Mám dojem, že k tobě cítila náklonnost a nechtěla tě vidět umírat – bez ohledu nu Fallomu a její hudbu.”

“Fakt si to myslíš?” zeptal se Trevize a poprvé od startu z Alfy se usmál.

“Myslím. Určitě to s ženami umíš. Přesvědčil jsi ministryni Lizalor, aby nám dovolila vzít si loď a odletět z Comporellonu, pomohl jsi ovlivnit Hiroko, aby nám zachránila životy. Komu čest, tomu čest.”

Trevizův úsměv se protáhl: “No, když to říkáš ty… Tak vyrazíme k Zemi.” A zmizel v pilotní kabině krokem téměř furiantským.

Pelorat, který otálel před kabinou, se zasmál: “Tak jsi ho, Bliss, přece jen uklidnila, že?”

“Ne, Pelorate, do jeho vědomí jsem vůbec nezasahovala.”

“No, když jsem viděl, jak proradně jsi hýčkala jeho mužskou marnivost…”

“Naprosto nepřímo,” ohradila se Bliss s úsměvem.

“I tak ti děkuji, Bliss.”

86.

Po skoku byla hvězda, která docela dobře mohla být sluncem Země, stále ještě vzdálená desetinu parseku. Na obloze zářila nejjasněji, ale přece nebyla ničím víc než pouhou hvězdou.

Trevize částečně její světlo přefiltroval, aby usnadnil pozorování, a zadumaně ji studoval.

“Není pochyb, že je to dokonalé dvojče Alfy, hvězdy, okolo které obíhá Nová Země. A přece Alfa, na rozdíl od téhle hvězdy, v mapě počítače je. Jméno hvězdy neznáme, nemáme o ní žádné údaje a postrádáme jakékoli informace o její soustavě planet, pokud nějakou má.”

“Copak jsme něco podobného v případě, že Země obíhá okolo této hvězdy, nečekali? Taková informační blokáda zapadá do naší hypotézy o tom, že byly všechny zprávy o Zemi odstraněny,” řekl Pelorat.

“Ano, ale také to může znamenat, že jde o Intermitentní svět, který náhodou nebyl v seznamu na stěně té melpomenské stavby.

Nemůžeme si být vůbec jistí, že ten seznam byl úplný. Nebo třeba nemá tahle hvězda žádné planety. Pak by ji zřejmě nemělo ani cenu zařazovat do mapy počítače, která se používá hlavně pro vojenské a obchodní účely… Janove, neexistuje nějaká legenda, v které by se vyprávělo, že slunce Země je vzdáleno pouhý parsek od svého dvojčete?”

Pelorat zavrtěl hlavou: “Je mi líto, Golane, ale žádná podobná legenda mě nenapadá. Přesto by však nějaká taková existovat mohla.

Moje paměť není dokonalá. Podíváme se, jestli nějakou nenajdu.”

“To není důležité. Je slunce Země pojmenované?”

“Je označováno různými jmény. Mám dojem, že každý jazyk pro ně musel mít své jméno.”

“Pořád zapomínám, že se na Zemi užívala spousta jazyků.”

“Muselo to tak být. Jinak by mnoho legend nedávalo smysl.”

Trevize rozmrzele řekl: “Tak co uděláme? Z dálky se o jeho planetárním systému nic nedozvíme. Musíme se víc přiblížit. Chtěl bych být opatrný, ale ne zbytečně a přemrštěně. Nevidím, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Dá se předpokládat, že něco tak mocného, aby to zametlo v Galaxii po Zemi všechny stopy, by mohlo být dostatečně silné, aby – jestli si opravdu nepřeje být nalezeno – zametlo na tuhle vzdálenost i s námi. Jenže se nic neděje. Má smysl tady trčet jenom kvůli možnosti, že může k něčemu dojít, když se přiblížíme?”

“Pokud počítač nezjistil nic, co by se dalo považovat za nebezpečné, dala bych na něj,” řekla Bliss.

“Když povídám, že nevidím žádné nebezpečí, vycházím z toho, co udává počítač, na který spoléhám. Prostým okem samozřejmě nic nevidím a ani nečekám, že bych něco vidět mohl.”

“To tedy znamená, že jenom hledáš podporu pro své riskantní rozhodnutí. Dobrá. Stojím při tobě. Neletěli jsme takovou dálku jen proto, abychom se teď vrátili bez důvodu zpátky, ne?”

“Ne,” potvrdil Trevize. “Co říkáš, Pelorate?”

Pelorat prohlásil: “Jsem ochotný pokračovat v cestě, i kdyby jen ze zvědavosti. Nedokázal bych se vrátit, aniž bych se dozvěděl, jestli jsme Zemi našli.”

“Pak tedy,” usoudil Trevize, “jsme všichni pro.”

“Ne všichni,” namítl Pelorat, “zbývá Falloma.”

Trevize vypadal překvapeně. “Navrhuješ, abych se radil s dítětem? Jakou cenu by mohl mít její názor, i kdyby nějaký měla?

Kromě toho, jediné, co by chtěla, je vrátit se na svůj svět.”

“Můžeš jí to vyčítat?” zeptala se rozněžněle Bliss. A protože se na přetřes dostala Falloma, Trevize si uvědomil, že slyší její flétnu, která zněla v poněkud řízném rytmu pochodu.

“Poslechněte si ji,” podivoval se. “Kde kdy mohla slyšet pochod?”

“Třeba jí hrál pochody na flétnu Jemby.”

Trevize zakroutil hlavou: “Pochybuji. Taneční melodie, ukolébavky, to bych věřil… Poslyšte, ta Falloma mě zneklidňuje. Učí se moc rychle.”

“Pomáhám jí,” připomněla Bliss, “na to nezapomínej. Je velice inteligentní a doba, kterou s námi strávila, pro ni byla mimořádně přínosná. Její mysl zaplavily nové zážitky. Viděla vesmír, různé světy, mnoho lidí, a to všechno poprvé.” Fallomin marš se náhle splašil a naprosto zdivočel.

Trevize si povzdechl: “Tak ji tady máme a hraje hudbu, která, jak se zdá, dýchá optimismem a radostí z dobrodružství. Vezmu to jako její souhlas s přibližováním ke slunci. Budeme postupovat opatrně a prověříme soustavu planet tohoto slunce.”

“Jestli tam nějaká bude,” ušklíbla se Bliss.

Trevize se slabě usmál. “Soustava planet tam je. O co se vsadíš?”

“Prohraješ,” prohlásil Trevize. “O kolik peněz ses rozhodla vsadit?”

“O žádné. Já se nikdy nesázím,” řekla Bliss.

“Taky dobře. Stejně bych si ty peníze nevzal.”

Od slunce byli vzdáleni nějakých deset miliard kilometrů. Stále vypadalo jako hvězda, ale mělo pouze čtyřtisícinu svítivosti průměrného slunce pozorovaného z povrchu obyvatelné planety.

“Při zvětšení jsou teď vidět dvě planety,” řekl Trevize. “Podle jejich průměrů, které jsem naměřil, a spektra odraženého světla se určitě jedná o plynné obry.”

Loď byla daleko od planetární roviny. Bliss a Pelorat sledující monitor přes Trevizovo rameno, se dívali na dva drobounké srpečky nazelenalého světla. Menší z nich byl poněkud širší – “dorůstal”.

“Janove! Je pravda, že slunce Země má mít čtyři plynné obry, že jo?” ověřoval si Trevize.

“Jo, podle legend jo,” potvrdil Pelorat.

“Ten, co je ke slunci nejblíž, je největší a druhý nejbližší má prstenec. Správně?”

“Velké a nápadné prstence, Golane. Ano. Ale stejně, staříku, musíš pamatovat na nadsázku při každé interpretaci legendy. Jestli nenajdeš planetu s výjimečnou soustavou prstenců, myslím, že to nijak nevylučuje možnost, že jde o slunce Země.”

“Nicméně ty dva, které vidíme, mohou být ty nejvzdálenější a ty bližší mohou být docela dobře na druhé straně slunce, tedy příliš daleko, než aby se daly na pozadí hvězd snadno zjistit. Budeme se muset posunout ještě blíže – za slunce, na jeho druhou stranu.”

“Dokážeme to udělat, když je slunce obklopeno hmotou planet?”

“Při troše opatrnosti to počítač zvládne. Jestli usoudí, že nebezpečí je příliš velké, odmítne s námi hnout a pak můžeme postupovat opatrnějšími krůčky.”

Myšlenkami ovládal počítač – a hvězdné pole na obrazovce se měnilo. Hvězda se ostře rozjasnila a potom, jak počítač podle pokynů pátral na obloze po dalším plynném obru, zmizela přes okraj monitoru.

Všichni tři přihlížející strnuli a zírali, zatímco Trevizovo vědomí, překvapením téměř bezradné, namáhavě přikazovalo počítači další zvětšení.

“Neuvěřitelné,” vydechla Bliss.

88.

Naskýtal se jim pohled na plynného obra z úhlu, při kterém byla jeho většina zalita sluncem. Okolo něj se ovíjel široký třpytivý prstenec, skloněný tak, jako by měl stranou, kterou pozorovali, zachycovat sluneční světlo, takže byl jasnější než vlastní planeta. Ve třetině jeho šíře směrem k plynnému obru v něm vedla úzká dělicí linka.

Trevize zadal požadavek maximálního profilování a z prstence se staly úzké soustředné prstýnky, jiskřící ve slunci. Na obrazovce byla zachycena jen část prstencového systému a sama planeta se ocitla mimo ni. Následoval další Trevizův pokyn, po něm se jeden roh obrazovky ohraničil a v něm se zobrazila planeta s prstýnky ve zmenšeném měřítku.

“Je taková věc běžná?” zeptala se Bliss udiveně.

“Ne,” řekl Trevize. “Téměř každý plynný obr má prstence z úlomků, a ty jsou povětšinou nevýrazné a úzké. Kdysi jsem viděl jednoho, jehož prstence byly sice úzké, ale docela jasné. Nikdy jsem však neviděl něco, jako je tohle, ani jsem o tom neslyšel.”

“Je nasnadě, že toto je ten opásaný obr, o kterém se vypráví ve starých legendách. Jestli je to skutečně tak jedinečné…” pravil Pelorat.

“Podle mě to skutečně jedinečné je. A podle počítače také,” potvrdil Trevize.

“Pak se musí jednat o planetární systém, v němž se nalézá Země.

Takovou planetu by si určitě nikdo nedokázal vymyslet. To se bez toho, že by ji člověk nejdřív viděl, vůbec nedá popsat.”

Trevize se usmál: “Teď už jsem ochoten uvěřit téměř všemu, co tvé legendy vyprávějí. Tohle je šestá planeta. Země by měla být třetí?”

“Správně, Golane.”

“Pak ti tedy mohu prozradit, že máme k Zemi méně než jeden a půl miliardy kilometrů. A ještě nás nikdo nezastavil. Gaia nás stopla, už když jsme se přibližovali.”

Bliss se ozvala: “Když vás Gaia zastavila, byli jste u ní blíž.”

“Jenže podle mého názoru je Země silnější než Gaia, takže si to vykládám jako dobré znamení. To, že nás ještě nezastavila, možná znamená, že nemá námitky proti našemu příletu.”

“Nebo že tam žádná Země není,” poznamenala Bliss.

“Máš chuť se tentokrát vsadit?” zeptal se téměř divoce Trevize.

“Domnívám se, že Bliss chce naznačit,” vložil se do řeči Pelorat, “že Země může být radioaktivní, tak jak soudí snad všichni, a že nás nikdo nestaví, protože na Zemi není žádný život.”

“Ne,” zahřímal Trevize. “Věřím všemu, co se o Zemi povídá, kromě tohohle. Vezmeme to k Zemi a přesvědčíme se sami. Mám pocit, že nás nikdo nezastaví.”

89.

Plynné obry nechali za sebou. Přesně na hranici systému plynného obra, který měl nejblíže ke slunci, ležel pás asteroidů. (Byl to největší a nejhmotnější plynný obr, přesně jak vyprávěly legendy.) Uvnitř pásu asteroidů byly čtyři planety.

Trevize je pečlivě studoval: “Ta třetí je největší. Velikostí vyhovuje a vzdáleností od slunce také odpovídá našim požadavkům.

Mohla by být obyvatelná.”

Pelorat jako by zachytil podtón nejistoty v Trevizových slovech.

Zeptal se: “Má atmosféru?”

“Ale ano,” odpověděl Trevize. “Druhá, třetí a čtvrtá, všechny tyhle planety mají atmosféru. – Jako ve starých dětských říkankách: …ta druhá je příliš hustá, ta čtvrtá zas málo – a ta třetí akorát…”

“Myslíš tedy, že by to mohla být Země?”

“Myslím?” Trevize téměř vybuchl. “Nemusím myslet. To Země je. Má ten ohromný satelit, o kterém jsi mi vyprávěl.”

“Skutečně?” A Pelorat roztáhl tvář do nejširšího úsměvu, jaký na něm kdy Trevize viděl.

“Jasná zpráva! Tady! Prohlédni si ji v maximálním zvětšení.”

Pelorat spatřil dva srpy, jeden zřetelně větší než ten druhý.

“Ten menší je tou oběžnicí?” zeptal se.

“Ano. Je poněkud dál od planety, než by člověk čekal, ale zcela rozhodně kolem ní obíhá. Svými rozměry patří mezi malé planety.

Vlastně je menší než kterákoli ze čtyř vnitřních planet, jež obíhají kolem slunce. Na satelit je ale dost velká. Její průměr je přinejmenším dva tisíce kilometrů, což ji zařazuje do třídy velkých satelitů, které obíhají okolo plynných obrů.”

“Ne větší?” Pelorat byl zklamán. “Tak to není obří oběžnice?”

“Ale ano, je. Oběžnice s průměrem dva až tři tisíce kilometrů, která obíhá kolem ohromného plynného obra, je jedna věc. Ta samá oběžnice obíhající kolem malé, obyvatelné planety je věc docela odlišná.

Průměr tohohle satelitu je větší, než je čtvrtina zemského. Copak jsi už někdy slyšel, v souvislosti s obyvatelnou planetou, o takové podobě?”

Pelorat plaše poznamenal: “O takových věcech toho vím velice málo.”

Trevize se rozplýval: “Je výjimečná. Na to můžeš vzít jed, Janove.

Prohlížíme si něco, co by se dalo nazvat planetární dvojčata.

Existuje jenom pár obyvatelných planet, kolem nichž obíhá něco většího než oblázky… Janove, když vezmeš do úvahy toho plynného obra s jeho ohromným prstencovým systémem na šesté pozici a tuhle planetu s jejím obrovským satelitem na třetí – o obou ti vyprávěly tvoje legendy dřív, než jsi je viděl -, tak ten svět, na který se díváme, musí být přes veškerou nepravděpodobnost Země. Jiné vysvětlení prostě neexistuje. Našli jsme ji, Janove, našli!”

90.

Druhý den se blížili s vypnutými motory k Zemi. Bliss zívla znuděně u jídla a řekla: “Zdá se mi, že jsme strávili víc času přibližováním a vzdalováním se od planet než čímkoli jiným. Zabili jsme tím doslova týdny.”

“To je částečně tím,” bránil se Trevize, “že je nebezpečné dělat skoky příliš blízko ke hvězdám. A v tomhle případě se pohybujeme hodně pomalu, protože se nechci hrnout do případného nebezpečí příliš rychle.”

“Myslela jsem, že máš pocit, že nás nikdo nezastaví.”

“Jo, to mám, ale nerad bych sázel všechno na svůj pocit.” Trevize se podíval na obsah lžíce, než si ji vložil do úst, a řekl: “Víte, že mi chybí ty ryby, které jsme měli na Alfě? Docela mě mrzí, že jsme tam jedli jenom třikrát.”

“Škoda,” souhlasil Pelorat.

“Navštívili jsme pět světů,” řekla Bliss, “a každý z nich jsme museli opustit takovým kalupem, že jsme vůbec neměli čas na doplnění a zpestření našich zásob. I když ten svět mohl jídlo nabídnout, jak tomu bylo na Comporellonu, Alfě a snad i…”

Nedokončila větu, neboť Falloma, která rychle vzhlédla, dopověděla za ni: “Na Solarii? Nemohli jste tam sehnat jídlo? Tam je spousta jídla. Zrovna tolik co na Alfě. A lepšího.”

“Já vím, Fallomo,” povzdechla si Bliss. “Prostě jsme neměli čas.”

Falloma se na ni vážně zahleděla. “Uvidím ještě někdy Jembyho, Bliss? Řekni mi pravdu.”

“Mohla bys, jestli se na Solarii vrátíme.”

“A vrátíme se tam ještě někdy?”

Bliss zaváhala: “To nevím.”

“Teď letíme k Zemi, je to pravda? Je to ta planeta, o které jsi povídala, že z ní všichni pocházíme?”

“Odkud pocházejí naši předchůdci,” upřesnila Bliss.

“Umím říci ‚předkové’,” ohradila se Falloma.

“Ano, letíme na Zemi.”

“Proč?”

Bliss řekla jakoby nic: “Kdo by si nepřál vidět svět svých předků?”

“Myslím, že je v tom něco víc. Zdá se, že se nezajímáte o nic jiného.”

“To je tím, že jsme tam ještě nikdy nebyli. Nevíme, co nás může potkat.”

“Myslím, že to není jediný důvod.”

Bliss se usmála: “Dojedla jsi, drahoušku Fallomo, tak co kdyby sis zašla do naší kabiny a zahrála nám na flétnu malou serenádu. Hraješ stále krásněji. No, poběž.” Popostrčila ji plesknutím po zadečku, Falloma odpochodovala a jen jedinkrát se ještě ohlédla zamyšleně po Trevizovi.

Trevize se za ní díval s nelíčenou nechutí. “Čte to myšlenky?”

“Neříkej jí ‚to’, Trevizi,” napomenula ho ostře Bliss.

“Čte myšlenky? Ty bys to přece měla poznat.”

“Ne, nečte. Ani Gaia je nedokáže číst a lidé z Druhé Nadace také ne. Čtení myšlenek, které by se podobalo odposlouchávání hovoru nebo přesnému rozlišování představ, to je něco, co nikdo nedokáže ani teď, ani v dohledné budoucnosti. Dokážeme rozlišovat, vyhodnocovat a v určitém rozsahu řídit city, jenže to není ani zdaleka totéž.”

“Jak můžeš vědět, že nedokáže dělat věci, které se údajně dělat nedají?”

“Protože, jak jsi právě poznamenal, bych to měla poznat.”

“Možná ovlivňuje tvoje vědomí, takže si ani neuvědomuješ, že to dokáže.”

Bliss zakoulela očima. “Měj rozum, Trevizi. I kdyby měla neobvyklé schopnosti, nedokázala by se mnou nic udělat, protože já nejsem Bliss, já jsem Gaia. Pořád na to zapomínáš. Cožpak nevíš, že celá planeta je uzavřena do jednoho neporušitelného mentálního celku?

Myslíš, že jeden Izolovaný, jakkoli je nadaný, může tohle překonat?”

“Nejsi vševědoucí, Bliss, tak nebuď tak sebevědomá,” řekl vzpurně Trevize. “To… ta… ona s námi není dlouhou dobu. Já bych se za ten čas nedokázal naučit ani základy nějakého jazyka, zatímco ona už mluví perfektní galaxštinou a má téměř dokonalou slovní zásobu.

Ano, já vím, že jí pomáháš, ale přál bych si, abys s tím přestala.”

“Řekla jsem ti, že jí pomáhám, ale také jsem ti pověděla, že je strašně chytrá. Je natolik inteligentní, že bych ji chtěla jako součást Gai. Kdybychom ji dokázali začlenit, kdyby na to byla stále ještě dost mladá, mohli bychom se toho o Solarianech dozvědět tolik, že bychom nakonec dokázali vstřebat celý jejich svět. Mohlo by se nám to velmi hodit.”

“Napadlo tě, že Solariané jsou patologičtí Izolovaní? Dokonce i podle mých měřítek.”

“Stanou-li se součástí Gai, nezůstanou takovými.”

“Myslím, že se mýlíš, Bliss. Myslím, že to dítě je nebezpečné a měli bychom se ho zbavit.”

“Jak? To ji mám vyhodit ven přetlakovou komorou? Nebo ji zaříznout, rozsekat na kousky a dát ji do spižírny?”

Pelorat mlaskl: “No tak, Bliss.”

A Trevize se ohradil: “To je nechutné a naprosto nezasloužené.”

Chvíli poslouchal. Hlas flétny zněl bez zakolísání a falešných tónů.

Ztišili hlasy: “Až bude po všem, budeme ji muset vrátit na Solarii a nějak pojistit, aby Solarie zůstala na věky věků odříznuta od Galaxie.

Osobně mám pocit, že bychom měli ty chodící usměrňovače zlikvidovat.

Nevěřím jim a bojím se jich.”

Bliss chvíli přemýšlela a potom řekla: “Trevizi, já vím, že máš čich pro správná rozhodnutí, ale také vím, že ti byla Falloma proti srsti od samého začátku. Snad jen proto, že jsi byl na Solarii ponížen, začal jsi zuřivě nenávidět planetu a její obyvatele. Jelikož se nesmím vměšovat do tvého vědomí, nemohu si tím být docela jistá. Prosím tě, vzpomeň si, že kdybychom s sebou Fallomu nevzali, byli bychom právě teď na Alfě – mrtví a nejspíš i pohřbení.”

“Já vím, Bliss, ale přece…”

“A její inteligenci bychom měli obdivovat, a ne závidět.”

“Nezávidím Fallomě. Já se jí bojím.”

“Její inteligence?”

Trevize si zamyšleně přejel jazykem rty: “Ne tak docela.”

“Tak čeho?”

“Já nevím, Bliss. Kdybych věděl, čeho se bojím, přestal bych se toho bát. Je to něco, čemu tak docela nerozumím.” Jeho hlas se ztišil, jako by si povídal pro sebe: “Ta Galaxie je snad přecpaná věcmi, kterým nerozumím. Proč jsem vybral Gaiu? Proč musím najít Zemi?

Chybí v psychohistorii nějaký základní postřeh? Jestli ano, jaký? A nejzáhadnější je, proč mám z Fallomy nepříjemné pocity.”

Bliss si povzdechla: “Tyhle otázky naneštěstí nedokáži zodpovědět.”

Zvedla se a odešla z kabiny.

Pelorat se za ní díval a pak řekl: “Určitě to všechno není tak černé, Golane. Dostáváme se stále blíže k Zemi, a až jí dosáhneme, možná se tím rozuzlí všechna tajemství. A zatím se nezdá, že by se někdo snažil zabránit našemu příletu.”

Trevize blýskl očima po Peloratovi: “Přál bych si, aby nám v tom někdo zabránil.”

Pelorat se polekal: “Opravdu? Proč by sis něco takového přál?”

“Na rovinu – uvítal bych známky života.”

Pelorat široce rozevřel oči. “Tak jsi přece jenom zjistil na Zemi radioaktivitu?”

“Mám určité podezření. Země je teplá. Teplejší, než bych očekával.”

“Je to zlé znamení?”

“Těžko říct. Je snad poněkud teplá, ale to ještě nemusí znamenat, že je neobyvatelná. Pokrývka mraků je silná a určitě je z vodních par, takže ty mraky, společně s vydatným množstvím vod oceánů, by mohly pomoci životu, aby se udržel i přes teplotu, kterou jsme vypočítali z mikrovlnného záření. Ještě si tím ale nejsem jist. Jde jen o to…”

“Ano, Golane?”

“Tedy, kdyby Země byla radioaktivní, mohlo by to vysvětlovat, proč je teplejší, než jsme čekali.”

“Ale nedokazuje to opak, že? Jestli je teplejší, než jsme očekávali, nemusí to ještě nutně znamenat radioaktivitu.”

“Ne, to neznamená.” Trevize se přiměl k úsměvu. “Nemá smysl se dohadovat, Janove. Za den nebo dva budu vědět víc a tutově.”

91.

Když vešla Bliss do kabiny, seděla Falloma na lehátku v hlubokém zamyšlení. Na okamžik zvedla zrak, potom ho znovu sklonila.

Bliss se tiše zeptala: “Co se děje, Fallomo?”

Falloma řekla: “Proč mě Trevize tak nesnáší, Bliss?”

“Proč si myslíš, že tě nesnáší?”

“Sleduje mě ‚netrpělivě’ – Je to správné slovo?”

“Může to být správné slovo.”

“Sleduje mě netrpělivě, když jsem v jeho blízkosti. A nepříjemně se tváří.”

“Trevize má potíže, Fallomo.”

“Protože hledá Zemi?”

“Ano.”

Falloma se na okamžik zamyslela, pak řekla: “Je zvlášť netrpělivý, když uvedu myšlenkami něco do pohybu.”

Bliss stiskla rty: “Cožpak jsem ti, Fallomo, neříkala, že to nesmíš dělat, a zvlášť ne před Trevizem?”

“Stalo se to včera, právě v naší kabině. Byl ve dveřích a já si ho nevšimla. Nevěděla jsem, že se dívá. Stejně to byla jenom jedna z Pelových filmových knih. Zkoušela jsem ji postavit na jeden roh.

Nic špatného jsem nedělala.”

“Znervózňuje ho to, Fallomo, a já si nepřeji, abys to dělala, ať už se dívá nebo ne.”

“Znervózňuje ho to, protože to nedokáže?”

“Možná.”

“Ty to umíš?”

Bliss pomalu zakroutila hlavou: “Ne, neumím .”

“Tebe, když to dělám, to neznervózňuje a Pela také ne.”

“Lidé jsou různí.”

“Já vím,” řekla Falloma s náhlou tvrdostí, která překvapila Bliss tak, že jí naskočily vrásky.

“Co víš, Fallomo?”

“Že já jsem jiná než ostatní.”

“Samozřejmě, teď jsem přece říkala, že lidé jsou různí.”

“Moje tělo je jiné. Dokáži pohybovat věcmi.”

“Máš pravdu.”

Falloma trucovitě našpulila pusu: “Musím pohybovat věcmi.

Trevize by se na mě kvůli tomu neměl zlobit a neměl by mně to zakazovat.”

“A proč musíš pohybovat věcmi?”

“Je to cvičení. Rocvička – říkám to správně?”

“Ne tak docela. Rozcvička.”

“Ano, Jemby vždycky říkával, že musím cvičit své… své…”

“Lalokové usměrňovače?”

“Ano. A posilovat je. Pak, až dorostu, budu moci pohánět všechny roboty. Dokonce i Jembyho.”

“Fallomo, kdo poháněl všechny roboty, když jsi to nedělala?”

“Bander,” konstatovala Falloma naprosto věcně.

“Znala jsi Bandera?”

“Jistě. Častokrát jsem ho vídala. Měla jsem se stát vrchností na državě. Z državy Bander by se stala država Fallom. Slyšela jsem to od Jembyho.”

“Bander chodil do tvé…”

Falloma se zarazila s pusou dokořán. Přiškrceným hlasem řekla: “Bander by nikdy nepřišel…” Děvčeti došel dech, trochu po něm zalapalo a dodalo: “Vídala jsem Banderův obraz.”

Bliss se váhavě zeptala: “Jak se k tobě Bander choval?”

Falloma se trochu rozpačitě podívala na Bliss. “Bander se mě ptával, jestli něco nepotřebuji; jestli se cítím dobře. Jenže jsem měla u sebe stále Jembyho, a tak jsem nikdy nic nepotřebovala a cítila se vždy dobře.”

Sklopila hlavu a dlouze se zahleděla na podlahu. Potom si rukama zakryla oči a řekla: “Jemby se zastavil. Myslím, že to bylo proto, že se Bander… zastavil také.”

Bliss se zeptala: “Proč říkáš takové věci?”

“Stále o tom přemýšlím. Bander poháněl všechny roboty, a jestliže se zastavil Jemby a také všichni ostatní roboti, pak to muselo být tím, že se zastavil Bander. Je to pravda, že?”

Bliss mlčela.

“Ale když mě vezmeš zpátky na Solarii, budu pohánět Jembyho a zbytek robotů, budu znovu šťastná,” a Falloma se rozplakala.

Bliss jí domlouvala: “Copak s námi, Fallomo, nejsi šťastná?

Alespoň trochu? Někdy?”

Falloma pozdvihla slzami zmáčenou tvář k Bliss, a když zakroutila hlavou, roztřásl se jí hlas: “Chci Jembyho.”

Bliss v návalu soucitu vzala děvče do náručí. “Ach, Fallomo, jak bych si přála, abych tě mohla zavézt zpět k Jembymu,” a náhle si uvědomila, že také pláče.

92.

Když vešel Pelorat, zastihl je ještě v objetí. Zarazil se uprostřed kroku: “Co se stalo?”

Bliss uvolnila ruku a zapátrala po malém kapesníčku, aby si mohla utřít oči. Potřásla hlavou a Pelorat se znovu ustaraně zeptal: “Copak se tu přihodilo?”

“Fallomo, odpočiň si chvilku. Vymyslím něco, aby se ti ulevilo.

Nezapomeň – mám tě ráda stejně jako Jemby,” snažila se Bliss zachránit, co se dá.

Uchopila Pelorata za loket a postrčila ho ven do společenské místnosti se slovy: “To nic není, Pele… Vůbec nic.”

“Přece jen se něco stalo. S Fallomou, že? Pořád se jí stýská po Jembym?”

“Strašně. A my s tím nemůžeme nic udělat. Mohu jí říci, že ji mám ráda – a opravdu mám. Jak by člověk mohl nemilovat tak inteligentní a citlivé dítě… Hrozně inteligentní. Trevize si myslí, že příliš inteligentní. Na Solarii se vídala s Banderem – lépe řečeno, vídala jeho holografický obraz. Ale ta vzpomínka ji nedojímá; vyjadřovala se o něm dost chladně a naprosto věcně a já chápu důvod. Kromě skutečnosti, že byl Bander vlastníkem državy a Falloma jejím příštím vlastníkem, je nespojoval vůbec žádný vztah.”

“Chápe Falloma, že Bander byl jejím otcem?”

“Její matkou. Když jsme se dohodli, že budeme Fallomu považovat za ženu, tak to platí i pro Bandera.”

“Ať už je to jakkoliv, drahoušku, uvědomuje si Falloma ten rodičovský poměr?”

“Nevím, jestli by pochopila, co to je. Samozřejmě je možné, že ano, ale nijak to neprojevila. Jenže, Pele, ona si dala dohromady, že je Bander mrtvý. Došlo jí, že zastavení Jembyho muselo být způsobeno odpojením proudu, a protože proud dodával Bander… Nahání mi to strach.”

Pelorat zamyšleně řekl: “Pročpak, Bliss? Je to jen logické uvažování.”

“Další logická dedukce může být odvozena z jeho smrti. Pro Solarii s jejími dlouhověkými Intermitentními je určitě smrt v nejasné dálce a úmrtí zcela výjimečná událost. Přirozená smrt je řídkým zážitkem pro každého z nich a je pravděpodobně naprosto neznámá jejich dětem ve Fallomině věku. Jestli bude Falloma dál přemýšlet o Banderově smrti, začne uvažovat, proč Bander zemřel, a vědomí, že se to stalo, když jsme na planetě byli my, cizinci, ji jistě povede k zřejmé příčině a následku.”

“Že jsme zabili Bandera my?”

“Ne ‚my’, Pele. Já ho zabila.”

“To nemůže uhádnout.”

“Ale já jí to budu muset povědět. Už takhle je na Trevize naštvaná a on je jednoznačně vůdcem naší expedice. Myslela by si, že právě on zavinil smrt Bandera; a jak bych mohla připustit, aby Trevize nesl vinu neprávem?”

“Co by na tom záleželo, Bliss. To dítě necítí k svému – své matce vůbec nic. Má rádo svého robota Jembyho.”

“Ale smrt jeho matky zavinila také smrt robota. Téměř jsem se ke své odpovědnosti za to přiznala. Byla jsem v hrozném pokušení.”

“Abych jí to mohla vysvětlit po svém. Abych ji mohla utišit a předejít tomu, že objeví pravdu logickými úvahami a dopracuje se k ní takovým způsobem, který neposkytne žádnou omluvu pro můj čin.”

“Ale vždyť byl vynucený. Bylo to v sebeobraně. Kdybys nezasáhla, byli bychom všichni za okamžik mrtví.”

“Tohle bych jí byla pověděla, jenže jsem se nedokázala odhodlat k vysvětlování. Bála jsem se, že by mi nevěřila.”

Pelorat zakroutil hlavou a povzdechl si: “Myslíš, že by bývalo bylo lepší, kdybychom ji s sebou nebrali? Tolik se tou situací trápíš.”

“Ne,” řekla Bliss rozzlobeně, “takhle nemluv. Byla bych nesrovnatelně nešťastnější, kdybych teď tady musela sedět s vědomím, že jsme opustili nevinné dítě, které bude nemilosrdně zavražděno za to, co jsme udělali.”

“Takhle to ve Fallomině světě chodí.”

“Ne, Pele, nepřejímej Trevizův způsob uvažování. Izolovaní jsou schopni takové věci přijmout a už o nich nepřemýšlet. Ale na Gaie je zvykem život zachraňovat, a ne ničit nebo nečinně sedět, když ho někdo ničí. Životy různých forem musí, jak všichni víme, neustále končit, aby přetrval další život,jenže nikdy ne zbytečně, nikdy marně. Banderovu smrt, i když nebylo vyhnutí, nesu velmi těžce.

Smrt Fallomy by však byla zcela neúnosná.”

“Asi máš pravdu,” řekl Pelorat. “Každopádně jsem za tebou nepřišel s problémem, který se týká Fallomy. Jde o Trevize.”

“Co je s Trevizem?”

“Bliss, mám o něj strach. Očekává, že odhalí pravdu o Zemi, a já nevím, zda tu zátěž vydrží.”

“Já o něj strach nemám. Věřím, že je duševně vyrovnaný a odolný.”

“Všichni máme meze svých možností. Poslouchej, planeta Země je teplejší, než čekal; povídal mi to. Asi si myslí, že je příliš teplá na to, než aby na ní mohl být život, i když se zjevně snaží přesvědčit sám sebe, že se mýlí.”

“Možná má pravdu. Možná není přespříliš teplá pro život.”

“Možnost, že by to teplo mohlo být následkem radioaktivity zemské kůry, sice připouští, ale také tomu odmítá uvěřit… Za den, možná za dva budeme dostatečně blízko a pravda vyjde jednoznačně najevo. Co když Země radioaktivní je?”

“Pak to bude muset přijmout jako fakt.”

“Ale… Já nevím jak to říci nebo vyložit v mentálních termínech.

Co když se v jeho vědomí…”

Bliss se ušklíbla: “Vyrazí pojistka?”

“Ano. Vyrazí pojistka. Neměla bys ho nějak posílit? Držet ho nad vodou, abych tak řekl?”

“Ne, Pele. Nemohu uvěřit, že je takhle choulostivý, a Gaia se pevně rozhodla, že se do jeho vědomí nesmí vměšovat.”

“Ale právě to je ten háček. On je nadaný tím neobvyklým smyslem pro ‚správnost’, nebo jak to nazveš. Když se mu celá expedice rozpadne pod rukama v okamžiku, kdy se zdá, že ji úspěšně završil, pak ten otřes nemusí zničit jeho mozek, ale může zničit právě tenhle smysl. Je to velice neobvyklá vlastnost. Co když je zároveň neobvykle křehká?”

Bliss se na chvíli zadumala. Pak pokrčila rameny: “No, asi na něj dohlédnu.”

93.

Trevize si v následujících třiceti šesti hodinách matně uvědomoval, že Bliss a v menší míře i Pelorat se mu nějak věší na paty. Ve stísněných poměrech, jaké byly na jejich lodi, to ovšem nebyl až tak neobvyklý jev. Navíc měl hlavu plnou jiných starostí, takže tomu nevěnoval pozornost. Teď, když seděl u počítače, si uvědomil, že oba stojí těsně u dveří. Podíval se po nich nepřítomným pohledem. “No tak?” promluvil velmi tichým hlasem.

Pelorat se trochu nepřípadně zeptal: “Jak se máš, Golane?”

“Na to se optej Bliss. Ta na mě celé hodiny upřeně zírá. Určitě se mi šťourá v hlavě. Že jo, Bliss?”

“Ani nápad,” řekla Bliss nevzrušeně. “Ale jestli máš pocit, že potřebuješ mou pomoc, mohu se pokusit. – Chceš pomoct?”

“Proč bych měl chtít? Dejte mi pokoj. Oba dva.”

“Prosím tě, pověz nám, co se děje,” řekl Pelorat.

“Hádejte!”

“Něco se Zemí…?”

“Ano. To, co nám všichni tak vytrvale tvrdili, je naprostá pravda.”

Trevize posunkem ukázal na monitor, kde Země předváděla svou noční stranu a zatemňovala slunce. Na ob-loze poseté hvězdami vypadala jako plný černý kruh s obvodem lemovaným přerušovanou oranžovou čarou.

Pelorat se zeptal: “Ta oranžová barva – to je radioaktivita?”

“Ne. To je jen lom slunečních paprsků v atmosféře. Kdyby nebyla atmosféra tolik zastřená mraky, měli bychom před sebou plnou oranžovou kružnici. Radioaktivitu nemůžeme vidět. Atmosféra pohlcuje záření různých vlnových délek, dokonce i paprsky gama. Vyvolávají sekundární záření, které je sice poměrně slabé, ale počítač je dokáže zjistit. Prostým okem se vidět nedají, ale počítač dokáže převést každou částici nebo vlnovou délku na fotony viditelného světla a zobrazit Zemi v umělé barvě. Podívej.”

Černý kotouč se zbarvil mdlou inkoustovou modří.

“Jak je tam silná radioaktivita?” zeptala se potichu Bliss.

“Je jí dost na to, aby tam nemohli žít lidé?”

“Tam nemůže žít nic,” zamračil se Trevize. “Ta planeta je neobyvatelná.

Už dávno vymřely i poslední baktérie, poslední viry.”

“Můžeme ji prozkoumat?” chtěl vědět Pelorat. “Myslím ve skafandrech.”

“Můžeme se tam podívat na pár hodin – než nás položí nevyléčitelná nemoc z ozáření.”

“Co budeme dělat, Golane?”

“Co?” Trevize se podíval na Pelorata se stále stejně bezvýraznou tváří. “Víš, co bych chtěl udělat? Chtěl bych vzít tebe, Bliss – a dítě – zpátky na Gaiu a nechat vás tam navždy. Pak bych chtěl odletět na Terminus a předat loď. Pak bych chtěl abdikovat z Rady, což by mělo udělat radost starostce Branno. Pak bych chtěl jít do penze a nechat Galaxii žít po svém. Nestarat se o Seldonův Plán nebo o Nadaci, o Druhou Nadaci, o Gaiu. Galaxie si vybere svou vlastní cestu, která vydrží do konce mého života. Tak proč bych se měl, byť sebeméně, zajímat o to, co bude dál?”

“To přece nemyslíš vážně, Golane!” vyhrkl Pelorat popuzeně.

Trevize se na něj dlouze zadíval a pak se zhluboka nadechl: “Ne, nemyslím, ale jak já bych si přál, abych mohl udělat přesně to, co jsem tady právě povídal.”

“Kašli na to. Co budeš dělat?”

“Udržovat loď na oběžné dráze kolem Země, odpočívat, vzpamatovávat se z šoku způsobeného tím vším a přemýšlet co dál. Jenomže…”

“Ano?”

A Trevize vybuchl: “Co mohu dál dělat? Co dalšího ještě můžeme hledat? Co ještě můžeme najít?”

KAPITOLA 20

BLÍZKÝ SVĚT

94.

Po dobu mezi dalšími čtyřmi pokrmy viděli Pelorat a Bliss Trevize právě jenom při jídle. Zbývající čas byl buď v pilotní kabině, nebo ve své ložnici. U jídla mlčel. Jedl málo, a když zrovna nežvýkal, rty měl pevně sevřené.

Při čtvrtém pokrmu se ale Peloratovi zazdálo, že něco z té neobvyklé vážnosti z Trevizova vzezření ubylo. Pelorat si dvakrát odkašlal, jako by se chystal promluvit, ale pak ztratil odvahu.

Nakonec k němu zvedl Trevize oči a řekl: “No?”

“Už ses… už ses rozmyslel, Golane?”

“Proč se ptáš?”

“Nevypadáš už tak zachmuřeně.”

“Nejsem sice o nic méně zachmuřený, ale hodně teď přemýšlím.”

“Můžeme vědět o čem?” zeptal se Pelorat.

Trevize vyslal krátký pohled směrem k Bliss. Ta nespouštěla oči z talíře a opatrně mlčela, jako by věděla, že se Pelorat v této choulostivé situaci dostane dál než ona. Trevize se otázal: “Taky jsi zvědavá, Bliss?”

Na chvíli zdvihla oči: “Ano, jistě.”

Falloma klackovitě kopla do nohy u stolu a zeptala se: “Našli jsme Zemi?”

Bliss zmačkla děvčeti rameno. Trevize tomu nevěnoval pozornost.

Řekl: “Základní fakta, těmi musíme začít. Na různých světech byly odstraněny veškeré informace o Zemi. To nás nutně vede k nevyhnutelnému závěru. Na Zemi je něco ukrýváno. A přece při pozorování vidíme, že na Zemi je smrtelně nebezpečná radioaktivita, takže je tím automaticky všechno ukryto. Nemůžeme na ní přistát a z této vzdálenosti, i když jsme těsně u hranice magnetosféry a nemůžeme se již k Zemi více přiblížit, nic nenajdeme.”

“Víš to určitě?” zeptala se jemně Bliss.

“Strávil jsem u počítače celou věčnost a provedl analýzu Země všemi možnými způsoby, kterých jsme my dva schopni. Nic tam není. Navíc i já sám cítím, že tam není opravdu nic. Tak kdo a proč zahladil údaje o Zemi? Jistě je to, co se mělo schovat, teď schováno mnohem účinněji, než by kdy mohlo koho napadnout, a přitom není třeba provádět žádná krkolomná opatření.”

“Snad bylo na Zemi skutečně něco ukryto,” uvažoval Pelorat, “ale v době, než její radioaktivita stoupla natolik, že odradila všechny návštěvy. Tehdy se možná obyvatelé Země báli, že by tam někdo mohl přistát a najít to cosi kdesi. A proto se tehdy Země pokusila odstranit informace o sobě. Teď tady máme skomírající zbytek té dávné doby.”

“Ne, to si nemyslím,” řekl Trevize. “Informace z Galaktické Knihovny na Trantoru odstranili, patrně teprve nedávno.” Náhle se obrátil na Bliss: “Mám pravdu?”

“Já/my/Gaia jsme to usoudily z vyděšené mysli Gendibala z Druhé Nadace, který byl s námi na schůzce se starostkou Terminu,” řekla Bliss s kamennou tváří.

“Když museli skrýt něco z důvodu, že to může být nalezeno, musejí to skrývat i teď a musí hrozit nebezpečí, že to i teď někdo najde, přestože je Země radioaktivní.”

“Jak je to možné?” zeptal se zneklidněný Pelorat.

“Uvažuj,” řekl Trevize. “Co když to, o co šlo, ze Země odstranili, když se zvýšilo ohrožení radioaktivitou, a už to tam není? A neníli to tajemství už na Zemi, může se stát, že dokážeme-li Zemi najít, budeme s to si domyslet, na jaké místo je tajemství přemístěno. Jestli je to pravda, potom musí být poloha Země stále utajována.”

Fallomin hlas znovu vypískl: “Bliss říkala, že když nenajdeme Zemi, odvezete mě zpátky k Jembymu.”

Trevize se obrátil na Fallomu a probodl ji pohledem. Bliss tichým hlasem pravila: “Fallomo, říkala jsem jenom to, že bych si přála, abych tě mohla odvézt zpátky. Promluvíme si o tom později. Teď jdi do své místnosti, čti si, hraj na flétnu nebo dělej, co budeš chtít.

Běž – běž.”

Zamračená Falloma odešla uraženě od stolu.

Pelorat se zlobil: “Jak něco takového můžeš tvrdit, Golane?

Jsme tady. Našli jsme Zemi. Dokážeme teď snad vydedukovat, kde to ‚něco’ může být, když není na Zemi.”

Trevizovi chvíli trvalo, než překonal rozmrzelost, kterou v něm vyvolala Falloma. Potom se zeptal: “Proč ne? Představ si, že radioaktivita zemské kůry se stále zvyšovala. Obyvatelstvo se neustále zmenšovalo vymíráním a emigrací a to tajemství, to ‚něco’, se dostávalo do stále většího nebezpečí. Kdo by tam mohl zůstat, aby ‚to’ chránil’? Nakonec by ‚to’ museli přemístit na další svět, nebo by Země navždy ztratila možnost – to ‚něco’ – použít. Počítám, že by se zdráhali tu svoji vzácnost přestěhovat, a je pravděpodobné, že když už, tak by to udělali na poslední chvíli. Pamatuješ se na toho starce z Nové Země, který ti krmil uši svou verzí o historii Země?”

“Monoleje?”

“Ano, toho. Nezmiňoval se v souvislosti s líčením budování Nové Země, že zbytek obyvatel Země byl převezen tam?”

Pelorat se podivil: “Snad nemyslíš, starouši, že to, co hledáme, je teď na Nové Zemí? Že se to tam dostalo s posledními odlétajícími obyvateli Země’?”

“Nemohlo by to tak být? Nová Země není pro celou Galaxii tak známá jako Země a její obyvatelé si nějak podezřele drží všechny cizince od těla.”

“Byli jsme tam,” vložila se Bliss do řeči, “a nic jsme nenašli.”

“Hledali jsme pouze polohu Země.”

Pelorat pokračoval celý popletený: “Ale hledali jsme něco s rozvinutou technikou; něco, co dokáže vyfouknout informace pod nosem samotné Druhé Nadaci, a dokonce i – promineš Bliss – Gae. Ti lidé z Nové Země snad byli schopni řídit ten svůj kousek počasí a snad uměli používat nějaké biotechnologie, ale myslím, že připustíš, že úroveň jejich techniky je jinak značně nízká.”

Bliss přikývla: “Souhlasím s Pelem.”

Trevize oponoval: “Soudíme podle mála. Vůbec jsme neviděli muže z rybářské flotily. Viděli jsme jen flíček, kde jsme přistáli, a vůbec žádnou jinou část ostrova. Co bychom bývali mohli najít, kdybychom důkladně hledali? Koneckonců jsme ani nepoznali zářivky, dokud jsme je neviděli rozsvícené, a jestli vypadala ta technika zaostale, a já tvrdím, že vypadala…”

“Jo?” opáčila Bliss naprosto nepřesvědčeně.

“Mohla to být jen část zástěrky, která měla zahalit pravdu.”

“To není možné,” nevěřila Bliss.

“Není možné,jo? Vždyť jsi mi ty sama povídala, když jsme byli na Gaie, že na Trantoru je větší část civilizace záměrně udržována na nižší technické úrovni, aby se tím ukrylo těch pár lidí z Druhé Nadace.

Proč by nemohla stejná taktika fungovat i na Nové Zemi?”

“Navrhuješ tedy, abychom se vrátili na Novou Zemi a znovu se vystavili infekci – a tentokrát si ji v sobě nechali oživit? Sexuální styk je nepochybně obzvlášť příjemný způsob jak se nakazit, ale nemusí být jediný.”

Trevize pokrčil rameny: “Nejsem žádostiv vrátit se na Alfu, ale možná budeme muset.”

“Možná?”

“Možná! Ostatně – máme i jinou možnost.”

“Jakou?”

“Alfa je součástí dvojhvězdy. Nemohla by obíhat obyvatelná planeta také kolem průvodce Alfy?”

“Myslím, že je jeho světlo příliš slabé,” zakroutila hlavou Bliss.

“Má pouze čtvrtinu svítivosti Alfy.”

“Slabé, ale ne příliš slabé. Pokud by byla některá planeta dost blízko u hvězdy, mohlo by to stačit.”

“Může nám počítač prozradit něco, co by nasvědčovalo, že má průvodce Alfy u sebe nějaké planety?” zeptal se Pelorat.

Trevize se trpce usmál: “Prověřil jsem to. Je tam pět středně velkých planet. Žádní plynní obři.”

“A je některá z těch planet obyvatelná?”

“O planetách, kromě jejich počtu a faktu, že nejsou velké, nemá počítač žádné informace.”

“Aha,” sklaplo Peloratovi.

Trevize ho utěšoval: “To není důvod ke zklamání. Žádné Intermitentní světy by se v počítači neměly dát vůbec najít. Informace o samotné Alfě jsou minimální. Tyhle věci byly úmyslně zatajeny, a jestli o průvodci Alfy není téměř nic známo, tak to můžeme považovat za docela dobré znamení.”

“Takže,” poznamenala Bliss věcně, “ty sis to naplánoval takhle: – Zaletíme k průvodci a případně se s nepořízenou vrátíme k samotné Alfě.”

“Ano. A tentokrát budeme připraveni. Před přistáním pečlivě prozkoumáme celý ostrov a počítám s tebou, Bliss, že využiješ své duševní schopnosti a zaštítíš…”

V tom okamžiku to se Vzdálenou hvězdou trochu škublo, jako by si celá loď škytla. Trevize zakřičel napůl vyděšeně a napůl zlostně: “Kdo je u řízení?”

A v okamžiku, kdy otázku vyslovil, mu to bylo jasné.

95.

Falloma stála naprosto pohroužena do své činnosti za vrchným panelem počítače. Dlouhé prsty měla široce roztažené, aby rukou zaplnila matně žhnoucí značky na terminálu. Zdálo se, že se Fallominy ruce téměř až noří do povrchu panelu, ačkoli byl na dotyk tvrdý a kluzký.

Při mnoha příležitostech vídala, že tak Trevize drží své ruce, ale nikdy ho neviděla dělat nic víc, třebaže jí bylo naprosto jasné, že se tak řídí loď.

Občas Falloma vídala Trevize přivírat oči, proto je teď přivřela také. Po chviličce se jí zdálo, že zaslechla slabý vzdálený hlas – vzdálený, ale přitom jako by zněl v její hlavě a přicházel lalokovými usměrňovači. Ty pro ni byly ještě důležitější než ruce. Usilovně se snažila porozumět těm slovům. “Pokyny,” slyšela říkat téměř prosebně.

“Jaké jsou tvé pokyny?”

Falloma neříkala nic. Nikdy nebyla svědkem toho, že by Trevize něco počítači říkal. Ale věděla, co si z celého srdce přeje. Chce se dostat zpátky na Solarii, do příjemné nekonečnosti sídla, k Jembymu – Jemby – Jemby – Chtěla se tam dostat, a jak myslela na svět, který milovala, představila si jeho obraz na monitoru, kde vídala ostatní světy, které vidět nechtěla. Otevřela oči a upřela je na monitor s vůlí spatřit nějaký jiný svět než tu nenáviděnou Zemi. A potom si představovala, že planeta, na kterou se dívá, je Solarie. Nenáviděla tu prázdnou Galaxii, kam byla zavlečena proti své vůli. Do očí se jí nahrnuly slzy a loď se otřásla. Pocítila ten otřes a trochu se jí podlomila kolena. Potom venku na chodbě uslyšela hlučné kroky, a když otevřela oči, padl její zrak na rozlícenou Trevizovu tvář, která zaclonila monitor s obrazem její jediné touhy. Něco křičel, ale ona si toho nevšímala. Vždyť právě on ji
vytrhl ze Solarie, když zabil Bandera, a on jí bránil v návratu. Myslel jen na Zemi. Ona ho poslouchat nebude.

Zavede loď k Solarii. Její silné odhodlání lodí znovu otřáslo.

96.

Bliss se zoufale pověsila na Trevizovu ruku. “Ne! Ne!” Pevně ji svírala a tahala ho pryč, zatímco Pelorat stál celý strnulý vpovzdálí.

Trevize křičel: “Dej ty pracky z počítače! Bliss, uhni, nechci ti ublížit.”

Bliss řekla hlasem, který zněl téměř vyčerpaně: “Nesnaž se tomu dítěti vyhrožovat. Musela bych tě zranit – přes všechny pokyny.”

Trevize přelétl očima z Fallomy na Bliss. “Tak ji dostaň od počítače. Ihned!”

Bliss ho odstrčila s překvapivou silou, kterou, jak si Trevize později pomyslel, snad čerpala z Gai.

“Fallomo,” řekla, “zdvihni ruce.”

“Ne!” vřeštěla Falloma. “Chci, aby ta loď letěla na Solarii. Chci tam letět. Tam,” kývnutím hlavy ukázala na monitor, neboť se zdráhala byť na okamžik zmírnit tlak ruky na vrchní panel.

Bliss však sáhla na její ramena, a jak se jich dotkla, Falloma se roztřásla.

Blissin hlas se zmírnil: “Teď, Fallomo, uveď počítač do původního stavu a pojď se mnou. Pojď.” Hladila plačící děvče, které se zhroutilo jako hromádka neštěstí.

Fallominy ruce sklouzly z terminálu. Bliss ji chytla v podpaždí a zdvihla na nohy. Obrátila děvče k sobě a pevně je opřela o svou hrud, aby utišila záškuby vzlyků.

Bliss houkla na Trevize, který teď němě stál ve dveřích: “Ustup nám z cesty, Trevizi, a ani se nás nedotkni, až tě budeme míjet.”

Trevize si rychle stoupl stranou.

Bliss se na okamžik zastavila a potichu mu sdělila: “Budu se muset na chvíli dostat do jejího vědomí. Jestli způsobím nějakou škodu, hned tak ti to neodpustím.”

Trevize měl chuť odpovědět, že mu kubický milimetr vakua sejde na Fallomině vědomí, že se bojí mnohem víc o počítač, ale před soustředěnými, pichlavými zraky Gai (nemohl to být přeci jen pouhé vzezření Bliss, co v něm vzbudilo vlnu strachu, kterou pocítil) nepromluvil.

Ani se nepohnul a byl zticha ještě značnou dobu poté, co Bliss s Fallomou zmizely ve svém pokoji. V tom stavu zůstal, dokud se Pelorat mírně nezeptal: “Golane, jsi v pořádku? Neudělala ti nic?”

Trevize mohutně zatřásl hlavou, jako by ze sebe chtěl setřást zášleh ochromení, který ho předtím sevřel. “Jsem v pořádku. Důležitější je, jestli je v pořádku i tohle.” Posadil se za ovládací pult počítače a položil ruce na značky, které před krátkou chvilkou zakrývaly Fallominy ruce.

“No tak?” zeptal se úzkostlivě Pelorat.

Trevize pokrčil rameny: “Zdá se, že reaguje normálně. Mohlo by se stát, že zjistím něco časem, zatím to ale vypadá docela slušně.”

A navztekaně dodal: “Počítač by neměl navázat účinné spojení s jinýma rukama než mýma, jenže v případě toho hermafrodita nešlo jen o samotné ruce. Byly v tom lalokové usměrňovače.”

“Ale čím to, že se celá loď otřásla? K tomu by nemělo dojít, že?”

“Ne. Na gravitační loď by neměla mít setrvačnost vliv. Ale ta příšera…” Odmlčel se a znovu vypadal rozzlobeně. “No?”

“Mám dojem, že postavila počítač před dvě protichůdné žádosti a obou se dožadovala tak vehementně, že počítač neměl na vybranou a pokusil se o obě najednou. A když se počítač snažil splnit nemožné, musel na okamžik vyřadit bezsetrvačný stav. Alespoň si myslím, že se to stalo.” Potom se mu trochu vyjasnila tvář. “A snad to bylo dobře, neboť, jak mě napadá, všechno moje povídání o Alfě Kentauri a jejím průvodci byly žvásty. Já už vím, kam Země přesunula své tajemství.”

97.

Pelorat užasle strnul, potom se ale rozhodl poslední poznámku přejít a vrátil se k dřívější záhadě. “Jak požádala Falloma o dvě protichůdné věci?”

“No, říkala, že chce letět s lodí k Solarii.”

“Ano, to jistě chtěla.”

“Ale co myslela Solarií? Nedokáže Solarii poznat z vesmíru.

Vlastně ji opravdu z vesmíru neviděla. Spala, když jsme z ní ve spěchu odlétali. A přes všechno to čtení z tvé knihovny, i se vším, co jí mohla říci Bliss, se stejně domnívám, že není opravdu schopna pojmout celou pravdu o Galaxii a stovkách miliard hvězd a miliónech obydlených planet. Vyrůstala sama v podzemí. Dokáže pochopit jedině prosťounkou představu, že je pár různých světů… Jenže kolik?

Dva? Tři? Čtyři? Pro ni může být Solarií každý svět, který vidí. Síla jejího vytouženého přání z něj Solarii udělá. Myslím, že když ji Bliss ukonejšila a naznačila jí, že nenajdeme-li Zemi, vezmeme ji zpátky na Solarii, tak si Falloma možná dokonce vytvořila představu, že je Solarie blízko Země.”

“Jak jsi na tohle, Golane, přišel? Proč si to myslíš?”

“Přesně tohle nám pověděla, když jsme sem na ni vlítli. Vykřikovala, že chce letět na Solarii, a pak dodala: ‚Tam… tam,’ a kývala hlavou k obrazovce. A co je na obrazovce? Oběžnice Země. Když jsem odcházel k obědu, byla tam Země. Falloma si tu oběžnici musela vybavit v představách, když chtěla Solarii, a počítač byl proto nucen zaměřit se na satelit. Věř mi, Janove, vím, jak tenhle počítač pracuje.

Kdo by to mohl vědět lépe?”

Pelorat se podíval na široký srpek světla na monitoru a zamyšleně pronesl: “Přinejmenším v jednom z jazyků Země se jmenoval Měsíc.

V dalším jazyku se mu říkalo Luna. Asi měl i mnoho dalších jmen… Představ si ten zmatek, starouši, na světě s řadou jazyků… Ta nedorozumění, ty obtíže, ty…”

“Měsíc?” zeptal se Trevize. “Jméno toho satelitu zní docela prostě…

Ty, představ si… Mohl být místem, kam se to dítě pokusilo bezděčně přesunout loď za pomoci svých lalokových usměrňovačů. Jako zdroj použilo vlastní energii lodě. To mohlo přispět k vytvoření chvilkového zmatku se setrvačností…

Ale na ničem z toho příliš nezáleží. Důležité je, že to všechno přivedlo Měsíc – jo, tohle jméno se mi líbí – na monitor a počítač ho zvětšil a je tam stále. Ted na něj koukám a uvažuji.”

“O čem uvažuješ, Golane?”

“O jeho velikosti. Krapet zapomínáme na satelity, Janove. Jsou to takoví mrňouskové, pokud vůbec jsou. Jenomže tenhle je jinačí. Je to svět. Má průměr nějakých pětatřicet stovek kilometrů.”

“Svět? Určitě bys tomu neřekl svět. Nedá se obývat. I těch pětatřicet stovek kilometrů průměru je příliš málo. Nemá atmosféru. To poznám od oka. Nejsou tam mraky. Linka kružnice jeho povrchu je na pozadí vesmíru ostrá a stejně tak spojnice mezi osvětlenou a tmavou hemisférou.”

Trevize přikývl: “Z tebe se stane ostřílený vesmírný vlk, Janove.

Máš pravdu. Je bez vzduchu a bez vody. Jenže to pouze znamená, že Měsíc není obyvatelný na svém nechráněném povrchu. A co v podzemí?”

“V podzemí?” podivil se Pelorat.

“Ano. V podzemí. Proč ne? Vyprávěl jsi mi, že města na Zemi byla v podzemí. Víme, že Trantor byl v podzemí. Comporellon má většinu svého hlavního města v podzemí. Solarijská sídla byla téměř úplně pod zemí. Tak to docela běžně chodí.”

“Golane, v každém z těch případů žili lidé na obyvatelné planetě.

Povrch byl také obyvatelný, měl atmosféru a oceán. Je však možné žít v podzemí, když je neobyvatelný povrch?”

“Prosím tě, Janove, uvažuj! Kde žijeme právě teď my? Vzdálená hvězda je malinkatým světem bez obyvatelného povrchu. Venku na ní také není vzduch a voda. A přece žijeme uvnitř v dokonalém pohodlí.

Galaxie je plná vesmírných stanic a rozličných sídlišť, na nichž kromě vnitřku není naprosto nic k obývání, nemluvě o lodích.

Přemýšlej o Měsíci jako o obrovité vesmírné lodi.”

“S posádkou uvnitř?”

“Ano. Třeba s milióny lidí, s rostlinami, živočichy a s rozvinutou technikou… Podívej, Janove, copak to nedává smysl?

Jestli Země ve svých posledních dnech dokázala vyslat skupinu osídlovatelů na planetu Alfa Kentauri a jestli se ti osídlovatelé – zřejmě s pomocí Říše – mohli pokusit o její terraformaci, o nasazení sádky do jejích oceánů, o zbudování souše v místech, kde žádná nebyla, proč by Země nemohla vyslat skupinu také na svou oběžnici a terraformovat její vnitřek?”

Pelorat neochotně připustil: “Předpokládám, že by mohla.”

“Udělali by to. Jestli měla Země co skrývat, tak proč to posílat přes parsek daleko, když to lze schovat na svět, který je vzdálený méně než stomilióntinu vzdálenosti k Alfě. Nebýt Fallomy…” Trevize sevřel pevně rty a zakroutil hlavou. “Budu jí to asi muset připsat k dobru. Když to neudělám já, určitě to napadne Bliss.”

Pelorat rozvíjel myšlenku dál: “Ale podívej, jestli se něco ukrývá pod povrchem Měsíce, jak to najdeme? Povrch musí mít milióny čtverečních kilometrů…’ “Zhruba čtyřicet miliónů.”

“To ho budeme muset prozkoumat kilometr po kilometru? A co vlastně budeme hledat? Otvor? Nějakou přetlakovou komoru?”

Trevize odpověděl: “Když to bereš takhle, šlo by o pořádnou fušku, ale my nebudeme hledat pouze předměty, budeme hledat také život, navíc inteligentní život. Máme Bliss a ta má na pátrání po inteligenci talent, ne?”

98.

Bliss sjela pohledem Trevize: “Konečně jsem ji uspala. Dala mi pořádně zabrat. Byla úplně nepříčetná. Ale nemyslím, že bych jí něco ve vědomí poškodila. Naštěstí.”

Trevize chladně poznamenal: “Vzhledem k tomu, že nemám v úmyslu vrátit se na Solarii, mohla ses pokusit odstranit její citovou závislost na Jembym.”

“Myslíš, že stačí odstranit jen její citovou závislost? Trevizi, co ty víš o těchhle věcech? Nikdy jsi žádné vědomí mentálně nevnímal.

Nemáš nejmenší ponětí o jeho složitosti. Kdybys o něm něco věděl, nemluvil bys o odstraňování citové závislosti, jako by šlo o vybírání džemu ze zavařovačky.”

“Tak tu závislost alespoň oslab.”

“Doufám, že se mi to po měsíci pečlivého psychoobnažování podaří oslabit.”

“Co je psychoobnažování?”

“To se nedá vysvětlit někomu, kdo to nezná.”

“Tak co s tím dítětem hodláš dělat?”

“Ještě nevím, musím si to důkladně rozmyslet.”

“V tom případě,” řekl Trevize, “poslouchej, co uděláme s lodí.”

“Já vím, co uděláš. Vrátíš se na Novou Zemi a znovu se pokusíš o roztomilou Hiroko, když ti slíbí, že tě tentokrát nenakazí.”

Trevize nehnul ani brvou. “Ne. Rozmyslel jsem si to. Poletíme na Měsíc – podle Janova se tak jmenuje ten satelit.”

“Na satelit? Protože je to nejbližší svět, který máme při ruce? Na něj jsem nepomyslela.”

“Ani já. A nepomyslel by na něj ani nikdo jiný. Nikde v Galaxii není satelit, který by stál za zamyšlení… Ale tenhleten je svou velikostí výjimečný. Navíc ho také kryje anonymita Země. Když nemůžeš najít Zemi, nemůžeš najít ani Měsíc.”

“Je obyvatelný?”

“Na povrchu ne. Ale není ani trochu radioaktivní, takže není tak úplně neobyvatelný. Může na něm být život – vlastně může dokonce životem překypovat – pod povrchem. A samozřejmě, až se dostaneme dostatečně blízko, budeš nám moci říct, jestli je to pravda.”

Bliss pokrčila rameny: “Pokusím se. – Ale co tě vlastně tak znenadání přivedlo na myšlenku podívat se právě tam?”

Trevize tiše řekl: “Něco, co udělala Falloma, když byla u řízení.”

Bliss vyčkávala, jako by chtěla slyšet víc, a potom znovu pokrčila rameny. “Ať to bylo cokoli, stejně si myslím, že by tě to nenapadlo, kdyby ses nechal strhnout svým nutkáním a zabil jsi ji.”

“Neměl jsem v úmyslu ji zabít, Bliss.”

Bliss mávla rukou. “Dobrá. Nechme toho. Letíme k Měsíci?”

“Ano. Z opatrnosti neletím příliš rychle, ale jestli všechno klapne, budeme v jeho blízkosti za třicet hodin.”

99.

Měsíc byl jedna pustina. Trevize pozoroval, jak pod nimi ubíhá jeho jasně ozářený povrch. Fádní panoráma kráterových valů, pohoří a černých stínů ve slunečním svitu. Půda měnila nepatrně odstíny a občasné rozsáhlé planiny byly prolomeny malými krátery.

Jak se blížili k noční straně, stíny se prodlužovaly a nakonec se slily. Za nimi se na okamžik ve slunci zatřpytily štíty hor jako obří hvězdy, které září překonaly své blížence na obloze. Potom i ty zmizely a na nebi slabě zasvitla Země svou z menší části vykrojenou modrobílou tváří. Poté, když loď minula i Zemi a ta se ztratila za horizontem, otevřela se pod nimi temnota. Nad sebou měli pouze matně zlatavý prach hvězd, což Trevizovi, vyrostlému na věčně bezhvězdném Terminu, připadalo vždy jako malý zázrak.

Vpředu se objevovaly další zářivé hvězdy, zpočátku po jedné, potom ve skupinách, rozrůstaly se a nabývaly, až nakonec splynuly.

Náhle proletěli nad terminátorem do plného světla ozářené strany.

Slunce se vyhouplo s plamennou pompou a v tom okamžiku se pohled monitoru přesunul a nabídl polarizovaný obraz oslnivě jasného povrchu pod lodí. Trevize dobře věděl, že nemá smysl doufat, že by pouhým vizuálním pozorováním našli vstup do obydleného nitra (pokud tam vůbec nějaký byl) v tom docela velkém světě. Otočil se na Bliss, sedící vedle něj. Bliss monitor nesledovala a oči měla zavřené.

Téměř se zdálo, jako by se v křesle zhroutila.

Trevize nevěděl, jestli neusnula, a tak se opatrně zeptal: “Zachytila jsi ještě něco?”

Bliss lehce zakroutila hlavou. “Ne,” zašeptala. “Cítila jsem jenom ten slabý impuls. Raději se mnou zaleť zpátky. Víš, kde byla ta oblast?”

“Počítač to ví.”

Bylo to, jako by byli naváděni na cíl, tu a tam zabočili a nakonec to našli. Hledaná oblast byla ještě v hloubi noční strany a jen Země, jež zářila značně nízko na obloze, dodávala mezi stíny povrchu přízračný popelavý přísvit, v němž se nedalo nic rozpoznat, i když Trevize zhasl světla v pilotní kabině, aby usnadnil pozorování.

Vešel Pelorat a zůstal napjatě stát mezi dveřmi. “Našli jste něco?”

zašeptal ochraptěle.

Trevize požádal pohybem ruky o ticho. Díval se na Bliss. Věděl, že bude trvat několik dní, než se sluneční světlo vrátí na ten kousíček Měsíce, ale věděl také, že pro to, co se Bliss snažila vědomím zachytit, nebylo světlo vůbec důležité.

Řekla: “Je to tam.”

“Víš to jistě?”

“Ano.”

“A toto je jediné místo?”

“Tohle je jediný kousek, který jsem zjistila. Letěl jsi nad celým povrchem Měsíce?”

“Byli jsme nad jeho úctyhodnou částí.”

“Tak tohle je jediné, co jsem v té úctyhodné části našla. Teď je vjem silnější, jako by nás to zjistilo. A nezdá se to nepřátelské. Mám pocit, že nás vítá.”

“Určitě?”

“Mám takový pocit.”

Pelorat se zeptal: “Nemohlo by ti to ten pocit jen podstrčit?”

Bliss odpověděla s náznakem povýšenosti: “Napodobeninu bych poznala, to si piš.”

Trevize zamručel něco o přílišném sebevědomí a řekl: “Doufám, že jsi zjistila inteligenci!”

“Zjistila jsem vysoký intelekt, ale…” Do jejího hlasu vstoupil podivný tón.

“Co ale?”

“Pšt. Neruš mě. Nech mě soustředit se,” poslední slovo bylo pouhým pohybem rtů.

Potom v údivu vzrušeně zvolala: “Není lidský.”

“Není lidský?” opakoval Trevize užasle. “Znovu máme co dělat s roboty? Jako na Solarii?”

“Ne,” usmívala se Bliss, “není to ani robot.”

“Musí to být jedno, nebo druhé.”

“Nic z toho,” uculovala se. “Není to člověk, a přeci se to nepodobá žádnému robotovi, kterého jsem kdy vnímala.”

“Tak to bych tedy chtěl vidět,” řekl Pelorat a pokývl energicky hlavou s očima planoucíma vzrušením. “To bude něco zajímavého, něco nového.”

“Něco nového,” zabroukal Trevize v náhlém dobrém rozmaru a jako by mu hlavou projel záblesk neočekávaného poznání.

100.

Téměř s jásotem klesali k povrchu Měsíce. Připojila se i Falloma a s mladistvou nevázaností se opíjela nesnesitelnou radostí, jako by se opravdu vracela na Solarii. Pokud se týkalo Trevize, tomu se někde v hloubi slabě ozýval zdravý rozum, našeptávající, že by bylo divné, kdyby si Země – nebo něco pozemského na Měsíci, co dělalo taková opatření, aby odradilo všechny ostatní – teď dávala práci s jejich přilákáním. Neslouží to stejnému účelu? Nejedná se náhodou zase o případ, kdy už se nedá zařídit, aby se vetřelci vyhnuli, a tak nezbývá než je přilákat a zničit, aby se tajemství Země zachovalo?

Myšlenka utichala, jak se nořila do záplavy radosti, vzrůstající s blížícím se měsíčním povrchem. A přece se mu mimoděk podařilo držet se záblesku poznání, kterého se mu dostalo, než začali svůj klouzavý sestup k povrchu zemského satelitu.

Zdálo se, že nemá pochybnosti, kam loď letí. Byli nad vrcholky svažitých kopců a Trevize za počítačem necítil potřebu nic dělat.

Jako by on i počítač byli vedeni – a on pociťoval ohromné nadšení, že z něj byla sňata tíha zodpovědnosti.

Klouzali souběžně s povrchem k útesu, který proti nim hrozivě čněl do výše jako hráz; lesklá hráz v nejasném světle Země a majáku Vzdálené hvězdy. Jistota blížící se srážky pro Trevize nic neznamenala a vůbec ho nepřekvapilo, když si uvědomil, že ta část srázu, kterou měli těsně před sebou, se odklonila a otevřela tunel zalitý umělým světlem. Loď sama od sebe zpomalila do plouživého letu a úhledně zaplula do otvoru – proklouzla dovnitř. Otvor se za ní uzavřel a před ní se otevřel vstup. Loď jím prolétla do ohromného dómu, který byl, jak se zdálo, vyhlouben v nitru skály.

Loď se zastavila a všichni na palubě se dychtivě nahrnuli do přetlakové komory. Nikoho z nich, dokonce ani Trevize nenapadlo zkontrolovat, jestli je venku dýchatelná atmosféra nebo vůbec nějaká atmosféra.

Ale vzduch tam byl. Dýchatelný a příjemně osvěžující. Rozhlédli as kolem sebe v pocitem lidí, kteří se vracejí domů, a teprve po chvíli si uvědomili přítomnost muže, zdvořile čekajícího, až k němu přijdou.

Měl vysokou postavu a vážný výraz. Jeho vlasy, střižené nakrátko, byly barvy bronzu. Měl široké tváře, světlé oči a jeho oblek byl nejspíš k vidění v učebnicích prehistorie. Přes svou urostlost a statnost působil unaveným dojmem, který nebylo možno spatřit v jeho rysech, jenž však působil přímo na nějaký skrytý smysl. Falloma zareagovala první. Rozběhla se k muži s hlasitým pisklavým zavřísknutím, mávala rukama a volala: “Jemby! Jemby!”

Ani na chvilku nezpomalila svůj běh, a když byla dostatečně blízko, muž se sklonil u zvedl ji vysoko do vzduchu. Pověsila se mu okolo šíje, vzlykala a stále udýchaně vyrážela: “Jemby!”

Ostatní se přiblížili mnohem střízlivěji a Trevize pomalu a zřetelně (mohl ten člověk rozumět galaxštině?) řekl: “Promiňte nám, pane. To dítě ztratilo svého ochránce a zoufale ho hledá. Je pro nás záhadou, proč ho vidí ve vás, vždyť se snaží najít robota – mechanického…”

Muž poprvé promluvil. Jeho hlas nezněl melodicky. Ozývala se v něm spíše účelnost a zvláštní přídech starobylosti, ale přece mluvil galaxštinou s naprostou samozřejmostí.

“Zdravím vás všechny v přátelství,” řekl. A i když si jeho tvář zachovávala svůj utkvěle vážný výraz, vypadala nepochybně přátelsky.

“A pokud jde o dítě,” pokračoval, “je možná vnímavější, než si myslíte, neboť já jsem robot. Jmenuji se Daneel Olivaw.”

KAPITOLA 21

PÁTRÁNÍ KONČÍ

101.

Trevize nevěřil svým uším. Vystřízlivěl z podivné euforie, kterou cítil před a po přistání na Měsíci. Euforie, o níž měl podezření, že ji vyvolal ten svérázný robot, který nyní stál před ním.

Trevize se nestačil dívat, a přestože měl úplně chladnou hlavu a jeho smysly nebyly otupené, tonul v údivu. Mluvil v údivu, poslouchal v údivu, téměř nevnímal, co říká nebo co bylo řečeno, jen pátral ve vzhledu toho napohled nepopiratelného člověka – v jeho chování, ve způsobu, jakým se vyjadřoval – po něčem, co by prozrazovalo robota. Žádný div, pomyslel si Trevize, že Bliss zjistila něco, co nebylo ani člověkem, ani robotem, ale co bylo, “něčím novým”, jak to označil Pelorat. Ta úvaha pustila Trevizovy myšlenky jinou, mnohem poučnější drahou – ale i ta byla teď natěsnaná v zastrčeném koutku vědomí.

Bliss s Fallomou si odešly prohlédnout podzemí. Navrhla to Bliss, ale Trevizovi se zdálo, že s tím přišla, až když si vyměnila bleskový pohled s Daneelem. Když Falloma odmítla a žádala, aby mohla zůstat s bytostí, které vytrvale říkala Jemby, stačilo jediné vážné Daneelovo slovo a pozdvihnutý prst, aby ihned uposlechla.

Trevize s Peloratem zůstali.

“Nejsou to lidé z Nadace, pánové,” řekl robot, jako by se tím všechno vysvětlovalo. “Jedna je z Gai a druhá Intermitentní.”

Zatímco je vedl k jednoduše řešeným křeslům pod stromem, Trevize mlčel. Když je pak robot vyzval pokynem ruky, posadili se.

On sám si potom také sedl – naprosto lidským pohybem.

Trevize se zeptal: “Jste opravdu roboť?”

“Ano, pane,” potvrdil Daneel.

Peloratova tvář zářila radostí. “Ve starých legendách jsou zmínky o robotovi, který se jmenoval Daneel. Byl jste pojmenován na jeho počest?”

“Já jsem ten robot,” pravil Daneel. “To nejsou legendy.”

“Ale ne,” bránil se Pelorat. “Kdybyste jím byl, musel byste být tisíce let starý.”

“Dvacet tisíc,” pronesl tiše Daneel.

Pelorat rozpačitě pohlédl na Trevize, který trochu rozzlobeně poručil: “Jestli jste robot, nařizuji vám, mluvte pravdu.”

“Mně nemusíte nařizovat, abych mluvil pravdu, pane. Já ji říkat musím. Teď tedy stojíte před třemi možnostmi, pane. Buď jsem člověk a lžu vám, nebo jsem robot, který byl naprogramován, aby věřil, že je dvacet tisíc let starý, a ve skutečnosti není, nebo jsem robot, který je dvacet tisíc let starý. Musíte se rozhodnout, jakou možnost přijmete.”

“To se nejspíš vyjasní v průběhu dalšího rozhovoru,” poznamenal suše Trevize. “Když už jsme u těch záhad, je těžké uvěřit, že jsme uvnitř Měsíce. Ani světlo…” podíval se vzhůru na oblohu, neboť světlo bylo naprosto stejně měkké a rozptýlené jako sluneční paprsky, ačkoliv na obloze žádné slunce nebylo a vlastně ani obloha nebyla zřetelně vidět, …a ani přitažlivost nevypadají věrohodně. Na povrchu tohoto světa by měla být přitažlivost menší než dvě desetiny gramu.”

“Normální gravitace na povrchu by ve skutečnosti byla šestnáct setin gramu, pane. Jenže je zvýšena stejnou silou, která dává vaší lodi zdání normální tíže, dokonce i když padá volným pádem nebo akceleruje. Gravitace poskytuje také ostatní potřebnou energii, včetně světla. I když, pokud je to výhodné, používáme solární energii.

Měsíční horniny pokrývají veškerou spotřebu materiálu kromě lehkých prvků, kyslíku, uhlíku a dusíku, které na Měsíci nejsou. Ty získáváme ze zachycených prolétávajících komet. Jeden takový úlovek stačí bohatě pokrýt naše potřeby na celé století.

“Jestli tomu rozumím, tak Země se jako zdroj surovin použít nedá.”

“Naneštěstí ne, pane. Naše pozitronové mozky jsou na radioaktivitu stejně citlivé jako lidské proteiny.”

“Používáte množné číslo a toto sídlo je velké, nádherné a dobře vybavené – alespoň při pohledu odtud. Znamená to tedy, že jsou na Měsíci ještě další roboti nebo lidé?”

“Ano, pane. Máme tady kompletní ekosystém a komplexní dutinu, kde je realizován. Všechny inteligentní bytosti jsou nicméně roboti, víceméně stejní jako já. Z nich však nikoho neuvidíte. Pokud se týká sídla, používám ho jen já sám. Bylo modelováno přesně podle toho, ve kterém jsem žil před dvaceti tisíci lety.”

“A které si pamatujete do nejmenších podrobností, že?”

“Naprosto, pane. Byl jsem sestrojen a chvíli jsem pobýval – jak krátký čas se to zdá dnes být – na Intermitentním světě Auroře.”

“To je ten s těmi…” Trevize se odmlčel.

“Ano, pane. Ten se psy.”

“Vy o tom víte?”

“Ano, pane.”

“Jak jste se sem dostal, když jste nejdřív žil na Auroře?”

“Přišel jsem sem na počátku osídlování Galaxie, abych zabránil vzniku radioaktivity na Zemi. Se mnou byl ještě jeden robot, jmenoval se Giskard a uměl vnímat a upravovat vědomí.”

“Jako to umí Bliss?”

“Ano, pane. Svým způsobem jsme neuspěli a Giskard přestal fungovat. Ale ještě než se vypnul, umožnil mi převzít jeho nadání, abych se mohl starat o Galaxii, a zvlášť o Zemi.”

“Proč zvlášť o Zemi?”

“Částečně kvůli jednomu pozemšťanovi. Jmenoval se Elijáš Baley.”

Pelorat se vzrušeně vložil do řeči: “To je ten kulturní hrdina, o němž jsem se nedávno zmínil, Golane.”

“Kulturní hrdina, pane?”

“Doktor Pelorat tím myslí,” řekl Trevize, “že je to postava, které se připisuje mnoho činů a ve které možná splynulo více skutečných hrdinských mužů, nebo která mohla být úplně smyšlena.”

Daneel se na chvíli zahloubal a potom docela klidně prohlásil; “Tak tomu, pánové, nebylo. Elijáš Baley byl skutečným člověkem a byl jenom jeden. Nevím, co o něm vyprávějí legendy, ale nebýt jeho, Galaxie by nemusela být osídlena. Na jeho počest jsem se snažil ze Země, když se začala zvyšovat její radioaktivita, zachránit, co se dalo. Moji kolegové roboti byli rozmístněni po celé Galaxii, aby ovlivňovali příslušníky lidského pokolení. Pak se mi jednou podařilo připravit recyklaci půdy Země. Jindy – mnohem později – se mi podařilo začít z terraformováním jednoho světa, který obíhal okolo nedaleké hvězdy, teď se mu říká Alfa. Ani v jednom případě jsem neměl skutečný úspěch. Nikdy jsem nemohl ovlivňovat lidské vědomí v takovém rozsahu, jak bych si přál, neboť vždy hrozilo nebezpečí, že bych mohl poškodit mozky lidí, které jsem ovlivňoval. Byl jsem vázán – a jsem vázán do dneška – Zákony robotiky,” “Ano ?”

Nemusela to být bytost s obrovskými duševními schopnostmi Daneela, aby zachytila pochybnost v tomto slůvku.

“První zákon,” řekl, “zní takto, pane: ‚Robot nesmí způsobit újmu na zdraví člověku, anebo svou nečinností dovolit, aby k takové újmě došlo. Druhý zákon: ‚Robot musí uposlechnout rozkazů člověka s výjimkou rozkazů, které porušují první zákon.’ Třetí zákon: ‚Robot musí chránit svou existenci, pokud taková obrana neporušuje první a druhý zákon.’ – Přirozeně vám říkám tyto zákony v přibližné podobě jazyka. Ve skutečnosti představují složitou matematickou konfiguraci zakotvenou v pozitronových drahách našich mozků.”

“Je pro vás složité pracovat s těmito zákony?”

“Rozhodně, pane. První zákon je absolutní a téměř mi brání ve využívaní mých duševních schopností. Při práci s Galaxií není pravděpodobné, že by jakýkoli postup zabránil všem škodám. Vždy bude pár nebo i mnoho lidí trpět – a robot si musí vybrat nejmenší zlo. Výběr zabere spoustu času, ale i pak nemám nikdy jistotu, neboť spletitost možností je příliš velká.”

“To chápu,” řekl Trevize.

“V celé galaktické historii,” pokračoval Daneel, “jsem se snažil mírnit nejhorší stránky nesvárů a pohrom, které Galaxii neustále postihovaly.

Snad jsem příležitostně v určité míře i uspěl, ale jestli znáte dějiny Galaxie, pak jistě víte, že to nebylo příliš často, a když, tak velmi málo.”

“O tom něco vím,” řekl Trevize s kyselým úsměvem.

“Ještě než se Giskard vypnul, vymyslel nový robotický zákon, který byl dokonce nadřazen prvnímu. Nazvali jsme ho ‚Nultý’, neboť jsme nemohli přijít na jiné označení, jež by dávalo nějaký smysl.

Nultý zákon zní: ‚Robot nesmí způsobit újmu lidstvu nebo dovolit svou nečinností, aby lidstvu byla újma způsobena.’ Z toho přímo vyplývá, že první zákon musí být upraven následovně: ‚Robot nesmí způsobit újmu na zdraví člověka nebo dovolit svou nečinností, aby k ní došlo, kromě případů, v nichž by takové jednání bylo v rozporu s nultým zákonem.’ A podobné úpravy musí být provedeny i v druhém a třetím zákonu.”

Trevize se zamračil: “Jak posuzujete, jestli něco může způsobit celému lidstvu újmu, nebo ne?”

“Přesně řečeno, pane,” řekl Daneel, “teoreticky nultý zákon řešil naše problémy. Ve skutečnosti jsme se ale nikdy nemohli rozhodnout.

Člověk je konkrétní subjekt. Újma způsobená jedinci může být ohodnocena a posouzena. Lidstvo je abstraktní výraz. Jak s ním naložit?”

“To nevím,” odpověděl Trevize.

“Počkejte,” zamyslel se Pelorat, “můžete přece lidstvo přetvořit na jeden organismus – na Gaiu.”

“Právě to jsem se pokusil udělat, pane. Položil jsem základy k vytvoření Gai. Jestliže by se lidstvo stalo jediným organismem, představovalo by konkrétní subjekt, se kterým je možné pracovat.

Ale ukázalo se, že vytvořit jeden superorganismus není tak jednoduché, jak jsem doufal. Nedalo se to provést, pokud si lidé necenili více superorganismu než své individuality, a já musel najít střední cestu a použít ji. Bylo to ještě dávno před tím, než jsem pomyslel na Zákony robotiky.”

“Ach, takže Gaiané jsou roboti, přesně jak jsem je od začátku podezíral,” chytil se Trevize za hlavu.

“V tom případě jste je podezíral neprávem, pane. Jsou to lidé, ale ve vědomí mají vštípeny obdoby Zákonů robotiky. Musí si vážit života, opravdu ho uctívat… A přestože byla tato zásada zavedena, má svůj závažný nedostatek. Není možné sestavit superorganismus, který by byl složen pouze z lidí, neboť je nestálý. Nelze ho stabilizovat.

Musí se do něj včlenit další živočichové, potom rostliny a ještě anorganický svět. Nejmenší superorganismus, který se stává opravdu stabilním, je ucelený svět – svět dostatečně velký a komplexní, aby měl rovnovážnou ekologii. Trvá dlouho, než se taková věc ujme, a teprve v minulém století byla Gaia dokončena a připravenu nastoupit cestu k přetváření v Galexii – a přece i to bude hodně dlouho trvat.

Snad ale ta cesta nebude tak dlouhá jako ta, kterou jsme již podstoupili, neboť teď už známe pravidla.”

“A mě potřebujete, abych za vás rozhodl. Mám pravdu, Daneeli?”

“Ano, pane. Zákony robotiky mně ani Gaie nedovolují rozhodnout a riskovat, že způsobím lidstvu škodu. Před pěti stoletími, kdy se zdálo, že se nikdy nepodaří vypracovat postup, kterým bych obešel všechny těžkosti stojící v cestě budování Gai, jsem se uchýlil k náhradnímu řešení a dal podnět ke vzniku psychohistorie.”

“To mě mohlo napadnout,” zamručel Trevize. “Víte, Daneele, začínám věřit, že jste ve skutečnosti dvacet tisíc let starý.”

“Děkuji vám, pane,” “Počkejte chvilku, myslím, že mě něco napadlo,” řekl Pelorat.

“Vy sám jste součástí Gai, Daneele? Jak jste se dozvěděl o psech na Auroře? Přes Bliss?”

Daneel se usmál; “Určitým způsobem máte pravdu, pane. Jsem s Gaiou ve volném svazku, ale nejsem její součástí.”

Trevize povytáhl obočí; “To zní, jako na Comporellonu, kde jsme se zastavili hned po odletu z Gai. Tvrdili, že nejsou součástí Spojených Mocností Nadace, ale jsou s nimi pouze ve volném svazku.”

Daneel pomalu přikývl: “Domnívám se, že to přirovnání je zcela na místě, pane. Jako přidružená část Gai se mohu seznámit se vším, s čím je seznámena Gaia – například v osobě té ženy, Bliss. Ale Gaia se nemůže seznámit s tím, co vím já, a tím si udržuji svobodu jednání.

Taková svoboda je nezbytná, dokud nebude vybudovaná Galexie.”

Trevize se na chvíli pevně zadíval na robota a potom řekl: “A používal jste vědomosti získané od Bliss, abyste mohl zasahovat do událostí na naší cestě a upravovat si je podle toho, jak se vám hodí?”

Daneelův povzdech byl překvapivě lidský: “Tak daleko jsem zajít nemohl, pane. Zákony robotiky mě vždy omezovaly. – Přesto jsem ale odlehčil břemeno, které leželo na Blissině vědomí, a převzal jsem malou část zvýšené zodpovědnosti, takže se mohla vypořádat s vlky na Auroře a s tím Intermitentním na Solarii rychleji a s menším ohrožením pro sebe. Navíc jsem za pomoci Bliss ovlivnil tu ženu na Comporellonu a tu na Nové Zemi, aby se na vás dívaly s větším zalíbením, a umožnil vám tak pokračovat v cestě.”

Trevize se smutně usmál: “Měl jsem si domyslet, že to nebylo kouzlem mé osobnosti.”

Daneel nepřijal ta slova žalostného sebepodceňování. “Naopak, pane,” řekl, “z větší části to bylo kouzlem vaší osobnosti. Těm ženám jste se líbil hned od prvního setkání. Já jsem pouze zesílil již přítomný pocit – to je tak všechno, co jsem mohl při všech omezeních Zákony robotiky bezpečně udělat. Kvůli těm omezením, a také jiným důvodům, bylo pro mě velice obtížné vás sem přivést a mohl jsem to udělat pouze nepřímo. Několikrát jsem se ocitl ve velkém nebezpečí, že vás ztratím.”

“A teď mě tady máte,” řekl Trevize. “Co ode mě vlastně chcete?

Abych potvrdil své rozhodnutí ve prospěch Galexie?”

Na Daneelově tváři, která byla jinak naprosto neměnná, se objevil zoufalý výraz. “Ne, pane. Pouhé rozhodnutí již nestačí. Přivedl jsem vás sem, jak nejlépe jsem mohl ve svém současném stavu, kvůli něčemu mnohem naléhavějšímu. Já umírám.”

102.

Snad to způsobila věcnost, s jakou Daneel promluvil, nebo snad smrt po dvaceti tisících letech života nepřipadá nijak tragická tomu, kdo má vyměřeno žít jen méně než polovinu procenta z té doby, ale v každém případě Trevize nepocítil žádnou lítost.

“Umíráte? Může stroj umírat?”

“Může přestat existovat, pane. Pojmenujte to, jak chcete. Jsem starý. Žádná z živoucích bytostí – ani organická, ani robotická – která byla v Galaxii, když jsem byl poprvé obdařen vědomím, už nežije. Já jsem tu stále. Ale i mně se nedostává kontinuity.”

“V jakém ohledu?”

“Ani jedna z robotických částí mého těla se nevyhnula náhradě, a to dokonce několikrát. Vždyť i můj pozitronový mozek byl při pěti různých příležitostech nahrazen. Pokaždé byl obsah mého mozku do posledního pozitronu přenesen do mozku novějšího. Pokaždé měl můj nový mozek větší kapacitu a byl složitější, než ten předcházející.

Tím jsem získával více místa pro paměť, pro rychlejší rozhodování a jednání. Ale…” “Ale?”

“Čím je mozek vyvinutější a složitější, tím je nestálejší, a tím rychleji se rozkládá. Můj současný mozek je stotisíckrát citlivější než můj první a jeho kapacita je desetmiliónkrát větší, ale zatímco můj první mozek vydržel více než deset tisíc let, ten současný není starší než šest set let, a přitom se už na něm neklamně projevuje stárnutí.

Mozek je zaplněn naprosto přesným záznamem dvaceti tisíc let a přesným vyvolávacím mechanismem paměti. Velice rychle se snižuje schopnost rychle se rozhodnout a ještě rychleji se snižuje schopnost zkoumat u ovlivňovat vědomí na hyperprostorové vzdálenosti.

Nemohu ani vyvinout šestý mozek. Další miniaturizace naráží na pevnou hráz určitých zásad a další zvýšení složitosti mozku nepřinese nic jiného než okamžitý pád.”

Pelorat vypadal zoufale. “Ale, Daneele, cožpak vás Gaia nemůže udržovat v chodu – teď, když Trevize posoudil a vybral Galexii…”

“Rozklad pokračoval jednoduše příliš dlouho, pane,” řekl Daneel; jako vždy nedával najevo žádné emoce. “Musel jsem počkat, až bude Gaia dokončena, přestože tím vznikly těžkosti, které se daly očekávat. Když jsem našel člověka – pana Trevize -, který byl schopen udělat klíčové rozhodnutí, bylo již pozdě. Nemyslete si ale, že jsem nepodnikl žádné kroky k prodloužení svého života. Krok za krokem jsem omezoval svou činnost, abych tím uchoval, co jsem mohl, pro výjimečné situace. A když jsem se už nemohl spoléhat na aktivní opatření pro zachování odtrženosti systému Země a Měsíce, přijal jsem pasivní. V období několika let jsem jednoho po druhém povolal domů všechny humanoidní roboty, kteří se mnou pracovali.

Jejich posledním úkolem bylo odstranit veškeré zprávy o Zemi v planetárních archívech. Bez mé práce a bez činnosti mých kolegů by nemohla mít Gaia základní potřebné nástroje ke včasnému vybudování Galexie.”

“A vy jste všechno tohle věděl,” podivil se Trevize, “když jsem udělal své rozhodnutí?”

“Mnohem dříve, pane,” řekl Daneel. “Gaia ovšem nevěděla nic.”

“Ale potom,” vybuchl Trevize rozzlobeně, “jaký smysl měla celá ta maškaráda? K čemu to bylo dobré? Od svého rozhodnutí jsem prošmejdil celou Galaxii, hledal Zemi a to, co jsem považoval za její tajemství – netuše, že to tajemství jste VY -, abych mohl své rozhodnutí potvrdit. Tak jsem ho tedy potvrdil. Teď vím, že je Galexie naprosto nezbytná… A jak se zdá, bylo to všechno k ničemu.

Proč jste Galaxii a mě nenechal svému osudu?”

Daneel pravil: “Protože, pane, hledám řešení a ve všem jsem pokračoval s nadějí, že snad nějaké najdu. Není už možné, abych si provedl výměnu pozitronového mozku, ale mohl bych ho propojit s lidským mozkem. Takovým mozkem, který není ovlivňován Zákony robotiky a který by nejen zvýšil mou stávající mozkovou kapacitu, ale zároveň mi přidal i celou novou oblast schopností.

Proto jsem vás sem přivedl.”

Trevize se zhrozil: “Chcete naznačit, že se chystáte propojit lidský mozek do vašeho? Má ztratit lidský mozek svou individualitu, abyste mohl vytvořit dvojmozkovou Gaiu?”

“Ano, pane. Nestanu se tak nesmrtelným, ale mohlo by mi to umožnil prodloužit si život natolik, aby se mi podařilo vybudovat Galexii.”

“A to jste sem kvůli tomu přivedl MĚ? Chcete mou nezávislost na zákonech robotiky a mou schopnost úsudku včlenit do sebe za cenu ztráty mé individuality? – Nikdy!”

“Před okamžikem jste potvrdil, že je Galexie nezbytná pro prospěch lidské…”

“I tak. Trvalo by velice dlouho ji vybudovat a já bych ve svém životě zůstal rád individualitou. Na druhou stranu, kdyby se Galexii podařilo vybudovat rychle, ztratila by svou individualitu ona, tedy moje vlastní odindividualizování by bylo částí ztráty nepředstavitelně většího rozsahu. Ovšem nikdy bych se nesmířil se ztrátou své vlastní individuality, dokud si zbytek Galaxie udrží tu svou.”

“To jsem předpokládal. Stejně by bylo nesnadné propojit váš mozek s mým a bude výhodnější, když si ponecháte svou schopnost nezávislého úsudku.”

“Kdy jste si to rozmyslel? Říkal jste, že jste mě sem přivedl kvůli tomu propojování.”

“Ano. A musel jsem na to vyčerpat mnoho ze své ztenčující se síly. Když jsem říkal; ‚Proto jsem vás sem přivedl,’ – pamatujte, prosím, to slovo ‚vás’ v galaxštině vyjadřuje jednotné i množné číslo -, myslel jsem tím vás všechny.”

Pelorat ve svém křesle znehybněl. “Opravdu? Povězte mi tedy, Daneele, to by propojený lidský mozek mohl využívat veškerou vaši paměť… celých těch dvacet tisíc let až do hloubi legendárních dob?”

“Jistě, pane.”

Pelorat se dlouze nadechl; “To by završilo můj celoživotní výzkum, a to je něco, pro co bych se milerád vzdal své individuality.

Prosím, prokažte mi tu čest sdílet váš mozek.” Trevize se mírně zeptal: “A co Bliss? Co s ní?”

Pelorat váhal jenom chviličku: “Bliss to pochopí,” řekl. “Stejně jí po čase bude lépe beze mě.”

Daneel zakroutil hlavou: “Vaše nabídka, doktore Pelorate, je velmi laskavá, ale nemohu ji přijmout. Váš mozek je starý.

V nejlepším případě přežije dvacet třicet let, i když bude propojený s mým. Já potřebuji něco jiného. – Podívejte!” Pokynul paží a řekl: “Přivolal jsem ji nazpět.”

Vracela se Bliss, s úsměvem na tváři se k nim blížila svým charakteristickým houpavým krokem.

Pelorat se křečovitě napřímil. “Bliss! To ne!”

“Nebojte se, doktore Pelorate,” uklidnil ho Daneel. “Nemohu použít Bliss. To by mě propojilo s Gaiou, a jak jsem již vysvětlil, já musím zůstat na Gaie nezávislý.”

“V tom případě,” zamyslel se Pelorat, “kdo…”

A Trevize, který se díval na štíhlou postavu běžící za Bliss, v tu chvíli pochopil: “Ten robot chtěl celou tu dobu, abychom sem vzali Fallomu, Janove.”

103.

Bliss se vrátila rozesmátá a viditelně v dobrém rozmaru. “Nemohli jsme se dostat za hranice sídla,” řekla, “ale všechno mi to velice připomíná Solarii. Falloma je samozřejmě přesvědčená, že jsme na Solarii. Ptala jsem se, jestli jí nepřipadá, že Daneel vypadá jinak než Jemby – vždyť Jemby měl kovový povrch. A Falloma povídá: ‚Ne tak docela.’ Nevím, co tím myslela.”

Podívala se na Fallomu hrající nedaleko na flétnu vážně se tvářícímu Daneelovi, který v rytmu pokyvoval hlavou. Donesl se k nim tenký, jasný a krásný hlas flétny.

“Věděli jste, že si s sebou bere flétnu, když jsme odcházeli z lodě?” zeptala se Bliss. “Mám dojem, že ji od Daneela nedostaneme pěkně dlouho.”

Její poznámka narazila na tíživé ticho a Bliss náhle znepokojeně pohlédla na oba muže. “Co se stalo?”

Trevize lehce kývl na Pelorata. Zdálo se, že ten posunek znamená – “je to na tobě”.

Pelorat si odkašlal a řekl: “Vlastně, Bliss, myslím, že Falloma zůstane s Daneelem natrvalo.”

“Opravdu?” Bliss se zamračila a chystala se vykročit k Daneelovi, ale Pelorat ji chytil za ruku. “Bliss, miláčku, to nemůžeš. Je mnohem mocnější než celá Gaia, a jestli má vzniknout Galexie, Falloma s ním musí zůstat. Já ti to vy světlím – a ty, Golane, mě prosím tě oprav, jestli jsem něco špatně pochopil.”

Bliss poslouchala vysvětlování a její obličej postupně dostával zoufalý výraz.

Trevize se pokusil o chladnou logiku: “Víš, jak to je, Bliss. To dítě je Intermitentní a Daneel byl sestrojen a vyroben Intermitentními. Dítě bylo vychováno robotem a neznalo nic než državu, stejně prázdnou, jako je tahle. Je schopna usměrňovat energii, kterou Daneel potřebuje, a ona bude žít tři nebo čtyři staletí.

To by mohla být doba, která je potřebná pro vystavění Galexie.”

Bliss řekla se zardělými tvářemi a vlhkýma očima: “Věřím, že ten robot vedl naši cestu k Zemi tak, abychom se stavili na Solarii u vzali pro něj to dítě.”

Trevize pokrčil rameny. “Snad jen využil příležitosti.

Nemyslím, že by jeho vliv byl dostatečně velký, aby nás mohl vodit přes hyperprostor jako nějaké loutky.”

“Ne. Má takovou moc. Postaral se, abych cítila k dítěti silné pouto a raději ho vzala s sebou, než ho nechala zabít. Abych ho před tebou chránila, když jsi k němu neměl žádné sympatie a byl z něj jen a jen rozmrzelý.”

“Myslím, že Daneel v tobě jen trochu posílil vaši gaiskou etiku,” řekl Trevize. “Pojď, Bliss, tím nic nezískáš. Předpokládejme, že bys mohla odvézt Fallomu. Kam bys ji vzala, aby byla stejně šťastná, jako je tady? Letěla bys s ní na Solarii, kde by ji bez lítosti zabili.

Nebo na nějaký lidnatý svět, kde by se trápila a nakonec zemřela? Na Gaiu, kde by se utápěla ve stesku po Jembym, na nekonečnou cestu po Galaxii, kde by považovala každý svět, na kterém bychom se stavili, za Solarií? A našla bys pro Daneela náhradu, aby mohl dokončit výstavbu Galexie?”

Bliss byla zamlklá.

Pelorat k ní trochu ostýchavě natáhl ruku: “Bliss,” řekl, “dobrovolně jsem se nabídl, že propojím svůj mozek s Daneelovým.

Nepřijal to, prý jsem starý. Přál bych si, aby to přijal, kdyby ti to mělo vrátit Fallomu.”

Bliss vzala jeho napřaženou ruku a políbila ji. “Děkuji ti, Pele, ale je to příliš vysoká cena, dokonce i za Fallomu.” Zhluboka se nadechla a pokusila se usmát, “Snad až se dostaneme zpátky na Gaiu, najde se v globálním organismu místo, abych mohla mít své dítě – a já vložím Fallomu do slabik jeho jména.”

Jako by Daneel věděl, že se všechno urovnalo, přicházel k nim s Fallomou, která bujaře poskakovala po jeho boku. Dívka se rozeběhla a dorazila první. Oslovila Bliss: “Děkuji ti, Bliss, že jsi mě vzala domů k Jembymu a že ses o mě starala, když jsme byli na lodi.

Budu na tebe vždycky vzpomínat.” Potom se vrhla do Blissiny náruče a obě se pevně objaly.

“Doufám, že budeš vždycky šťastná,” vzlykla Bliss. “Budu na tebe také vzpomínat, Fallomo,” a neochotně ji pustila.

Falloma se obrátila na Pelorata a řekla: “Tobě také děkuji, Pele, žes mě nechal číst si ve svých filmových knihách.” Potom, beze slov a s náznakem zaváhání, podala svou útlou dívčí ručku Trevizovi. Na okamžik ji sevřel a rychle zase pustil.

“Hodně štěstí, Fallomo,” zabručel.

Daneel řekl: “Děkuji vám všem, dámo a pánové, za to, co jste každý z vás svým dílem práce vykonali. Nyní můžete odejít, neboť vaše pátrání je u konce. Také moje práce bude velice brzo a teď i úspěšně završena.”

Bliss se ale ozvala: “Počkejte, ještě jsme tak docela neskončili.

Dosud nevíme, jestli je podle Trevizova názoru stále pro budoucnost lidstva nejlepší Galexie, jakožto protiklad k nějaké ohromné konglomeraci Izolovaných.”

“Trevize to již před chvílí vyjasnil, madam. Rozhodl se pro Galexii,” řekl Daneel.

Bliss stiskla rty: “Raději bych to slyšela od něho. – Jak to tedy je, Trevizi?”

Trevize tiše odpověděl: “Jak bys to chtěla ty, Bliss? Rozhodnu-li se proti Galexii, můžeš získat nazpět Fallomu.”

“Jsem Gaia. Musím znát tvoje rozhodnutí a jeho odůvodnění – pro samotnou pravdu a nic víc,” prohlásila Bliss.

“Řekněte jí to, pane. Vaše vědomí, jak Gaia ví, nebylo ovlivněno,” vybídl Trevize Daneel.

A ten řekl: “Rozhodl jsem se pro Galexii. V tomhle bodě mám už docela jasno.”

104.

Bliss znehybněla na dobu, za kterou by se dalo v klidu napočítat do padesáti, jako by čekala, až ta zpráva dorazí ke všem částem Gai, a potom se zeptala: “Proč?”

Trevize se dal do vysvětlování: “Poslouchej. Od samého začátku jsem věděl, že pro lidstvo jsou možné dvě varianty budoucnosti – Galexie, nebo Druhá Říše podle Seldonova Plánu. A zdálo se mi, že se tyto dvě možnosti navzájem vylučují. Nemohli bychom mít Galexii, pokud by nebyla v Seldonově Plánu z nějakého důvodu základní chyba.

Naneštěstí jsem neznal ze Seldonova Plánu nic jiného než dva základní axiómy, o které se opírá. Za prvé: Aby se mohlo lidstvo statisticky povařovat za skupinu individualit, které se mezi sebou vzájemně a shodně ovlivňují, musí v ní být zahrnuto ohromné množství lidí. A za druhé: Lidstvo nesmí znát výsledky psychohistorických závěrů, dokud jich nebylo dosaženo.

Cítil jsem, neboť jsem se již rozhodl pro Galexii, podvědomě chyby v Seldonově Plánu; u tyto chyby mohly být jedině v základních větách, jelikož jenom ty jsem znal. Bylo to jediné, co jsem o Plánu věděl. A přece jsem neviděl na základních větách nic zvláštního. Potom jsem se snažil najít Zemi. Cítil jsem, že nemohla být tak důkladně schována bez účelu. Musel jsem z,jistit, co v tom vězí.

Neměl jsem žádný podstatný důvod předpokládat, že když najdu Zemi, najdu i řešení, ale byl jsem zoufalý a nedokázal jsem přijít na nic jiného, co bych mel dělat. A snad mě také poháněla Daneelova touha po solarijském dítěti.

V každém případě jsme nakonec přiletěli k Zemi a potom k Měsíci, ty jsi, Bliss, ucítila Daneelovo vědomí, které ti, samozřejmě úmyslně, ukázal. Podle tvých slov to nebylo vědomí člověka ani robota. Když jsem se nad tím později zamyslel, dávalo to smysl, protože Daneelův mozek je daleko vyspělejší než jakýkoli jiný, který kdy byl vyroben, a proto jsi Daneela nemohla vnímat jako pouhého robota. A stejně tak jsi ho nemohla vnímat jako člověka. Podle Pelorata to bylo ‚něco nového’, a tímhle termínem uvedl i ve mně do pohybu ‚něco nového’. Novou myšlenku.

Před dávnou dobou vypracoval Daneel se svými spolupracovníky nultý zákon robotiky, který byl mnohem důležitější než ostatní tři, a já najednou pochopil třetí základní axióm psychohistorie, který byl mnohem důležitější než ostatní dva; třetí axióm je totiž zdánlivě natolik samozřejmý, že se ho nikdo ani neobtěžoval vyslovit.

Vyjadřuje toto: První dva axiómy se zabývají lidmi a jsou založeny na nevysloveném předpokladu, že lidé jsou jedinými inteligentními tvory v Galaxii, a tím i jedinými organismy, jejichž činnost je rozhodující pro vývoj společnosti a historie. To nikdy nevyslovené pravidlo počítá s tím, že v Galaxii je jediný inteligentní živočišný druh, kterým je Homo sapiens. Jestliže se objeví ‚něco nového’, jestliže se objeví další inteligentní tvorové, kteří se budou svými přirozenými vlastnostmi významně odlišovat, potom jejich chování nebude přesně definováno matematickými postupy psychohistorie a Seldonův Plán nebude mít žádnou platnost. Chápete to?”

Trevize téměř roztřásla upřímná touha dokonale vysvětlit svou myšlenku. “Chápete to?” zeptal se znovu.

Pelorat kývl : “Ano. Ale, staříku, já sice nechci malovat čerta na zeď…”

“Ale? Pokračuj.”

“Lidé jsou přece jediné inteligentní bytosti v Galaxii.”

“A co roboti?” namítla Bliss. “A Gaia?”

Pelorat se na chvilku zamyslel a potom váhavě řekl: “Od vymizení Intermitentních nehráli roboti v lidské historii žádnou významnou úlohu. Lidi vytvořili roboty a roboti vytvořili Gaiu – až dosud se musí jak roboti, tak i Gaia řídit Zákony robotiky a nezbývá jim nic jiného než se podvolit lidské vůli. Přes dvacet tisíc let Daneelova úsilí a dlouhý vývoj Gai by stačilo jedno jediné slůvko od člověka, Golana Trevize, zastavit všechno snažení a vývoj. Z toho tedy vyplývá, že lidé jsou jediným důležitým inteligentním druhem v Galaxii a psychohistorie zůstává v platnosti.”

“Jediná forma inteligence v Galaxii,” opakoval pomalu Trevize.

“Souhlasím. Jenže my tak dlouze a tak často hovoříme o Galaxii, že nám vůbec nedochází, že to není všechno. Galaxie není vesmír.

V něm jsou další galaxie.”

Pelorat a Bliss sebou znepokojeně trhli. Daneel naslouchal s vlídnou vážností a pomalu hladil Fallomu po vlasech.

“Poslouchejte ještě,” navázal Trevize. “Hned na okraji Galaxie jsou Magellanova oblaka, dvě galaxie, do kterých ještě nikdy nepronikla žádná lidská loď. Za nimi jsou další galaxie a od nich není daleko k Andromedě, souhvězdí galaxie ještě větší, než je ta naše. Za ní jsou miliardy dalších galaxií.

V naší Galaxii se vyvinul pouze jeden tvor dostatečně inteligentní na to, aby mohl rozvinout technickou společnost; ale co my víme o ostatních galaxiích? Naše může být výjimečná. V některých dalších – dokonce snad ve všech – může být mnoho soupeřících inteligentních druhů, které spolu bojují. Každý z nich může pro nás být záhubou. Snad je nejvíce zaměstnává jejich vzájemný boj, ale co když v některých galaxiích získá jeden druh nadvládu nad ostatními a potom bude mít čas, aby uvažoval o nutnosti proniknout do dalších galaxií?

V hyperprostoru je Galaxie pouhým bodem – a stejně je tomu i s celým vesmírem. Ještě jsme nenavštívili žádnou jinou galaxii, a pokud víme, žádný inteligentní tvor z jiné galaxie ještě nenavštívil nás. – Ale to může jednoho dne skončit! A jestliže při,jdou útočníci, najdou způsob, jak postavit lidi proti sobě. My jsme mohli bojovat jenom se sebou a jsme navyklí na takové bratrovražedné srážky.

Útočník, který nás přistihne rozdělené, nás všechny ovládne nebo zničí. Pro nás je jedinou opravdovou obranou vybudování Galexie, která se nebude moci rozdělit a která bude schopna postavit se útočníkům s plnou silou.”

Bliss se zavrtěla: “To zní strašidelně. Budeme mít na vybudování Galexie čas?”

Trevize pohlédl vzhůru, jako by chtěl proniknout pohledem silnou vrstvou měsíční horniny, která ho oddělovala od povrchu a vesmíru, jako by se snažil dohlédnout k těm velmi vzdáleným galaxiím a pomalu se vydával skrz nepředstavitelnou dálavu vesmíru.

Po chvíli pomalu řekl: “Pokud víme – po celou historii lidstva nás neovlivňovala žádná jiná inteligentní stvoření. Je potřeba, aby to vydrželo ještě pár století, snad ne víc než jednu desetitisícinu doby, po kterou již naše civilizace existuje, a budeme v bezpečí. Koneckonců,” a Trevize pocítil náhlé ostré píchnutí obav, které se přinutil přehlédnout, “zatím se alespoň nezdá, že bychom měli nepřátele tady, mezi sebou.”

Kdyby v tu chvíli sklonil svůj zrak, setkal by se se zamyšlenýma očima Fallomy – hermafrodita, tvora usměrňujícího energii a zcela odlišného -, které se na něj nevyzpytatelně dívaly.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.